Příkladů, že to neměly jednoduché, existuje spousta. Třeba anglicko-francouzské společenství Jurade of Saint-Emilion, které propaguje také vinařství i vína a vzniklo už v roce 1199, přijalo do svých řad první dvě ženy v roce 2000.

Nebo jiná výmluvná situace. Když se Francouzky Anne Parentová a Virginie Taupenot-Danielová rozhodly, že v Burgundsku založí místní asociaci žen vinařek, podařilo se jim v roce 2000 najít pouze čtyři členky.

V té době přitom existovalo ve slavném regionu přes 4000 vinařství. Dnes má asociace víc než 50 členek. Situace se začíná měnit. A to i nás. Ženy začaly přitahovat profese vinařů, enologů, degustátorů nebo sommeliérů.

Není divu. Jak dokazují výzkumy mozku, mají v průměru jemnější čich a lepší schopnost rozpoznávat různé chutě než muži. Ale také do tohoto oboru vnášejí víc emocí, přirozeného citu, intuice a často i ženské noblesy.

Když jsem jel na Moravu, abych mluvil se třemi z nich, zdůrazňovaly mi kolegyně: „Hlavně zjisti, jaké to je pro ženu prosadit se v tak typicky mužském oboru.“

Čekal jsem, že je muži budou spíš hecovat a dělat si z nich legrácky. Ale že někdy musejí o svou pozici tolik bojovat, mě překvapilo.

Chtělo to odvahu, tak ji našla
Helena Bednaříková (40), majitelka vinařství

Vinařství se na domácím záhumenku ve Velkých Pavlovicích věnoval už tatínek i dědeček Heleny Bednaříkové. „Taťka dělá velice pěkná červená vína, srdcem a bez chemie,“ říká majitelka vinařství Helena.

„Měla by chutnat lidem, kteří věří, že jim dobré červené dodá energii a elán do života. Snažím se červená dělat podle jeho filosofie. Daří se jim tady. Díky sprašovým půdám mají keře vinné révy i třicet metrů hluboké kořeny, takže tu dobře dozrávají také modré odrůdy.“

Když se rodiče rozvedli, tatínek si odvezl své sudy pryč. Bylo jí dvanáct a zvědavě pak chodila do sklepa za dědečkem. Nejvíc ji zajímala druhá bečka od dveří, ve které bylo André. Vždycky trošku dostala. Dodnes má tuhle odrůdu nejradši.

Chceš dělat víno? Tak se to nauč. Sama!

Od dědečka odkoukala pár postupů a později dělala víno pro sebe i pro známé. Když se ale před sedmi lety rozhodla založit rodinné vinařství Helena, musela si spoustu věcí nastudovat. Věděla, že s tradičními postupy, které se naučila, nevystačí.

„Pořád jsem byla naložená v knihách, protože chlapi vám tady toho moc neporadí, s výjimkou dvou třech známých. Řeknou: Chceš dělat víno? Nauč se to! Tak jo. Na hodně věcí jsem musela přijít sama. Ve vinici i ve sklepě. Občas jsem si u toho poplakala, ale nevzdala jsem to.“

Helena Bednaříková

Helena Bednaříková

FOTO: Milan Malíček, Právo

V té době byla svobodná matka se třemi dětmi a vinařina pro ni nebyla jen vášeň, ale i způsob, jak se uživit. Pustit se však v její situaci do investice, jakou představuje moderní vinařství a nové technologie, to vyžadovalo kuráž. Helena ji našla.

Tři tetičky sudičky

Dnes má vedle čtyř dětí a prosperujícího vinařství také profesionální degustátorské zkoušky, takže jezdí hodnotit vína na nejrůznější soutěže. S chodem vinařství jí pomáhá rodina, včetně přítele Martina. S pracemi ve vinici pak i nejstarší syn Ladislav, který vystudoval vinařskou školu, a také tři tetičky sudičky, jak říká třem důchodkyním.

„Jedna z nich, Květa Pozdílková, dělala ve šlechtitelské stanici, takže těm věcem opravdu rozumí,“ říká Helena. „Proto svým sudičkám nemusím vykládat, co by bylo potřeba. Vědí to, možná líp než já, a samy od sebe to dělají.“

To hlavní však odpracuje sama a není toho málo. Nejde přitom jenom o výrobu vín ve sklepě. Není pro ni problém sednout za volant traktoru, míchat beton v míchačce při přestavbě sklepa stejně jako se starat o výrobu, prodej a propagaci svých vín. Snaží se dělat ta kvalitní, protože konkurovat „sudovkami“ levným a dotovaným vínům z dovozu nemá smysl.

Z kanálku se linula vůně Chardonnay

Těžkých chvil musela překonat řadu. Třeba když jí ukradli z vinice úrodu Svatovavřineckého. Stalo se to navíc v roce 2010, kdy se ho urodilo málo. Nebo když jí někdo bezděky vrazil do kohoutu u sudu se Chardonnay v pozdním sběru a z 900 litrů vína zůstalo uvnitř pouhých 200, zbytek vytekl do kanálku.

Anebo když rozšiřovali sklep a půda zasypala jednoho jejího příbuzného, naštěstí bez tragických následků. Tak bychom mohli pokračovat.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Učila se zároveň svoje vína prezentovat. Zjišťovala, jak lidi zaujmout, ale třeba také to, že si musí dávat pozor i na nevinné košilaté vtípky. Je rozdíl, jestli je říká muž, nebo žena. Alespoň některé posluchačky v publiku to tak vnímají.

Tahle holčička neunese ani kyblíček

Dívám se na fotku, na které tlačí kočárek s nejmladší dcerou Martinkou ve vinici, kde ji také kojila. Lidé, kteří Helenu neznají, si ji někdy představují jako robustní selku. Mnohé z nich překvapí, že jim potom podává ruku drobná energická žena. Když si šla jednou pro cenu, kterou získala, dobírali si ji vinaři: „Tahle holčička neunese ani kyblíček, zavolejte tu vinařku.“

Těch cen získala Helena řadu. Třeba Zlatou medaili ze soutěže Promenáda červených vín za Frankovku v pozdním sběru 2009 a další zlatou za bílé Cuvé Helena 2012 VOC, kterou dostala na Festwinu, letos podruhé obdržela titul Nejlepší vinařství na Pražském vinobraní na náměstí Jiřího z Poděbrad atd.

„Dobré víno vyžaduje hodně úsilí a dřiny,“ říká. „Když o něm však přemýšlíte a vyrobíte ho poctivě, srdcem, tak vám všechnu energii vrátí tím, že vám dělá radost a nakonec i dobré jméno.“

Vínu stejně nebudeš nikdy rozumět
Ing. Vladimíra Mrázová, Ph.D. (43), obchodní a marketingová ředitelka vinařství

K vínu se tahle elegantní a kultivovaná dáma z vinařství Sonberk dostala díky svému prvnímu muži, se kterým založila jednu z prvních vinoték v republice. Ale možná vztah k němu bezděky ovlivnili i její francouzští předkové, kteří sem přišli v dobách napoleonských válek.

Předky má vůbec zajímavé: moravský prapradědeček byl poslancem rakousko-uherského Říšského sněmu a zakladatelem pivovaru Litovel, babička mluvila šesti jazyky. Překládala a tiskla výzkumy svého muže, renomovaného vědce, a po osmašedesátém roce posílala tyto práce tajně do zahraničí.

Vladimíra se ke svému budoucímu povolání přiblížila už studiem na Vysoké škole zemědělské v Brně, později si při práci udělala ještě doktorát na zahradnické fakultě v Lednici. Ráda bere věci důkladně.

Obchodovat s vínem začala spolu se svým manželem krátce po studiích. Měli vinotéky na hradě Bítov, na vranovském zámku a v Brně. Byli zřejmě jediní, kteří se tehdy soustředili pouze na prodej lahvových, většinou přívlastkových vín.

Vladimíra Mrázová

Vladimíra Mrázová

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Tehdy lidé nepili víno tak často jako dnes, ale zajímalo je a část z nich mu chtěla víc rozumět,“ říká Vladimíra Mrázová.

„Také nebylo běžné, aby o něm mluvila žena. Když jsem stála na prezentaci před převážně mužským publikem, trvalo pět deset minut, než zjistili, že i ženská může rozumět vínu. Začali mě pak pozorněji poslouchat a respektovat. Využila jsem výhodu, že jsem díky studiím mohla oslovit a učit se od osobností, jakými byli a jsou profesor Kraus, profesor Malík nebo inženýr Josef Peřina.“

Prestižní práce

S vínem obchodovala sedm let, vedle toho vychovávala dvě děti, po nocích studovala a vzdělávala se v oboru. V roce 2003 jí dva investoři nabídli místo v Sonberku. Stala se spolu se sklepmistrem ing. Oldřichem Drápalem mladším jedním ze čtveřice jeho zakladatelů. Chtěli dělat světová vína.

Nedaleko Popic si našli výbornou polohu pro vinice v místech, kde se víno pěstovalo 700 let. Při výběru odrůd brali v úvahu nejen tradice, ale i geologický rozbor půdy, vyšlechtili si vlastní kvasinky, které zvýrazňují chuťovou originalitu jejich vín, a nechali postavit novou budovu s řadou moderních technologií uprostřed vinohradů, aby doba od utržení hroznu po jeho zpracování byla co nejkratší a výsledek co nejlepší.

Loni získali titul Vinařství roku 2013. Jejich vína ocenili ve svých hodnoceních redaktoři z Financial Times, Wall Street Journal nebo New York Times, podobně jako odborníci z prestižního anglického Decanteru a amerického Wine and Spirits. Pravidelně získávají ceny na světových soutěžích.

Hecovali ji a pošťuchovali

„Základní životní úlohou samiček jakéhokoliv druhu je porodit potomstvo a vychovat ho,“ říká Vladimíra Mrázová.

„Pokud jsou ženy rozumné, vědí, že nemohou a ani nemusí být stejné jako muži. To však neznamená, že bychom nemohly něco dokázat. Jen musíme v určitém momentu zabrat a tomu, co chceme, i více obětovat. Pokud to zvládneme, sklízíme jako ženy o to větší úspěchy. Všechno se nám navíc vrací zpátky dvojnásob, protože si je můžeme užít i s našimi ratolestmi.“

FOTO: Milan Malíček, Právo

Před pár roky jí někteří vinaři říkali: Jsi moc moc mladá a vínu stejně nebudeš nikdy rozumět. Jiní ji hecovali nebo pošťuchovali. Dnes jí říkají: Vlaďko, ty jsi úplně jiný člověk. Dostala se mezi špičkové vinaře a váží si této pozice.

„Mám šťastnou povahu, že jsem si kousavé poznámky nepouštěla moc do hlavy, naopak, brala jsem je jako výzvy,“ říká. „Za tuhle vlastnost vděčím svým rodičům.“

V posledních letech se mění publikum milovníků vína

Za poslední roky se podle ní změnila kolem vína spousta věcí, včetně publika. Přibývá lidí, pro které se stalo příjemným koníčkem, a ledacos o něm vědí. Zajímá je, když o něm někdo mluví chytře nebo zábavně. A vůbec nekoukají na to, jestli je to muž, nebo žena.

Šlápnout na hrozen bolí…
Marie Suská (72), rodinné vinařství

V degustační místnosti vinařství Suský ve Velkých Pavlovicích stojí krásný dubový lis z 19. století. Rodina se vinaření věnuje po generace a Marie Suská na záhumencích ve vinicích doslova vyrostla. Taky tu celý život pracovala. V posledních letech pomáhá synovi Markovi, který pokračuje v rodinné tradici. Ani další jablko přitom nepadlo daleko od stromu - druhý syn působí jako ředitel ve vinařství Jedlička.

Osud měla pohnutý. Tatínek, František Štambachr, byl starostou Velkých Pavlovic a také poslancem Národního shromáždění za lidovou stranu. Založil družstvo Vinopa, které vinařům pomáhalo se zpracováním vína.

V osmačtyřicátém ho v zinscenovaném procesu poslali za vlastizradu jako nepřítele lidu do vězení. „Celé dětství jsme za ním s maminkou jezdily do nejrůznějších věznic po republice,“ vzpomíná Marie Suská.

„Pustili ho v šedesátých letech, s podlomeným zdravím. Trvalo delší dobu, než se dal trochu dohromady.“

Marie Suská

Marie Suská

FOTO: Milan Malíček, Právo

Mohla vystudovat jenom dvouletku, teprve později si směla udělat střední zemědělskou školu. Celý život pracovala v místním družstvu jako účetní, v devadesátých letech pak jako místopředsedkyně a předsedkyně, až do jeho prodeje soukromníkovi.

Elektrické nůžky, symbol nové doby

Na vinicích pracovala s bratrem. Ten místo vojny nastoupil do dolů v Orlové, kde ho při těžbě zasypalo uhlí. Měl pak problémy s páteří. Na vysokou se dostal ve čtyřiceti, dělal pojišťováka, neoženil se, pomáhal rodině a nakonec zemřel na rakovinu plic způsobenou zřejmě azbestem z dolů.

„Práce ve vinohradu byla kdysi těžká,“ říká Marie Suská. „Neexistovala technika jako dnes. Jen si vezměte, co vážila třeba dřevěná putna na hrozny. Také všechny postřiky jsme tahali v kýblech a tak dál.

Syn mi nedávno koupil elektrické nůžky na zastřihávání keřů. Jde to s nimi lehce, někdy až moc, člověk občas ustříhne, i co by neměl. Na Moravě je teď snaha vyrábět kvalitní vína, proto se musí část hroznů ostříhat, aby se snížil jejich počet. Ty zbývající pak snáz vyzrají do vyšší cukernatosti. Říkám Markovi: Ty bys mi měl platit bolestné. Víš, jaké to je, když šlápneš na ty ustřihnuté hrozny a ony ti pod botami křupkají?

Bitvy se špačky

Práce ve vinohradu začíná už v lednu prořezáváním keřů a trvá až do pozdního podzimu, pak všechno pokračuje ve sklepě. Víno v sudech reaguje podle Marie jako živý organismus. A tak je potřeba se k němu i chovat. Jakmile ho nalahvujete, všechno se zastaví. Ležením se pak už jen zklidňuje a harmonizuje.

„Když k nám do vinařství přijdou návštěvníci a naše víno jim chutná, dělá mi to radost. Mám pocit, že všechna ta práce měla nějaký smysl.“

Pokud se ale někde objeví problém, je ho často potřeba řešit hned. „V posledních letech máme problémy se špačky,“ říká Marie Suská.

„Nepamatuji si, že by jich někdy bylo tolik jako teď, když se nesmějí střílet a přemnožili se. To jsou tisíce ptáků, a když se zvednou, je to jako obrovský černý mrak. Dostanou se vám i pod ochranné sítě a během chvilky zničí úrodu.“

FOTO: Milan Malíček, Právo

Plašičky nebo děla, která je mají zahánět rachotem, na ně prý moc nefungují, jediné, co na ně platí, jsou cvičení sokoli. Jakmile uslyší jejich křik, okamžitě mizí. Jenže ti nad vinicemi také nemohou létat pořád.

Těžký život na vinohradech

A co si Marie Suská myslí o ženách v oboru? Kupodivu nemá dojem, že by jich bylo málo. Spíš se v družstvech věnovaly takzvaným zeleným pracím ve vinici.

Místa sklepmistrů nebo vedoucí posty je zas tolik nezajímaly, protože měly na starost domácnost, výchovu děti a často i péči o rodiče. V rodinných vinařstvích dělaly všechno, co bylo třeba a co zvládaly.

„Ten každodenní život byl někdy hodně těžký,“ říká Marie Suská. „Ale tím spíš jsem ráda chodila do vinohradu, koukala do krásně zvlněné krajiny, sledovala, jak keře kvetou, rostou, nalévají se hrozny… Mám na to většinou samé hezké vzpomínky.”