Do její minikanceláře na AMU musíte projít kuchyňkou, kolem figury Japonky v kimonu a vitríny s metály, minete únikové schodiště – a otevře se vám překrásný výhled na Prahu.

„Mám tenhle kamrlík raději než velkou kancelář o patro výš, vejde se sem i pár studentů na seminář,“ tlumí s úsměvem mé překvapení.

Sleduji se zájmem vaše hodnocení lidí z veřejné sféry a pokaždé mě zaujme vaše jméno. Proč Noemi?

To byl nápad mého otce, chtěl něco hodně neobvyklého. Jde o starozákonní jméno a znamená v překladu půvabná, ovšem v pětašedesáti bych nezdůrazňovala tento význam. Podtrhla bych, že ve Starém zákoně to byla dobrá a milovaná tchyně, což bych ráda byla taky. Můj syn se zatím neoženil, jsem tedy jen neoficiální.

Dobře vycházím s jeho současnou i předchozí partnerkou, s níž má v Německu šestiletého syna Leopolda, říkáme mu Poldík. A protože tenhle můj nejstarší vnuk mluví pouze německy, začala jsem v šedesáti chodit do Goethe Institutu na němčinu. Já se snažím a vnouček mě chválí a opravuje, je to legrace.

Co ještě ve vašem životě ovlivnil otec?

Byl určitě zajímavý člověk, kunsthistorik a archeolog, učil i na Princetonské univerzitě v USA. Na jeho příkladu vidím, že jsou schopnosti a vlastnosti, které se předají, i když s tím rodičem přímo nežijete. Naši se rozvedli v mých osmi letech, otec odjel do světa a viděla jsem ho až ve čtyřiceti. Provázela ho spousta dobrodružných příběhů, žen a dětí.

Všechny sourozence mám ráda, jsme velká rodina! Nejmladší sestra se jmenuje Klára jako vy a narodila se otci v jednasedmdesáti. Z dětství vzpomínám na knihy o řeckých vázách, po bytě se válely střepy… Záliba v historii přeskočila na mého syna, který učí na Karlově univerzitě. Dcera dělala tropické zemědělství a teď běhá kolem tří dětí.

A v čem vás nasměrovala maminka?

Byla tanečnice, a aby nás uživila, prodávala gramofonové desky. Ale stále cvičila a tančila výrazový tanec, její představení se odehrávala hlavně v bytech, třeba u Medků, u Vašků… Pohybové nadání jsem nezdědila, na střední škole jsem dokonce spadla ze šplhadla a zlomila učitelce ruku, a protože jsem byla odrzlá a dle jejího názoru se nesnažila, dala mi na vysvědčení čtyřku z tělocviku! Pravda, nebyla jediná… Ale později na DAMU jsem v pohybové výchově zvládla vše od historických tanců po akrobacii, i salta!

Na letošní dovolené s vnoučaty se toulali po Alpách.

Na letošní dovolené s vnoučaty se toulali po Alpách.

FOTO: archiv Noemi Zárubové

Říkáte, že jste byla přidrzlá?

Rozhodně jsem byla dost průbojná. A veselá a bezstarostná, přestože jsme měli existenční starosti. Když bylo nejhůř, přispěli nějakou korunou babička s dědou. Měla jsem hezké dětství… Pak jsem byla rok v Anglii jako au-pair a posléze studovala dva roky práva, což se mi dnes hodí.

Když si zvyknete číst krkolomný právnický text, přijde vám snadné rozumět vysokoškolskému zákonu. Musím ho číst pořád dokola a reagovat na stížnosti studentů. Už to nejsou pokorní beránci a ostře se perou za svá práva. Což je správné, ovšem je dobré mít protiargumentaci.

Proč jste pak přešla na loutkařinu?

Vdala jsem se, práva mě nebavila a bratr Aleš šel na loutkárnu. Tak jsem se přidala. I to se mi později hodilo. Na mateřské jsem chodila hrát do dětského vysílání v televizi a měli jsme zájezdové představení Medvídek Pú.

Udělala jsem i animátorské zkoušky do Studia Jiřího Trnky, naučila jsem se vodit marionety a to řemeslo pořád umím. Doma mi visí na skříni kašpárek z lipového dřeva, zrovna nedávno jsem s ním pobíhala a hrála vnoučatům.

Kdy jste začala vnímat význam řeči těla – třeba u učitelů nebo nápadníků?

Myslím, že když jsme byly mladé, určitě jsme vnímaly řeč těla u nápadníků podobně. Dnes je to jiné. Když víte, že je to vaše odbornost, své pocity popisujete. Být odbornice třeba na krekry, vymluvím vám díru do hlavy, že je příliš drobný, šišatý, navlhlý, mastný, přesolený, s příchutí toho či onoho… Zatímco vy to odbudete slovy: chutná – nechutná.

Při popisu neverbální komunikace zúročuju hodiny studia i praxe, co jsem nakoukala a zažila. Nejsem sama, kdo spontánně vidí, když druhý udělá úšklebek znamenající opovržení nebo vykulí oči, ukáže bělmo, čímž vyjadřuje strach… Ale já o tom umím mluvit. Je to věc tréninku.

Vy sama jste měla někdy problémy v komunikaci?

Určitě. Můj problém byla velká netrpělivost. Jsem extrovert a tím, jak jsem vždycky měla málo času, nedoposlouchala jsem skoro nikdy toho druhého a hodně jsem skákala do řeči. Byla jsem přímo skokan na olympijskou medaili! Což je způsob agrese, a proto se dnes kontroluji.

Lze řečí těla překrýt pravou tvář? Jste spíš důvěřivá, nebo podezíravá?

Jsou lidi s dobrou řečí těla a přitom nemusejí být morálními skvosty. Pokud se dobře naučí zrcadlit, přikyvovat, mít pozitivní výraz a osobní šarm, mohou získat nezasloužené sympatie. A naopak může být člověk s nějakou vadou, tikem, který už svým chováním nabírá v komunikaci minusové body, ačkoli v srdci je naprostý skvost.

Takže nedoporučuji řídit se jen prvním dojmem. Osobně jsem spíše důvěřivá. Pozitivní přístup se v životě vyplatí, i když se občas spálíte. Mívají ho lidi bez výrazně špatných zkušeností. Kdybych zažila hodně negativního, asi bych to brala jinak. Je velké štěstí, když člověk může být důvěřivý.

V lásce je první dojem rozhodující a nelze ho vzít zpátky. Jde o podvědomý signál.

Co vlastně patří do řeči těla vedle gest a mimiky?

Všechno. Jak dýcháte, voníte, mluvíte, frázujete. Vezmeme to po smyslech: očima vidím, jak sedíte, zda máte přehozenou nohu, jak šmrdláte rukama… Ušima slyším vedle slov i tón řeči. Znáte to z běžné domácí hádky, kde jsou právě tón, gesto a výraz obličeje stejně důležité jako obsah. A pokud je verbální a neverbální komunikace v rozporu, platí ta druhá.

Ale jdeme dál: čichem ocením třeba příjemnou vůni vanilky, jindy odsoudím silnou voňavku nebo to, že se dotyčný dlouho nekoupal. Hmat využiju při bližším kontaktu…

Dcera Olga Landovská vystudovala tropické zemědělství, dnes běhá kolem potomků.

Dcera Olga Landovská vystudovala tropické zemědělství, dnes běhá kolem potomků.

FOTO: archiv Noemi Zárubové

Ale co chuť?

Asi víte, jak je důležitý společný zážitek z jídla. Dohody se proto často dělají u jídla. Náš pracovní partner ze Santanderu miloval jídlo a já jsem ho vždy za školu pozvala na oběd. Věděla jsem, že to bude gastronomický koncert a on pak v dobrém rozpoložení vybere studenty na stáž.

Snažila jsem se objednávat totéž co on, přestože mě pak vždycky vzal žlučník. Z hlediska komunikační taktiky to bylo jedinečné. Řada lidí to možná bere jako přetvářku, ale je to způsob, jak ve společnosti obstát. Když se člověk rozhodne být zcela přirozený, může působit dojmem, že je neurvalý, že nemá společenská tykadla. Sociální inteligenci.

Souvisí s řečí těla i oblečení?

Jistě. Sama se oblékám decentně, usedle, možná až nudně. Ale někdy se dovedu strašně vyhastrošit, zvlášť pokud spěchám. Dcera vždycky obrátí oči v sloup: Jéé, mami…

Stalo se, že jsem hupla ráno do lodiček a utíkala na promoce. Cestou jsem řešila, že budu muset něco udělat s koleny, protože kulhám. Až jsem si všimla, že mám každou botu jinou.

Neříkám to moc nahlas, protože jsem dělala i posudky na televizní hlasatelky. Vím, co se patří, sáčko mám ve skříni, a samozřejmě jsem ráda, když mi to sluší.

Jste usedlá i v jiných oblastech?

Nejsem velký experimentátor. Experiment je dán mojí prací, která je různorodá a překvapivá, a proto na vybalancování nehledám novinky. Nemám ráda změny obecně, jsem konzervativní, chodím na procházky tam, kam jsem zvyklá, v restauraci si dám zpravidla řízek s bramborem.

Miluju své svršky, svého manžela, svůj domov, své jistoty. Ráda nosím třeba lehké šusťákové kabelky. Jednu už mi děti vyhodily, a když se tuhle kolega zeptal, jestli si může něco dát ke mně do chlebníku, pochopila jsem, že to asi není úplně v pořádku.

Jak podléhá řeč těla módě? Co dnes „frčí“?

Mediální zásah do našeho soukromí je mnohem silnější než dřív – a my jako stádo přebíráme impulsy od známých tváří. Stačí pustit si starší film nebo třeba anglického politika Camerona a vidíme rozdíl v rétorice i stylu oblékání… Obecně je dnes v módě časté používání rukou. Postřehla jsem to před lety na americkém velvyslanectví, kde jsem vnímala jen ruce pana velvyslance. Ty opravdu jely. Ale je to ošidné, někomu to v dobré vůli poradím, on to ve stresu přežene – a nastane opačný dojem, vypadá přepjatě až směšně.

Také musím být opatrná s kritikou, abych dotyčného nevykolejila. Například při velké vadě řeči, špatné výslovnosti r nebo ř, jen nadhodím, aby se zkusil vyhnout v projevu skrumáži slov s těmito hláskami.

Při trémě je rozhodně špatně sednout si a skrčit se. Protože co je v těle, to je v mysli.

Prý používáte ve výuce špunty z vinných lahví?

Dostávám je jako dárky, podívejte (vybaluje pytel špuntů). Když lidem řeknu, že mají vyslovit zřetelně například slovo artista, sevřou zuby a vyloudí ne moc příjemný zvuk. Rty musí být pevné při p, b, m, jinak vznikne pocit pasivity, stáří, ale když člověk mluví stále se zatnutými zuby, zní jako bzučák u dveří.

Proto je základ vložit mezi zuby špunt, čímž se zajistí dobrý úhel čelisti a krásné vokály. Když ho pak vyndáte, mluvíte hezky uvolněně. Takových fint znám víc.

Úspěch slaví ten, kdo umí zaujmout, takže je na vás tlačenice. Kdo patří mezi vaše žáky?

Herci, politici, novináři, doktoři. Jejich úspěch v profesi pak prožívám s velkou radostí. Když se absolutní introvert usměje… Řada našich absolventů působí u zdravotních klaunů, kteří rozptylují děti v nemocnicích. Je to organizace, na kterou přispívám i finančně, možná tak dělám dobrý skutek za mámu. Jako malá jsem ležela v nemocnici a ona – bohémka – se na mě nepřišla podívat. Dlouho mě to mrzelo…

V mládí jsem stihla neuvěřitelnou porci práce, učila jsem vedle HAMU na Nově a v Mladé frontě. Zájemců je stále dost, ale mám rodinu a síly ubývají. Mimo školu už učím minimálně. Teď mě čeká zajímavý workshop – neverbální komunikace pro nevidomé.

Manžela Martina zná od narození a jako malá mu říkala a-i-e-.

Manžela Martina zná od narození a jako malá mu říkala a-i-e-.

FOTO: archiv Noemi Zárubové

To bude zřejmě velmi náročné…

Dostala jsem podklady, které mi pomohly při přípravě – videa s příběhy účastníků workshopu. Jde o sympatické osobnosti, nikdo nekňourá. Takže se chystám na hezký počin, budu mít poprvé plnou třídu lidí a vodicích psů. Měla jsem jen obavu, aby se při výuce pejsci neporvali, ale prý jsou ukáznění. Každý nevidomý bude mít navíc jako ve fitku trenéra – mého studenta. Snad se povede jim v něčem pomoci a tato nezisková akce fakulty bude mít smysl.

Umíte také zbavovat trémy?

Malá tréma nevadí, naopak je stimulující. Člověk je ve zvláštní euforii, jako kdyby lezl na vysokou horu – a následuje pocit štěstí, že to zvládl. Velká ochromující tréma je samozřejmě negativní. Ale je přirozená, nastupuje vždy, děláme-li činnost, při které si nejsme jistí v kramflecích. Recept je dělat „to“ co nejčastěji – a tréma postupně zmizí.

Uvolnit přetlak pomáhá i napít se, prodýchat. Zklidnit se, ujasnit si, co nás děsí, a posilovat pozitivní signály, navodit si pocit, že to zvládnu. Rozhodně je špatně sednout si a skrčit se. Protože co je v těle, to je v mysli.

Asi za vámi chodí i ženy, které se nemůžou seznámit. Co jim poradíte?

Ty za mnou kupodivu nikdy nebyly. Kdyby přišly, řekla bych jim: První dojem je rozhodující a nelze ho vzít zpátky. V kulturách, kde je žena tradičně podřízená, v Japonsku nebo na Ukrajině, vám při podání skoro nestiskne ruku.

Naopak pokud žena na prvním rande zmáčkne ruku jako dřevorubec a chce ukázat svoji sílu a pozitivnost, je to také chyba. Muž dá obvykle přednost křehké dívce, kterou může ochraňovat.

Jde o podvědomé věci, v hlavě zabliká signál, že něco není v pořádku. V lásce jsou signály nejcitlivější. Namlouvací ping-pong je rituál, který je třeba respektovat. Pokud se dívka chová příliš zdrženlivě, prohraje. Ale když je moc hrr a vstřícná, prohraje také.

Vy jste s manželem čtyřiačtyřicet let. Gratuluju! Jak se vám to povedlo?

To nelze naplánovat, buď to vyjde, nebo ne. Není to jen moje zásluha, znám řadu mužů, od nichž bych brzy utekla. Můj muž je můj strýc a známe se od kolébky. Tuhle vzpomínal, že jsem mu jako roční místo Martine říkala „a-i-e“, protože jsem ještě neuměla souhlásky.

Jeho táta postavil Slapskou přehradu a probudil v synech lásku k vodě a plachtění. Manžel vystudoval fyziku a celý život programoval počítače (zaváděl je i prezidentu Havlovi na Hradě), ale zrovna teď je na moři. Na oslavu svatby mi opět pošle jen SMS.

Co vás přesvědčilo, že je ten pravý?

Někdy bývá špatný příklad dobrý. Já hrozně chtěla mít hezkou rodinu a hodného muže, protože mi to v dětství chybělo. Máma byla fajn, ale táta byl šíleně přísný, bála jsem se ho. A když máma nadhodila, že jsem mu podobná, že zapaluju cigaretu jako on, cítila jsem se provinile. To při mé volbě rozhodovalo, na prvním místě byla laskavost. Ne hra na kytaru nebo dlouhé vlasy…

Nebála jste se genetické zátěže?

To víte, že ano. Na svatbu jsme museli mít speciální povolení. Vždycky můžou nastat problémy, ale člověk by je pak odvozoval od toho, že jsme příbuzní. Děti mi v pubertě v nadsázce říkaly: Co chceš, mámo, jsme přece degenerovaní…

Máte s mužem společnou lásku k vodě?

Kdepak. Na moři jsem byla jednou roku 1979, na Baltu, na skořápce jménem Moana. Dostala jsem mořskou nemoc a bylo mi opravdu zle. Přítomní muži se chovali jako machové, tvářili se, že se všechno vydrží. A já se zařekla, že už nikdy nepojedu.

Pro mě je radost starat se o vnoučata a chodit na procházky. Letos jsme běhali po Alpách. Taky navštěvujeme koncerty, divadla, výstavy… A moc ráda pozoruju malé zpěvné ptáky.

Jste rozmazlovací babička?

Naopak jsem někdy přísná, snažím se vychovávat, ale vím, že na to jsou rodiče a nesmím to přehánět. Přijde mi, že děti dnes mají příliš hraček a hodně toho můžou, což není dobře. Také se mi nelíbí přepjatost psychologů, myslím, že občasné plesknutí přes ruku, kterou dítě strká do zásuvky, nebo přes zadeček, když leze na zábradlí, je lepší než psychický teror, sáhodlouhé kecy. Když mě Poldík kousl, kousla jsem ho taky.

To se mi líbí. Prozradíte na sebe nějaká negativa, kouříte ještě?

Skončila jsem v pětadvaceti. Ale něco vám povím. Šla jsem na preventivní prohlídku k lékařce, která mě zná čtyřicet let. Pak jsem volala, jak dopadly testy, a ona povídá: Mám pro vás dobrou zprávu, nejste diabetička, ale Noemi, nesmíte pít, máte špatná játra. Nevěřila, že nepiju. Možná se na mně podepsal stres kolem dlouholeté nemoci mámy. Tak jsem se trochu urazila.

Zato přiznám, že nejsem moc pořádná a systematická, dělám pět věcí najednou, občas jsem vzteklá, že nestíhám… Ale snažím se být hodná, což je snad polehčující okolnost.