„Jsem hrdý na to, že mám iniciály jako Václav Havel. Nosím je i na přilbě,“ směje se. Když se mu svěřím, že mám z vrcholových sportovců – pohybujících se na vodě – pocit, že si životy plují bez stresů a rýžují medaile, zvážní: „To je pověra.“

Vzápětí se sám popře. Při mentálním pátrání, kde má stříbrnou olympijskou medaili z Londýna 2012: „No, asi kdesi zahrabanou. Možná je za fotkou rodiny na stole. Jsem bordelář, detaily nechtějte. Jednou placky posbírám, aby si s nimi mohly hrát děti,“ říká slalomář, jemuž blízcí říkají Vávro.

Pískovce v Ráji

S podobnou nonšalancí podle některých přistoupil k přípravě na LOH v Riu. Zatímco jeho soci o místo v reprezentaci makali, on přijal roli v česko-slovenském filmu Tenkrát v ráji. Zahrál si v něm horolezeckou legendu Josku Smítka, jemuž bezstarostné mládí přetnou nacisti. A osud jej nakonec přes odboj proti nim dovede na terezínské popraviště.

Se zlatou medailí z mistrovství světa 2013.

Se zlatou medailí z mistrovství světa 2013.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Produkce hledala pro jeho ztvárnění sportovce, svalnatého šoumena s uměním zdolávat skály. Vávra byl první volbou scénáristy Josefa Urbana. Znali se z dob, kdy pro jiné své dílo potřeboval komparzisty na vodě. Slalomář rád na nabídku kývl.

„Jsem přírodní typ. Loňské letní natáčení v Českém Ráji a Vysokých Tatrách jsem si proto vysloveně užil. Jen s pískovci jsem měl problémy. Nejsem na ně zvyklý,“ líčí. Na place se setkal s velkým jmény: Simonou Stašovou, Vicou Kerekes, Miroslavem Etzlerem, Janem Budařem…

Strach z nich neměl. I když jej před první klapkou někteří varovali, že ho mohou chtít jako neherce zkoupat. „Já se nebojím. Adrenalin potřebuji. Navíc se jako už mnohokrát ukázalo, že obavy by byly zbytečné.“ Přiznává, že jej překvapilo, jak hraní odebírá energii. Sport mu ji totiž hlavně dává.

„Zkuste si někdy za pár hodin prožít lásku, nenávist, vztek, euforii. Přesně to po vás chtějí v záběrech, které jdou po sobě na přeskáčku,“ popisuje.

Z kanálu ke scénáři

Na roli se začal připravovat před rokem. Na autě si na závody vozil loď, v něm scénář. Konec sezóny byl až schizofrenní. „Vylézal jsem z vody a myslel na to, kolik se musím naučit stránek. Nechtěl jsem při natáčení zdržovat,“ říká. Podle všech, kteří se ho zúčastnili, uspěl.

Teď společně čekají, jak snímek přijmou na podzim diváci. To, že by olympionik vodu hned po jeho premiéře vyměnil za prostor před kamerou, nezvažuje: „Kdyby přišla podobná role znovu, vezmu ji. Ale hraním je těžké se uživit i pro ty, kteří se mu věnují roky.“

V česko-slovenském filmu Tenkrát v ráji si zahrál horolezeckou legendu Josku Smítka.

V česko-slovenském filmu Tenkrát v ráji si zahrál horolezeckou legendu Josku Smítka.

FOTO: Vlastimil Vacek

Na dotazy, proč se tedy raději nedržel pádla, před Riem nemakal, odpovídá s nadhledem: „Lidé mají o sportovcích představu, že vstanou, trénují, pak spí. A zas trénují. Jenže… I my máme koníčky, studujeme, podnikáme, paříme. Mně film lákal vždy. Natáčení se posouvalo několik let a vyšlo prostě před olympiádu,“ shrnuje úspěšný maturant z průmyslovky, jenž má za sebou i pár semestrů na vysoké, nepřekvapivě se věnoval vodohospodářství.

Na tom, že se v životě výzev, konfrontací ani jejich následků nebojí, si zakládá. Ve volném čase sjíždí divoké řeky, padá s lodí z vodopádů, létá v beztížném tunelu… „Adrenalin potřebuji. Jdu klidně do sporu, když v tom vidím smysl. Nejsem ale bezmozek. I na divoké vodě jsou momenty, kdy loď radši přenesu, než abych riskoval,“ shrnuje.

MZ? Neberu!

Slova dokládá činy. Takto na facebooku odmítl účast na Hradě při podpisu přihlášky českého týmu na OH 2016: „Bohužel na to, abych tam jako minule seděl v zakouřeném prostředí, nemám sílu, a tak si užívám krásného sychravě podzimního dne, venku na vodě! Pěknej den přeju!“ Narážel tak na zážitek před Soči, kdy prezident delegaci přijal v salónku, kde před tím kouřil.

Rád ho nemá, netají se ani tím: „Já se za Miloše Zemana stydím. Jako známý sportovec dostávám prostor říci to veřejně, což činím. V pocitech rozhodně nejsem sám.“

Vítězství na MS mu přineslo i ocenění Kanoista roku 2013.

Vítězství na MS mu přineslo i ocenění Kanoista roku 2013.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Otevřenost si nese z rodiny stejně jako samostatnost. Jako prvňák jezdíval občas sám ze školy z centra Prahy do středočeských Zbuzan. Zprvu jej sice doprovázeli pravidelně rodiče či babička, jenže té jednou utekl, a tak dospělí vyhodnotili, že to půjde sem tam i bez nich. „Jel jsem domů tramvají, metrem, vlakem. Tam jsem občas nedokázal stisknout tlačítko otevírající dveře. Tak jsem přejel,“ usmívá se.

Milovaná Boženka

V devíti letech přidal na trase Zbuzany–ZŠ Londýnská–Zbuzany zastávku na pražském kanálu v Troji. I tam jej dostala jeho důslednost. Jednoho dne se vracel ze sportovního kroužku, který ho nebavil. V hlavě si přitom pořád přehrával televizní záběry na vodní slalom z večerního zpravodajství. Než dojel ze Zbuzan, věděl: to je ono! Psal se rok 1996.

„Tátu jsem přemluvil, ten zase přemluvil bráchu, aby šel se mnou. Vašek mě pak doprovázel,“ líčí. Voda hned učarovala oběma. Začali sbírat medaile. Staršího sourozence ovšem málem zabila. Po tréninku v roce 1999 pod ní zůstal dlouhých patnáct minut. Zázrakem, i díky první pomoci dalšího olympionika Lukáše Pollerta, přežil bez následků.

Vávra na to dodnes vzpomíná s hrůzou. Rodinu, štěstí jejich členů považuje za nejdůležitější část vlastního života. Nejen proto se věnuje podpoře neteře Boženky, konkrétně sháněním financí na její léčbu.

Neteř Boženka s tatínkem Václavem.

Neteř Boženka s tatínkem Václavem.

FOTO: Profimedia.cz

Narodila se se smrtelnou spinální muskulární atrofií prvního typu. „Před rokem nám řekli v Motole, že zemře. Žije a my doufáme, že se k ní dostane léčba, jež se úspěšně testuje ve Státech, pro Česko bohužel schválená není,“ posmutní a dodává: „Skvěle komunikuje. Vyjadřuje se ústy, mimikou obličeje, ale hýbat se nedokáže. Všem kolem dává neuvěřitelnou energii. Doufám, že je světlo na konci tunelu, aby s námi byla hodně dlouho.“

Mistr Oceánie

Vedle Boženky je pro něj důležité i jiné slovo na B. V těchto dnech probíhá kvalifikace na olympiádu v Brazílii. Odjet na ni může za Česko jen jeden slalomář. O letenku usiluje hned pět kandidátů sbírajících světové a evropské medaile.

„Konkurence mě motivuje. Na všechny nominační závody se připravím. Užiju si je! A kdyby odjel někdo jiný? Bude prostě lepší. Jsme kamarádi,“ shrnuje Vávra, jenž strávil většinu zimy tréninkem na Novém Zélandu a v Austrálii. Stal se tam i mistrem Oceánie, ostatně už podruhé.

Nedá mi to a ptám se, zda by přeci jen neměl větší šanci, kdyby nenatáčel film. Pokrčí rameny: „Mnozí to říkají, říkat budou. Já to nevnímám. Jsem hrdý, že máme tolik dobrých slalomářů. Jeden z nás v Riu zazáří.“ Zda to bude on, se rozhodne koncem dubna.

A co B jako budoucnost? Položím poslední dotaz. „Jedu sezónu od sezóny. Pro mě je hlavní, aby mě to bavilo. Třeba se pokusím ještě o Tokio v roce 2020. Nepotřebuji nikomu nic dokazovat. Buď jak buď, rád bych u ní zůstal i po skončení kariéry,“ uzavírá.