Nový cirkus zaujme vystoupením, ale i kurzy pro děti a dospělé

„Žongléři, klauni, provazochodci, jezdci na jednokolech, tanečnice na hrazdě, akrobati v šálách, chození na chůdách, foukání bublin… Pak máte jedince, kteří jdou spíše po výtvarné stránce. Zaujmou diváky svými gesty, pohybem těla. Někdo chce prostě bavit, jiný provokovat, další něco sdělovat. Je to stejné jako na divadelním jevišti. Ale je to nový cirkus,“ vypočítává podoby stále sílícího uměleckého oboru Šárka Maršíková, ředitelka Cirqueonu.

Sama, jak důrazně doplňuje, nikdy vzduchem nelétala, kotouly nemetala. Vystudovala divadelní produkci na DAMU. „Do nového cirkusu se ale zamilujete snadno. A já vždy tíhla k alternativním projektům, proto je mi dobře právě s cirkusáky,“ usmívá se.

Nebývalý rozkvět ještě před pár lety netradičního odvětví přičítá souhře šťastných okolností. Ovšem navazovat je také na co, podotýká vzápětí: „Od osmdesátých let podobná představení v Československu byla. Vozil je sem třeba Ctibor Turba, který jinak učil na cirkusové škole ve Francii, kde mu prošla rukama nejedna současná světová hvězda. Představení na podobné vlně se za socialismu hrávala i v pražském Divadle Archa.“

Jejich Cirqueon otevřel oficiálně v roce 2010. Tehdy probíhaly v jednom sále tři kurzy. Střídaly se: žonglování, závěsná akrobacie s lekcemi pro děti. Za šest let nabobtnaly hodiny pro veřejnost na několik desítek týdně.

„Máme hodně plno. Zájem je obrovský především o dětské kurzy. Maminky si o nich mezi sebou řekly. Nemuseli jsme na ně dělat ani reklamu,“ ohlíží se Šárka. Nevymýšlí si, zjišťuji záhy ověřením tvrzení na webu organizace. Ve vypsaných termínech na září se krčí jen pár volných míst. Pro dospělé. Drobotina ty své hodiny obsadila prakticky hned po jejich vypsání.

Zatímco si povídáme, nahlížíme do sálu, kde právě probíhá výuka nejmenších nadšenců. Kotouly koulejí v bývalé výrobní hale, kde za socialismu fungovala menší továrna.

Za kapitalismu krátce sloužila jako parkoviště. Auta nicméně záhy vytlačili umělci. Jako první v nich nacvičovali divadelníci, aby je na konec nahradili cirkusáci. Těm vyhovují nebývale vysoké stropy, industriální strohost prostor prakticky v centru Prahy.

„Hledali jsme dlouho zázemí pro Cirqueon. Až nás kamarád Lukáš Vedral u vínka nalákal sem, do Nuslí. Věděl o prostorách, protože v nich zkoušelo Divadlo Continuo,“ ohlíží se Šárka. S tím, jak roste zájem o využití plochy, museli hledat cesty k jejich rozšíření. Z jednoho sálu jsou nyní už tři. Prostě se probourávají dál a dál, co to jde. Doslova.

Během našeho vyprávění si stačí děti za našeho okukování odkroutit několik zábavných her. Ve snaze přenést míčky – představující kokosy – z jedné strany místnosti na druhou, hopsají do připravených plastových kruhů, tam jsou v bezpečí, vyhýbají se při tom „zlému opičákovi“ a jásají nad každým úlovkem. Jak říká jejich lektor Lukáš, musí se to dělat tak, aby nechápaly, že vlastně cvičí.

Zkušenosti, jak je zabavit, má jako absolvent AMU, mim, herec, člen sboru Sacra circus, důkladné. Stejně jako jeho kolegyně v sále, Katka Klusáková. Také ona je v oboru známou tváří. Vystupuje v uskupení Cirkus TeTy. Ve hře opakovaně usměrňuje zlobícího Matyho: „Chytli tě, musíš ven ze žíněnky.“ Rýsující se konflikt řeší s vtipem. Klučíka vezme na záda a z vyhrazené plochy jej odnese.

Děti zkouší žonglovat, kutálejí se po matracích s míčky umístěnými střídavě mezi koleny, mezi kotníky, pod krkem. Největší nadšení sklidí ovšem takzvané šály. Tedy kusy látky visící ze stropu, na kterých se dá ve vzduchu mimo jiné tančit. Drobotina do nich zatím jen hbitě šplhá. Houpe se, vytváří si v nich skrýše. „Jó šály, ty zaberou vždy,“ zhodnotí konec lekce Katka. Nedaleko stojící Šárka souhlasně kývá: „I všichni dospělí chtějí na nich viset.“

Brzká odpolední hodina cirkusové školky končí. S ní utichá hluk. Ptám se, co na něj říkají okolní nájemníci. Prý nic. Jednoduše proto, že Cirqueon sídlí v domě, kde téměř nikdo nebydlí. Občasný virvál tak trápí „pouze“ zaměstnance sousední firmy, která s prostorami sdílí zeď. I na ty se ale výhledově myslí. Odclonit mumraj by měla plánovaná výstavba protihlukové stěny.

„Ale na naši obranu. Když tady kdysi zkoušela opera, byla slyšet až na nedalekém náměstí Bratří Synků,“ vypráví Šárka. Vzápětí mi objasňuje obvyklý chod studia. Profesionálům slouží pro jejich práci od deseti ráno do dvou odpoledne. Za pronájem platí minimální částky, často vůbec nic.

„Máme obecně mezi sebou velmi hezké vztahy. Cvičení u nás vám vedle fyzického rozvoje přinese i sociální rozměr. Je to lepší než chodit do posilovny. I proto vycházíme souborům vstříc. V novém cirkusu se opravdu netočí hodně peněz. Kdyby měly platit ještě nájem za zkušebnu, asi to mnohé nedají dohromady,“ líčí.

A kdo tedy přichází po profících, odpoledne? Prý velmi pestrá směska. Její profil je asi tento: od dětí po špičkové manažery z nedaleké Pankráce. Ti docházejí po perné pracovní době z klimatizovaných ultramoderních prostor. V Cirqueonu shodí saka, zují lakýrky a při házení míčků či jiných předmětů, si za doprovodu hudby hodinu čistí hlavu. Další lidi do Nuslí přivedou jejich sny v oboru prorazit a zazářit.

Všichni mnou oslovení se shodují, že „chcete-li být opravdu dobrý,“ musíte jít studovat ven. U nás zatím univerzity kombinaci cirkusové, umělecké, sportovní kvality nevyučují.

Čeští profesionálové, kteří se tímto uměním nyní živí, jsou hodně často samouci. „Na YouTube je ve videích všechno. Pak musíte jen neustále žonglovat, chodit po lanech či rukou… Dokola opakovat to, co chcete dělat. Hledáte si vlastní styl pokusem omyl,“ směje se Šárka.

Ty nejtalentovanější z frekventantů kurzů posílají z Cirqueonu velmi rádi do světa. Radí jim, jak cvičit, jak se připravit na příslušné zkoušky, případně jak vyplňovat danou přihlášku, kdy ji podat a kam ji poslat, aby uspěli. Příjímací řízení na prestižní školu má pak obvykle dvě až tři kola, je to podobné jako v Česku. I v případě úspěchu ovšem nemá dotyčný nebo dotyčná ani zdaleka vyhráno. Nastává to nejtěžší: musí se v cizině nějak uživit. Žádné stipendium čekat nemohou.

„Největší šanci proniknout na nejvyšší, světovou úroveň mají obecně lidé kolem dvacítky. Když vidíme, že je v našem kurzu někdo hodně dobrý, radíme: vypadni, studuj! Daří se nám to. V Dánsku jsou teď od nás dva: žonglér a handstandař (stojí na rukách – pozn. red.). Letos se nám dostali dva lidi do Rotterdamu,“ vypočítává Šárka s tím, že je velmi důležité, aby českým dětem před očima vyrůstaly jejich idoly, krajané.

Ty současné, už zavedené české cirkusové hvězdy nejčastěji – podobně jako například Lukáš – prošly uměleckými školami typu AMU, HAMU, JAMU a DAMU. Konkrétně jejich pohybovými a hereckými katedrami. Po promoci se ovšem nechtěly stát předříkávači textů. Lákal je více pohyb, svoboda.

„Další silnou skupinou jsou u nás lidé kolem velkého propagátora směru Rosti Nováka. Ten v La Fabrice v počátcích vsadil na gymnasty. Jejich hbitá těla se snažil vtěsnat do formy jevištních vystoupení,“ hodnotí Šárka.

Odhadem podle ní nyní žánr se staletými kořeny v novém kabátu nějak živí desítky Čechů a Češek. Velká část z nich má vedle veřejných vystoupení ještě přivýdělky bokem. Učí další nadšence, vystupují na komerčních akcích, často odjíždějí na štace do německých kabaretů.

Nicméně hranice oboru jsou mnohem širší. Nejde jen o odvětví „kotrmelců, hrazd a žonglování“. V cizině do něj řadí mimo jiné různorodé skupiny klaunů, kteří docházejí do nemocnic, na psychiatrie a do věznic…

„Snaží se lidi rozveselit. Pomáhat jim překonávat někdy dost těžká životní traumata. Zkuste chvíli být v podobném prostředí za klauna, bavit ve smutné atmosféře smutné lidi. Na to opravdu musíte být profesionál,“ uzavírá Šárka.