Africké bubny v rukou Čechů

Čím to je, že si hudba z černého kontinentu u nás našla tolik příznivců?

„První africký buben, tedy djembe, jsem si přivezl z Paříže někdy v roce 1995,“ vzpomíná muzikant a učitel hry na africké bubny Jan Vorlíček, přezdívaný Hanz.

„Tehdy je tu vlastně nikdo neznal, nikdo na ně neuměl pořádně hrát, takže jsem si to doma zkoušel po svém. První profesionální učitel, běloch z Francie Patrick Thomas, se tu objevil až o několik let později. Tehdy vznikla první česká kapela hrající na djembe – Dumumba – vedená bratry Pavlackými. Dalším učitelem, který sem pravidelně zajížděl, byl Janos Crecelius z Berlína, který tu vedl semináře, a po něm Frankie B. Frank, další Němec, který část roku pořádá workshopy hry na djembe v Guineji, kde vlastní dům,“ pokračuje Hanz.

Pod jejich vedením se postupně zformovala první generace českých hráčů na djembe. Mnozí z nich jsou dnes učiteli v kurzech, existuje řada kapel, pořádají se koncerty i festivaly, africká hudba proniká i na mainstreamové akce. Sám Jan Vorlíček hrál několik let v kapele Mugee, v současnosti je členem skupiny Barati Squad a živí se výukou hry na africké bubny, jejich prodejem i opravami.

„Naučit se na ně hrát, je jednoduché. Není to tak složité, jako když chcete umět hrát na klavír nebo na housle,“ vysvětluje Hanz zájem o africkou hudbu. „Tam se musíte nejdříve naučit noty, stupnice, etudy. Než zvládnete nějaké základy, nedá se to moc poslouchat.“ Oproti tomu nějak zahrát na buben dokáže každý.

Řada lidí si pořídí djembe bez toho, aby chodili někam na výuku – prostě si chtějí jen zahrát, relaxovat, zapomenout na starosti. Potěšení je i hlavním cílem velké části lidí, kteří navštěvují Hanzovy kurzy.

Většinou nechtějí do hloubky poznat tradiční západo-africké rytmy, ale především si chtějí společně s ostatními zahrát. Nepozoruje u nich často ani žádný hlubší zájem.

Irena Veselá navštěvuje kurzy hry na djembe čtvrtým rokem. „Afrika mě nikdy nelákala, ani ty jejich tance se mi nijak nelíbí,“ potvrzuje slova Hanze Vorlíčka o tom, že jen málo hudebníků přichází na kurz ze zájmu o černý kontinent. „Měla jsem v dětství sen, že se stanu bubenicí, což je trochu s podivem, protože v rodině žádné hudebníky nemáme, a myslím, že nemám ani hudební sluch,“ směje se mladá bubenice. „Nicméně teď chodím i na kurzy afrického tance,“ připouští. „Dříve mi to přišlo spíš jako epileptický záchvat, ale teď mi to při lepším poznání téhle hudby začalo dávat smysl.“

Původně si na internetu zadala jenom kurzy hry na bubny – a vyskočily na ni samé odkazy na ty africké. „Překvapilo mě, jak snadno to šlo,“ říká. Zároveň ale dodává, že pro ty, kteří skutečně chodí do kurzů a učí se, to není jen nějaké nezávazné zabubnování si.

„Učíme se od poslechu, ale máme to zapsané i v notách, ne že by tu vůbec nebyly, i když jde pochopitelně hlavně o rytmus.“ Vypráví, že existují tři různé typy úderů zvané bass, tonik (tom) a slap – bass znamená dotyk dlaně doprostřed bubnu, tonik náraz prsty do hrany a slap značí dotek uvolněné ruky na okraj djembe. Jednotlivé rytmy mají svůj přesně daný řád s jasnými pravidly, i když se dělají i improvizační sóla.

Rytmy, rytmy… Tenhle výraz tady slyšíme pořád. Co se vlastně rozumí v africké hudbě pod pojmem rytmus? „Jednoduše bych řekla, že to, čemu my u nás říkáme skladba, nazývají v Africe rytmus.“

Na africkém hraní se jí také líbí, že hrají ve více lidech, vzájemně se doplňují, občas hrají i na různé typy bubnů, hudba je živá a proměnlivá. A toho, kdo by se případně bál, že si rytmy nezapamatuje, uklidňuje: „Ty skladby vám pak automaticky naskakují, je to jako slova písničky.“

„Hraní na djembe mě uklidňuje, harmonizuje, cítím pozitivní energii, doslova mě to nabíjí,“ říká Irena. „Jak zapojujete obě ruce, koordinujete obě hemisféry, to je strašně příjemné,“ doplňuje. Navíc jde i o společenskou záležitost.

„Naše parta na kurzu drží pospolu, chodí nás tam kolem deseti, čtyři jsme tam už ty čtyři roky, ostatní dva nebo tři.“

Líbí se jí, že nezáleží na věku ani na jiných odlišnostech. Jakékoli rozdíly se během hry stírají. Na kurzech se scházejí muži i ženy, dvacetiletí i padesátiletí, nejrůznějších povolání, všichni jsou na tom najednou stejně.

Pokud se někdo domnívá, že bubínkáři jsou převážně lidé s dredy, kteří chodí v batikovaném oblečení a žijí alternativně, bude překvapen. Takových je v kurzech minimum. Většinou jde o lidi, kteří se oblékají i žijí naprosto běžným způsobem.

A ještě jednu věc dodává. „Před rokem jsem se přidala ke skupině Blabuburo (Blázniví bubeníci a bubenice z Roztok), kterou před lety založili úplně první žáci mého učitele bubnování Tomáše Marka v Roztokách u Prahy. Kromě afrických rytmů jsme začali hrát také pochodové rytmy v masopustních a jiných průvodech, zakázky přicházejí… A to jsem trémistka, nikdy předtím by mě bylo nenapadlo, že budu veřejně vystupovat,“ dodává.

Kolik učitelů hry na africké bubny u nás dnes funguje? „V Praze je nás, pokud vím, pět,“ překvapuje trochu Hanz, že jen tak málo.

„Myslím takové, kteří vyučují africké rytmy. Na základních a uměleckých školách se určitě najdou vyučující klasických nástrojů, kteří dávají hodiny i na djembe,“ upřesňuje.

Kromě běžných kurzů pořádá i nárazové pro školy nebo firmy, které využívají hodiny hry na djembe v rámci teambuildingu, oblíbené bývají i na všelijakých akcích typu den dětí nebo na rodinných setkáních apod.

„V Německu je to jako u nás, jenom o mnoho déle a v závislosti na velikosti je tam více hráčů na djembe, ve Francii je ta tradice asi z evropských zemí nejdelší, také tam přichází více Afričanů, kteří umí francouzsky. Ale řekl bych, že djembe kultura je tam stejně minoritní jako u nás,“ srovnává Hanz zájem Čechů o djembe s ostatními Evropany.

Rozdíl je podle něho v tom, že u nás dlouhodobě nepůsobí žádný, jak říkají zasvěcení, „djembefola“, tedy opravdu profesionální africký učitel hraní na bubny, jen občas přijede někdo hostovat.

Největší nadšenci se pak vydávají na kurzy přímo do Afriky, aby zde nasáli atmosféru a viděli místní při hraní. Většinou to ale bývají spíše učitelé a členové skupin, například Hanz byl v Africe se skupinou stejně zaměřených přátel celkem třikrát, poprvé před deseti lety, kdy navštívil Guineu a Mali. Tyhle dva státy nedaleko Guinejského zálivu jsou jakousi kolébkou hudby, která se v posledních letech hraje i u nás.

„Je to obrovský posun, když hrajete přímo s nimi třeba na místní svatbě, ohromně vás to obohatí. Ta hudba je tam živá, je to stálý proces. A nejenom hraní, i jejich přístup k životu, který je jiný než u nás. Neřeší tolik budoucnost a nekladou na ni takový důraz jako my tady v Evropě. V Africe jsou bubeníci téměř výhradně muži – ale tančí tam všichni bez rozdílu pohlaví.“

„Hrají odmalička, což je na jejich hře znát. To je stejné, jako když někdo cvičí na klavír od dětství a jiný s tím začne v dospělosti. Ale neřekl bych, že to mají v genech, jak se někdy říká, je to jednoduše nedílná součást jejich kultury a každodenního života,“ dodává Hanz.