Na Facebooku jsem si všimla vašeho hesla: Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát. Platí to i u StarDance?

(smích) Každý by chtěl vyhrát, to je jasný. Ale upřímně, po třetím tréninku jsem začal tvrdit, že budu rád, když StarDance přežiju. Teď už považuji za úspěch každý postup do dalšího kola. Konkurence je velká a nesmírně šikovná, takže už to tak růžově jako na začátku nevidím. Překvapilo mě, jak je tanec náročný a jaká je to dřina.

Pozorujete na sobě tělesné změny, tedy kromě obligátních puchýřů?

Samozřejmě. Za měsíc jsem shodil devět kilo, což jsem myslel, že už v mém případě není možné. Pak naštěstí začaly vylézat svaly. Strašně jsem se rozežral, ale tělo zároveň začalo rychle spalovat. Taky začalo vyžadovat aspoň osm hodin spánku. Lehnu do postele a za pár minut jsem tuhý. Dokonce mívám noční můry, že mi všichni porotci dali nulu, nebo že jsem si zlomil nohu.

To by ale bylo vysvobození, ne?

Jsem bojovník, takže by mě to mrzelo. Dokud nejsem vyřazený, tak chci soutěžit.

Neměl jste jako hiphoper k tanci blízko?

Hodně lidí mi říkalo: tobě to půjde, protože máš tanec v krvi. Jenže já jsem dělal hlavně bojová umění. Mám rytmus v uších, ale to neznamená, že ho mám i v těle. Poprvé jsem k taneční partnerce přišel v typickém shrbeném postoji a chvíli trvalo, než jsem pochopil, že tanec má pravidla, která musíte dodržovat. Víc než měsíc jsem se učil jenom kroky.

FOTO: Milan Malíček, Právo

A co vaše pověstná energie, která se přetřásá skoro v každém přímém přenosu?

Když jsme před deseti lety začali s Gipsy.cz koncertovat, myslel jsem si, že se snad nikdy nedokážu vybít, jenže pak padla třicítka a najednou se člověk zklidnil a cítil, že šťáva dochází. Disciplínu i fyzičku mám pořád dobrou, ale ty večery… Dřív jsem mohl klidně celý den makat a potom jít do hospody a na diskotéce to táhnout do rána. Teď padnu na hubu v osm a spím.

Není to znamení, abyste s manželkou zahnízdili?

Nejdřív chceme dokončit naši vilku. Až bude hotová, necháme tomu volný průběh. Verunce je teprve šestadvacet, tak chceme, aby si ještě trošku užila své manažerské kariéry (pracuje pro Gipsy.cz – pozn. aut.). Oba cítíme, že děťátko přijde, ale zítra to rozhodně nebude.

Dělá to dobrotu, být pořád spolu?

Jsme spolu rádi. Od jiných párů, které se milují, jsem mnohokrát slyšel, že si od sebe potřebují odpočinout, což vůbec nechápu. Myslím, že si člověk od toho druhého potřebuje odpočinout ve chvíli, kdy něco nefunguje. My si všechno velmi rychle vyříkáme a nemáme potřebu si před sebou na něco hrát. Verča je strašně hodná a naštěstí i rozumnější než já, takže za pět minut je po hádce.

Říká se, že opravdová zamilovanost trvá rok.

Myslím, že jsem zamilovaný pořád víc a víc. Když jsme spolu každý den, vztah naopak upevňujeme, vážíme si jeden druhého. Dřív také byly rodiny víc pohromadě a víc fungovaly. Aspoň u Romů to tak bylo.

S kapelou Gipsy.cz v roce 2009 se zúčastnili pěvecké soutěže Eurovize, kde vypadli v moskevském semifinále.

S kapelou Gipsy.cz v roce 2009 se zúčastnili pěvecké soutěže Eurovize, kde vypadli v moskevském semifinále.

FOTO: ČTK

V prvním přenosu jste si dělal legraci, že Romové nemají na kredit, aby vám posílali hlasy.

Bohužel jsem dostal nešikovnou otázku a nevěděl jsem, jak z ní vybruslit. Reagovat vážně by byl nesmysl, takže během vteřiny jsem se rozhodl, že si z toho musím udělat legraci. Spousta lidí to přitom pochopila tak, že někoho urážím, i když to byla jasná nadsázka. Podobná témata jsou hrozně vážná a utrousit při nich občas nějaký vtip není vůbec na škodu. Každý přece ví, že takový humor dělám už deset let. Židé si střílejí výhradně sami ze sebe, a komu to vadí?

Jsem ajťák. Poprvé jsem programoval v osmi letech a teď mě nejvíc baví vyvíjet programy na kybernetickou bezpečnost.

Už dřív jste v rozhovorech zmiňoval, že vás romská komunita příliš nebere.

Myslím, že mě respektují, ale nejsem jejich hvězda, protože oni mají své hudebníky, jejichž tvorba je dost odlišná od té naší. Gipsy.cz jsou pokrokoví, snaží se to dělat více evropsky, což Romáky většinou moc nebaví. Já naopak nechci dělat tradiční, stokrát předělané věci. Vytvořili jsme jedinečný styl, kterého se držíme.

Co vlastně bylo vaší motivací jít do taneční soutěže?

Zvědavost. Od přátel Báry Polákové a Matěje Rupperta jsem věděl, že je to opravdu fyzicky náročné. Deset let jsem nesportoval a dlouho jsem se přesvědčoval, abych se znovu začal hýbat. StarDance jsem viděl jako příležitost konečně zase něco dělat a zároveň jako výzvu, jestli takovou zátěž ještě unesu. Zaplaťpánbůh ještě dýchám a chodím.

Ale zmínil jste se mi o nových botách, které vám odírají paty.

Když jsem si poprvé kupoval taneční boty, všichni, co se v tom na rozdíl ode mě vyznají, mi radili: vezmi si nějaké užší, aby pevně obepínaly nohu. Neposlechl jsem je a pořídil jsem si šest a půlky. Zpočátku jsem si liboval, že mě netlačí, ale za měsíc byly boty úplně dolámané. Řekl jsem si, že jestli postoupíme s paso doble, koupím si nové.

Přišel jsem do obchodu s tím, že tentokrát dám na ně. Skončili jsme na čísle pět, což je u pánů považováno za dětskou velikost. Začali mi říkat Popelka. Boty sice drží nohu, neroztahují se, ale já bolestí totálně umírám. (smích) 

Až s Terezou Bufkovou ve StarDance se začal učit první taneční kroky v životě.

Až s Terezou Bufkovou ve StarDance se začal učit první taneční kroky v životě.

FOTO: Dorian Hanuš

To ale není ve StarDance poprvé, že?

Před třetím přenosem mi poradili, ať si po vzoru profesionálů dám na podrážky ricinový olej, aby to na parketu neklouzalo. Jenže nikdo mi už neřekl, že o to víc to potom klouže po skle. Rozběhl jsem se za Terezkou a na pódiu jsem sebou švihl. K tanečnici jsem sotva dokulhal. Naštěstí mi noha bolestí ztuhla, takže jsem to zvládl. Teprve po skončení přenosu jsem si uvědomil, jak strašně mě kotník bolí. Říkal jsem si, sakra, dám to vůbec dál? Zaplaťpánbůh, kotník je v pořádku.

Při paso doble vám výrazně zvlnili vlasy. Jak takové proměny snášíte?

Je to strašná legrace, i když u toho vlastně trpím. Nejsem kluk, který by o sebe nějak extra pečoval. Ráno vstanu, podívám se do zrcadla, umyju si tvář a jdu životem dál. Vždycky mi to vycházelo a nikdy jsem nic jiného nepotřeboval. I když žena mi už několikrát řekla, že s těmi vlasy bych si občas mohl něco provést. Jenže já udělám tohle (nasazuje si kšiltovku) a je to.

Ve StarDance si najednou se mnou kadeřnice začaly pohrávat, a když mi poprvé ukázaly kudrliny, dostal jsem záchvat smíchu: To myslíte vážně?! Každopádně soutěž mě nutí zamyslet se nad tím, jestli bych se ráno nemohl aspoň učesat.

K razantnější změně se neschyluje?

Ano, ale postupně. Nikdy jsem nevěřil, že třicítka může být zlom, jak o tom někteří mluvili. Říkal jsem si, že jsou to kecy. Jednoho dne jsem se pak podíval do zrcadla a v hiphopovém oblečení jsem si připadal legračně. Sakra, to je blbé znamení. Došlo mi, že už mám nějaký věk a že to, jak vypadám, mu není úměrné.

Mám ženu, která se v módě vyzná lépe než já, a společně s ní objevuji košile a kravatky, zkrátka serióznější image… A dost mě to baví. Hodně mi vlastně pomohlo i loňské turné s Karlem Gottem, který striktně prohlásil, že v kšiltovce na pódium nesmím.

Nepřijdete kvůli tomu o fanoušky?

Ale zase můžu získat další, jít se svou generací. Je pravda, že díky besedám pro školy se mladých lidí ještě dotýkám, ale pozoruji, že věková propast je pořád hlubší a hlubší. Nemůžu být přece celý život dvacetiletý puberťák s imaginární žvýkačkou.

Jak vás ovlivnila svatba?

Moje žena je nesmírně vzdělaná ženská a já jí nechci dělat ostudu. Když jsem potkal Verunku, byl jsem kluk ulice, jenže ona je dáma se slušným vychováním. Nenásilně mě vede ke společenštějšímu životu. S ní jsem získal pocit, že ideální partner musí mít tu půlku, kterou nemáte vy. Dám příklad. Já jsem horlivý a někdy víc mluvím, než přemýšlím, jsem akční. Verunka zase drží vyrovnanou hladinu. Ve finále je z toho elegantní street.

Prozradil jste, že rekonstruujete vilu kousek od Lán. Stává se z vás kutil?

Barák vás k tomu donutí. Umím sundat a položit podlahu, štukovat, malovat, elektřinu i odpady zapojím, dřevo nasekám. Někoho si na to zavolat? Ježíš, to ne, to bych z toho neměl radost. Poprvé mám skutečný domov. Jako malý jsem žil s rodinou v podnájmech, takže si baráku hrozně vážím, je to můj hrad a nechci, aby mi po něm courali cizí lidi. Hodně jsem se toho naučil od tchána.

Když chceš, tak to dokážeš se jmenuje hudební pořad pro školy, ve kterém Radek vypráví svůj životní příběh a odrazuje mladé od násilí, drog či rasismu.

Když chceš, tak to dokážeš se jmenuje hudební pořad pro školy, ve kterém Radek vypráví svůj životní příběh a odrazuje mladé od násilí, drog či rasismu.

FOTO: ČTK

Neříkejte, že si dům zařizujete v prvorepublikovém stylu?

Ano. Jdeme po duchu vily, takže žádná moderna. Ještě jako malý, když jsme byli hodně chudí, chodil jsem tajně na Hanspaulku a do Strašnic, zamilovaně se koukal na prvorepublikové vily a říkal si: to bych jednou chtěl mít. Tedy doufám, že za pět let se mi to splní. Už bydlíme, ale ještě nemáme třeba pořádnou kuchyň. Styl, který jsme si vybrali, spolkne půl miliónu a to vyžaduje nějakou trpělivost.

Takže chystáte bydlení pro velkou rodinu?

No jasně, chystáme fotbalový tým. (smích) Chtěl bych minimálně dvě děti. Člověk jde do velkého baráku a říká si: ty jo, co s tím prostorem budu dělat? Jenže už teď nám to chvilkami připadá malé, přestože má dům patnáct místností. Zaplníte je, ani nevíte jak. Chci, aby děti věděly, že mají domov, stabilní rodinu a prostředí, ze kterého se nebudou muset stěhovat.

Hrozně si přeju, aby moje děti měly růžový život. Pomůže mi, když jim dám to, co jsem sám neměl, ve vší úctě k mámě, která to neměla nikdy jednoduché. Když jí byly tři roky, zemřela jí maminka na rakovinu, a ve čtrnácti už stála na vlastních nohou. Snažila se, jak mohla, ale tím, že byla romská dělnice bez vzdělání, moc toho nevydělala. A táta už vůbec ne.

Myslíte, že vás to negativně poznamenalo?

Na rodičích jsem viděl, jak to může dopadnout. I oni už dneska vědí, že leccos mohli udělat jinak, možná by šli do školy a vedli jiný život. Máma mi dokonce říká, ať nejsem blbý, takže i kvůli ní si dodělávám školu. Po maturitě si dám rok pauzu a pak to zkusím na vysokou. Stejný obor, což jsou počítače. Byla by škoda toho nevyužít, dokud jsem mladý a mozek mi ještě funguje.

Studujete kvůli papíru, nebo byste se tím do budoucna chtěl živit?

Kvůli sobě. Nutí mě to o věcech přemýšlet a inspiruje mě to. Máme teď velmi striktní a dobrou češtinářku, díky které se moje vyjadřování změnilo. Poslouchám její slovní zásobu a hlídám si gramatiku. Máme i výborného matematika, který nás vede k logickému myšlení. V ostatních předmětech včetně občanské nauky a dějepisu mě zase baví čerpat informace.

Zvedá vám to sebevědomí?

To ani ne, spíš získávám jistotu a pocit, že když se ve společnosti o něčem začne mluvit, tak z pěti témat se u tří chytnu. Bývalo to i tak, že lidé hovořili a já jsem nevěděl o čem. Když se teď řekne třeba národní obrození, je mi jasné, co to je.

Radek Banga & Tereza Bufková

Radek Banga & Tereza Bufková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jaký máte vztah s rodiči?

Táta už skoro nepije a začal bilancovat. Je s ním lepší řeč, ale bohužel je už tak nemocný, že je zpomalený. S maminkou jsem měl vždycky dobrý vztah, furt si telefonujeme.

Co jste si pořídil za první větší honorář?

Jsem blázen do mobilů, takže jsem si za 28 tisíc koupil luxusní telefon, první dotykový model na trhu. Měl jsem otrhané hadry, ale telefonem jsem image vylepšoval. (smích) Machroval jsem s ním, jenže pak mi ho při jednom klubovém vystoupení ukradli.

Libujete si v elektronice i teď?

Jsem ajťák. Poprvé jsem programoval v osmi letech a teď mě nejvíc baví vyvíjet programy na kybernetickou bezpečnost, což je jedna z klíčových otázek současnosti. Válka na této úrovni probíhá a my jako civilisté jsme její součástí. Ani vlády celého světa to neberou na lehkou váhu.

Dokázal byste se tím živit?

Jako práci bych to vzal za dvou okolností, pokud by mi krachla hudba, anebo ve válečném konfliktu. Když bych narukoval, byl bych v téhle oblasti stoprocentně platný. Jenže ani jedno nenastalo. Navíc potřebuju příběh. Chci jít životem a mít co vyprávět. Hudba mi ten příběh nabízí.