Proto nikoli v ringu, ale na tanečním parketu rozpohyboval své tělo v populární soutěži StarDance, kterou již posedmé od října vysílá Česká televize.

„Začal jsem novou disciplínu, která je nádherná. Chtěl jsem to zkusit,“ říká ke svému tanečnímu angažmá Rostislav Osička.

V tanci chce obstát se ctí

V boxu získal titul mistra ČSSR, ČSR, třikrát bronzovou medaili na armádním MS na Kubě, v Koreji a SSSR a jednou bronz na ME a zvítězil v několika mezinárodních turnajích. Je tedy zvyklý na tvrdou dřinu, a proto mu taneční tréninky s partnerkou Romanou Motlovou nejsou vůbec zatěžko.

Kupodivu i box a tanec mohou mít něco společného. A tím jsou lehké nohy, které musí mít jak boxer, tak tanečník, a také pevné držení těla.

Abych se dostal z únavy a rozčarování někam jinam, musím malovat.

Nakonec to podle slov na stránkách soutěže ocenila i jeho taneční partnerka. „Měla jsem strach, že ho nepřeperu. Přece jen je to osmdesát kilo svalů, s ním nehnu. Ale když jsme si spolu poprvé zkusili pár kroků, tak to najednou šlo. Projevila se jeho individualita. Z boxu má skvěle zvládnuté těžiště v těle, mně ho stačí nasměrovat. Rosťa zná směr, já ho naťuknu a on pokračuje dál. A díky němu mám vnitřní klid. Já mám radost z toho, že jsme si s Rosťou sedli, že můžeme být ,soul mates‘ (spřízněné duše),“ uvedla Romana Motlová.

Podle ní musí být dobrý tanečník dříč a jít přes bolest. Musí umět snášet rány nejen fyzické, ale i psychické. A to všechno Rostislav Osička z boxu dobře zná.

Rostislav Osička

Rostislav Osička

FOTO: Vlastimil Vacek, Právo

K fyzické náročnosti tance říká, že „je to o vůli, ctižádosti a překonávání bolesti. V žádném případě nechci kňourat, s takovým přístupem bych nikdy nemohl vlézt do ringu.“ Tanec s partnerkou trénuje čtyřikrát týdně, bere to podle svých slov velmi vážně. Rostislav Osička o sobě tvrdí, že nemá hudební sluch a je nemehlo. Nejlépe ho zná jeho dcera Klaudie a ta by to prý odsouhlasila. Když už je však povolán do zbraně, chce obstát se ctí.

Trénuje svědomitě a kroky podle svých slov docela zvládá. „Ale abych ladil do rytmu, to je hodně těžké. Romana, která je bezvadná profesionálka, mi rozumí, koriguje mě,“ vysvětluje. Za sebou má tango, které si pochvaluje, paso doble bylo pro něj trápením a nyní dokončili waltz (rozhovor vyšel před začátkem soutěže). Obával se, zda si zapamatuje veškerou složitou choreografii, ale bylo to zbytečné. „Ono to jde, v hlavě to nějak zůstalo. Romana mě chválí, já tedy moc spokojený nejsem,“ přiznává.

Soutěž chce zvládnout, chce si ji užít a nepřemýšlí, kam až by se chtěl dostat. „Ale kvůli Romaně bych rád alespoň jednou postoupil. Ona se tak snaží, dost se se mnou nadře, je ambiciózní, zasloužila by si to,“ vzdává hold své partnerce Rostislav Osička.

Pěsti ve tmě a malířské plátno

Ani kvůli tanci ale neodsunul box na druhou kolej. Každý den trénuje dopoledne i odpoledne své svěřence, večer pak náleží tanci. V ringu se věnuje jak profesionálním boxerům, tak široké veřejnosti. Cestu si k němu našel například herec Ondřej Vetchý, Petr Čtvrtníček, nepravidelně chodí David Švehlík. V minulosti trénoval i Marka Vašuta a připravoval ho na hlavní roli ve filmu Pěsti ve tmě, kde si s ním také zahrál jako sparing partner.

Nejen film a nyní i tanec, ale také obrazy ukazují na bohémskou část jeho povahy. Také by asi málokoho napadlo, že člověk zvyklý na rány v ringu vezme do ruky štětec a na plátno přenáší své pocity. Obrazů namaloval Rostislav Osička opravdu mnoho. Měl i řadu výstav a rozhodně se nemá za co stydět.

Aby si osvěžil mysl, musí malovat.

Aby si osvěžil mysl, musí malovat.

FOTO: Vlastimil Vacek, Právo

Říká, že malovat ho bavilo odmala. Chodil do lidové školy umění, ale ta mu moc nedala. Naopak jeho kamarádi, mezi které patří např. akademičtí malíři Tomáš Měšťánek a Antonín Kroča, mu ve svých ateliérech poskytli prostor i cenné rady. „To byli chlapi, kteří mě nabudili a ukázali mi, co a jak,“ říká.

Rostislav Osička maluje své pocity, přírodu, slunečnice, boxerské prostředí, uličky měst i politické věci. „Dřív jsem pečlivě sledoval noviny, zprávy, dnes už ne, je to pořád stejné. Vadí mi lidská nevšímavost, letargie, konzum. Abych se dostal z únavy a rozčarování, někam jinam, musím malovat,“ vysvětluje. Bohémství u něj vystrkovalo růžky i v dobách, kdy byl aktivním profesionálním sportovcem.

„To mi vadilo při sportovní kariéře. Vážně nejde, aby člověk přišel ráno z vinárny a šel hned trénovat. Já jsem dřel vždycky, ale tohle mi občas ujelo,“ přiznává s tím, že byl „darebák, dával jsem si vínko, ale hodně jsem makal“.

Jak jde dohromady tvrdý sport jako box a jeho citlivá duše? „V ringu jsem tvrdý, ale v životě ne. Ale ani v ringu bych slabšího nemlátil. Zvedat ruce nad někým, kdo je slabounký, a dělat ze sebe kinga, to je ubohé.“ Touto cestou se snaží vést i své mladé svěřence.

Rád se vrací na svou rodnou Moravu, kde má sestry a kamarády. Mezi nimi jsou nejen malíři, ale i kněží. „S malíři si hovím, nejsou na majetek, jsou z jiného těsta. Naprosto mi vyhovují. Mám také kamarády kněze. Ti lidé jsou jinak naladěni. Cítím z nich pokoru a klid, který mají v sobě,“ říká Rostislav Osička. Dodává, že on ten svůj vnitřní klid stále hledá.