„Ta dlouhověkost a poctivost u divadla, ta spousta odehraných velkých a krásných rolí se letos radostně zúročila,“ říká s úsměvem letošní držitel Ceny Thálie za celoživotní činoherní mistrovství.

V děkovné řeči při převzetí Thálie jste řekl, že divadlo je jedno z posledních míst, kde se lidé ještě poslouchají. Jak si to vysvětlujete?

Lidé jsou poslední dobou čím dál víc sebestřední a nemají zájem a zhusta ani trpělivost naslouchat druhým. Sobectví triumfuje. V divadle spolu herci na jevišti skutečně hovoří a se zájmem na sebe reagují. A lidé-diváci poslouchají. Dnes to je vzácnost, a i proto mám divadlo rád: vrací lidem podstatu člověčenství.

Byly doby, kdy se lidi víc potřebovali a naslouchali si. Žasnu, jak neposlouchají ani politici, dokonce je to pro ně typické: reportér jim položí otázku a oni odpovědí na něco úplně jiného.

Dřív podle vás měli lidé k sobě blíž?

Určitě. Nežili v tom zběsilém chvatu a potřebovali se – soused souseda, žák kantora, jeden druhého dokázali vyslechnout a pochopit. To zmizelo. Lidé se spolu odnaučili mluvit i si psát. Nastoupil svět e-mailů a esemesek. V tom jsem zaplaťpánbůh staromilec: stále píšu dopisy rukou, neposílám žádné esemesky ani e-maily.

Čekat na dopis má něco do sebe. Ztratilo se ono potřebné tajemství, jeho svěřování, uchovávání. Pamatuji, jak blízko k sobě měli lidé za války, jak měli potřebu sdílet spiklenecky informace.

Jaká je vaše nejsilnější válečná vzpomínka?

U nás v Jilemnici začalo povstání už 3. května. Když o dva dny později vypuklo v Praze, bylo už to jilemnické potlačené. Měli jsme dům na konci města a kolem nás táhly obrněné vozy a tanky. Němečtí vojáci se dobývali do domů. Dodnes vidím tátu, jak stojí před zamčenými dveřmi a říká mamince, aby mu podala sekyrku. Venku přitom stáli esesáci se samopaly. Naštěstí asi dostali nějaký jiný povel a pokračovali dál.

S Helenou Růžičkovou jako poštovní zřízenec Josef Pumplmě, nenápadný hrdina v době okupace. Šestidílný seriál Vlak dětství a naděje natočil v roce 1985 režisér Karel Kachyňa.

S Helenou Růžičkovou jako poštovní zřízenec Josef Pumplmě, nenápadný hrdina v době okupace. Šestidílný seriál Vlak dětství a naděje natočil v roce 1985 režisér Karel Kachyňa.

FOTO: PressData

Připomněl jste mi touhle historkou televizní seriál, kde jste hrál hlavní roli: Vlak dětství a naděje.

Byla to moje první velká filmová role a měla pro mě mimořádný význam osobní a hlavně umělecký – díky vynikajícímu režisérovi Karlu Kachyňovi. On mě učil filmovou abecedu. Navíc to bylo téma, které jsem znal z dětství. Jilemnice, kde jsem vyrůstal, byla česká, ale Vrchlabí, které od nás leželo devět kilometrů, bylo už německé. Viděl jsem, co dělali henleinovci.

Jak se díváte na poválečný osud Sudet?

Němce jsme za to, co nám prováděli, opravdu nenáviděli a odsun se nám zdál bezprostředně po válce přirozený: ve 30. letech křičeli, že chtějí domů do říše, ať tam tedy jdou.

S odstupem času jsem začal vnímat průběh odsunu poněkud jinak. Viděl jsem, že se naši lidé někdy chovali tak jako Němci k nám. Na to jsme právo neměli. Jako kluk jsem byl svědkem toho, jak se zacházelo se ženami, dětmi a starými lidmi. Poprvé jsem si uvědomil, že tady něco není zatraceně v pořádku.

Vlak dětství a naděje si každý pamatuje i pro vaše nezvyklé partnerství s Helenou Růžičkovou.

Byla to mimořádně talentovaná herečka, ale potřebovala dobrého režiséra, protože měla často sklon k jisté lacinosti. To jí ale režisér Kachyňa nedovolil. Měla obrovský citový fond a on ho dokázal úžasně využít.

Nastoupil jste na DAMU v roce 1951. Jak ta doba poznamenala vaše studentská léta?

Měl jsem štěstí, že tam ještě zpočátku byli báječní kantoři jako Karel Höger, Jiří Plachý, Vlasta Fabiánová. Samozřejmě že se ta doba promítala, mnozí museli z politických důvodů odejít, jiní byli ze stejných důvodů protěžovaní.

Bylo to zlé totalitní období a člověk si musel dávat velký pozor. Přijímací zkoušku dělalo 350 zájemců, vzali nás 35, vyšlo nás sedmnáct a z nich se udrželo u divadla asi deset lidí. Z našeho ročníku už na jevišti existuju snad jen já.

V domovském Činoherním klubu s Petrem Nárožným ve hře německého dramatika Gerharta Hauptmanna Před západem slunce.

V domovském Činoherním klubu s Petrem Nárožným ve hře německého dramatika Gerharta Hauptmanna Před západem slunce

FOTO: archív Činoherního klubu

Jestli dobře počítám, existujete tam 61 let.

V tom jsem asi rarita, málokdo je u divadla tak dlouho a pořád ve stálém angažmá. Po škole jsem nastoupil do Hradce Králové, kde jsem zůstal dvanáct let. Zastihl jsem tam ještě starou gardu nezapomenutelných kočujících herců. Pak 22 let v Divadle bratří Mrštíků v Brně. Tam jsem začal pracovat i v rozhlase a televizi. Učil jsem také sedm let na brněnské konzervatoři.

Kdo ze známých herců byl vaším žákem?

Téhle otázky se vždycky bojím, protože lidé chtějí slyšet jen slavná jména jako Libuška Šafránková, Dáša Veškrnová nebo Oldřich Kaiser.

Bylo vám jasné, že z nich vyrostou tak výrazné herecké osobnosti?

Byly to na první pohled evidentní talenty. Učil jsem takových talentů víc, ale divadlo je rizikové povolání: záleží na štěstí, náhodě, kam nastoupíte do angažmá. Thálie je vrtošivá múza.

Staří herci říkali, že jen jednou kolem vás jede bílý kůň, a to musíte naskočit. Když nenasednete, pojede kolem už jen pivovarský valach. A když nenasednete ani na něho, pojede už jen ten pohřební.

Co vás přivedlo v 57 letech do Prahy?

Pocházím z Čech, Prahu jsem si zamiloval během studentských let, přitahovala mě. Nijak jsem nespěchal, nebyl jsem vůbec hysterický, že tolik let hraji na mimopražských scénách. Byla to požehnaná léta a já jsem pak přišel do Prahy připravený a zkušený.

Nabídku do Prahy jsem dostal poprvé už v Hradci. Byla lákavá, ale já jsem věděl, že ještě nejsem na Prahu dost zralý, a odmítl ji. Počkal jsem si pokorně čtyřiatřicet let: mnoho lidí se tehdy v roce 1989 divilo, že v době, kdy jiní pomalu odcházejí do penze, opouštím dobré bydlo a jdu do nejistoty. Ale začínat znovu stojí pokaždé za to. V kumštu je často risk zisk.

V britské komedii Jistě, pane premiére! baví diváky jako bizarní velvyslanec bizarního státu Kumranistán a vyvádí z míry Karla Heřmánka coby britského premiéra a tajemníka kabinetu sira Humphreyho Applebyho v podání Josefa Cardy.

V britské komedii Jistě, pane premiére! baví diváky jako bizarní velvyslanec bizarního státu Kumranistán a vyvádí z míry Karla Heřmánka coby britského premiéra a tajemníka kabinetu sira Humphreyho Applebyho v podání Josefa Cardy.

FOTO: archív Divadla Bez zábradlí

Chtěl byste dneska začínat?

Už asi ne, divadlo je nádherné poslání a zároveň přísná řehole. Pro herce je to základní a nejdůležitější, ale to už mnohdy přestalo platit. Velmi často dávají přednost jiným aktivitám, divadlo je až na druhém místě. S tím bych se asi těžko smířil.

A ještě něco: je nás zbytečně moc! Početné herecké školy chrlí přebytek absolventů, pro které není uplatnění. Pachtí se pak za jakoukoli příležitostí a jsou vděční i za nedůstojné role v televizních seriálech, kde se naučí jen maximálně rychle a nesrozumitelně mluvit. Takže ani neochutnají divadlo a tu nádhernou radostnou rvačku, v níž musíte pokaždé začínat od začátku. Když pracujete na seriálech, většinou po vás krom znalosti textu a rychlého tempa nic nechtějí.

Z jednoho seriálu si vás pamatuji – z Ulice.

Seriály moc rád netočím, ale nechci paušalizovat. Je seriál a seriál. Třeba Vlak dětství a naděje, Četnické humoresky nebo Bylo nás pět byly také seriály. To ale nebyla žádná laciná komerce.

Scéna či obraz, které Kachyňa nebo Smyczek točili dva dny, jsou v komerčním seriálu hotové za dvě hodiny. A ono to je setsakramentsky znát. Táhne mi na pětaosmdesát a mám tu výhodu, že si můžu vybírat a dělat jen věci, které mě těší a mají smysl. Nebaví mě dělat něco, co nemá přesah a vlastně nikam nestřílí.

Jako rabín Solomon Freitag se synem Jakubem v roli policejního vyšetřovatele v drásavém dramatu Benjamina Kurase Vražedný pátek. Hru režíroval v Divadle v Řeznické Jakub Zindulka.

Jako rabín Solomon Freitag se synem Jakubem v roli policejního vyšetřovatele v drásavém dramatu Benjamina Kurase Vražedný pátek. Hru režíroval v Divadle v Řeznické Jakub Zindulka.

FOTO: Alena Hrbková

To je luxus, který vám asi leckdo závidí…

Možná. Víte, měl jsem v životě dvojí štěstí: dělám to, co jsem od dětství, tedy od ochotnických začátků v Jilemnici, dělat chtěl. Je to mimořádně náročné, ale krásné povolání, které mě také naučilo s lidmi komunikovat a rozumět jim. Musí se ale dělat s láskou. A to druhé štěstí je, že jsem potkal partnera na celý život.

Kde jste se s manželkou Milenou seznámili?

Před šedesáti lety v Hradci Králové, odkud pochází. Slavíme teď 57. výročí svatby. S herectvím nemá nic společného, je inženýrka, ale s obrovským citem pro kumšt. Vždy jsem v ní měl oporu. Pomáhala mi a měla se mnou svatou trpělivost, protože jsem často nebyl úplně ideální manžel a otec.

Divadlo mě pohltilo časově i myšlenkově. Během sezóny jsem mnohdy nevěděl, co to je volný víkend. Hlavně kolem premiér jsem cvrkot doma moc nevnímal.

Takže výchova vašich dvou synů byla na ní?

Musím přiznat, že jsem se víc věnoval vnoučatům než vlastním dětem. Měl jsem na ně nějak víc času. Mám tři vnučky a jednoho vnuka. Dvě vnoučata jsou už na vysoké škole, dvě na gymnáziu.

S manželkou Milenou oslavují 57. výročí svatby.

S manželkou Milenou oslavují 57. výročí svatby.

FOTO: Profimedia.cz

Co dělají vaši synové?

Starší Ondřej vystudoval matematiku a je docentem na Stavební fakultě v Praze. Už podruhé pojede přednášet do USA. O matematice nevím nic, ale máme si moc co povídat, protože má ke kumštu velmi blízko.

Mladší Jakub je herec v plzeňském divadle. Je i velice dobrý režisér. Hrajeme spolu v Divadle v Řeznické v pozoruhodné hře Benjamina Kurase Vražedný pátek, kterou režíruje.

Jak prožijete letošní léto?

Světím divadelní prázdniny: ty dva měsíce nepracuji, všechny pracovní nabídky na točení přes léto odmítám. Výjimkou byl Havlův film Odcházení, který se točil o prázdninách.

Na spolupráci s Václavem Havlem jsem se nesmírně těšil, považuji ho za mimořádnou osobnost, protože byl jedním z mála, kterého politika nezkazila. Jeho vzácné lidské i umělecké kvality jsem si tehdy ověřil v osobním kontaktu.

Rád cestuju, z hor jsem byl zvyklý hodně chodit. Prvních 14 dnů prázdnin si pronajímáme domek na Vysočině, kam za námi přijíždějí přátelé z Brna. Táhne mě to i do rodného kraje, takže každé léto zavítáme do Krkonoš. Navštěvuji pravidelně Svatováclavské slavnosti v Pasekách nad Jizerou. Pak vyjedeme na nějaký poznávací zájezd: třeba vloni jsme byli na Madeiře, předtím na Islandu, na Mauriciu. Poznávat lidi a svět je ta nejlepší investice.