Najít kupce, který by chtěl s vážnými úmysly investovat do ruiny zámku, zrekonstruovat jej a posléze se o něj starat, je nesmírně těžké. Ale ti, kdo nakonec vytrvají, prokazují podle Natallie aristokratické chování.

První myšlenka bývá většinou idealistická – budu mít zámek! Nejenže člověk musí být opravdu movitý, ale také musí předpokládat, že vlastnictví takového majetku je práce a investice v podstatě nekonečná. Proto je docela hodně těch, kteří zprvu usilují o koupi, a nakonec od ní ustoupí. Nebo zámek opraví a posléze prodají, protože zjistí, že na jeho údržbu a provoz nemají síly nebo peníze.

Ale jsou také ti, co vytrvají, takoví novodobí rytíři. Tak je aspoň nazývá Natallia Makovik, ředitelka zámecké agentury VipCastle.com, s. r. o. Už podle jména je zřejmé, že není rodilou Češkou. Narodila se v Rusku, 15 let žila a studovala v Bělorusku. Před 16 lety se po dramatických událostech dostala do Česka a dnes už se tu cítí doma.

Z diktatury do pohádky

„Do České republiky a českých lidí jsem se zamilovala ihned. Když jsem v zahraničí, tak se mi nestýská po Rusku, kde jsem se narodila, nebo po Bělorusku, kde jsem žila, ale po svém domově tady,“ vysvětluje.

A to sem vlastně přijela z donucení. V roce 1999 se Natallia totiž coby studentka běloruské státní ekonomické univerzity zúčastnila už několikáté demonstrace za vstup Běloruska do EU.

Když vidí ruinu, v hlavě se jí okamžitě promítne, jak to bylo a jak to bude.

„Když vidí ruinu, v hlavě se jí okamžitě promítne, jak to bylo a jak to bude.”

„Lukašenkem to bylo vnímáno, že jsme přišli demonstrovat proti němu. Mě spolu s dalšími dvěma stovkami studentů zatkli. Byli jsme ve vězení, následoval soud a vyloučení ze čtvrtého ročníku studia mezinárodního obchodu.

Probíhalo to u nás velmi jednoduše, protože na každé vysoké škole existuje kromě děkanátu, sekretariátu, studijního oddělení ještě místnost, kde je napsáno KGB. Tam úřaduje zaměstnanec školy, který je zároveň kágébákem,“ říká Natallia.

Během demonstrace se seznámila s českými novináři a pár lidmi z organizace Člověk v tísni. Když ji zatkli, byli to oni, kdo ji hledal. I díky Člověku v tísni následně česká vláda poskytla stipendia běloruským studentům vyloučeným kvůli demonstracím na studium českého jazyka.

Symbolem ČR jsou zámky

„Z atmosféry diktatury jsem se ocitla v pohádce,“ vzpomíná Natallia. Jazyková příprava Karlovy univerzity totiž probíhala v Poděbradech na zámku. I to byla možná předzvěst jejího dalšího směřování.

Natallia říká, že Česká republika má rekordní počet zámků na počet obyvatel. Bohužel devadesát procent z nich je ve zchátralém stavu. A navíc neexistuje žádný jejich oficiální seznam.

„Co já mám spočítané, tak hradů, zámků a tvrzí je 2125. Proč jsou zámky pro ČR tak důležité? Když se dělal průzkum veřejného mínění mezi cizinci, zmiňovali vždycky tři věci: na prvním místě zámky, pak Prahu a pivo. Jsou tedy symbolem České republiky, je ale jen pár těch, o které se stará, a tyto šperky jsou pak na titulních stránkách průvodců a státních propagačních materiálů. Státní zámky mají rozpočty, státní dotace, protože to jsou národní památky. Ty ostatní mají obrovský problém s přežitím,“ vysvětluje.

Nejenže člověk musí být opravdu movitý, ale také musí předpokládat, že vlastnictví takového majetku je práce a investice v podstatě nekonečná.

I proto považuje lidi, kteří jsou ochotni ruiny koupit, zrekonstruovat a starat se o ně, za hrdiny. Je pravda, že se jedná o jejich majetek, ale dělat by to opravdu nemuseli. Natallia Makovik totiž říká, že jen hrubá rekonstrukce (zajištění statiky, nová střecha, fasáda) vyjde v průměru na 60 miliónů korun.

„Když už člověk takové peníze má, je vlastně rozhodnutí investovat je do rekonstrukce památek okamžikem morální volby. Místo aby si jich užíval, například koupí činžovního domu, a měl z toho nájem, nebo třeba pořízením jachty, rozhodne se pro opravy s vidinou, že ty peníze se mu nejspíš ani nevrátí.“

Takové lidi je velmi složité najít. „Když jsem začínala, prvních pět let jsem nemohla prodat žádný zámek. Vždycky to skončilo tím, že klient řekl, že zámek koupí, ale pak si uvědomil, že to je hrozně práce a peněz, a chtěl, abych mu raději našla vilu. Takže jsem prodávala obyčejné nemovitosti a přitom jsem chtěla zachraňovat zámky. Vzhledem k tomu, že sama peníze nemám, snažila jsem se přesvědčit bohaté lidi, aby do toho šli. Nyní si troufám s trochou nadsázky říci, že jsem specialista v přesvědčování lidí, proč si mají koupit zámek,“ vzpomíná Natallia.

Téměř detektivní práce

Její firma funguje v podstatě jako realitní kancelář, tedy jako zprostředkovatel. „Říkám si, že mám dvě povolání: detektivní a investiční poradce. Vidím zámek, který chce někdo prodat, a musím najít někoho, kdo ho chce koupit. Detektivem jsem, když přijde klient a řekne: Potřebuji pro svůj záměr najít zámek, musíte ho pro mě sehnat.

Sepíšeme smlouvu a já začínám hledat. Jezdím, koukám a vytipovávám, co by se mohlo hodit. Musím také sehnat majitele a přesvědčit ho k prodeji. To je práce na mnoho měsíců.

Prodáváme zámek s celou historií, i s legendami, případným pokladem, studujeme erby. Přemýšlíme, jak se zámek může využívat, studujeme urbanistickou analýzu, musíme vědět, jaká je infrastruktura v obci, co by tam mohlo i nemohlo být. Jestli tam může být hotel, mezinárodní škola, výstavní síň atd. Metry čtvereční jsou okrajovou záležitostí. Vyhledávám z bývalých majitelů toho, kdo by mohl být historickým vzorem pro toho budoucího. U mě to není jen o podepsání kupní smlouvy. Nemusím chodit do kina, když vidím ruinu, už se mi v hlavě promítá film, jak to bylo a jak to bude,“ říká.

Natalia před ruinami, které se snaží proměnit v krásné usedlosti.

Natallia před ruinami, které se snaží proměnit v krásné usedlosti.

Teď pro jednoho klienta například vyhledává zámek, který by se dal využít jako hotel a ještě jako výrobna whisky. „To znamená, že tam musí být voda, velké sklepy a pozemek, také samotný zámek musí nabízet nějakou kapacitu. To všechno musím zjistit.“

Natallia je také investičním poradcem. „Za dobu, co to dělám, mám spoustu lidí, kteří by chtěli investovat do zámeckých budov, jenomže s tím zaprvé nemají zkušenost a zadruhé nevědí, co s těmi zámky mají dělat. Musím tedy pro konkrétní zámek vymyslet investiční záměr, co by tam mohlo být, co by přinášelo peníze, kolik to má stát. Například vidím nějaký zámek s pozemkem a říkám si, ježíšmarjá, to by mohl být svatební hotel.

Zavolám do svatebních agentur tady, ve Francii a v Americe a řeknu: Máme v plánu otevírat svatební zámek, za jakých podmínek budete dodávat klienty? Co vlastně v tom zámku má být, jak má vypadat rekonstrukce, kolik potřebujete pokojů? Mám spočítané, kolik to bude vynášet, a podle toho vím, že rekonstrukce nesmí být za víc než například tři milióny eur. Pak pozvu architekty a ti začínají vymýšlet, jak to za ty peníze udělat. A možná ještě levněji. Nakonec jdu za investorem a říkám, kup si zámek, dej do něj tři milióny eur a já ti zajistím, že z toho budeš mít tolik a tolik peněz.“

Zámek není pro každého

Natallia se musela naučit mluvit s bohatými investory. Většinou se prý jedná o úspěšné muže po padesátce, kteří by chtěli konečně udělat něco opravdového, na co by mohli být pyšní, díky čemu by je respektovali lidé. Prostě se potřebují stát lepšími.

Podle ní bohužel v ČR převládá názor, že zámky by měly patřit všem, že tam má být výstavní síň nebo muzeum. A starat by se měl stát či nějaké občanské sdružení.

„Nejhorší je, když přijdu za starostou a řeknu, máme nápad, chceme koupit ten a ten zámek, a on se lekne a zeptá se, a co když tam přijde nějaký zbohatlík? On tam bude žít a nikoho už tam nepustí.“

Jenže Natallia neprodá zámek každému. Klienty z různých důvodů také odmítá. „Když se na mě obrátí například učitel, který chce prodat svůj drahý byt v Moskvě a za ty peníze si koupit nějakou ruinu a postupně ji opravovat, tak vím, že to nevyjde.“

Nebo když vidí, že se člověk chová špatně či nemá respekt k historii. „Třeba jeden z mých klientů mi řekl, že zámek by měl sloužit jemu, ne on zámku, tak jsem pochopila, že to není pro něj, nebude se o něj správně starat a časem se ho zbaví.“

Dlouhou dobu se její firma orientovala převážně na rusky mluvící klientelu. „Bylo to pro mě jednodušší. Bála jsem se pracovat s Čechy. Bála jsem se, že řeknou, proč tady nějaká Rusačka prodává české zámky. Pak jsem si uvědomila, že to nikdo nedělá. Když jsme začali pracovat s českou klientelou, začaly nám chodit poptávky od celebrit a hodně bohatých lidí, zjistila jsem, že tady je potenciál a vůbec jim nevadí, že mluvím s přízvukem.“

Nyní už se na Natallii obracejí lidé z celého světa. Nedávno totiž na americkém Bloombergu vyšel článek o její firmě a teď se hrnou nabídky z Ameriky, Austrálie, Británie, Finska. „Přitom v článku bylo zdůrazněno, že památky potřebují další investici a péči. A ti lidé píšou, že si to uvědomují a chtějí to. Jsou většinou ze zemí, kde zámky nejsou běžnou věcí. Také volají majitelé zámků z jiných zemí, kteří chtějí opravovat.“ Internetové stránky firmy mají nyní denní návštěvnost kolem 10 000 lidí z celého světa.