Měla před sebou slibnou kariéru manažerky v nadnárodní korporaci. Ve dne vedla oddělení s padesáti lidmi. V noci si sbalila spreje a fixy a vyrazila do terénu. Podle jedněch betonové zdi nebo vlaky svými malbami zdobí, pro jiné je to vandalství.

„Mám hranice, které bych nepřekročila,“ říká o tom. „Použít sprej na novou fasádu nebo historickou památku je pro mě tabu.“

Dala sbohem kariéře

Narážky od svých kamarádů na to, že je holka a na noční dobrodružství není stavěná, od počátku ignorovala. „Adrenalin, ale nejen to,“ vysvětluje tmavovlasá žena, proč pro ni časem začal být noční život a malování sprejem a fixami důležitější než ten denní.

„S graffiti jsou spojené nepopsatelné zážitky. Je to můj svět, který miluju a který mi přináší uspokojení. Filozofie, ze které vznikl, je mi blízká, mám ráda svobodu. Když jsem se rozhodla natočit film o holkách po celém světě, co se tomu taky věnují, dalo se do pohybu něco, co už nešlo zastavit.“

Sany nejen kvůli svému filmu o writerkách cestovala po celém světě. Snímek vznikl v africkém Kapském městě.

Sany nejen kvůli svému filmu o writerkách cestovala po celém světě. Snímek vznikl v africkém Kapském Městě.

Jenže čekání na vhodný okamžik ke graffiti akci se zase dalo těžko skloubit s přesnými termíny firemních schůzí. Její dvojí život vzal po nějaké době zasvé, z práce musela odejít. Writerka tak přišla o slušný plat manažerky, který financoval výjezdy za zajímavými ženskými postavami světové graffiti scény.

„Jsem holka z východní Evropy, ale tam, kde graffiti začalo, totiž v Americe a na Západě, je dneska už ve výstavních síních a buticích,“ tvrdí Sany. „Všechny ty holky, co dnes butiky se svou graffiti značkou vlastní, mají důsledně vzato kriminální minulost.“

Být slavná jako Hello Kitty

Jako třeba Američanka Claw Money, která začala svůj tag neboli grafický podpis tisknout na trička.

„Nejprve pro sebe, pak pro své známé. No a pak si ho koupila slavná zpěvačka Rihanna,“ komentuje to Sany. Z writerky (z anglického write, psát - pozn. red.) se rázem stala módní návrhářka a její značka je slavná.

„Chci být slavná jako Hello Kitty,“ říká o sobě Claw Money ve filmu Girls Power neboli Dívčí síla.

Jemenské writerky během arabského jara v roce 2011.

Jemenské writerky během arabského jara v roce 2011

Girl power neboli Dívčí síla je název filmu, který Sany o ženách a graffiti natočila. Slogan si některé nechaly i vytetovat.

Girl power neboli Dívčí síla je název filmu, který Sany o ženách a graffiti natočila. Slogan si některé nechaly i vytetovat.

„Je to tak trochu paradox,“ přemítá Sany. „Z boje proti systému se stala systémová záležitost. Na druhou stranu existují i holky, které se důsledně skrývají. Třeba taková Utah, Američanka, po které jde kvůli její graffiti činnosti dokonce Interpol. Je už dlouhá léta v ilegalitě,“ upozorňuje Sany.

A ani ona se neodhodlala z ní vystoupit. Mnozí blízcí o jejím writerském životě nic netuší. V devatenácti letech se odstěhovala od rodičů. „Kdyby něco prasklo, tak abych je nevystavovala nepříjemnostem,“ vysvětluje.

Bývala úspěšnou manažerkou. „Jsem ráda, že jsem o práci přišla. Moje hodnoty jsou jinde,“ tvrdí writerka Sany, která zůstává v anonymitě.

Bývala úspěšnou manažerkou. „Jsem ráda, že jsem o práci přišla. Moje hodnoty jsou jinde,“ tvrdí writerka Sany, která zůstává v anonymitě.

„Otec jezdí po světě a má práce nad hlavu. O mém graffiti neví nic. Mamince jsem se to pokoušela naznačit, když měl film premiéru. V té době jí ale zemřel otec, a tak neměla chuť řešit další komplikace. Myslím ale, že dnes už něco tuší,“ myslí si Sany.

Graffiti bydlí na periferii

Její filmová výpověď o životě writerek byla přijata s velkým zájmem. „Mužů jsou tisíce, kdežto writerek je pár desítek. Mladí lidé bývají nadšeni. Ale chodí i ohlasy, ve kterých mi přejí smrt a apelují na mé svědomí. Těch druhých je naštěstí míň,“ říká.

Že graffiti balancuje nad propastí vandalismu, napadne asi každého. „Těžko to mohu někomu vymlouvat. Myslím si, stejně jako naprostá většina graffiti komunity, že do historického centra města stejně jako na nové fasády domů graffiti nepatří.“ To má podle ní místo na industriálních plochách, v pilířích mostů a také v určitých městských částech.

„Vzniklo na periferii a tam je doma. Hodí se třeba i na Žižkov. Do centra Prahy nepatří.“

Foto z noční výpravy do pražského nádražního depa.

Foto z noční výpravy do pražského nádražního depa

Nedávný případ, kdy mladíci posprejovali Karlův most, odsuzuje. I ona má své limity, které nepřekračuje.

„Miluju malování na vlaky. Nikdy ale nemaluju přes okna. Vždy mě napadne, že lidi by přes ně neviděli.“

Vlaky a metro mají pro writery zvláštní kouzlo. Právě po vagónech podzemky posílaly v 60. letech minulého století děti přistěhovalců své vzkazy bílým lidem na Manhattanu, které neměly šanci kvůli svému chudému životu na periferii nikdy potkat.

Vzkazy na vlacích

Prolomení ochranného systému metra nabývá pro mladé writery stále větší důležitosti.

„Zvlášť pro holku je těžké prolomit jeho obranu. Najít díru, kudy do podzemí vlézt, vyříznout vstup, otevřít železné dveře, vypnout bezpečnostní systém, jako se nám to povedlo v Madridu, a vypnout poplašné zařízení, to je prostě ohromná výzva,“ tvrdí Sany.

„Nikdo nechce být dopaden při zakázané činnosti. A my necháváme na místě svůj podpis,“ dodává.

Writerka podepisující se Dona při akci v Madridu v roce 2012.

Writerka podepisující se Dona při akci v Madridu v roce 2012

V dnešní době protiteroristických opatření se systém ochrany podzemní dráhy ve většině měst upevňuje. „Každý pomalovaný vlak metra je vzkazem, že systém nefunguje bez chyb. Pokud ho prolomí parta mladých lidí, tak jistě není tabu ani pro teroristy,“ má za to Sany a dodává, že tresty za to zpřísňují.

„To se stalo osudným i mým kamarádům, kteří si plánovali akci v brazilském Riu. Tři z pěti chytli. Jenže u sebe neměli barvy, protože si teprve připravovali terén. Policie je ale posuzuje jako teroristy, což je dost kruté,“ vypráví Sany. Jenže i s tím musí writeři počítat.

„Je to taková hra se systémem. A já zatím, zaplať pánbu, vyhrávám.

Přežili jsme

Co považuje za svoji největší trofej? „Pomalovaný vlak v Kapském Městě, tam jsme podpláceli i gangstery, aby nás nechali být. Ale když máte Kapské Město, chcete i Madrid, a těžký je i Londýn nebo Glasgow. Navíc v Anglii, když vás chytí, si jdete okamžitě sednout. Česká republika je ale zatím opravdu svobodná. V Austrálii jsme třeba řešili dva týdny jen povolení pro malování na legální zeď. V Praze je takových pětatřicet a může se na ně jít kdykoli,“ srovnává Sany Prahu se světem.

Writerka RosyOne Biel, která je zachycena ve filmu, vystupuje na veřejnosti pouze pod tímto jménem. Ostatní věci ze svého života tají.

Writerka RosyOne Biel, která je zachycena ve filmu, vystupuje na veřejnosti pouze pod tímto jménem. Ostatní věci ze svého života tají.

Legální malování ji taky baví, i když s přímou akcí s policií či ostrahou nádraží za zády se to srovnat nedá. „Na vlak se snažím malovat taky hezky, ale mám na to minuty. K legální zdi si s kamarády vezmeme jídlo, pití, vymyslím si koncept toho, co chci namalovat, a je to pohoda na dva dny.“

Že takhle nebude moci fungovat věčně, je jí jasné. „Pokud přijdou děti, každá writerka si už dobře rozmyslí, jestli dát peníze za pokutu a advokáta nebo za školu v přírodě, což je hlavní rozdíl mezi mužským a ženským přístupem. I já jednou budu stát před podobným rozhodováním. Možná že to ženské malování je barevnější nebo má oblejší písmena,“ tvrdí Sany, která si svým filmem otevřela dveře do různých světových gender konferencí.

Vlak v řeckých Athénách pomalovaný legendární americkou writerkou Utah stíhanou Interpolem.

Vlak v řeckých Athénách pomalovaný legendární americkou writerkou Utah stíhanou Interpolem.

„Umění z ulice je cool, sexy, protože je opravdové, nevyprázdněné, na rozdíl od toho, co často visí v galeriích. Odráží opravdový životní pocit. V tomto smyslu stále platí půl století staré vzkazy z newyorského metra. We will survive, přežijeme, stálo na nich. A ono to v lecčems platí stále.“