Jak se od roku 1989 vyvíjí český jazyk? Je to jen můj pocit, že se v něm objevuje hodně cizích slov?

Čeština se vyvíjí poměrně rychle. Je pravda, že přejímáme hodně výrazů, hlavně z angličtiny. Naši řeč velmi inspirovala také řečtina, latina, němčina, francouzština. Vy byste třeba na sobě nemohla mít košili nebo chodit do školy, protože škola a košile jsou slova latinského původu. Kabát, šála nebo halenka jsou slova původně perská, tričko nebo blůza francouzská, svetr anglický, bunda maďarská.

Je poměrně málo slov, která jsou opravdu ryze česká. A bylo by nesmyslné tvrdit, že dnešní čeština je znečištěná, kontaminovaná, protože čistá čeština nikdy neexistovala. Vždycky tu byly nějaké vlivy a výpůjčky.

Měla byste nějaký příklad z poslední doby?

Například Opencard. Na první poslech je jasné, že to není české slovo, je to anglicismus. Slovo má ochrannou známku a my už jsme si na ně tak zvykli, že ho ani neskloňujeme.

Když mluvíte o Opencard, teď je ve hře nový název Lítačka.

Je zajímavé, odkud paní Krnáčová to slovo vzala. Lítačku evidentně nepoužívají rodilí Pražáci. Většinou se s tím slovem setkáváme spíš u mluvčích původem mimopražských. Já třeba také znám lítačku až ze studentského prostředí. Udělala jsem si kratičkou sondu mezi kolegy a ti, co byli původem pražští, lítačku vůbec neznali nebo nepoužívali, naopak my původem mimopražští jsme ji znali.

Je hodně tipů a nápadů, jak češtinu vylepšit, ale byla by to pořád ještě čeština?

V Brně třeba mají šalinkartu a používají se i jiné výrazy, tramvajenka, legitka, průkazka, i ta lítačka... Nahradit anglický název Opencard slangovým Lítačka, to je ale obrat o 180 stupňů.

Myslím, že tady je vidět nevýhoda politika, který pokud nežije v domácím prostředí a nemá pro češtinu patřičný jazykový cit, může si kdykoli takovou - z jeho pohledu nezávadnou - věcí, zavařit. Lítačka je opravdu substandardní. To slovo má ještě mnoho jiných významů. Lítačka jako taková je od slova létat. To už je samo o sobě zajímavé. Čekala bych balón, Václavské náměstí - Suchdol, ať tedy létáme, když už.

Po Praze se můžeme přepravovat i lodí nebo lanovkou, ale když je to lítačka, tak ať to lítá. Lítat samozřejmě přeneseně znamená spěchat nebo se rychle pohybovat. Lítačkou byla označována vojenská policie, pak to byly v dopraváckém slangu čety výhybkářů nebo pohotovostní čety, které vyjížděly opravovat tramvaje na trati. Lítačka je také označení vozidla záchranné služby, lítačky jsou dveře a lítačka je i nespisovný název pro průjem. A teď si představte, že všichni v Praze budeme mít lítačku.

Markéta Pravdová

Markéta Pravdová

FOTO: Petr Skála

To také obsahuje vaše práce?

To je přesně kouzlo mé práce. Má mnoho rovin. Za prvé je to obecné bádání, poznávání struktury jazyka a jeho vývoje, tvorba publikací, které jsou potom závazné třeba pro výuku češtiny, jako jsou slovníky, Pravidla českého pravopisu, Akademická příručka českého jazyka. To jsou věci nadčasové.

Musíte mít komplexní znalosti o jazyce, znát úzus, pracovat hodně s korpusy, abyste věděla, jak se jaké slovo používá, jestli už nedošlo k jeho významovému posunu, ke změně kontextů, v nichž se používá, ve skloňování, stylové charakteristice atd.

A do toho vždy může přijít cokoli, co vám ten pracovní den zcela rozbije, protože se budete muset věnovat jednomu jedinému slovu nebo jazykovému jevu. Například abyste mohla okamžitě posoudit, jestli v daném případě je to slovo hanlivé, urážející. Nebo se na nás obrátí nějaký právník s textem pracovní smlouvy, a jindy zase řeší problém maminka dítěte školou povinného.

Učitelky či učitelé se na vás obracejí také?

Také. Někdy se dotazují přes telefonickou linku. Nechci všechny učitelky házet do jednoho pytle, v žádném případě. Ale někdy nás osloví paní učitelka a řekne: „Co mám dělat? Dala jsem do diktátu nějaký jev, polovina třídy to napsala tak a polovina jinak.“ V tu chvíli třeba vyskočí nějaká temperamentnější kolegyně z poradny a vykřikne: „Proč jim to tam vůbec dáváte!“

Okrajové věci by do diktátu vůbec neměly patřit. Do domácího úkolu třeba pro zasmání ano a případně to děti mohou řešit s rodiči a pobavit se o nějakém zajímavém jevu, ale známkovat to rozhodně ne.

To jsou takové ty oblíbené chytáky v písemkách.

Oblíbeným chytákem je třeba tento: Na náměstí usedl ptáček na bidlo a vystavěl si z něj své bydlo. Pak zafoukal vítr a obě bi/ydla spadla. A teď jaké i/y? To je jazyková hříčka.

Věděla bych první větu, ale druhou ne...

To nevyřešíte, to je právě fór té jazykové hříčky a vyřešit ji by znamenalo ji úplně zničit. Chápu, kdyby to paní učitelka zadala, aby se děti pobavily, zamyslely, aby třeba samy přišly na to, že jsou to dvě slova různého významu, různého slovního základu, různého původu. Jedním slovem to zkrátka zapsat nejde. Ale i takové věci jsou schopny dát učitelky do známkovaného úkolu a to je špatně.

Nemáte pocit, že začínáme být obecně vulgárnější? Že vulgarismy používají lidé, kteří by tak vůbec mluvit neměli? Například představitelé státu.

Jsou dvě věci. Jedna je užívání vulgarismů tam, kde to je ještě jakž takž akceptovatelné. Vulgarismus má katarktickou funkci. Když se bouchnu kladívkem do ruky a ulevím si, je to celkem v pořádku - od toho ten vulgarismus vlastně je. Má nějakou funkci a je jasné, že to je komunikační situace zcela soukromého charakteru, které se neúčastní nikdo cizí, často vůbec nikdo, kromě toho dotyčného. Ulevíte si, ale rozhodně nemůžeme říct, že jste nekultivovaná mluvčí.

Ale pak jsou vulgarismy, které někdo používá záměrně a někdy bohužel i mimoděk. Protože chce být třeba zajímavý, drsný nebo žije v nějakém sociálním prostředí, kde se prostě takhle mluví. Mezi mládeží se vulgarismy používají a používaly dost často, celá léta. A vždycky starší generace nadávaly, jak ti mladí mluví špatně. To je jev, který nezměníme.

Problém je, když se takové výrazivo z mluvy mládeže, ze slangu, či dokonce argotu, tedy vyloženě z mluvy sociálních skupin, kde se předpokládá jistá pokleslost nejen v jazykové rovině, přenese do komunikačních situací, které jsou prestižní a ve kterých je kultivovaný mluvčí ani nečeká.

A co vypípávání?

Když se začínaly vysílat soutěže, kde zavřeli několik lidí do vil, televize ze začátku měly tendence vypípávat vulgarismy, což na ně naopak ještě upozornilo. Pak už, mám pocit, na to rezignovaly, nevypípávaly, protože by se upípaly a diváci by nic než pípání neslyšeli. Už tehdy takové veřejné užívání vulgarismů budilo velkou nevoli. Ale stále ještě se to bralo tak, že je to typ pořadu, reality show, a že tak určití lidé mluví.

Jenže... ona je to taková salámová metoda, kdy postupně ukrajujeme a posouváme hranici, co je přípustné a co ne, slevujeme z nějakých zásad a nároků kladených na veřejné projevy, až teď když už se do vysílání dostane obecná čeština včetně vulgarismů, ani se nad tím nepozastavíme. To je jedna rovina.

Další rovina je, když tak začne mluvit třeba politický reprezentant. My si je volíme a očekáváme od nich, že budou naším lepším já, že nás budou reprezentovat, že za nás budou bojovat. To přece není tak, že se oni mají přiblížit nám, aby byli demokratičtí a co nejlidovější, čili jako ten démos, ale já bych čekala, že oni budou lepší než my.

Měli by být vzorem.

Ano a takoví lidé by neměli rozlišovat, jestli zrovna mají či nemají vypnutý mikrofon. A tento prostor... ano, vulgarizuje se. Není to problém češtiny jako takové, čeština se neprzní, ale je to problém mluvčích. Upadá jejich úroveň, upadá také úroveň našich vzorů.

Pak je velmi těžké vychovávat děti, když se odkazují např. na politiky, kteří mluví vulgárně...

Ano, cokoli, co slyšíme ve veřejném prostoru, jako třeba v televizi, se pak promítá do všech úrovní jazyka, kterým mluvíme. Nejen do té stylové, tedy spisovné versus nespisovné a vulgární, ale dejme tomu i do úrovně skloňování.

Kromě různých vyšinutí z větné vazby nám už ani nepřipadá divné, že některé výrazy vůbec neskloňujeme, třeba Sazka Aréna nebo název soutěže Pojišťovna horská kola cup. To jsou oficiální názvy, se kterými těžko můžete něco dělat.

Často se objevují i nevhodné lexikální výrazy. Mluvčí najednou použije slovo, které vůbec nemá v tom patru neutrální slovní zásoby co dělat. Třeba sranda, šmejdi nebo právě lítačka. A všimněme si zvukové roviny projevu: protahování, široké pražské vokály, špatná výslovnost koncovek, huhlání a drmolení.

Neexistuje hlasová výchova, ve veřejném prostoru chybí řečové vzory. Jakmile nemáte naposloucháno a zafixováno, jak je to vlastně správně, ouška krní a nemají cit. Ztrácíme cit pro věci, komunikační schopnosti, ztrácíme cit pro jazyk.

Když zmiňujete lítačku, konzultují s vaším ústavem odpovědní lidé nové názvy?

Někdy se na nás obracejí. Těch názvů je opravdu hodně a vždycky se musí vědět, do jaké míry budou závazné, jako třeba značka Opencard a nebo Lítačka - u ochranných známek je vždy tlak, abychom takové názvy psali s velkým písmenem. Kdyby to byl „obyčejný“ cestovní průkaz, stejně jako máme třeba občanský průkaz, řidičský průkaz nebo skipas, psali bychom malé písmeno.

My můžeme doporučit, ale nemůžeme nařizovat. Takovou pravomoc nemáme. V České republice není jazykový zákon, takže my můžeme doporučovat, co je vhodné, můžeme i v některých případech rozhodnout, co je správné a co je rozhodně špatně, ale nemůžeme nařídit, že odteď se to bude takhle používat, odteď budeme mluvit spisovně.

Jak se díváte na debaty o možném sjednocení i/y?

Věřím, že hodně uživatelům by to pomohlo. Ale čeština je jazyk s velkou dlouhou tradicí a hodně jejích uživatelů je konzervativních. Pokud se něco ve škole naučí, nechtějí už moc měnit.

Víte, kdybychom chtěli tu češtinu zjednodušit, tak v čem? Máme zrušit diakritiku, včetně ú/ů? Máme zrušit i/y, nebo s/z? Máme zrušit velká, malá písmena, nebo třeba zásady pro psaní čárek ve větách? A nezrušíme tu češtinu tedy celou? Je hodně tipů a nápadů, jak češtinu „vylepšit“, ale byla by to pořád ještě čeština? Takže ano, i/y patří k češtině, tak to prostě je. Neplánujeme žádné velké změny. Změny v češtině jsou hodně citlivá věc.

Trpíte profesionální deformací?

Deformaci mám, ale nemyslím si, že bych ji měla o moc větší než ten, kdo se o češtinu více zajímá. Zajisté se to stává často i ostatním, že je zaujme nějaký jazykový projev, čímkoli, třeba přízvukem, tempem, nějakou řečovou vadou, vycpávkovými slovy, vulgarismy... Tohle v mluveném projevu asi zaujme každého a není k tomu nutné být češtinář.

U psaných projevů se moje deformace projevuje tak, že často přečtu text a nejsem schopná z fleku reprodukovat, o čem přesně byl, ale vím, že na třetím řádku páté slovo zleva, byla nějaká hrubka. Ale myslím, že taková deformace k mé profesi patří.