Přišla tam v osm ráno jakási hubená padesátiletá ženština, „vráskovitá v obličeji a oblečená po venkovsku. Zaplatila 4 haléře za použití a vylákala 9 korun 96 haléřů”. Jakým způsobem je vylákala, není jasné. Policii se ji vypátrat nepodařilo. Na záchodcích se ovšem i leccos našlo – v listopadu 1917 objevila zmíněná Marie Procházková na veřejném záchodě v Josefské ulici zlaté dámské hodinky na zlatém náramku.

Jindy její zaměstnankyně Anna Nacková sebrala ze země v kabině záchodku na Václavském náměstí dokonce šest akcií firmy UnioneItaliana. Na veřejných WC se kradlo i zapomínalo, leckdo v nich hledal i partnera. Byly součástí života a staly se kulturním měřítkem dané civilizace. Konečně měly svou slavnou minulost.

Peníze nesmrdí

Veřejné záchody (latrina, forica) proslavil už starověký Řím. Plnily funkci nejen účelovou, ale i společenskou. Některé se honosily nádhernou výzdobou, mramorem, sochami, mozaikami i vytápěním. Na kamenných, zděných a dřevěných lavicích sedělo až čtyřicet mužů při nenucené konverzaci.

Pod sedátky protékala voda a před nimi probíhal menší kanálek – v něm si návštěvníci umývali ruce a oplachovali houbu na hůlce, která se používala místo toaletního papíru. Satirik Marcus Valerius Martialis (asi 43–102 n. l.) o ní napsal: „I nejjemnější jídlo je svým způsobem té hnusné páchnoucí tyči vždy rovno.“

Pohled do chodby u záchodku jedné pompejské krčmy – takový se římským přepychovým latrínám nemohl rovnat.

Pohled do chodby u záchodku jedné pompejské krčmy – takový se římským přepychovým latrínám nemohl rovnat.

FOTO: archív autorky

V Římě bylo asi 150 veřejných záchodů (knihoven mělo Věčné město třicet). Jejich rozkvět spadal do druhého až třetího století n. l. Vstup byl zdarma, stejně jako do cirků, divadel a lázní. Později, v čase zchudnutí říše, se už začaly vybírat poplatky, jak dosvědčovala známá historka o císaři Vespasiánovi (9–79 n. l.).

Ten přes odpor svého syna Tita zavedl poplatek z používání veřejných záchodků. Titus se pohoršoval: „Jakže, daň z moči?“ Vespasián mu s klidem přistrčil pod nos hrst mincí se slovy: „Cítíš snad nějaký zápach?“ A poté, když nechápavý synek vrtěl hlavou, odvětil otec ne právě elegantně: „Vidíš, a přece jsou z chcanek.“

Hamižný císař ovšem neždímal jen římské občany: zdanil i osly, kteří pokáleli ulice. Dlužno podotknout, že Vespasián zemřel po strašlivých průjmech na vysílení organismu. Na veřejné záchodky si lidé chodili ulevit, zakonverzovat, najít kontakt nebo podle Martiala nechat se pozvat na hostinu. Na rozdíl od dnešních dnů v nich ale chyběly vulgární nápisy.

Dupej a mávej nohama

Římany nabádaly vzkazy na latrínách, jak se chovat, aby splnili účel, za kterým přišli. Např. jeden radil trpícím zácpou, aby dupali nohama, mávali rukama, hlasitě křičeli, kašlali a třásli celým tělem. Pisatel přál návštěvníkovi pořádné vyprázdnění, duševní úlevu a nebolení břicha.

Jiný psavec doporučoval v podobném případě mlátit se na záchodě do stehen a do pupku. „Latrínového spisovatele“ kritizoval ve svých veršících už zmíněný Martialis: „Chceš-li už o sobě číst, jistě se najde lidský chvíst, jenž v putykách se nalívá a křídy, úhlu užívá, když hodlá svoje výplody psát na veřejné záchody, aby ten, kdo má koliku, měl k lepšímu pár veršíků. U mne nehledej ochotu, cejchovat lidskou holotu.“

Karikatura hygienických poměrů na drážďanské ulici z roku 1852.

Karikatura hygienických poměrů na drážďanské ulici z roku 1852.

FOTO: archív autorky

V přepychových záchodech se scházela vyhraněná společnost – např. obchodníci, kteří měli svá rezervovaná místa, směnárníci apod. Zcela jiné byly obyčejné veřejné latríny, určené pro „náhodné potřebné“, zařízené čistě účelově.

Jestliže Římané ve starověku vytvořili vlastní „záchodovou kulturu spojenou s krásou“, ve středověku to bylo jiné. A to i v českých zemích.

Moči s exkrementy se nelze vyhnout

Zmínka o prvním obecním záchodku v Praze pochází z října roku 1472. Stál u Újezdské brány a byl to prevet (záchod) suchý. Je to překvapující zpráva, protože tehdy často neměli prevet ani v jednotlivých staveních. Historik Josef Macek se domníval, že takové záchodky mohly být nejen v Praze, ale i ve větších moravských a českých městech.

Obvyklé přitom bylo, že lidé konali svou přirozenou potřebu v postranních uličkách, nazvaných „mezírky hnisotečné“, a nečistoty vylévali z oken. Středověk zkrátka příliš k hygieně neinklinoval (pražskými veřejnými záchodky se zabýval Jaroslav Jásek v knize Veřejná místa pro intimní chvilky, Scriptorium, Praha 2013).

I proto následovala ve zmínkách o veřejných záchodcích v Praze dlouhá pauza – čteme o nich až v dubnu 1853 v přípisu městského prezidia, které informuje, že všechny „se mají čistit každý den, zejména ty nové“. Podle Jaroslava Jáska je pravděpodobné, že toalety v pražském veřejném prostoru existovaly už v polovině 19. století.

„V roce 1885 jich bylo na pražském území již 24. Horší to bylo s jejich hygienou. V dubnu 1854 navštívil záchodek u Klementina pražský místodržitel a po téhle nevoňavé vizitě prohlásil, že „kdo tam jednou vkročil, vícekráte tam nepůjde“. Ve stejném roce si stěžovalo c. k. vojenské velitelství v Praze na „pražské veřejné záchodky, které jsou tak znečistěny, že vzdělaného muže odrazují“ a „rybníkům moči s exkrementy se nelze vyhnout“.

Záchodky v Nuslích jsou typickou ukázkou „pražských úleven“.

Záchodky v Nuslích jsou typickou ukázkou „pražských úleven“.

FOTO: Vasil Bobík

Dlužno podotknout, že veřejné toalety představovaly zatím pouze pisoáry. Ženy, které se většinou pohybovaly v domácím prostředí, musely na klozety ještě počkat. Ale i ony se dočkaly.

Byl jsem uvržen do blázince

Popud ke zvýšení obecní hygieny nedalo město, ale soukromý podnikatel Bohdan Procházka. Neúspěšně hledal uhlí a minerály na pozemcích obce Větrušice u Klecan v letech 1886–1888. Poté svůj zájem soustředil na veřejné záchodky. V červenci 1888 uzavřel s obcí pražskou smlouvu, že zřídí a bude udržovat v Praze 12 obecních záchodů „pro potřeby obojího pohlaví, ve švýcarském stylu“.

V lednu 1890 byla síť toalet dokončena. Nastaly ovšem jiné svízele. Bohdan Procházka zřejmě zešílel. Roztrpčený svými geologickými neúspěchy vydal v roce 1891 pro veřejnost prohlášení ve čtyřech jazycích, kde upozorňoval na jím objevené „nové spojení kovů, zlata, platiny a uránu“, které „má na věčné časy jméno Platinové zlato – Bohdanium nésti“.

Procházka byl přesvědčen, že mu chtějí objev ukrást, a v tomto duchu psal na policejní ředitelství v roce 1893: „Jelikož jsem nechtěl svá práva prodat Rothschildově skupině, nýbrž jsem usiloval, aby tyto podniky převzal stát a monopolizoval nové kovy, byl jsem za pomoci horních úřadů, vědců, profesorů chemie, geologie a psychiatrie nejbezostyšnějším způsobem uvržen do blázince, aby se zmocnili mých práv.“

Procházku umístili v ústavu pro choromyslné a opatrovníkem se mu stal jeho bratr Augustin. Ten měl také zájem o provozování záchodů. Bylo ale svízelné uvést touhu v čin – Bohdan, který si zřejmě uvědomoval svůj upadající duševní stav, už v únoru 1889 nechal „záchodové podnikání“ převést i se všemi závazky na manželku Marii.

V rodině Procházkových tak nastal rozkol. Augustin Procházka podal na Marii Procházkovou žalobu o neplatnost smlouvy, týkající se veřejných záchodků. Situace mezi příbuznými dospěla tak daleko, že Marie Procházková napadla Augustinovu manželku, prodavačku Marii a „spílala jí do poběhlic“. Tak či tak, její smlouva s manželem byla uznána za platnou, takže podnikala vesele dál. A činila se.

Záchody prvé i druhé třídy

Záchody spravované paní Marií byly rozdělené do dvou tříd, v první se platily za použití 4 krejcary, ve druhé 2. Klozety první třídy se honosily zrcadly, terakotovou podlahou s koberci, čistými ručníky, toaletním papírem „rostlinným a nepotištěným“.

Pražský veřejný záchodek z konce 19. století, jaký provozovala paní Marie Procházková.

Pražský veřejný záchodek z konce 19. století, jaký provozovala paní Marie Procházková.

FOTO: archív autorky

Nechyběla kniha stížností a pražský adresář. O záchodky pečovaly „řádné starší ženy, ošetřovatelky ve veřejných záchodcích“. Platil pro ně zvláštní řád.

Kromě povinnosti udržovat čistotu obsahoval i další pokyny – např.: „Ošetřovatelky musí znáti česky i německy, každého zdvořile a co nejuctivěji přivítati a pozdraviti, osoby mající nemoc veřejnosti ošklivost způsobující, aneb odporně nečistotné, nesmí dovnitř vpustiti.“

Vedle těchto povinností ošetřovatelka pomáhala návštěvníkům vyčistit boty a šaty, případně jim přišila knoflík. Za poplatek „uschovávala malé balíčky nebo části oděvu“. Kvalitu obsluhy a čistotu toalet pravidelně kontrolovali okresní lékaři. Paní Marie Procházková se měla co otáčet.

Nemůže se tam ani obrátiti

V roce 1889 si stěžoval Spolek ku povznesení návštěvy cizinců v Praze na malý záchodek u Národního divadla, kam „člověk trochu silnější se ani odvážiti nemůže, poněvadž by se tam nemohl obrátiti“. Jindy, v roce 1900, jakýsi V. M. naříkal zase nad tím, že toalety u Národního jsou „pokryty nestoudnými, mravně insultujícími nápisy, které pro svou amorálnost mají být odstraněny“. Jednou došlo na klozetu i k malé nehodě – na záchodku na náměstí Míru si v srpnu 1932 paní Marie Bláhová „poranila sedací část těla o prasklou mísu“.

V roce 1932 si jakýsi R. J. ve Hvězdě, listu paní a dívek, stěžoval na nedostatek mýdla na veřejných záchodech a navrhoval, aby se v nich vybudovaly skříňky pro „stálé zákazníky“ s hygienickými potřebami.

Paní Marie Procházková ukončila svou skoro padesátiletou funkci provozovatelky veřejných záchodů v roce 1937. Bylo jí osmdesát let. Její i obecní záchodky v počtu čtyřiceti pronajala poté městská rada Družině čs. válečných poškozenců. Jedna etapa „vývoje záchodů“ skončila.