Vojta Dyk: Já jsem klidná voda, Táňa má v sobě oheň

Někdo to dělat musí. (smích) 

Kdybych si nevěřil, tak bych se do něčeho, jako je Mše, nepustil. Jako každý soudný člověk mám v sobě velkou dávku pokory i pochybností. Nikdy to ale nepřeváží víru v to, že něco dokážu. Kdybych víc pochyboval a míň věřil, neodvážil bych se dělat věci, které dělám.

Mám pocit, že ubývají. Přibývá ale pocit zodpovědnosti k tomu, co jsem doposud dělal. Máte někde posazenou laťku a chcete jít ještě výš. Také očekávání kolem mě jsou větší. Jsem teď sice zkušenější, ale nervóznější.

Před dvěma lety jsem přemýšlel, co by mě bavilo dělat, něco, co by spojilo herectví, tanec i zpěv a nebyl by to muzikál. Vyšla z toho Bernsteinova Mše. Využil jsem toho, že jsem ji už znal, protože jsem v ní v roce 1997 na Pražském hradě vystupoval. Velmi často jsem se k ní vracel, i v pubertálním věku. A vůbec ne proto, že bych ji chtěl někdy nastudovat, tenkrát jsem se ani nevěnoval divadlu.

V bezhraničnosti. Leonard Bernstein jako skladatel neznal v hudbě hranice, nerozlišoval mezi žánry. Já to mám stejně. Mše se nedá žánrově zařadit. Říká se, že to je scénická mše. Jenže co to je? Každý si pod tím představí něco jiného. Láká mě, že to je nezařaditelná hudební améba.

Ve dvanácti letech, kdy jsem v ní poprvé účinkoval, jsem otázky víry, které se v ní kladou, opravdu neřešil. Zabýval jsem se spíš tím, kolik jsem dal v zápase gólů, nebo jestli se nějaká holka na mě usmívala nebo ne.

Teď už ano.

Podobně. Mám z té hudby pocit, že ač nebyl nábožensky nijak aktivní, byl hluboce věřící. Já taky. Nemusím ale věřit prostřednictvím náboženství. To představení i o tom je: zda, či ne je důležité věřit.

Je to důležité. Nechtěl bych být bezvěrec.

Věřím ve spravedlnost. A nelíbí se mi, svalují-li lidé odpovědnost za křivdy a nespravedlnost na boha. Odpovědnost je na nich. Problém současnosti nevidím v tom, že by lidé ztráceli víru v boha, ale že ztrácejí víru v sebe. Ve vlastní rozum a rozhodnutí.

Prohlížím-li zprávy na nějakém serveru, nacházím samé negativní. Včetně těch sportovních. Jediným lákadlem, jak dneska získat pozornost, je strach a agrese. Spousta lidí už přijímá jen tyhle informace a přestala samostatně myslet.

Hlavně ať neodchází! (smích) Byl bych rád, kdyby ho to představení inspirovalo k tomu, aby se nebál změn a cítil naději.

Čeká mě po dlouhé době nové divadlo: ve Studiu Hrdinů s režisérem Milošem Horanským budu hrát Theodora Mundstocka ve hře podle románu Ladislava Fuchse.

Velké scény si užívám na koncertech. Mě baví hrát na malých i velkých scénách, rád to střídám. Teď mi vyhovuje experimentální prostor a tvůrčí vlna Studia Hrdinů.

Na dobu v Národním vzpomínám rád, ale představa, že jsem někde zaměstnaný, mě neláká. Nechápal jsem tam institut stálých smluv, které jsou naprosto demotivující. Já potřebuju nejistotu, jistota mě demotivuje.

Chtěl bych vlastní kapelu, kde bych mohl realizovat své nápady. Menší, tak pět lidí.

To mě tlačíte k rozdělování, které stejně jako Bernstein nemám rád. Bude ke mně.

Popularita není všechno. Někdo se může umístit na třetím místě v Českém slavíkovi, a přitom být idiot, který neumí zpívat. Já toho pana Ortela (frontman skupiny Ortel - pozn. red.) nikdy neslyšel zpívat naživo, ale zaráží mě, když se v takové poklidné a usedlé anketě vyrojí někdo tak škodný.

Myslím, že dokážu svůj život líp zhodnotit třeba s dětmi než se zabývat politikou. Navíc teď nemám čas číst noviny, sledovat zprávy. Dřív jsem na to čas měl a angažovat se v určitých věcech jsem cítil jako povinnost. Jako student jsem to tu chtěl trochu provětrat. Potom vám přijde smysluplnější přebalovat plíny a vyzvedávat ze školky.

Vyvádí mě z míry, že na to sám nemám odpověď. Jsem si ale jistý, že to není černobílé, ač se to jako černobílé jeví. Pomáhat je základní lidská vlastnost, na druhou stranu vím, že to ničemu nepomůže, protože ten problém není v migraci, ale v tom, že lidé nejsou spokojeni tam, kde žijí, protože tam zuří občanská válka.

Lidé o tom vlastně málo vědí, což je uvádí do rozpaků a jsou nuceni se k někomu přiklonit. Takže tu jsou dva nesmiřitelné tábory, k čemuž vydatně přispívají i vrcholní politici. Nejvíc mě na tom straší, že se tak stále víc rozdělujeme, místo abychom se umírňovali a byli pospolu.

On spíš zpívá nám! Má rád jednu písničku, kterou mi zpívala máma: Zasadím jablůňku od Ilji Hurníka. Když ho uspávám, tak si vždycky řekne o jablůňku. Jinak zpíváme všechno.

Tím, že má dva starší bráchy, je o dost napřed. Kouká třeba od dvou a půl na Simpsonovy a říká slova, která já už neříkám. Je to šikulka, stejně jako jeho starší bratři.

Synové se k tátovi začnou víc vztahovat až tak v sedmi letech, kdy pro ně začne být akční hrdina, který všechno dokáže, takže i zatlučení hřebíku je, jako když Spiderman proletí mezi mrakodrapy.

Teď to je zatím maminčin mazlíček. Není to ale tak, že já bych byl ten přísný - maminka taky umí zaseknout drápky. Jenže ženské mají tu výhodu, že je nosí v břiše a to pouto se nedá přetrhnout. Není to nic, co bych jim nepřál, naopak jim to závidím.

Samozřejmě. Zpívá hezky. Už prohlásil, že chce být hercem a zpěvákem. Jenže když nás s Táňou viděl v představení Bláznivý Petříček, tak se rozplakal a musel s chůvou odejít. Prý mu přišlo hrozně líto, že jsem maminku hodil do moře. Je velmi vnímavý.

Vůbec ne! Chci mu být oporou a stimulovat ho k co nejlepšímu výkonu. Ale že bych třeba na něho na fotbale řval: Musíš, musíš, tak to vůbec ne. Když to člověk nemá v sobě, tak nemá cenu ho do toho cpát.

Naši mě k ničemu nenutili - kromě čtení. Taky jsem vůbec nečetl. Jakmile mě přestali nutit, zhltal jsem všechny knížky, které jsem měl. A čtu rád pořád.

Teď jsem si musel oživit Pana Theodora Mundstocka od Ladislava Fuchse, předtím jsme hodně četli duchovní literaturu jako je Osho (indický mystik - pozn. red.), Brandon Baysovou (americká léčitelka), Mnich, který prodal své ferrari od Robina Sharmy… To jsou knížky, které člověka obohatí.

Táňa poslední dobou čte jenom tuhle literaturu, já to rád prokládám příběhy. Líbila se mi třeba kniha Petry Soukupové K moři.

Velmi podobný. Akorát je patrný rozdíl mezi mužským a ženským vnímáním. Táňa všechno víc řeší. Já to na sebe nechávám působit jako celek. Ona to víc rozebírá a taky hned pozná, když někdo hraje dobře nebo blbě.

Krásný! Od premiéry Bláznivého Petříčka před pěti lety se to představení hrozně proměnilo, protože jsme se proměnili my. Je fakt, že jsem zpočátku nevěděl, jak to hrát. Když pak mezi námi při zkoušení přeskočila jiskra a osudy těch postav se propojily s našimi, bylo to osvobozující.

Říkáme vždycky, že zase jdeme na dvě hodiny na rande. Lidi spolu můžou na rande někam do kina, my si můžeme jít zahrát divadlo.

Někdy ne. (smích) Je fakt, že o tom víc přemýšlí a rozebírá. A nic neodpustí, což je dobře.

Nijaký.

Chlap, který ví, na čem je, a stojí si za svým.

Aristokrat z Letné, věčně zadumaný, ale prázdný, potkal žižkovskou Máňu s prořízlou pusou. Z ní se stala žižkovská aristokratka a ze mě letenský Pepík. To je ta základní změna.

Táňa má v sobě neuvěřitelný oheň. Já jsem zase voda, většinou klidná, jen někdy se vyleju z břehů. Ona je ta jiskra, co zapaluje. Učím se to od ní a ona se zase učí „vodnatosti“.

Neexistujeme jen partnersky, ale i kreativně. Baví nás spolu věci vymýšlet.

Pozitivním nadhledem. Jak to už u žen bývá, všechno chce řešit do důsledku, já spíš ohlazuju hrany a snadno odpouštím.

Vzájemně se doplňujeme, neustále se motivujeme, překvapujeme… Díky tomu, že jsme na sebe nechali působit toho druhého, jsme se dostali do harmonie.

Jak kdy. Teď jsem třeba koupil zvlhčovač vzduchu, který jsme už dlouho potřebovali. Rozhodně nejsem hodinový manžel, který nedá šroubovák z ruky. Když ale Táňa řekne, že něco potřebuje, tak to udělám. Bohužel mi to obvykle trvá.

Logistiku, kdo kdy odkud vyzvedne, ovládá Táňa, to je vrchní manažerská škola. Já se podle možností připojuju. Je to složitější v tom, že Cyril s Františkem mají svého tátu, takže to Táňa řeší spíš s ním (s producentem Pavlem Čechákem - pozn. red.), já jsem spíš pomocník a jejich kamarád. Když ale někam vyrazíme, tak jedeme všichni.

Ne, protože jsme spolu už dlouho a spoustu jsme toho zažili. Jsou skvělí. Oproti jiným rozvedeným rodinám máme tu výhodu, že spolu velmi dobře komunikujeme. Třeba včera jsme spolu všichni večeřeli, všech sedm. S Pavlovou partnerkou Berenikou se dobře známe a jsme kamarádi.

Zpočátku to samozřejmě nějakou práci dalo. Bylo to hlavně o Pavlovi a Táně, kteří museli dojít k tomu, že je nejlepší říkat dětem věci naplno, popravdě a s láskou. Když se to povede, můžete společně jezdit i na dovolenou.

Záleží podle mě na úhlu pohledu. Pokud někdo klade důraz na rodinu jako institut s papírem, může to tak vypadat. Pro mě je rodina to, co jako rodinu cítím. Můžu teď za ni mít soubor v Bernsteinově Mši, protože se tak k sobě chováme. Může mi být zrovna bližší než někdo z příbuzenstva. K manželství proto papíry nepotřebuju, ale musím to tak cítit.