Narodila se neznámé matce v porodnici a poté skončila v nalezinci u Apolináře, odkud ji předali pěstounům, manželům Váňovým ze Skrýšova u Votic.

Slabomyslná, pomalá Johana jim působila samé potíže, a proto žádali nalezinec o lékařský posudek na svou svěřenku, aby ji dali „do bezplatné péče v ústavu pro idioty“. Jan Váňa, nádeník a otec mnoha dětí, se odpovědi dočkal.

Jest slabého ducha

Lékař Fabianus vystavil posudek zcela jasný: „Johana jest slabého ducha, takřka skoro jest blbá.“ Manželé Váňovi ovšem věděli, že „na něco blbá není“ – před rokem 25. září 1890 informovali nalezinec v dopise o tom, že „venku porodila dítě nemanželské a my teď živit je musíme“ (pěstouni ale dostávali za svou péči peníze). Za Johanu a její dceru Růženu posílal nalezinec Váňovým tři zlaté měsíčně. Ti přesto usilovali o to, aby se Johany zbavili, a hodlali ji dát do ústavu.

To se nakonec podařilo – přijal ji ústav pro slabomyslné Jednoty paní u sv. Anny v Praze za 150 zlatých ročně. Dcera Růženka zůstala u Váňových. Ve zprávách o Johaně, zasílaných do nalezince, se objevovalo stále totéž: „Je to celkem hodné děvče a pomáhá v ústavní kuchyni.“

Nalezinci prošly stovky dětí (spisy o zemském nalezinci jsou uloženy v Národním archívu). Právě existence nalezince zabránila mnohým neprovdaným nastávajícím matkám, aby si nechaly udělat neodborný potrat či samy zasáhly do svého těla jehlicí, která je mohla připravit o život.

Dítě nalezené na ulici je předáváno nalezinci (Gustav Doré, 1872).

Dítě nalezené na ulici je předáváno nalezinci (Gustav Doré, 1872).

FOTO: Reprofoto Kronika medicíny, Fortuna Print 1994

Navíc je uchránila ještě před něčím horším – zavražděním vlastního novorozeněte (ve středověku byl tento čin trestán zahrabáním dítěte s živou matkou, utopením nebo vražednici čekalo pověšení).

Nalezince také sloužily k výuce budoucích lékařů, ranlékařů (chirurgů) a porodních bab. A měly svou minulost.

Autočiště pro chudobné

„Autočiště pro nešťastné těhotné osoby jest již před rukami. Císařská královská Milost ráčil k tomu vykázati stavení při chrámu páně svatýho Apolináře,“ informovala veřejnost zpráva královského českého gubernia o založení a zřízení porodního domu v Praze 30. července 1789 (v Brně vznikl nalezinec v letech 1784–1786, v Olomouci v roce 1785).

Myšlenka založit porodnici pro nevdané nastávající matky, spojenou s nalezincem, nepatřila k novým. V poslední čtvrtině 18. století spojila Marie Terezie Vlašský špitál s novoměstským nalezincem a porodnicí U sv. Máří Magdalény.

Pěstouni museli o své dobré zachovalosti svědectví od faráře a místní vrchnosti prokázati.Z povinností pěstounů

Nástupcem ústavů se stala právě Josefem II. nově zřízená porodnice a nalezinec u Apolináře. Provoz začal oficiálně 30. července 1789 a už 17. srpna za úsvitu, aby nebudily nežádoucí pozornost, do něj vstoupily těhotné a šestinedělky s kojenci z Vlašského špitálu.

Třicet rodiček čekalo v novém ústavu na porod. Podle záznamů evidoval ústav tehdy 903 dětí – většina žila v pěstounské péči na venkově. Nalezinec i porodnice měly svůj pevný řád.

Jméno v obálce

V porodnici převažovaly svobodné ženy – většinou služky, nádenice, kuchařky, chudé a bez blízkých příbuzných. Prostitutky se k nim řadily výjimečně – ty se uměly o antikoncepci postarat. Bohaté ženy rodily inkognito na tajném oddělení. Porodnice ženám zaručovala diskrétnost. Nikdo se v ní nesměl ptát na jméno přijímané, natož na jméno otce.

„Ošetřovanka“ s sebou do porodnice sice přinesla papírek se svým jménem a rodným listem, ty ale převzal porodník nebo bába a schoval do obálky – využily se pouze v případě úmrtí budoucí matky. Do porodnice se právě z důvodu utajenosti chodilo tzv. tajným vchodem.

Firemní štít andělíčkářky na dřevořezbě od Honoré Daumiera – mnohé ženy po zákroku zemřely.

Firemní štít andělíčkářky na dřevořezbě od Honoré Daumiera – mnohé ženy po zákroku zemřely.

FOTO: Reprofoto Kronika medicíny, Fortuna Print 1994

Porodnice byla rozdělena do čtyř tříd podle poplatků – tak bylo odstupňováno i jídlo, kvalita nádobí i prádla. V prvních třech se platilo. Čtvrtá byla zadarmo jen pro ty nejchudší – musely přinést osvědčení o nemajetnosti, které vydávali faráři v domovské obci. Právě neplatící klientky až do porodu pracovaly „přiměřeně svému stavu“ a pomáhaly s opatrováním ostatních.

Po porodu část z nich zůstávala v porodnici i několik měsíců. Kojily totiž i děti jiných matek, které zemřely nebo své miminko v porodnici nechaly. Teprve poté se ženy rozhodly, co s kojeňátkem udělají – většinou zůstalo v nalezinci. Za něj matka – opět podle své třídy – zaplatila.

V době otevření ústavu měly rodičky k dispozici jednu porodní bábu, která mimo jiné vítala nastávající matky u tajného vchodu. O práci se dělila s pomocnicí. Vedle nich pracovaly v ústavu tři opatrovnice, kuchařka a služka. V čele porodnice stál její správce. Většina dětí z nalezince měla krušné dětství, ale našly se i výjimky.

Mohu se tudíž ženiti

Horník Jaroslav Řehák z Novosedlic u Teplic žádal zemský nalezinec v ulici U Karlova 2 v květnu 1911 o to, aby si z něj mohl odvézt syna Jaroslava Ledna. Zdůvodňoval to slovy: „…neb mám svoje vojenské povinnosti odbyté, mohu se tudíž ženiti a pohromadě s matkou děcka jsem.“

Dítě dostal, nebylo sice v ústavu, ale vychovávala je pěstounka a ta mu synka přivezla. Takových dětí bylo ovšem žalostně málo. Většina z nich se octla v pěstounské péči, převážně venkovanů, vděčných za peníz, který jim nalezinec poskytoval.

Dítě u nich žilo v skromných, málo hygienických podmínkách. Pěstouny si nalezinec prověřoval. Museli „o své dobré zachovalosti svědectví od faráře a místní vrchnosti prokázati“. Přes stálý pěstounský zájem nestačil nalezinec čelit pořád silnějšímu přílivu rodiček. O jeho rozšíření bojoval jako rozzuřená lvice bratr obrozeneckého jazykovědce Josefa Jungmanna Antonín Jungmann, který nastoupil do porodnice v roce 1811 jako profesor. Díky jeho úsilí byla porodnice rozšířena v letech 1824–1827.

Jeden z pařížských nalezinců – v letech 1830–1839 v nich bylo umístěno i 46 000 novorozenců.

Jeden z pařížských nalezinců – v letech 1830–1839 v nich bylo umístěno i 46 000 novorozenců.

FOTO: Reprofoto Kronika medicíny, Fortuna Print 1994

Ani to nestačilo. Vše vyřešila až velkorysá koncepce stavby porodnice nové. Od roku 1863 připravoval její projekt slavný stavitel a mecenáš Josef Hlávka. Dům z červených cihel mnohé okouzlil.

Romantický tajemný novogotický sloh, kaple s diamantovou klenbou, jedenáct léčebných i provozních traktů, vzájemně propojených, naplnil nadšením i lékaře. Nalezinec si na novou budovu musel počkat déle.

Katastrofální úmrtnost

Nová budova nalezince byla otevřena až v roce 1898 v ulici U Karlova 2. Vzniklo v ní české a od roku 1900 německé oddělení. Obě oddělení měla 120 dvojitých lůžek pro kojence a jejich kojné a 30 lůžek pro starší děti.

Bylo to něco zcela jiného než starý nalezinec u Apolináře. Ten disponoval ovšem jednou výhodou – o děti se v něm pečovalo déle. Původně se v nalezinci starali o děti do 12 let, od roku 1829 se tato lhůta zkrátila na deset a nakonec se v roce 1861 ustálila na šesti letech.

Katastrofální se ukázala v 19. století úmrtnost v nalezinci. Přes snahy lékařů byla otřesná – např. v roce 1858 zemřely všechny děti v domě přijaté a ještě zbylé z minulého roku (přijímalo se až sedm kojenců denně).

Příčinou se stala úsporná opatření, nedostatek kojných a mizerné hygienické podmínky. Důvody smrti spočívaly v nejrůznějších chorobách, a to i u matek – TBC, pneumonie, bronchitida, tetanus, dětská obrna. I tak má kořeny nemocniční péče o kojence právě v nalezincích. Většina dětí neprovdaných matek v nich také skončila, ale někdy matky o své dítě usilovaly i za cenu komplikací v rodinném životě.

Byla jsem dívka vždy zachovalá

„Byla jsem vždy dívka zachovalá, na mé mravní chování jsem všude byla dobře doporučená,“ psala vedení nalezince v roce 1908 služka a bývalá číšnice Josefa Veselá. Její příběh patřil k barvotiskově jednotvárným – nechala se svést nápadníkem, otěhotněla a vyhledala porodnici s nalezincem. Tam porodila v červnu 1908 dceru Helenu. Tu v nalezinci nechala a začala usilovně pátrat po otci – hodlala na něj podat žalobu.

Obydlí nejchudších – tak mohly dopadnout ženy, které se rozhodly si dítě ponechat.

Obydlí nejchudších – tak mohly dopadnout ženy, které se rozhodly si dítě ponechat.

FOTO: Reprofoto Stará dělnická Praha, Academia 1981

V tom jí podle jejího mínění měl pomáhat nalezinec, proto poslala jeho vedení úpěnlivý dopis, v němž podrobně vylíčila svůj poklesek a který začala ujištěním o své zachovalosti. Svůdníkem byl v jejím případě jistý osmadvacetiletý zámečník Josef Kovář, ženatý, což pochopitelně před Josefou zatajil.

Jak Josefa potvrdila v protokolu o předání dcery Heleny do nalezince, „ona, Josefa, neví, uznává-li Kovář své otcovství, a nezná ani majetkové poměry otce“. Podle Josefy její neštěstí zavinili bývalý hostinský Karl Kohl a jeho žena Amálie z Ebersdorfu u Frýdlantu.

Nestačila posílat dárky

U manželů Kohlových Josefa pracovala od srpna do září 1907 a zle se jí to vyplatilo. Zpočátku v lokále jenom uklízela, ale pak jí Kohlová přikázala, „že musí též při výčepu piva vypomáhat a hosty obsluhovat, že jí není možné vše zastati“. Josefa nabídku odmítala, ale v dopise vedení nalezince píše: „Pak objevil se muž, a poněvadž ten mě neustále stíhal, seznámila jsem se s ním, on sdělil mně, že jest ňáký Josef Kovář a že jest svobodný.“ Josefa po jeho „objevení“ skutečně kelnerku (číšnici) dělat začala.

Později uvedla, že těhotenství jí způsobili Kohlovi, protože s Kovářem domluvili, aby do lokálu chodil, „a tím ji dostal“. Po měsíci Josefa změnila místo, a když „spozorovala, v jakém stavu se nalézá“, začala se shánět po Kovářovi. Marně. Ani nalezinec nepomohl. Nakonec si malou Helenku vzali manželé Šlaissnerovi z obce Velce. S těmi byla matka Josefa pravidelně v písemném styku a oni jí štědře odepisovali.

Zejména žádali „o něco starého na plenky, silnej šat, tmavej“ a psali: „Kupte ňákou cejšku, ale ne tak malinkou jako ty, co ste mně dala. Když jí do nich zavinu, tak koukají celý nožičky.“

Josefa, stále pracující jako služka, nestačila posílat dárky a látky, což tehdy nebylo běžné. Pěstouni ji ke všemu neustále nabádali: „Nezapomínejte na vaši milovanou Helenku jako některá, ono se naslibuje a vícekrát se k dítěti nehlásí, jako mně se to už stalo.“ Josefa nezapomněla.

Budova bývalého nalezince u kostela sv. Apolináře.

Budova bývalého nalezince u kostela sv. Apolináře

FOTO: Vasil Bobík

Znovu se vdala a Helenku vzala k sobě. O tom, že to neměla jednoduché ani poté, svědčila její žádost adresovaná nalezinci o výtah z matriky. Prosila v ní: „Aby zamlčeno bylo jméno otce Helenina a to že byl ženatý, slovo to by mně udělalo do smrti těžký život.“ Tajila před manželem, že otec dítěte nebyl svobodný. Přiznala, že „dítě nemanželské vzbudí v domácnosti hádky“. „Tak jest i u nás,“ litovala. Nalezinec jí vyhověl.

Tak či tak, úroveň péče o děti, o něž se rodiče nechtěli nebo nemohli starat, se zlepšila po roce 1918, kdy místo názvu nalezinec se objevil nový – Ústav pro péči o dítě. Ten přijímal i nemocné děti do jednoho roku a později až do dvou let, a rozšířil tak klinickou péči. To už byla jiná situace než v 19. století.