To, že v profesi zase jedete na plný plyn, oceňují hlavně diváci nekonečného seriálu Ulice, kterým prý postava kadeřnice Digi chyběla.

Před sedmi lety jsem z Ulice zcela plánovaně odešla, protože jsem moc chtěla děti a po letech se to konečně podařilo. Odcházela jsem s tím, že se budu věnovat tomu, čemu jsem se toužila věnovat v životě nejvíc – mateřství.

Letos se mi ozvali, zda bych se vrátila, protože podle nějakého průzkumu divákům Ulice Digi chyběla. Doufám, že nebudou zklamaní, protože ztřeštěná bláznivá Digi nemohla zůstat úplně stejná. Je sice pořád ztřeštěná, ale k tomu je zodpovědná máma, která musí řešit různé životní karamboly.

Konkrétně?

Byla jsem odstěhovaná do Londýna a po návratu mě čeká neveselý osud matky samoživitelky, protože mi Ondřej Brzobohatý zemře.

Máme hodně společného: jako ona se stěhuju do Prahy, obě máme dvojčata, stala se ze mě taky matka samoživitelka. Nějak se vzájemně inspirujeme. Opravdu to pro mě není protirole.

Čeká vás tam jako na mladou vdovu taky nějaká milostná epizoda?

Stejně jako v životě doufám, že ano, protože láska je pro každého základní životní potřeba. Každý chceme být milován. Lásce se nevyhýbám, potřebuju ji k životu, ať je to mateřská nebo partnerská.

Jak to máte s tou partnerskou?

S manželem jsme tři roky v odloučení, což znamená, že žiju s dětmi, ale nežiju s jejich tatínkem.

FOTO: Petr Horník, Právo

Vaše srdce vzplálo k někomu jinému?

Ano, je to tak. Netrpím chimérou jedinečnosti, nejsem první ani poslední, komu se to stalo. Důvod je ryze soukromý, nesouvisí s mojí profesí, takže to nemíním rozebírat. Je bolavé a složité o těch věcech mluvit i s blízkými lidmi, natož s novináři. Uzavřela bych to tak, že se mi bohužel nepodařilo udržet rodinu, byť jsem o to hodně stála. Teď je pro mě nejdůležitější, aby situace, která vznikla, co nejméně znepříjemňovala život našim dětem. Patlat se teď v minulosti je zbytečné.

Daří se vám to?

Lidé se většinou rozcházejí v konfliktu, takže člověk musí velmi opatrně našlapovat. Oba však jsme rozumní lidé – určitě bych s někým nerozumným neměla dvě děti – a snažíme se jednat v zájmu dětí. Jsme pořád máma a táta, i když už nejsme manžel a manželka. Plivat na sebe, házet špínu, pomlouvat se a jinak si ubližovat, to se odrazí na dětech, i když my na to třeba časem zapomeneme. Jsem sama z rozvedené rodiny, zažila jsem si všechny fáze téhle ani trochu příjemné rodinné situace.

Největší životní touhu jsem si splnila, všechno ostatní je bonus.

Vašim dvojčatům bylo v době, kdy se manželství rozpadlo, tři a půl. Jak jste jim to vysvětlila?

Vyplatila se upřímnost: říct jim to tak, jak to opravdu je, samozřejmě adekvátně jejich věku. Situaci, že se ve školce pohádají s kamarádkou a už si s ní nechtějí hrát a chodit s ní ven, znají, tak jim říct, že rodičům se stalo něco podobného. Ale to, že spolu už nekamarádíme, ještě neznamená, že nemáme rádi je.

Důležité je, že se před nimi dokážeme normálně bavit o provozních věcech, že s nimi třeba dělám přáníčka tatínkovi k narozeninám. To je pro ně samozřejmá komunikace mezi mámou a tátou, i když spolu nejezdíme na dovolené a nesdílíme jednu postel.

Považujete rozchod za životní restart?

Ano, protože jsem si poprvé psychicky i fyzicky uvědomila, že jsem dospělá, že plně nesu odpovědnost za svůj život a musím se spolehnout sama na sebe.

Z brunetky zrzka: po této barvě vlasů vždy toužila, protože se povahou jako zrzka vždycky cítila.

Z brunetky zrzka: po této barvě vlasů vždy toužila, protože se povahou jako zrzka vždycky cítila.

FOTO: Petr Horník, Právo

Obě děti teď nastoupily do 1. třídy, vy jste začala ve velkém natáčet seriál, hrajete v divadle, natáčíte televizní cestopisný seriál Bedekr, moderujete…

Hlavní změna byla v nastolení pevného režimu, který ke školní docházce patří. Mám naštěstí kolem sebe dost rodinných příslušníků, kteří pomáhají, když musím pracovat. Umím to docela dobře zorganizovat. Děti jsou pro mě prioritou, klidně bych se kvůli nim vzdala kariéry, kdybych věděla, že to pro ně bude přínosem. Vím ale, že budou chtít být jednou pyšné na svoji mámu. Myslím, že realizovat se ve své profesi je dobré nejen pro mě, ale v budoucnu to, myslím, ocení i ony.

Dívají se na vás v televizi?

Na Ulici se nedívají. Snažím se, aby se na televizi dívaly minimálně. Určitě je pro ně lepší, když budou mít zážitky nikoli z obrazovky, ale z lítání venku, jako jsem měla já. Vidí mě nanejvýš na Déčku v Tamtamu. Vnímají, že mě lidi na ulici poznávají, ale nijak zvlášť to neprožívají. Občas mám dojem, že jsou na mě i pyšné, když jim děti říkají, že znají jejich mámu z televize.

Vysvětluji jim, že moje profese je práce jako každá jiná. Je to pro ně přirozené, spíš to teď berou, že moje práce mi bere čas, který s nimi trávím. Snažím se jim i vysvětlit, že to je zdroj mojí obživy, a díky tomu máme na hračky, na kino, na zmrzlinu.

Od televize je tedy spíš odháníte?

Nejsem žádná radikální matka, která by jim zakazovala televizi a počítače, vím, že to je součástí současného života, že se tomu nevyhnou a že jim to přinese výhodu, když se v tom budou orientovat. Chci to ale omezovat, nechci mít obézní děti, které se cpou hamburgery, zapíjejí je kolou, sedí od rána do večera u počítačových her a neumějí udělat kotoul.

Chci jim, dokud mě ještě poslouchají, ukázat co nejpestřejší stránky života, aby si jednou, až budou rozhodovat samy, uměly vybrat.

S Petrem Rajchertem je průvodkyní zábavného cestopisu Bedekr. V současné době seznamují televizní diváky se zajímavými místy v sousedním Rakousku.

S Petrem Rajchertem je průvodkyní zábavného cestopisu Bedekr. V současné době seznamují televizní diváky se zajímavými místy v sousedním Rakousku.

FOTO: ČT

Jste teď víc herečka, nebo moderátorka?

U mě se to prolínalo od počátku. Ve druhém ročníku na DAMU jsem poprvé stála před kamerou v pohádce Dušana Kleina Elixír a Halíbela a zároveň jsem tehdy vyhrála konkurz na moderování pořadu Letadlo (televizní pořad pro mládež – pozn. red.), do nějž mě přihlásila paní docentka Hůrková, která nás učila jevištní řeč. Začala jsem tedy obě disciplíny paralelně. Mám respekt k oběma. Občas se protnou, ale uvědomuji si, že nesmím být herečka, když moderuji, a nesmím být moderátorka, když hraji. Vyhovuje mi to takhle pestré. U jednoho si odpočívám od druhého.

Jak vypadá vaše moderátorská současnost?

Na Déčku moderuji informační pořad pro děti i jejich rodiče Tamtam. Pak hodně moderuji různé společenské akce od golfových turnajů po tiskové konference. Na mnoha akcích jsem víc než moderátorka tzv. icebreaker, tedy někdo, kdo láme ledy mezi lidmi a navodí atmosféru. Musím umět odhadnout, koho mám před sebou, vytušit naladění těch kolem.

Máte na to nějaký grif?

Přirozenost a spontánnost. Je to dar, který jsem bez svého přičinění dostala, a když budu hodně neskromná, nazvu ho talentem. Ne vždycky se to povede, většinou ale ano. Občas popletu při představování jméno, funkci…

Přiznáte chybu?

Jsem pyšná na dvě věci: že si ze sebe umím udělat srandu a že umím přiznat chybu a omluvit se. To je hlavně zásluha mých rodičů, kteří to ve mně pěstovali.

Na co nejste pyšná?

Na mnohdy zbytečnou zarputilost a tvrdohlavost. Na to, že občas rychleji mluvím, než myslím.

Už více než rok jí doprovod dělá o čtyři roky mladší surfař Čestmír Procházka. Na založení nové rodiny to však zatím nevypadá, Míša o sobě mluví jako o matce-samoživitelce.

Už více než rok jí doprovod dělá o čtyři roky mladší surfař Čestmír Procházka. Na založení nové rodiny to však zatím nevypadá, Míša o sobě mluví jako o matce-samoživitelce.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jaké máte herecké ambice?

Spíš touhy: díky tomu, že jsem se stala mámou, ambice tam snad jsou, ale není v tom urputnost, říkám si: bylo by fajn, kdyby… Největší životní touhu jsem si splnila, všechno ostatní je bonus.

To splnění u vás nebylo jednoduché.

Umělé oplodnění už je dnes velmi častý způsob, jak otěhotnět. Nepovažuju to za nic výjimečného. Proto jsem o tom taky natočila televizní 13. komnatu: kolik žen se trápí, že nemůže přijít do jiného stavu – já taky a nakonec jsem se stala mámou dvou senzačních dětí.

Většina matek si nedovede představit, co to je, mít najednou dvě děti…

Dvojčata byl mazec. Já jsem ale byla celý život oproti průměru dvojnásobně zrychlená, takže hodně lidem přišlo přirozené, že mám dvojčata. (smích)

Od počátku jsem věděla, že se uchytila dvě embrya. Je to na jedné straně dvojnásobný průšvih a dvojnásobná radost. Čekáte, až se poprvé překulí na bříško, až si poprvé sedne, postaví se, začne chodit, první zub, první slovo… Na všechno nové se těšíte, já se mohla těšit dvojnásobně.

Přemýšlíte o rozšíření rodiny?

Přemýšlím o spoustě věcí, moje fantazie je naprosto bezbřehá. Dalšímu dítěti se nebráním, ale není to nic, na čem bych pracovala, co bych teď od života očekávala. K tomu, abych další dítě plánovala, potřebuju životního parťáka, který by ho chtěl také. Nebráním se dalšímu dítěti, chtěla bych ještě zažít, co je to mít jedno dítě na jedné ruce…

Máte teď, jak říkáte, toho životního parťáka?

Mám hned dva – Madlu a Pepu. Zbytek si nechávám pro sebe. I když je takovéto povídání součástí mé profese, nemusím do toho zatahovat někoho, kdo třeba patří do mého nejužšího soukromí, a medializovat něco, co nesouvisí s mojí prací.