Co vám přinesl uplynulý rok?

Mnoho věcí, mimo jiné i náhled na to, jak žiju. A ukázal mi cestu, která mi je příjemná. Našel jsem svůj vlastní klid, což po období, které bylo bouřlivější, je opravdu fajn. Jednoduše řečeno, začal jsem se taky trošku mít rád. A to je velice důležité pro každého člověka. Člověk nemůže neustále jen dávat a na něco čekat. Aby se něco změnilo, musí ten krok udělat sám. A mít se rád je začátek.

Jak se to projevuje?

Jedna z prvních věcí, která naznačuje, že se o sebe zajímáte, je, že otevřete skříň a kouknete se po šatníku. A zjistíte, že jste si dlouho nekoupila nic na sebe.

Změnil jste šatník?

Ano. A každý týden si teď něco koupím. Dělá mi to neuvěřitelnou radost. Jsem typ člověka, který vždy nosil jedny džíny, a když se obnosily, odložil je a koupil si jiné. Teď jsem zjistil, jak je příjemné mít každý den jiné a pořád jen jednu značku. Dřív jsem to nějak neřešil.

Je skvělé o tomto mluvit s mužem!

Ale já chápu, že je fajn chtít se líbit, to je důležité i pro muže. Zjistil jsem, že je to důležité, a nejen pro mě, ale i pro okolí. To platí pro muže i pro ženy. Opravdu.

„Potřeboval jsem se zastavit a všechno si srovnat,“ přiznává oblíbený herec.

„Potřeboval jsem se zastavit a všechno si srovnat,“ přiznává oblíbený herec.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Co se ještě změnilo?

Jsem rodinný typ a jsem jím dál. Na prvním místě je pro mě pořád moje dcera Claudia i moje přítelkyně Simona, se kterou sice nežiju, ale máme spolu dál velice krásný vztah. Jsem rád, že to mezi námi vykrystalizovalo a našli jsme k sobě novou cestu.

Jak vypadá ta nová cesta?

Jsem rád, že se u nás stalo pravidlem, že spolu můžeme trávit dovolené i Vánoce a jet spolu třeba i na hory, jako na konci roku. A že spolu můžeme i pracovat, protože Simona je producentkou seriálu Přístav, kde já také hraju. Byli jsme se Símou třináct let, taková živá rodinka. Simona je emotivní a já taky. A je to tak doposud. Dokud ale o něco jde, znamená to, že jste schopni to řešit. Lhostejnost je horší.

Co jiného důležitějšího tady na světě je než mít děti? Ale jak říkám, na to musí být dva. Mám sice hodně práce, ale děti jsou na prvním místě.

O Simoně stále hovoříte s respektem.

Ano. Velmi si jí vážím. Miluju dominantní ženy a to, že umějí stát na vlastních nohou. To mně na ní imponuje. Je krásné, že jsme společně vytvořili domek, kde žiju já a jen 150 metrů vedle má domek Síma. Je to až trochu úchylné. Claudia a dva psi v klidu přecházejí od jednoho k druhému, často společně jíme a trávíme pár volných večerů. Nějaké roky jsme hledali cestu od jednoho k druhému. Ne že bychom teď byli zpět ve vztahu, ale jsme přátelé a to je nejvíc.

Možná si teď i víc rozumíte, ne?

Myslím, že ano, jak v práci, tak v soukromí. Simona jako producentka dělá třeba Výměnu manželek, seriál Helenu či Jak se staví sen. Má za sebou spoustu práce a já byl vždy u toho. Ale až teď, když pro Primu vyrábí Přístav, kam jsem byl obsazen, vnímám, jaký přepych je dostat jako herec scénář a domluvit si termín natáčení. Málokdo vidí, jaká je za tím ohromná práce. Stovky telefonátů a jednání, je to peklo. Přesto si oba najdeme čas plnit rodičovské povinnosti. Úkoly, kroužky. Seriálová produkce končí a rodinná začíná.

S Mahulenou Bočanovou v odpočinkové komedii Světáci divadelního spolku Háta.

S Mahulenou Bočanovou v odpočinkové komedii Světáci divadelního spolku Háta.

FOTO: archív Háta

Mnoho párů se ocitlo v podobné situaci. Není asi jednoduché uspořádat si život jinak a zachovat dobré vztahy.

To není. Myslím ale, že jsme vždy souzněli a věděli jsme, proč spolu vlastně komunikujeme a proč se k sobě vracíme. Něco úplně oddělit není jednoduché. Máme spolu sedmiletou dceru, která chodí do první třídy. Oba cítíme, že by byla škoda o takové chvíle přicházet. Školka uběhla jako voda a škola má pryč první půlrok.

Pro mě je důležité přijet třeba z Bohumína, kde máme s divadlem zájezd, odvést malou do školy a zase se do Bohumína vrátit. Když vedu já nebo Simča Claudii do školy a ona nám mává z okna, uvědomujeme si, že takové chvíle se už nikdy nevrátí. A podle toho si řídím život.

Prvního září bych si neodpustil neodvést malou do školy. Podle prvního školního dne jsem si uspořádal práci. Chci s dcerou trávit čas v přírodě, aby věděla, jak se suší seno a že se ryby dají chytnout do ruky. Samozřejmě, kdyby to nešlo, tak se nedá nic dělat. Lidi se rozejdou a předají si dítě jednou za čtrnáct dní. Ale my jsme dítě chtěli a nějakou dobu jsme na něj čekali. Pro mě je to moc důležité. A zatím se to daří.

Když jsou pro vás děti důležité, chtěl byste ještě další?

Určitě, dvě, tři, čtyři? Co jiného důležitějšího tady na světě je než mít děti? Ale jak říkám, na to musí být dva. Mám sice hodně práce, ale děti jsou na prvním místě. Práce je často jen výmluva.

Kdy vlastně s dcerou jste, když máte tak málo času?

Jsem s ní každou volnou chvíli. Ráno vstanu a vezu ji do školy. Vyzvedávám malou, pokud to jde. Sportujeme spolu. Na to, co je důležité, se čas vždy najde.

Jaká je Claudia?

Geniální odlitek nás obou. (směje se)

Na dceru Claudii nedá dopustit. „Vychovávám ji trochu jako kluka,“ říká.

Na dceru Claudii nedá dopustit. „Vychovávám ji trochu jako kluka,“ říká.

FOTO: Michaela Feuereislová

Je taky tak temperamentní?

Je. Jsme dost sportovně založená rodina, a ačkoli já nevypadám jako atlet, rád lyžuju, jezdím na koni a deset let jsem závodně plaval. Claudia ještě nechodila a už jsem jí dal lyžáky. Teď je sedmiletá a lyžuje, má snowboard, jezdí na koni, hraje tenis a chodí na krasobruslení a plavání. A hrozně ji to baví. Nebojí se.

Já dceru totiž podvědomě vedu trochu jako kluka. Koupil jsem jí i elektrickou koloběžku a na jaro počítám s padesátkou motorkou yamahou, prostě klasický benzín, čuďák.

A jsem taky rád, že je všežravec, že má ráda jak maso, zeleninu, hranolky i nějakou tu prasárničku. Absolutně není vybíravá. Chodíme spolu všichni tři na ryby do Chorvatského mlýna k mému kamarádovi Dražanovi. A všichni milujeme sushi. Někdy je to trochu boj, bonbóny jsou přece jen bonbóny. Nejsou zakázané, ale denně je opravdu nejíme.

Claudia má vlastnost, kterou mám rád. Umí se podělit, i když je jedináček. Na druhou stranu nemá vše, na co si ukáže. Nejsem prost dát jí občas přes zadek. Razím heslo mé babičky škoda každého pohlavku, který padne vedle. A jede se dál.

Takže nejste zastánce volné výchovy?

Volná výchova neexistuje. Dítě nemá nastavenu míru, tu musíte mít vy. Ono neví, co je ještě dobře a co už ne. Dítě potřebuje řád a jasné věci. A jsem i zastáncem klasické výuky a známkování. Jednička je vynikající, pětka je nedostatečně. Dítě pak může samo zhodnotit, zda se učilo a jak. Nejsem proti ústnímu či písemnému hodnocení, ale znáte to, co snese papír. Její paní učitelka Švarcová je skvělá, umí pedagogické styly propojit a funguje to.

Škola, kam Claudia chodí, je otevřená. Je to sice klasická paneláková stavba, ale Praha 5 věnovala na školství dost peněz, čehož si moc vážím, a různými přístavbami vzniklo něco jako lyceum. Je tam bazén, kurty, hrají divadlo.

Můžete si vůbec na něco stěžovat?

Vlastně jsem si nikdy neměl nač stěžovat. Teď se mi mnoho věcí zúročilo. Jsem rád, že z problémů, které jsem měl, jsem se dokázal vyhrabat a pomohla mi Síma a lidé, kteří do mého života patří. Zázemí a domov jsem nikdy neztratil. Zmar, který člověka někdy popadne, ho pak dokáže i odrovnat.

V komedii Do ložnice vstupujte jednotlivě se sešel s Lukášem Vaculíkem. Uvádí ji divadelní spolek Háta.

V komedii Do ložnice vstupujte jednotlivě se sešel s Lukášem Vaculíkem. Uvádí ji divadelní spolek Háta.

FOTO: archív Háta

Z čeho pramenily vaše problémy?

Potřeboval jsem si stoupnout a říct si: tak sakra, jsem zdravý, mám krásnou dceru, Síma funguje a mám super práci. Srovnat si to a ocenit to. Třeba v divadle Háta, kde hraju už osmnáct let a máme tam i třístou reprízu, je narváno. Nejen kvůli známým hercům, ale pokud by představení nemělo úroveň, lidi by už nepřišli.

To si teď uvědomuju, co pro mě kolegové znamenají, že je to můj druhý domov. Jenže každý člověk, který je populární od útlého věku, si musí zažít, že spadne na hubu. A musí pochybovat, zda je dobře, že dělá to, co dělá.

Člověk někdy nakoupí po cestě životem i špatné věci a pak je kus cesty nese...

Taky si musí projít cestou hamižnosti, kdy chce víc, než má, a to se mi taky stalo. Byly doby, kdy jsem si myslel, že podnikání pro mě bude ideální. Nebylo, stálo mě málem život a to myslím vážně. Na cestě dolů jsem měl vedle sebe dobré lidi, kteří mě neopustili a neopouštějí. A platí to i opačně.

Člověk někdy nakoupí po cestě životem i špatné věci a pak je kus cesty nese. Je otázka, zda je ve správný čas odhodí. Snad se mi to podařilo. Pro herectví je to jedno velké plus: mám nažito. V celé škále emocí a situací. Vím, kam sáhnout.

Jak snášíte stres?

Jsem optimista. Když mám blbou náladu, lidi se až diví, protože mě tak neznají. Když mám svoje běsy a bouchne to, jsem schopen vymlátit hospodu. Mám svoje bolesti, co si nesu, i sám ze sebe. Ale myslím, že se dá se mnou žít.