Čtvrt hodiny před druhou odpolední se chirurgie orlickoústecké nemocnice začíná hemžit děvčaty ve stejnokrojích. Nikoli v těch modro-bílých s čepcem na hlavě, které známe už jen z repríz Nemocnice na kraji města. Poznávacím znamením praktikantek v nemocnici je zelená. Studentky 4. ročníku zdejší Střední školy zdravotnické a sociální se srocují na recepci, kde jim vyučující rozdělí úkoly.

„Praxe začíná ve 3. ročníku. Základ je chirurgie, neurologie, interna. Na konci třeťáku mají měsíc, kdy chodí jen do nemocnice, střídají ranní a odpolední a dostanou se i na menší oddělení. Ve čtvrtém ročníku si projdou i domácí péči, charitu, stacionář nebo obvodního lékaře. Tedy místa, kam se běžně nedostanou,“ vykládá mi jejich odborná vyučující Karla Skotálková.

„I kdyby maturantky už dál nechtěly studovat, můžou rovnou nastoupit. A jsou velice žádané,“ podotýká k současnému nedostatku. Že by skončily na „pracáku“, podle ní rozhodně nehrozí. K povolání už letošní maturantky díky praxi přičichly, ale zatím jsou nezatížené předsudky a nevyčerpané každodenní realitou.

„Chtěla jsem jít na nějaký maturitní obor a nemít jen výuční list,“ přiznává Andrea Kalousová, co bylo motivací pro výběr školy. Ovšem nejen to: „Bydlím s babičkou a denně mám na očích, jak starší člověk zvládá běžné činnosti, takže i proto, abych dovedla pomoct.“

Andreu Kalousovou obor baví, přesto se vidí spíš za školní katedrou.

Andreu Kalousovou obor baví, přesto se vidí spíš za školní katedrou.

FOTO: Petr Horník

Také Kristýna Štěpánová má podobný názor: „Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, ale nevěděla jsem, jakým směrem jít. Postupně jsem se dopracovala k tomu, že ve zdravotnictví může člověk pomoct asi nejvíc.“

Barbora Vítková sice ještě v 9. třídě nevěděla, kam dál, ale teď věří, že bude ve studiu zdravotnického oboru pokračovat. „Podala jsem si přihlášku do Pardubic na porodní asistentku. Byla jsem v porodnici na praxi ve třeťáku a moc se mi tam líbilo.“

Protáhnout si studium chtějí shodně všechny. Teď po střední z nich totiž nebudou všeobecné sestry jako dřív, ale „pouze“ zdravotnické asistentky.

Učíme je stále totéž

Ředitelka školy Lenka Podzimková nastoupila do funkce v roce 2005, tedy v době, kdy ke změně vzdělávání došlo. Absolventky oboru zdravotnický asistent, pokud chtějí dosáhnout na titul všeobecné sestry a v důsledku toho i na vyšší plat a kompetence, od té doby potřebují ještě další tři roky studia. Buď na vysoké, nebo na vyšší odborné škole. Přizpůsobili jsme se tím evropské praxi.

Z pohledu středních škol šlo do značné míry jen o formální změnu, osnovy se příliš nezměnily. Na otázku, zda zdravotnický asistent umí o něco méně, než uměla všeobecná sestra před deseti lety, ředitelka odpovídá: „Ne. Alespoň u nás ne. Učíme je stále totéž, jen v některých teoretických vědomostech nezacházíme do detailů. V praktických dovednostech se nezměnilo nic.“

Přesto se i tahle změna podepsala na aktuální situaci. Před časem jsem navštívil učiliště pro švadleny, kde měli ve 3. ročníku čtyři žačky, ve druhém dvě a v prváku – nula. O tom se dá hovořit jako o krizi oboru. Oproti tomu 158 zdravotnických asistentů v Ústí nad Orlicí vypadá na první pohled jako pohoda. Lenka Podzimková však může doložit, že pokles je značný. V době jejího nástupu studovalo na škole skoro o 100 zdravotnických asistentů (tehdy ještě s „dobíhající“ všeobecnou sestrou) více než dnes.

Studentky si projdou všechna oddělení. Barboru Vítkovou to nejvíc táhne do porodnice.

Studentky si projdou všechna oddělení. Barboru Vítkovou to nejvíc táhne do porodnice.

FOTO: Petr Horník, Právo

Důvody? Částečně objektivní, jako je nástup slabších populačních ročníků. Částečně nepodložené obavy dětí i rodičů, že zdravotnický asistent je něco méněcenného a v nemocnici bude dělat jen černou práci. A pak také stoupající obliba gymnázií na úkor ostatních středních škol. Zdravotnické obory přitom patřily mezi ty prestižní.

„Na dětskou sestru, kterou jsem vystudovala, se nedostal nikdo, kdo neměl vyznamenání,“ dodává ředitelka pro příklad a pokračuje: „Předpokládali jsme, že zájem bude nižší, proto jsme od roku 2009 otevřeli nový obor sociální činnost, jenž má ke zdravotnictví blízko. Bez něho bych mohla skoro polovinu pedagogů vyhodit.“

Důležitý osobní vztah

Navíc neexistuje jistota, že absolventky skutečně chtějí ve zdravotnictví pracovat. Častá výtka pacientů je, že sestry se chovají arogantně, což je vede k domněnce, že vlastně dělají něco, co je vůbec nebaví. Lenka Podzimková se hájí, že přes všechny změny je empatie vůči pacientům věc, z níž při výuce neslevují. Na zdravotnickou školu podle ní tradičně chodí zájemci, kteří k profesi mají osobní vztah. „Vždy záleží na tom, jestli dotyčný zvolil správný obor. Věřím, že jen proto, aby měl maturitu, na ‚zdrávku‘ nikdo nechodí.“

Andrea Kalousová, jedna ze studentek, s nimiž jsem mluvil, už teď připouští, že u lůžka ji nejspíš nepotkáme. „Kdybych si mohla vybrat oddělení, tak asi jen chirurgii. Do budoucna se vidím jinde, bavilo by mě třeba školství.“

Náročnost profese si však uvědomují i ostatní. „Hlavně nápor na psychiku. Ne vždycky jsou lidi vděční za to, co pro ně děláme. Když se pak najdou pacienti, kteří nás ocení, tak i zdravotní sestra může mít dobrý pocit,“ je přesvědčená Barbora Vítková.

Směnný provoz ani přesčasy Kristýnu Štěpánovou neodrazují. „Vím, že práce bude,“ vidí i pozitiva.

Směnný provoz ani přesčasy Kristýnu Štěpánovou neodrazují. „Vím, že práce bude,“ vidí i pozitiva.

FOTO: Petr Horník, Právo

Z nemocnice na kosmetiku

O náročnosti psychické i fyzické ví své osmadvacetiletá Helena Šmucerová. Dřív zdravotnický asistent, dnes kosmetička. „V salónu na vás nikdo nekřičí, nedostanete vynadáno za cizí chyby a je to určitě klidnější,“ srovnává se svou předchozí prací, kterou vykonávala skoro sedm let. Povídáme si v přítmí u lůžka, kde jejím klientům hraje z reproduktorů relaxační hudba. V takovém prostředí se jejímu rozhodnutí nelze divit.

Potkávat v nemocnici tak zdvořilé lidi, jako je ona, člověk by se tam skoro i těšil, nicméně systém semlel nakonec i ji, kterou do zdravotnictví přivedly nezištné pohnutky. Odmala věděla, že bude zdravotní sestrou, a nebylo nic, co by ji odrazovalo. Ani krev nebo nemoci. „Každý z nás dřív nebo později bude potřebovat pomoc. Nemocní byli, jsou a budou,“ ví.

Jejím přáním dokonce bylo pracovat v léčebně dlouhodobě nemocných, kde tlačenice uchazečů zrovna nebývá. Po krátké zastávce v berounské LDN zakotvila v jiném zdravotnickém zařízení, které nechce jmenovat. „Dá se říct, že to byla také ‚eldéenka‘, ale bylo tam i oddělení pro lidi po úrazech,“ upřesňuje.

Agresivita a přesčasy

Jak vypadal její běžný den na LDN? „Přicházela jsem na půl sedmou, v sedm začínala směna, na kterou jsem vyrážela s týmem sanitářů. Starala jsem se o přidělené pacienty, od základní hygieny, nácviku sebepéče k ošetřování ran. Dělala jsem dvanáctky denní i noční.“

Pokud ji něco zaskočilo, byla to agresivita pacientů, často s psychiatrickými diagnózami, kteří své chování nemají pod kontrolou. S tím však musela počítat. „Myslím si, že ta profese je krásná a je úžasné, když můžete někomu pomoct, ale došlo u mě k syndromu vyhoření.“ Směny se totiž stále natahovaly. Kvůli nedostatku lidí často neměla čas ani na oběd a v noci zůstávala sama na 40 lidí. Na úkoly měla méně času, vztahy s kolegy byly vypjaté, do práce, kde po 6,5 roku patřila služebně k veteránům, jezdila už předem vystresovaná.

„Někdo odešel do roka nebo do dvou. Byli i takové, které se podívaly a odešly za pět hodin,“ vzpomíná na migraci personálu v LDN dnes už kosmetička Helena Šmucerová.

„Někdo odešel do roka nebo do dvou. Byly i takové, které se podívaly a odešly za pět hodin,“ vzpomíná na migraci personálu v LDN dnes už kosmetička Helena Šmucerová.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

V neposlední řadě se jen málokdy dočkala vděku od příbuzných klientů. Poslední dva roky se proto paralelně věnovala kosmetice, svému velkému koníčku, a uvažovala o změně. Dnes nabízí kosmetické služby v jednom podniku v centru Prahy i ve svém vlastním salónu v Kladně.

Ačkoli má v rodině několik zdravotníků, rodiče i přítel ji podporovali, aby svoje vysněné povolání nakonec opustila. „Viděli, jak chodím domů ztrhaná,“ nediví se jim. „Dnes vím, že jsem neměla s odchodem čekat tak dlouho.“

Odejdou, jinak se zblázní

Nedostatek personálu v nemocnicích už léta částečně kompenzují cizinci. Ministerstvo zdravotnictví uvažuje o projektu, který by přijímání především Ukrajinců zjednodušil. Některé nemocnice se do hledání a zaučování posil už samy pouštějí.

Gabriela Píchová se na svém stole probírá dokumenty s informacemi o nových uchazečkách. „Děláme vlastní nábor, zájemkyně už máme. Příští týden s nimi budu mít videokonferenci,“ říká hlavní sestra karlovarské nemocnice, jež je zároveň náměstkyní pro nelékařská povolání.

Minimální počet, abychom zajistili kritické provozy, je 40 až 50. I jednotlivec nám pokaždé vytrhne trn z paty, ale je to jako děravá přehrada. Jednu díru ucpete, na druhé straně se uvolní jiná.Hlavní sestra Gabriela Píchová

Nemocnice v tomto případě necílí na Ukrajinu, nýbrž na Rusko. „Jde o ženy, jimž je v průměru 35 až 45 let, život mají srovnaný, děti odrostlé, není nic, co by je v ruských nemocnicích drželo, a chtějí si polepšit,“ podotýká, že je předem pečlivě vybírají.

Kromě toho nepřetržitě „loví“ i na českých a v posledním půlroce slovenských zdravotnických školách. „Ideální počet sester, který potřebujeme, je 80 až 100. Minimální počet, abychom zajistili kritické provozy, je 40 až 50. I jednotlivec nám pokaždé vytrhne trn z paty, ale je to jako děravá přehrada. Jednu díru ucpete, na druhé straně se uvolní jiná.“

Cyklické odchody podle ní byly vždy – mateřská, důchod, stěhování za partnerem. Hlavní příčinu úbytku však vidí v délce vzdělávání či povinných státních maturitách, které děvčata buď odradí předem, nebo na nich ztroskotají. Sama to poznala, když se na „zdrávce“ zúčastnila předávání vysvědčení pouhým 12 úspěšným maturantkám z přibližně 20.

Každá příčina má svůj následek. Školy neprodukují dostatek absolventů pro nutnou obměnu personálu, stávajícím sestrám se kupí přesčasy a nezřídka opouštějí nemocnici kvůli vyhoření. „Přicházejí za mnou, že už prostě nemůžou dál, jinak se zblázní. I kdybych jim slibovala hory doly, potřebují hlavně změnit prostředí.“

Délka vzdělávání, zbytečná státní maturita. Hlavní sestra karlovarské nemocnice Gabriela Píchová vidí příčinu krize už ve školství.

Délka vzdělávání, zbytečná státní maturita. Hlavní sestra karlovarské nemocnice Gabriela Píchová vidí příčinu krize už ve školství.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Sestavovat rozpisy směn je kvůli tomu stále těžší. „Sestra má předepsáno 37,5 hodiny týdně, ve skutečnosti jich odpracuje třeba 40 nebo 50,“ připouští. Potvrzuje také neblahou zkušenost s některými vysokoškolačkami. Není výjimka, když titulovaná všeobecná sestra po celkem sedmi letech jistě náročného studia rovnou aspiruje na vyšší pozici v hierarchii zdravotnického personálu. Vypracovat se na ni léty dřiny u lůžka se jim nechce, dokonce to některé až uráží. Po takových však v nemocnicích poptávka není.

Pak je tu blízkost Německa, lákajícího vyššími platy, kde je naopak poptávka velká. „Je pravda, že kdysi nebyla možnost vycestovat. My jsme se učili rusky, dnešní mladí německy nebo anglicky,“ uvědomuje si hlavní sestra karlovarské nemocnice. Možná se jí nakonec ruština bude znovu hodit. „Sestry z Ruska jsou jen jednou z možností, jak získat několik jednotlivců,“ domnívá se. „Ne desítky.“

Sestra od stánku

Není to tak dávno, kdy čtyřiačtyřicetiletá Natalija Pintérová prodávala grilovaná kuřata ve stánku na Karlově náměstí v Praze. Často se u ní na svačinu zastavovali zaměstnanci z blízké Všeobecné fakultní nemocnice, a když se s ní pouštěli do řeči, divili se: „Vy jste zdravotní sestra? Tak pojďte pracovat k nám!“

Začala nad tím uvažovat. Vždyť je to přece obor, který na Ukrajině vystudovala a deset let v něm i pracovala! Už jednou si dodala odvahy, když sama přicestovala za prací do Česka. Teď bylo třeba překonat obavy znovu a připravit se na zkoušky, jimiž doloží svoje jazykové i odborné znalosti.

„Myslela jsem si, že mrtvička je totéž co mrtvola,“ se smíchem vzpomíná, jaké záludné překážky jí čeština stavěla do cesty.  Na Ukrajině pracovala po studiích na psychiatrii, ale k životu to moc nebylo. Nelze se tím utěšovat, ale je možná dobré vědět, že jinde může být i hůř. „Vydělávala jsem po přepočtu 200 korun měsíčně,“ říká rodačka z Dněpropetrovsku a pro představu dodává: „200 korun jsem platila každý měsíc jen za plyn.“

Cizinky, mezi něž patří Natalija Pintérová, tvoří pět procent zdravotních sester v pražské nemocnici Na Bulovce.

Cizinky, mezi něž patří Natalija Pintérová, tvoří pět procent zdravotních sester v pražské nemocnici Na Bulovce.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Ukrajinské zdravotnictví se podle ní obecně nedá s českým vůbec srovnávat. Co pamatuje, nefungovalo tam například zdravotní pojištění, které u nás vnímáme jako samozřejmost. Z jedné poloviny peníze a pracovní podmínky, z druhé poloviny rozvod ji přiměly hledat štěstí jinde. Tak jako mnoho jiných Ukrajinek začínala v Česku s koštětem a kbelíkem, úklidové pomůcky po čase vyměnila za stánek s občerstvením.

Teprve tam ji lapila myšlenka vrátit se k původní profesi. Mezitím se znovu vdala – za Čecha – a je to už šest let, co pracuje jako všeobecná sestra v Nemocnici Na Bulovce v Praze. Původně se ucházela o práci na interně, ale když napoprvé omylem zabloudila na gynekologicko-porodnické oddělení, hned po ní skočili. Nedostatek lidí je zkrátka všude.

Ráj v Německu?

Vládní koalice se na začátku května dohodla, že od příštího roku zvýší platy nemocničním lékařům a sestrám o 10 procent. Dokument Strategie zdravotnictví do roku 2017 dokonce navrhuje růst o 10 procent v každém z následujících tří let. Cílem je podle slov ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka zastavit odchody lékařů a sester z nemocnic a získat zpět ty, kteří už odešli. Je pravda, že pokud zdravotníci vážně uvažují o práci třeba v Německu, pak je nemožné tamním podmínkám platově konkurovat.

„V Německu berou sestry nejméně dvojnásobek toho, co si vydělají v českých nemocnicích,“ potvrzuje Pavlína Šafaříková, která před rokem a půl našla práci v soukromém zařízení pro seniory kousek za hranicemi. Nadřízení jí proplácejí dojíždění, k tomu se může těšit z různých zaměstnaneckých výhod. „K Vánocům jsme dostali příplatek 150 eur,“ uvádí pro příklad.

Její příběh je tak trochu reklamou na práci v Německu, tak snad nám po přečtení nějaké sestry v Česku zůstanou… Sama však upozorňuje, že začátky jsou tvrdé a ne každý může mít štěstí na dobrý kolektiv jako ona. „Někteří klienti měli strach, že jim nebudu rozumět a nezvládnu to. Řekla jsem jim, že jsem chirurgická sestra s patnáctiletou praxí, že sice nemluvím moc dobře, ale ať se nebojí, že bych se o ně nepostarala,“ vzpomíná na období, kdy za pochodu tvrdě pilovala němčinu.

Méně peněz, větší napětí

Hádám, že to byl na prvním místě plat, který ji přiměl ucházet se o práci v zahraničí, ale vyvede mě z omylu. Hlavní důvod, kvůli němuž zanevřela na tuzemské zdravotnictví, byly mezilidské vztahy. Především přezíravé jednání personálu s pacienty.

Nebyl to plat, spíše vztahy na pracovišti, co Pavlínu Šafaříkovou přimělo odejít pracovat do Německa.

Nebyl to plat, spíše vztahy na pracovišti, co Pavlínu Šafaříkovou přimělo odejít pracovat do Německa.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Na poslední české štaci v „eldéence“ ji rozladilo chování mladších kolegyň, které k nim přistupovaly spíš jako k věcem a práci chtěly co nejrychleji odbýt. Může to být jen její konkrétní špatná zkušenost, přesto je přesvědčená, že dnešní absolventky nemají k profesi tak silný vztah i proto, že „zdrávky“ přestaly být výběrovými školami.

Na předchozím působišti v nemocnici se pak setkala s tím, jak ubývající peníze ruku v ruce s modernější, tedy nákladnější léčbou vedou k napětí. „Rozpočet oddělení je jako ten rodinný. Když ho překročíte v půlce měsíce, na další nemáte nárok. Stávalo se běžně, že docházely léky, takže se chodilo prosit z jednoho oddělení na druhé. Vede to k blbé náladě, lidi jsou zlí a bonzují na sebe: Hele, ona nám zase vzala celé balení paralenu a nám teď chybí…“

V německém kolektivu je jednou z mála vystudovaných zdravotních sester, a tedy i jednou z nadřízených, navíc jedinou cizinkou mezi samými Němkami. V Česku by to takové šéfové asi dali pěkně „sežrat“, ona se však setkala jen se vstřícností. „Jako bych přišla mezi dobré kamarády.“

Povídali jsme si po jejím návratu z noční směny, kdy ještě stačila vypravit děti do školy a naspat jen pár hodin. K večeru přitom znovu vyráží za hranice. Každá práce má svá pro a proti, i když Pavlína Šafaříková má jasno: „Jinam už přejít nechci. Jsem nadmíru spokojená.“