„Lidé sem často nemohou trefit. Očekávají něco jako park a jsou překvapeni, když se ocitnou v lese,“ potvrzuje mou domněnku mladá žena z neziskové organizace Ke kořenům, vystudovaná odbornice na životní prostředí, která je jednou ze zakladatelek prvního přírodního hřbitova u nás.

Místo s názvem Les vzpomínek, které vytipovala Správa pražských hřbitovů, se využívá od loňského června.

Popel zalili rumem

O tuto část ďáblického hřbitova sto let nikdo nepečoval, a proto je ideální nejen pro uložení popela, ale díky své atmosféře také pro pořádání originálních obřadů. Pozůstalí, kteří se chtějí vyhnout obvyklému neosobnímu loučení, která probíhají jako na běžícím páse, mají možnost zvolit způsob pohřbu podle svého gusta.

„Když jsme popel pána, který měl rád rum, uložili pod lípu, celá rodina si dala po štamprli. Připili si na jeho život, jak byl hezký, a rumem decentně zalili i jeho popel, aby ho vyprovodili na cestu,“ vypráví Blanka Dobešová.

Skromné označení hrobů v podobě kamenů

Skromné označení hrobů v podobě kamenů

FOTO: Milan Malíček, Právo

Běžná jsou hudební vystoupení s nejrůznějšími, pro smuteční obřad často netypickými nástroji, jako jsou buben, foukací harmonika nebo akordeon. Za jednu z nejdůležitějších částí pohřbu zakladatelky Lesa vzpomínek považují setkání pozůstalých u Skořápky, pískovcové prohlubně naplněné vodou, po které se pouštějí svíčky.

„Její tvar vybízí k tomu, stoupnout si do kruhu a společně zavzpomínat na zemřelého a třeba mu i poděkovat za to, co je naučil. Samozřejmě že lidé pláčou, ale také sdílejí veselé historky,“ říká Blanka Dobešová s tím, že v neformálním prostředí z nich padá ostych.

Sama má za sebou nepovedené rozloučení s dědečkem, které ji ještě za studií inspirovalo k sepsání diplomové práce s názvem Až umřu, zasaďte na mně jabloň. Vyslechla příběhy lidí s podobnou zkušeností a na čtrnáct dní odjela do Anglie, kde spatřila něco zcela opačného.

„Z obřadu, který u nás bývá dost bolestný a často se míjí s představami pozůstalých, tam dokážou udělat oslavu života. Většinou navíc pohřbívají celá těla, protože jsou dál v ohledech na životní prostředí a snaží se vyhnout kremaci, při které do ovzduší uniká například rtuť ze zubních plomb.“

Hrobová místa u kořenů stromů připomínají v lese vzpomínek dřevěné cedulky se jménem.

Hrobová místa u kořenů stromů připomínají v Lese vzpomínek dřevěné cedulky se jménem.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Houpačka pro Míšu

Na místech posledního odpočinku pak v Anglii vysazují stromy nebo trávu, kterou spásají ovce. I v ďáblickém Lese vzpomínek mají ostatky splynout s přírodou, proto se při kremaci používají ekologické rakve a pro uložení popela urny, které po rozpadu nezatíží životní prostředí.

Místo náhrobků se na kmeny stromů, u jejichž kořenů nebožtík leží, přivazují dřevěné památeční cedulky. Některým pozůstalým nevadí, když samotný hrob není označený, zarůstá divokou vegetací a lidé se po něm procházejí.

Jiní na místo uložení popela nosí kameny nebo květiny ze zahrádky. S ohledem na životní prostředí není vhodné nic umělohmotného jako fotografie nebo hračky a kvůli bezpečnosti se s výjimkou Skořápky zakazují i svíčky.

„Místo pořizování nákladných věnců nebo květin bychom si opět mohli vzít příklad v cizině, kde pozůstalí raději vyrazí na vzpomínkový výlet nebo na hřbitov nechají postavit lavičku se jménem zesnulého,“ říká Blanka Dobešová.

Po hladině Skořápky naplněné vodou se pouštějí svíčky. Popel je možné uložit do urny z materiálů, které nezatíží přírodu.

Po hladině Skořápky naplněné vodou se pouštějí svíčky. Popel je možné uložit do urny z materiálů, které nezatíží přírodu.

FOTO: Michal Jenčo

Všímám si, že v Lese vzpomínek se ujal nápad instalovat na stromy ptačí krmítka a na jedné z vysokých větví javoru stříbrného dokonce visí dřevěná houpačka. Na hřbitov dost neobvyklá dekorace.

„Samy bychom si na to netroufly, protože už tak dost posouváme zažité konvence, ale oslovila nás paní, které předminulý rok zemřela při autonehodě dvacetiletá dcera. Protože si za života přála umisťovat houpačky ve veřejném prostoru, maminka se rozhodla, že sem jednu dá jako památku na dceru,“ vysvětluje moje průvodkyně.

Rozloučení po dvaceti letech

Houpačka nevisí jen tak bez užitku, vždyť na přírodním hřbitově celkem pravidelně pobíhají děti, které nikdo nenapomíná, že se chovají nepatřičně. Někdy se malí účastníci pohřbu zapojí s lopatkou v ruce i do vkládání popela do země.

Bohužel tu a tam jsou naopak děti těmi, kdo jsou pochováváni. Pro ty mrtvě narozené je vyčleněn Strom padající rosy. Celkem je v Lese vzpomínek zatím pohřbeno na čtyřicet lidí. I když je zájem mnohem větší, než jeho zakladatelky očekávaly, místa je i do budoucna stále dost.

Blanka Dobešová vytahuje informační leták z budky, kterou minete cestou do Lesa vzpomínek.

Blanka Dobešová vytahuje informační leták z budky, kterou minete cestou do Lesa vzpomínek.

FOTO: Milan Malíček, Právo

K dispozici je 333 dřevin, lip, javorů a ptačích třešní, ale pouze dva stromy si rezervovaly dosud žijící osoby. Jeden starší pán a také skupina třicetiletých přátel, kteří tím chtěli nejenom podpořit projekt, ale zároveň se pojistit pro případ, že by se jim skutečně něco stalo.

Ke kořenům jednoho stromu je možné pohřbít nanejvýš deset lidí. Musí se přitom dbát na to, aby se do země vkládaly střídavě popel a hlína a nedošlo tak k „přehnojení“ půdy.

Pronájem místa pro vsyp nebo uložení urny s plochou jednoho metru čtverečního na deset let přijde na 4218 korun. U javorů stříbrných, které jsou náročnější na údržbu, je to o tisícovku víc.

Asi nikoho nepřekvapí, že největší zájem je o lípu, český národní strom. Už teď se organizaci Ke kořenům hlásí další pozůstalí, kteří ale musejí s uložením popela počkat do dubna, kdy začíná vegetační období.

Na jednom ze stromů, který je součástí hřbitova, visí houpačka na památku tragicky zesnulé mladé ženy.

Na jednom ze stromů, který je součástí hřbitova, visí houpačka na památku tragicky zesnulé mladé ženy.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Napadlo nás, jestli mezi klienty nebudou jenom zastánci alternativního stylu života, ale ukazuje se, že jsou to nejrůznější typy lidí rozdílného věku a vyznání, kteří prostě nechtějí neosobní obřad v krematoriu a mají rádi přírodu,“ říká Blanka Dobešová, které se hned vybaví zážitek z pohřbu staré paní, jejíž popel měla rodina dvacet let doma.

„Tvrdili, že babička byla natolik svobodomyslná, že by si určitě nepřála ležet na klasickém hřbitově. Na její počest si uspořádali pod stromem piknik.“