Svým příjemně zabarveným hlasem působí na posluchače uklidňujícím dojmem a proto, že každé ráno promlouvá k lidem z éteru, stává se vlastně členem mnoha domácností.

„To je asi pravda. Nevědomky. Protože pro nás je to pořád práce, představujeme si lidi, ke kterým mluvíme, ale nevidíme je. Neumím si spočítat, kolik lidí si v tu chvíli například čistí zuby,“ říká k tomu.

Jako malý kluk chtěl být popelářem nebo kosmonautem, zároveň ho ale zajímal svět rádia. „Bavil mě rozhlas, který vysílal pohádky, a já si představoval, kdo za tím rádiem je, kdo tam mluví, jak asi vypadá. Tenkrát nebyl internet, takže se to nedalo dohledat. Tím se pro mě otevíral neuvěřitelný svět fantazie a já si říkal, jak skvělé by bylo, kdybych jednou takhle mluvil na lidi já,“ vzpomíná Jiří Chum.

Do svého prvního rádia se dostal už na střední škole, v šestnácti letech. Bylo to poděbradské rádio Styl, kde byl dva roky, a odtud se přes rádio v Hradci Králové dostal do pražského komerčního City. Nakonec se stal jedním z moderátorů veřejnoprávního rozhlasu.

Televizní odbočka

Ačkoli ho vždycky rádio fascinovalo, udělal si v roce 2006 malou odbočku do televize. „Do televize jsem se nikdy nijak moc netlačil. Ale když přišla nabídka z Primy na kamerové zkoušky na moderátora hlavní zpravodajské relace, řekl jsem si, že to zkusím. Tenkrát jsem studoval marketing na vysoké škole a z rádia jsem na tři měsíce odešel, abych pracoval pro PR oddělení Primy. Poměry v televizi časem nebyly moc dobré. Proto jsem přijal s povděkem, když mi z rozhlasu nabídli, jestli se nechci vrátit,“ vysvětluje. Nedlouho poté Primu opustil úplně.

Nabídku na ranní vysílání od Radiožurnálu dostal už v době, kdy pracoval pro televizi. „Věděl jsem, že jakmile bych ji vzal, vydržel bych tak rok, protože skloubit večerní zprávy a ranní vysílání nejde. Tehdy jsem to odmítl, ale věděl jsem, že se to nedělá. Že se taková nabídka neodmítá. Nabídka přišla znovu, když byl potřeba člověk za Honzu Pokorného, který šel dělat vedoucí funkci. Velmi rád jsem to vzal a snad jsme všichni spokojení. Je to čtvrtý rok, co to dělám, a doufám, že spokojenost je oboustranná,“ říká Jiří Chum.

Moderovat ranní vysílání je jistě prestižní záležitost. Protože rozhlas v mnoha případech dělá těm, co vstávají, první společnost. Je příjemné, když nás po probuzení provází klidný hlas, který nejitří probuzené smysly. A také je to jistá zodpovědnost.

„Jedno z pravidel v rozhlase je vcítit se do pozice posluchače. Každý den. Nutí mě přemýšlet o tom, co dělá ten který člověk, když formuluji větu, když přemýšlím, jak ho oslovit. U Radiožurnálu je to trochu komplikovanější než u běžného rádia, protože se přece jenom držíme nějakých základních informací a faktů a na tzv. omáčku zbyde malý prostor. Přesto se snažím vždy něco trochu vymyslet, aby bylo slyšet, že mluvím přímo k lidem,“ vysvětluje.

Posunutý režim

S posluchači podle svých slov hodně soucítí, když jsou hlášeny dopravní zácpy a hodinové kolony. „V takových chvílích je mi jasné, jak se musí cítit, protože se umím za volantem taky rozčílit,“ říká s úsměvem.

Přesto si uvědomuje, že se nikdy nemůže trefit do noty úplně každému. Protože někdo vstává v pět, kdy začíná, jiný zase třeba v devět, kdy končí. Sám vstává ve tři čtvrtě na čtyři, kdy většina z nás ještě tvrdě spí. Nechodí totiž do rádia až těsně před vysíláním, protože chce mít čas na přípravu. A také se rád v klidu nasnídá.

Celé to má kvůli vysílání posunuté. Snídá ve čtyři, obědvá v deset a večeří ve čtyři, v pět. Spát se snaží chodit v osm, což teď zrovna moc nejde, když je do deseti světlo.

„Vstávání mi nevadí. Umím fungovat tak, že vstanu a mluvím. To je dobré. Ale pak zase moc nemluvím přes den, třeba ve čtyři odpoledne už mi to skoro vůbec nejde. A večer nevydržím. Nezapařím,“ říká s úsměvem.  Vypráví historku, jak se jeho posunutý režim naplno projevil asi po prvním roce vysílání.

„Jeden pátek jsme byli pozvaní na večeři ke kamarádům a já si šel před dezertem odskočit. V koupelně jsem si řekl, že si jen na chvíli položím hlavu na umyvadlo a odpočinu si. Najednou slyším bouchání na dveře. Nevěděl jsem, kolik je hodin. Přišel jsem a kafe bylo vypité, dezert snědený a půlka filmu odkoukaná... Byl jsem tam asi 40 minut. Od té doby nejsem úplně zábavný společník. To je daň mé práci.“

Jiří Chum se svou televizní kolegyní Terezií Kašparovskou

Jiří Chum se svou televizní kolegyní Terezií Kašparovskou

FOTO: Profimedia.cz

Při rozhovorech chybí oční kontakt

Příprava obsahu ranního bloku vysílání veřejnoprávního rádia je týmová práce. Forma je na moderátorovi, tedy Jiřím Chumovi. Obsah připravují editoři, kteří se o něm radí už předešlé odpoledne.

„Na poradě se připraví zhruba padesát procent obsahu. Pak se do toho operativně zasahuje. Když mám nějaký nápad a je na to čas, snažíme se ho zrealizovat.  Ale má příprava na ráno je taková, že musím mít samozřejmě neustále všeobecný přehled, protože nikdy nevíte, co vlastně přijde,“ vysvětluje.

V rámci ranního bloku jsou také živé rozhovory, většinou po telefonu. Jak těžké je respondenta ukočírovat, když není po ruce? „Jsme ochuzeni o oční kontakt, takže když mu chci naznačit, aby to zkrátil nebo byl stručnější, tak mě nevidí. Máme na rozhovor 4–5 minut a skáču mu do řeči, protože mi třeba začne odpovídat moc zeširoka nebo mi uhne od tématu. Pak se stává, že posluchači píšou, že jsme neurvalí a nenecháme hosta domluvit. Jenže to nejde. Někdy se nadechuji nebo doufám, že třeba pochopí z mého souhlasného uhm, uhm, že bych se chtěl dostat dál. Zpravidla se to nestává, takže přidrzle skáču do řeči,“ popisuje Jiří Chum.

Mám moc rád lidi, kteří umí, ale nedávají to najevo, jsou skromní, takových moc není.

Za úsměvný zážitek považuje jeden opravdu vydařený telefonický rozhovor. Tehdy měl být na druhém konci telefonní linky Petr Krčmář, šéfredaktor jednoho zpravodajského serveru. Rozhovor měl být o mezinárodní situaci.

„Kolega ho začal vytáčet později, než mohl, normálně během jedné písničky zjistíme, jestli spojení funguje, protože když se to nechá na poslední chvíli, tak se může stát, že se nespojíme. Dlouho jsme se nemohli dovolat, celý newsroom byl na nohou, jestli vůbec máme správné číslo, na poslední chvíli to někdo vzal, tak řekli super, přepnuli mi ho a já ohlásil téma a pozdravil Petra Krčmáře, položil jsem mu otázku mezinárodně politického charakteru a on se začal smát.

To mě zarazilo a říkám mu: ,Nebo myslíte, že to je jinak?‘ Něco mluvil lámaně česky, a tak říkám: ,Mluvím s panem Krčmářem?‘ A on se představil nějakým, asi arabským jménem. To už jsem se smál i já a říkám, jestli by na to přece jen nechtěl odpovědět, když už je ve vysílání. Smál se, že je v pražském metru a neví, tak jsem se mu omluvil. To jsou horké chvilky. Nakonec ale vtipné,“ vypráví.

Z těch naopak velmi příjemných třeba rád vzpomíná na špičkového chirurga Bohdana Pomahače. „Mám moc rád lidi, kteří umí, ale nedávají to najevo, jsou skromní, takových moc není. Miluji lidi, kteří jsou odborníky, mají pevný postoj a názor a nepovyšují se. Takových jsem v životě potkal hrozně málo. Zatím.“

Rozhlas, celoživotní láska

Jiří Chum má opravdu velmi příjemný hlas. Nabízí se otázka, jestli mu chodí od posluchačů dopisy.

„Ještě chodí, ale už to není jako v dobách hlasatelů Československé televize, kteří si odváželi pytle domů a mají je dodneška na půdách. Jednou za čas přijde dopis, častěji přijde e-mail. Ale doba už je jiná, povrchnější. Když už někdo napíše, tak buď ho musím pořádně naštvat, nebo moc potěšit anebo se mnou už delší dobu vstává.“

Rozhlas podle všeho zůstane láskou Jiřího Chuma na celý život. „Je to taková manželka, které jsem byl chvíli nevěrný, ale mou láskou asi zůstane. Rozhlas tu byl vždycky. Je to velká instituce, s velkým profesionálním zázemím a tradicí. Pracuje v něm spousta lidí, kterých si vážím. To mě nesmírně obohacuje a nedokáže mě to pustit.”