Na sobě jen trika, tepláky a kecky, skáčou tu kluci a jedna holka přes zábradlí a schody, vybíhají po zdech přilehlých domů a v odrazech metají přemety a salta.

Při pohledu na ně se mísí obdiv se strachem, kdy si někdo zlomí vaz nebo aspoň nohu. Po chvíli se kolem nich začínají houfovat reportéři s kamerami, foťáky a diktafony a záhy je zřejmé, že nad celou partičkou bdí dospělý muž s plnovousem a úsměvem na tváři: „Škoda že jim nesvítí sluníčko, bylo by to hezčí.“

O šest hodin později

Naplno rozzářené kino Zoo Palast, do posledního ze 1700 míst zaplněný sál právě probíhajícího filmového festivalu Berlinale. Hučí to tu jako v úle diváky napříč generacemi, ale mladí Berlíňané přece jen převažují. Ve festivalové sekci Generation 14 plus, určené snímkům pro mládež, tu má světovou premiéru český film scenáristy, režiséra a producenta Petra Oukropce Ani ve snu!, který šel do českých kin ve čtvrtek 28. dubna.

Moderátor zve na pódium jeho a pak celou dopolední partičku, která vyměnila tepláky za večerní obleky, někteří z nich se přiznávají, že je mají na sobě poprvé v životě. Jeden po druhém přicházejí: Tomáš Sahir Taran, Tomáš Zony Zonyga, Tom Fortn Rychtera… a virbl prosím – Barbora Štikarová!

Barbora Štikarová v hlavní roli Laury ve filmu Ani ve snu! skákala i na berlínské ulici.

Barbora Štikarová v hlavní roli Laury ve filmu Ani ve snu! skákala i na berlínské ulici.

FOTO: CinemArt

Hvězdy současného českého parkuru a současně představitelé filmu jsou zprvu maličko nejistí, ale pak rozjedou přemety a salta přímo na pódiu a nervozita z lesku filmového festivalu, na němž jsou také poprvé, je tatam.

Film ještě nezačal a sál už nadšeně tleská. A ve mně se perou pocity radosti z toho, že je zase jednou český film v hlavním programu Berlinale, s obavami, zda prostředí parkuru, toho napohled děsivě riskantního počínání, vyvolá v kině víc nadšení mládeže nebo protestů vystrašených dospělých.

Bláznovství a sebekontrola

„To ale vůbec není tak nebezpečné, jak se zdá,“ zasvěcuje mě během promítání Oukropec do aktivity, o jejíž podstatě nemám zdání. V tu chvíli ale také ani jeden z nás netuší, že za pár týdnů ke zranění, dokonce smrtelnému, bohužel v Česku dojde.

„Je pravda, že když jsme jezdili po Praze a Čechách na obhlídky a viděl jsem, co dělají, nejdřív mi zatrnulo, že to je naprosté bláznovství. Ti kluci skočí na hranu věžáku, pod sebou mají dvanáct pater… Ale sami mi pak vysvětlili, že když se k té hraně přibližují, mají připraveny minimálně tři zajišťovací body, aby měli pohyb pod kontrolou a koordinovaný tak, že kdyby se něco nepodařilo, zbyly by ještě další tři možnosti, jak se zachránit.

Cílem totiž není riskovat, ale posouvat fyzické hranice. Mít pořád všechno pod kontrolou tak, aby se minimalizovala pravděpodobnost zranění,“ tvrdí režisér a na můj nevěřící pohled připouští:

„Jasně, když s tím malí kluci začínají, bolesti se nevyhnou. Ale jsou to spíše natažené svaly, vazy, zraněné kotníky. A když k vážnému zranění dojde, je to proto, že dotyčný své schopnosti přecení. Skvělé přitom je, že oni se navzájem mezi sebou učí prevenci, a dokonce když někdo záměrně riskuje, ostatní to berou tak, že se provinil proti filozofii parkuru.“

Tomáš Taran a režisér Petr Oukropec při natáčení.

Tomáš Taran a režisér Petr Oukropec při natáčení

FOTO: CinemArt

A jací ještě podle jeho zkušeností jsou? „Mají své vzory v nejlepších z nich. Neholdují alkoholu ani jiným neřestem dospívání. Snaží se využívat své fyzické možnosti a posouvat je dál, což je samo o sobě fajn, a při parkuru se to dělá velmi atraktivním způsobem. Točí vlastní videa a dávají je na internet, kde mají ohromnou sledovanost, jezdí na parkurové exhibice po celé Evropě. A právě kluci, kteří jsou už hvězdami, se věnují těm malým – na prázdninových kempech, ale i běžně na ulicích.“

Příběh dívky z plátna

Film sleduje především hlavní postavu filmu, dospívající holku, která prožívá běžné problémy svého věku. Obdivuhodně přesvědčivě ji hraje Bára Štikarová, sedmnáctiletá dívka jemné tváře, ale docela tvrdých, klukovských očí.

Když mluví s matkou (Klára Melíšková), má v nich vzdor i ironii puberťačky, když se chystá předvést klukům, do jejichž party by chtěla patřit, co umí, je v nich nečekaně pevné odhodlání. A když se něco nepodaří, pořádný vztek.

„Upřímně řečeno, se spoluscenáristou Egonem Tobiášem jsme v určité fázi psaní scénáře vymýšleli prostředí, do kterého by se hodil příběh o mladé citlivé holce, v níž se všechno probouzí, zažívá první vnitřní zklamání, zvraty a zlomy. Ale nechtěli jsme neduživou chudinku. Šlo nám o holku aktivní, jejíž fyzické zrání bude v souladu s tím, co dělá, a s prostředím, v němž se pohybuje. A tak jsme našli parkur a Báru. Je jednou z mála holek, které se mu věnují, a je mezi nimi nejlepší,“ chválí svou herečku Oukropec. Bára později vypráví, jak to začalo.

Parkur na Lomnickém štítu…

Parkur na Lomnickém štítu…

FOTO: CinemArt

„Odmalička jsem dělala přemety a hvězdy, a když jsem jednou v parku skákala přes lavičky, viděl mě trenér a rovnou se mě zeptal, jestli dělám parkur. Řekla jsem, že ne, a on mě pozval na trénink. Pak už jsem u toho zůstala. Moc nás holek není a myslím, že to je škoda,“ říká studentka střední školy v Jihlavě, kde se připravuje na sociální a zdravotnickou činnost.

Natáčení filmu bylo pro ni, dívku z vesnice, úplně novou zkušeností. „Najednou jsem byla pořád v pohybu, zvykala jsem si být sama, naučilo mě to samostatnosti. A hraní? Ze začátku to bylo docela složité, ale pak si člověk zvykne.“

Rodiče ji k filmu pustili, i když měli z počátku trochu strach – že bude sama v Praze, pojede dokonce točit do Francie.

„Ale byli na mě pyšní, že jsem něco dokázala a nastavila si tím vyšší cíle. Třeba mě Petr nebo jiný režisér ještě někdy obsadí, bavilo by mě to,“ usmívá se, ale když se ptám, jak na její začínající kariéru reagují kamarádi doma na vesnici a spolužačky v Jihlavě, zvážní:

„Už když jsem se vrátila z prvního natáčení, cítila jsem, že se vůči mně změnili. Mrzelo mě to. Najednou ze mě dělali povýšeného člověka, jako bych byla něco víc. To mi bylo líto, protože já se cítím pořád stejně. Řekla jsem jim, ať se chovají normálně a nedělají ze mě hned herečku.“

Komu patří Vltavská

Vracím se ještě k dopolednímu skákání: nemohla jsem si nevšimnout, že Petr Oukropec dobře ví, jak má který trik vypadat, pozná, jestli se povedl – a tak mě zajímá, jak se mezi lidi přece jen o poznání mladší, než je on sám, dostal a jak ho přijali.

Tomáš Sahir Taran byl členem filmového štábu i hercem.

Tomáš Sahir Taran byl členem filmového štábu i hercem.

FOTO: CinemArt

„Když jsme objevili parkur jako prostředí, v němž by se mohl film odehrávat, začal jsem ho sledovat. Přes videa jsem se dostal do jejich komunity a objevil si ho sám pro sebe. Teprve potom jsme ho začali vkládat do příběhu. A kluci byli moc fajn, revidovali nám scénář, šlo jim o to, abychom byli co nejvíc autentičtí. Když pak film vzali za svůj, byla to pro mě velká pochvala.“

Natáčelo se většinou v místech, kde se skáče. A protože ikonou parkuristů je pražská stanice metra Vltavská, hodně scén vzniklo právě tam. „Je výborné, že město je tam toleruje. Paradoxní ovšem je, že si musí nejdřív vysbírat injekční stříkačky po nočních ‚obyvatelích‘ – pak je to jejich.“

Přiznávám, že jako místní jsem z nich právě na té Vltavské mívala spíše negativní pocity včetně toho, jestli k nim ty stříkačky třeba také nepatří…

„Chápu, že si nezasvěcený člověk může říct, že to jsou darebáci, kteří devastují prostředí. Ale právě drogy jsou přece v přímém rozporu s tím, co dělají. Oni jimi naopak pohrdají, protože brát drogy znamená, že člověk tělo ani mozek pod kontrolou nemá.“

Mezi řečí nakukujeme do sálu, který reaguje tak, jak je snem každého filmaře. Obdiv k výkonům i souznění s city, to vše je z atmosféry kina dobře čitelné. A po závěrečných titulcích řev, spokojený pískot, potlesk. A spousta dotazů.

Jan Vondráček jako nápadník Lauřiny matky v podání Kláry Melíškové.

Jan Vondráček jako nápadník Lauřiny matky v podání Kláry Melíškové

FOTO: CinemArt

Myslím na to, jestli takový ohlas ještě zažijí – festivalové publikum bývá často to nejvstřícnější, o tom se už mnohokrát přesvědčili snad všichni, kdo mají své filmy na festivalech od Berlína přes Cannes a Karlovy Vary až třeba po Letní filmovou školu.

„Můj vnuk žije v Austrálii a také tam tohle dělá. Bylo krásné to vidět ve filmu,“ děkuje Báře dojatě starší paní, zatímco mládež si chodí pro autogramy.

Bojové umění více než sport

Tomáš „Sahir“ Taran měl před natáčením na starosti Bářinu přípravu, s ostatními se podílel i na choreografiích, doporučoval místa k natáčení, ze začátku dělal mezi parkuristy i casting.

Zkoušel, jak jsou na tom adeptky hlavní role fyzicky, co se mohou naučit. Petr Oukropec chtěl totiž nejdřív mladou herečku, ale nakonec se ukázalo, že to nejde, že naučit se to přesvědčivě nemůže za pár měsíců nikdo. V Báře navíc odhalil herecký talent.

„Patříme s Tomem Zonygou a několika dalšími mezi ty, kdo to dělají v Česku nejdéle, máme nejvíc zkušeností,“ vysvětluje Tomáš svou účast ve štábu.

„Přišli jsme s první vlnou parkuru, která byla zhruba před osmi lety, a neměli jsme žádné zdroje, ani to slovo tady nebylo v té souvislosti známé. Ale začínal YouTube a my jsme viděli zahraniční videa, která nás nadchla. A tak jsme vyběhli ven, že to také zkusíme. Postupně jsme trénovali víc a víc, zlepšovali se a začali se víc rozhlížet – zjišťovat, jak trénovat správně, kdo jsou ti lidé, kteří tam skáčou. Dnes už nás parkur živí – teď točíme film, jindy pořádáme na objednávku show, děláme workshopy a tábor pro děti, začali jsme vytvářet tréninkové metody, vstoupila do toho reklama.“

Film Ani ve snu! měl světovou premiéru na letošním Berlinale. Do kin šel 28. dubna.

Film Ani ve snu! měl světovou premiéru na letošním Berlinale. Do kin šel 28. dubna.

FOTO: CinemArt

Tomáš „Zony“ Zonyga míní, že děti láká parkur hravostí. „Děti rády zkoumají svět, a takový je i parkur. Přirovnává se víc k bojovým uměním než ke sportu – objevujeme své schopnosti, postupně se někam dostáváme a stává se z toho filozofie a životní styl.“

Na závěr se ptám, co jim parkur v dosavadním životě dal. „Pro mě bylo nejdůležitější získat sebevědomí,“ říká posluchač Vysoké školy ekonomické Tomáš Taran.

„Než jsem začal, zkoušel jsem hodně sportů, většinou kolektivních, kde je na prvním místě soutěživost. Ale nebyl jsem na tom fyzicky moc dobře, talent na míčové hry jsem také neměl. Až v parkuru jsem našel, co mě bavilo, zažil první úspěchy a to se odrazilo i v normálním životě. Člověk překonává překážky, přeskakuje zídky a najednou si uvědomí, že je schopen přeskočit i jiné, životní překážky.“

A student fakulty tělesné výchovy a sportu Tomáš Zonyga dodává: „Zejména když jsme začínali, to bylo dobré. Myslím, že hlavně mamka byla spokojená, protože jsem se nechoval jako spratek. Hodnoty parkuru nám ukládaly, abychom po sobě uklízeli, nezahazovali odpadky, nekouřili, nepili alkohol, dokud jsme nezletilí. Všechny tyhle nástrahy mě minuly, a i když nemohu říct, že bych byl vyznavačem úplně zdravého životního stylu, toho podstatného se držím dál.“