Když se Veronika narodila, rodiče neměli vůbec ponětí, že by jejich miminko mělo jakýkoli problém. I lékaři ji považovali za zcela zdravou, což potvrzovali i další dva roky při pravidelných prohlídkách. Rodiče tak s Veronikou neustále komunikovali, jako by byla slyšící. Zpozornili až v okamžiku, kdy bylo víc a víc viditelné, že Veronika má problémy s řečí.

„Říkala jsem prý jen pár slov, ale téměř nikdy celou větu, a to začalo připadat nejen našim, ale i celému okolí divné. Od lékařů později zjistili, že mám opožděný vývoj řeči. Automaticky mě zařadili mezi slyšící… Bohužel to nebyla pravda a až po několika setkáních a bojích s lékaři (naštěstí po nich maminka chtěla písemně potvrdit, že mám sluch v pořádku) jsme získali pravdivé informace,” vypráví Veronika.

Diagnóza Veroniky zněla následovně – oboustranná percepční vada, levé ucho těsně nad praktickou hluchotou, pravé ucho těsně pod praktickou hluchotou. Vada je dle lékařů způsobena poruchou vnitřních nervů, kteréz neznámé příčiny nefungují tak, jak by měly. Veronika tak v podstatě vůbec neslyší. Má jen opravdu minimální zbytek sluchu, bez sluchadel uslyší jen něco „divného” jako rámus, ale nepozná, co to je ani odkud to jde.

„Každá ztráta sluchu je velmi specifická. Někdo má menší ztrátu, a přesto nedokáže slyšet. Někdo, např. já, má větší ztrátu, a i tak se téměř bez problémů domluví. Byla jsem tak naučená od malička, chodila jsem velmi často na logopedii a odezírat. Se sluchadlem slyším skoro vše, i když hodně spoléhám na artikulaci,” vysvětluje Veronika.

Komunikace s neslyšícími

Veronika se dnes velmi dobře dorozumí i mluvenou řečí, ale velmi záleží na tom, jak s ní lidé mluví, jak artikulují a pak také v jakém je prostředí. Pokud je v místnosti hluk, pak jen artikuluje, je-li ticho, může artikulaci spojit se zvuky.

„Je to hodně o přemýšlení a o tématu. Když vím, o jaké téma se jedná, tak si domýšlím. Je fakt, že občas se mi to nepovede a pak se ztrapním. Proto upřednostňuji, když ten druhý aspoň gestikuluje a pokud možno i znakuje – tomu pak rozumím úplně nejlépe. Protože je to můj jazyk. Když mluvím, musím často přemýšlet, jak to mám říct, které slovo je vhodné, jak se má skloňovat… Jako kdybych mluvila s cizincem,” upozorňuje Veronika.

Veronika

Veronika je velmi pozitivní človek, dokáže ji namotivovat každá maličkost.

FOTO: archív Veroniky

Český znakový jazyk je tedy pro většinu neslyšících nejjednodušší forma komunikace. Pokud jej lidé neovládají, pak je vhodná i psaná forma, dnes lze cokoliv napsat i přes mobilní telefony, což komunikaci také zlehčuje. Někdy ale postačí, když slyšící jedinec při své řeči správně artikuluje a nebojí se používat gesta.

Častý problém neslyšících je ten, že neumějí perfektně česky. Ve znakové řeči se neskloňuje, což jim komunikaci se slyšícími také ztěžuje. I v písemné komunikaci by tak lidé měli volit jednoduché věty, a ne žádná dlouhá souvětí.

Co trápí neslyšící nejvíc

Ačkoli Veronika umí docela slušně mluvit, musí neustále bojovat s touhou po porozumění se slyšícími lidmi, ať už s odezíráním, tak s pochopením textu. Pokud se někdy ocitne ve větší skupině slyšících, pak jednoduše potřebuje tlumočníka. Jinak nedokáže reagovat a odpovídat jasně. Jejím mateřským jazykem není český jazyk, ale český znakový jazyk.

Pokud mluví se slyšícím jedincem, je to, jako by mluvila s cizincem, musí neustále přemýšlet o tom, zda je věta vhodná  zda to správně pochopila. Metafory jsou pro ni velmi komplikované. V Česku obecně není dostatek tlumočníků do znakové řeči.

Veronika

Hraní v divadle ji zcela naplňuje.

FOTO: archív Veroniky

Někteří lidé to osobám s hendikepem příliš neulehčují. Jednak se nad nimi povyšují a jsou k nim neuctiví, ale také to někdy přehánějí se svou srdečností a ochotou, že chtějí dělat věci za ně. Mnozí z hendikepovaných si to ale raději udělají sami. O pomoc si řeknou až v okamžiku, kdy ji skutečně potřebují.

Povědomí o světě a kultuře neslyšících je mezi běžnou populací velmi nízké.  Proto se sami neslyšící snaží o osvětu, která by jim pomohla bořit bariéry.

K lepší komunikaci by jim pomohl i neomezený internet. Aby i neslyšící mohli být tzv. online a komunikovat mezi sebou pomocí videohovorů, a nejen záznamů, které si po e-mailu přeposílají.

Dětství plné bariér

Ačkoli Veronika svůj hendikep nikdy příliš neprožívala, přiznává, že v dětství to neměla jednoduché. Kvůli tomu, že měla srovnání se svým slyšícím mladším bratrem, uvědomovala si i své bariéry.

„Byla jsem ve škole i šikanovaná, ale to neznamená, že jsem byla jediná. Byla to zkouška mé síly, kterou jsem úspěšně udělala,” vypráví dnes s úsměvem Veronika.

Oproti jiným dětem musela často chodit na logopedii, někdy i 3x týdně, a neustále tak musela cvičit a mluvit. Dnes je vděčná, že s ní měli rodiče takovou trpělivost, zvláště když stávkovala. Kdyby nebylo toho, komunikace s okolním světem by pro ni byla mnohem složitější.

FOTO: www.chodicilide.cz

Jinak ale měla krásné dětství jako každé jiné dítě. Naopak v některých ohledech je měla možná pestřejší a zajímavější než ostatní děti. Zúčastňovala se spousty akcí pro neslyšící, které se často konaly na celostátní úrovni, a tudíž se často potkávala s dětmi z celé republiky a hodně cestovala.

Už od malička hrávala ve škole s kamarádkou divadlo, a jelikož byly velmi úspěšné, už na základce s ním procestovaly celé Česko a Slovensko. K divadlu a hraní se pak vrátila až po maturitě a zkusila si podat přihlášku na JAMU, což jí nakonec vyšlo.

Dnes tam současně při zaměstnání dálkově studuje na magisterském studiu obor Výchovná dramatika pro neslyšící. Ve svém volném čase se věnuje akrojóze, čtení knih, hraní v divadle, ale i překládání písniček do českého znakového jazyka nebo do mezinárodního znakového systému.