Máte za sebou debut v texaském operním domě. Kolik diváků vás při něm zhlédlo?

Ačkoli Houston Grand Opera nepůsobí malým dojmem, překvapilo mě, že má jen 1700 míst. Což je na Ameriku výrazně méně, než kde jsem zatím měl čest zpívat. Třeba Chicago má 3600 míst. New York kolem 4000. Čekal jsem podobné rozměry, ale houstonská opera působí spíš dojmem evropského operního domu. Jeho velikost se dobře hodí pro Mozartovu komornější hudbu.

Jaké bylo vaše nejpočetnější publikum?

Asi to newyorské. Do Met se vejde přes čtyři tisíce diváků. Pro srovnání, pražské Národní divadlo má asi 1100 sedadel, vídeňská opera má zhruba 1600, ale k tomu ještě 900 míst k stání. Italská La Scala má něco před dva tisíce.

Ve všech těchto významných operních domech jste zpíval. Je nějaký, který vám chybí, kam byste rád?

Nenapadá mě žádný. Jsem rád, že už neřeším, kde bych si mohl zazpívat, jako spíš co bych si tam mohl zazpívat.

Kam v Praze umístit o červencové sobotě svatbu pro sto padesát lidí? Do školy by se to vešlo.

Je vám ale teprve třicet let. Máte ještě kam stoupat?

V operním zpěvu se výsledky nedají změřit tak jako u sportovců. Je to tedy věc vkusu a pro každého je důležité něco jiného. Mně je milejší se vracet na místa, která už znám, a potkávat se tam třeba s novými kolegy. V každé produkci se najde pár nových elementů, takže mi stereotyp nehrozí. Naopak je pro mě, který má rád zaběhnuté pořádky, uklidňující, že se nemusím pořád seznamovat s novým prostředím. Rád se vracím do známého.

Řada úspěšných herců či zpěváků se věnovala také vrcholovému sportu, třeba Tomáš Klus či Tomáš Hanák. I vy jste sportoval, co vám to dalo?

Ač bych neřekl, že jsem byl úspěšný sportovec, sport mi toho dal spoustu. Věnoval jsem se mu hodně, ale na rekreační úrovni. Poctivě, závodně jsem dělal hokej, ale jen pár let. Nejvíce času jsem strávil na vodě a na lyžích, ne však závodně. Sporty mi daly smysl pro pořádek, dodnes mám rád ty týmové. Díky nim ctím týmovou spolupráci, což se na jevišti hodí. Setkává se tam spousta lidí, spolupracují, což má se sportem víc společného, než by se mohlo zdát.

Najdete si při svém nabitém programu na sport čas? Podle vaší postavy bych tipovala, že ano.

Od té doby, co máme rodinu, málo. I když to na ni spíš svádím, je to věc odhodlání. Pokud jsem doma, chci být raději s rodinou, než abych někam vyrážel. Takže sport poslední rok dva trochu pokulhává. Nejvíc se mu věnuju, když jsem ve Vídni, kde si chodíme s kolegy z orchestru zahrát fotbal.

Je mu třicet a jeho basbaryton už zazněl na všech prestižních světových operních scénách.

Je mu třicet a jeho basbaryton už zazněl na všech prestižních světových operních scénách.

FOTO: Ilona Sochorová

Panuje přesvědčení, že operní pěvec musí být podsaditý, protože podává velký výkon. Je to pravda?

Naopak. Spíš musí být v dobré fyzické kondici. V posledním roce dvou jsem relativně přibral a životní styl se mi změnil. Nemám pocit, že by mi to zatěžovalo hlas, ale když přijde role, ve které se pobíhá celý večer přes jeviště, je znát, že nemám postavu jako dřív.

Dodržujete nějaký speciální stravovací režim kvůli hlasu?

Každý pěvec to má jinak, nedá se generalizovat. V mém případě tomu úplně tak není. Snažím se nedávat na sebe přehnaný pozor a přespříliš nezchoulostivět. Je jen pár věcí, o kterých vím, že mi před zpíváním vadí. Ale když ten den nemám představení, můžu úplně všechno.

Houslový virtuos Josef Špaček má na svůj nástroj hypotéku a pojistil si ho na dost vysokou částku. Máte to tak i vy se svým hlasem?

Hypotéku na něj nemám. (usmívá se) Pojištění je dost ošemetná věc. Před lety jsem to řešil a zjistil jsem, že poměr cena výkon nedává smysl. Je to velmi nestandardní pojištění, dost drahé a částka, kterou by člověk dostal vyplacenou, mi nepřišla příliš zajímavá.

Snažím se myslet na zadní kolečka a dávat spíš stranou z honorářů. Má to stejný efekt a není třeba uzavírat další smlouvu. Háček je totiž v tom, jak přesně se definuje ztráta hlasu. Pokud se něco stane, ale já budu moci dál zpívat, jen mě nebudou obsazovat do takových rolí jako dnes, je pak věcí diskuse, jestli nastal čas na vyplacení pojistného nebo ne. Zkrátka, bylo by s tím víc problémů než užitku.

O hlas se tedy zásadním způsobem nestaráte?

Snažím se dodržovat to, co mu svědčí, a vyvarovat se opaku. Třeba zmrzlina či chladnější nápoje mi nevadí, ale například moje žena je na studené dost citlivá. Já nechci být svázán tím, že se o hlas budu přehnaně starat. Zjistil jsem, že když to nechám na přírodě, hlas si poradí líp, než kdybych se o něj přecitlivěle staral. Nekouřím, vyhýbám se hlučným prostředím a to je asi všechno.

V polovině února jste měl koncert v Čechách, výtěžek šel Fondu pro předčasně narozené děti a jejich rodiny. Proč právě tam, když máte zdravou dvouletou dceru?

Dámy z tohoto fondu mě oslovily zrovna v době, když jsme byli v porodnici a já měl vše v dobré paměti. Přemýšlel jsem a říkal si, jak máme obrovské štěstí, že nám vše vyšlo. Dovedl jsem si ale zároveň představit, jak se cítí lidé, u kterých to tak není. Takže jsme se bavili o tom, co bychom společně podnikli a jak by se dalo pomoci. Tento fond mi přijde smysluplný a důvěryhodný.

Bylo pro vás narození dcery velkou změnou?

Velikou, ale ne nenadálou. První dva měsíce jsem byl většinu času pryč a neměl jsem pocit, že by se mi změnil svět, když jsem uviděl dceru poprvé. Čekal jsem, jak ponesu první odcestování, které přišlo hned po narození. Byl jsem úplně v klidu, protože jsem nevěděl, o co přicházím. Pak jsem se dostával domů tak na den dva, díky volnu mezi zkouškami a na déle jsem dorazil, když byly Adélce necelé tři měsíce.

Do té doby jsem byl v klidu, šlo to lehce mimo mě, pořádně jsem si neuvědomoval, o co jde. Ale když jsem se pak s rodinou sžil, bylo čím dál obtížnější odjíždět. Na podzim jsem trávil sám dva měsíce v Chicagu a to jsem se domů nedostal ani mezi představeními. A to už mi vadilo dost. Teď se snažím vypracovat si kalendář tak, abych mohl vždy aspoň na chvíli domů.

Při výuce jeho operních masterclass neboli pěveckých kurzů na pražské AMU.

Při výuce jeho operních masterclass neboli pěveckých kurzů na pražské AMU.

FOTO: Linda Průšová

Jak tohle snáší vaše žena, operní pěvkyně Kateřina Kněžíková?

Je v obtížnější pozici, protože se musí starat o sebe i o malou. Myslím, že to zvládá výborně. Stále se jí daří držet poměr koncertů a opery. Koncertů dělala vždy hodně, a tak nemá problém se jim věnovat ve větší míře, což je fajn, protože ty jsou časově méně náročné než opera. Nyní se plnohodnotně vrátila i do operního života. Její návrat do divadla v podobě Nápoje lásky jsem si užil na jevišti s ní a teď už pracuje stejně jako před těhotenstvím.

Na jaře ji čekají dvě další premiéry, takže zas jede plnou parou. S tím samozřejmě souvisí i spousta hlídání, se kterým nám vydatně pomáhají rodiny. Nejobtížnější je skloubit to všechno dohromady, aby nenastala chvíle, kdy by nikdo nebyl doma.

Vy spolu i dost často pracujete a zdá se, že rádi.

Práce je pro nás příležitost, jak se sejít a být spolu. Je to fajn a já, jak jsem řekl, rád dělám s lidmi a na místech, která znám. K manželce mám absolutní důvěru, je pro mě jistotou a zároveň vítám příležitost koncertovat společně. Zkoušky se snažíme plánovat tak, abychom se mohli střídat doma při hlídání.

Má dcera dvou operních pěvců náležitou hlasovou výbavu?

Uvidíme, zatím je těžké hodnotit. V žádném případě ji nebudeme nikam tlačit, spíš možná lehce odrazovat, když víme, jak svět opery funguje. Ale to je otázka tak za patnáct dvacet let. Myslím, že nemá smysl děti směřovat do nějaké dráhy, ony se o ni postarají samy.

Máte rád věci, které znáte. Proto jste měl svatbu v ZŠ Kladská, kam jste chodil jako kluk?

Ke Kladské mám dlouho vztah, chodila tam i moje sestra a rodiče. Stýkám se se spolužáky i paní ředitelkou. No a s tou svatbou, to je dlouhá historie.

Povídejte!

Vypekl nás správce areálu, který jsme si domlouvali asi rok dopředu včetně detailů. Asi pět dní před svatbou nám zavolal, že se spletl a že má na ten víkend dvě rezervace. Dodnes nevěřím, že by bylo tak snadné se přehlédnout. Nicméně v neděli večer před sobotní svatbou jsme zjistili, že se nemáme kde vzít.

Začali jsme hledat alternativy. Obvolával jsem známé, zda nevědí o někom, kdo by nás oddal. Jenže se ukázalo, že oddávající nemají pravomoc někam odjet a oddávat, to mohou vždy na území svého města. A že v Praze by bylo mnohem jednodušší někoho najít.

Kam v Praze umístit o červencové sobotě svatbu pro sto padesát lidí? Do školy by se to vešlo, zasmála se paní ředitelka Kladské do telefonu, když jsem se jí svěřil. A zavěsili jsme. Mně se to rozleželo, tak jsem jí zavolal zpět, zda to myslela vážně. Řekla, že ani ne. Nakonec nám vyšla vstříc a stihla se dodělat i rekonstrukce, co tam probíhala přes prázdniny.

Takže jsme s kamarády před svatbou naběhli a vydrbali příslušenství a tělocvičnu i s chodbami. Nakonec jsme měli svatbu na školním hřišti pod basketbalovým košem a hostinu v tělocvičně.

Jaká vám hrála hudba?

Neznělo jí mnoho. Při obřadu zpívali kolegové a zněly tradiční svatební pochody. Následně hrála cimbálovka, večer reprodukovaná hudba.

FOTO: Ilona Sochorová

Jste pořád ve stálém angažmá ve Vídni?

Ano, to je můj umělecký domov, ale netrávím tam už celou sezónu jako dřív. Tak zhruba tři čtyři měsíce a ve zbylém čase si domlouvám produkce jinde, jak uznám za vhodné. To je pro mě nejmilejší varianta spolupráce. Mám čas sám na sebe i na další závazky, ale jsem pořád členem ansámblu.

Máte tam dobré postavení. Bylo tomu tak vždy, nebo jste začínal od píky?

Začínal jsem úplně z ničeho. Ani jsem nevěřil, že se mohu až tak daleko dostat. V pětadvaceti jsem nastoupil do angažmá na dva roky a já si představoval, že budu zpívat miniroličky, pak se rozloučím a každý půjdeme svou cestou. Jenže to nabralo úplně jiný směr.

Překvapilo mě, že mi nabídli v rámci dvouleté smlouvy mnoho zajímavých rolí, z nichž ne všechny proběhly. Z dnešního pohledu vidím jako dobrou variantu, že mě z něčeho stáhli, protože bych na to ještě asi neměl. Po první sezóně, která se hodně povedla, začala druhá záskokem v roli Dona Giovanniho.

O tom se hodně psalo.

Ano, bylo to přijato dobře. I kdyby tahle role nebyla, měl jsem domluveného Figara a Guglielma v Cosi fan tutte. Ukázalo se, že tyhle tři role v jedné sezóně ve Vídni nikdy nikdo nezpíval a že můj Giovanni byl nejmladší v historii. O tom se dalo hezky psát a mně to pomohlo. Ale byla to součást mojí čtyřleté práce v divadle, které mi postupně dávalo víc a víc důvěry a zajímavějších rolí. Já to jako takový zlom nevnímal, i bez Giovanniho jsem zpíval hlavní role, přesto mi tahle okolnost pomohla v očích veřejnosti, která divadlo až tak nesleduje.

Je ve vašem hlasovém zabarvení basbarytonu velká konkurence?

Je i není. Když to budu brát optikou toho, kolik lidí může zazpívat Figarovu svatbu, tak je jich hromada. Na druhou stranu sopránů je asi víc a tenorů je zase míň. My jsme v takové klidnější vodě. Hlubší hlasy mívají klidnější život, naše prostředí nebývá až tak soutěživé a já jsem za to rád. Se spoustou kolegů mám dobré vztahy a přátelíme se.

U vyšších hlasů už to taky není tak na nože, jako to bylo dvacet třicet let zpátky, ale pořád je vidět vyšší napětí. Já jsem rád, když někoho slyším zpívat hezky. Nemám z toho strach, ale radost a vím, že i víc dobrých lidí se na světě zvládne uživit.

Má opera ve Vídni výsadnější postavení než ta v Praze?

Je více na očích. A je provázanější s jinými institucemi. Když jsem přišel do Vídně, byl jsem velmi překvapený. Pokud jsem něco zařizoval a řekl jsem, že zpívám v opeře, dostával jsem třeba lepší ceny na oblečení či výhodnější nabídku od banky. Mám ale pocit, že se blýská na časy i v Praze, protože na operu už chodí mladé publikum. Je to však srovnávání nesrovnatelného, protože Vídeň je hlavním kulturním městem světa. To je prostě fakt.

S manželkou Kateřinou Kněžíkovou, také operní pěvkyní, si zazpíval ve Figarově svatbě v pražském Národním divadle.

S manželkou Kateřinou Kněžíkovou, také operní pěvkyní, si zazpíval ve Figarově svatbě v pražském Národním divadle.

FOTO: Národní divadlo – Hana Smejkalová

Díval jsem se na žebříček nejvíce pořádaných hudebních akcí na město a Praha byla myslím v top 10. Vídeň byla na druhém místě za Berlínem, jenže ten má dvakrát tolik obyvatel. Za Vídní byl New York, který má pětkrát nebo šestkrát víc obyvatel. Takže v poměru na obyvatele jednoznačně vítězí Vídeň a to se do společnosti nutně musí promítnout.

Mají tam tři plnohodnotné operní domy, které se diferencují výběrem sólistů, ale i repertoárem a výrazovými prostředky. A na životě je to znát. Například ples v opeře je vždy událostí, o které ví celé město.

Zmínil jste, že máte rád své pořádky, co tedy obvykle děláte před vystoupením?

Nic zvláštního. Mám rád v životě řád, což není úplně snadné dodržet při nepravidelnosti, kterou s sebou nese cestování. Rád si den řídím nějakým pravidelnějším systémem. Když už to nejsou ty samé věci, tak alespoň dodržuji posloupnost, která mě uklidňuje.

V reálném světě se ale musí před představením zvládnout tolik věcí, a zvlášť v Praze, kde bývám moc málo. A tak běhám po úřadech, setkávám se s rodinou a přáteli. Pokud bych se až příliš soustředil na výkon, připravím se o moc cenného času. A to si nedovedu představit. Naopak, když jsem se víc šetřil a říkal si, že to je důležité představení a tak musím jen polehávat a šetřit hlas, tak většinou dopadlo hůř. Tělo nebylo nastartované a dalo mi práci s ním večer něco udělat a rozjet ho.

Na konzervatoř vás vzali bez předchozího školení hlasu, po ní přišla nabídka do Vídeňské státní opery. Řekl byste o sobě, že máte v životě štěstí?

Štěstí mám určitě. Hlavně na lidi kolem sebe. Je štěstí, že jsem měl dobrý začátek, ale potom už to byla série událostí a setkání, které k tomu vedly. Neměl jsem pocit, že bych vyhrál jednu soutěž a hned se objevil na všech velkých jevištích. Na začátku jsem všude začínal v malých rolích a propracovával jsem se k větším, protože se mnou byli spokojeni. Poté, co jsem dostal první šanci, což bylo štěstí, už pak následovala soustavná práce, která není tolik vidět, protože o malých rolích se nepíše.

V prvních letech mé kariéry, to se psal rok 2007 a já byl v Salzburgu, jsem začínal desetiminutovou roličkou. A protože byli spokojeni, vzali mě s sebou na zájezd do Japonska, kde jsem potkal agenturu, se kterou spolupracuju dodnes. Většinu nabídek jsem později už nemohl přijmout, protože jsem řekl ano Vídni. Ve státní opeře jsem začínal u malých roliček za směšné honoráře proti tomu, co jsem měl tehdy v Čechách. Dva roky jsem strávil v jednom zátahu, bez volna. Situace se postupně měnila a začaly chodit další nabídky.

Takže ano, mám štěstí. Vyhýbají se mi nemoci, mám rozumné agenty, chápající rodinu a přátele. V práci je to ale spíš soustavný vývoj než pár šťastných chvil.