Servírka, která přinese otrávený drink Jamesi Bondovi, byla vaše první role. Jak se děvče z Myjavy dostalo před deseti lety do Casina Royale?

Nehledejte v tom žádné velké dobrodružství. Zavolali mi z agentury, že mám přijít na casting na roli číšnice. Řekla jsem dvě věty anglicky a přinesla nějaký drink. A jelikož mi to asi jediné nespadlo na zem, roli jsem dostala. Při vysoké škole jsem dělala číšnici v restauraci, tak se mi to hodilo. Vzali mě. A já ani netušila kam…

Měla jste při natáčení trému?

Ne. Neměla jsem totiž velké ambice a nepovažovala jsem se za žádnou herečku. Byla jsem mladá a vůbec netušila, o čem byznys je, takže jsem se nijak nenervovala. Všichni herci jsme tam měli stejné podmínky, měla jsem vlastní šatnu, jedli jsme všichni společně v cateringu, čekali, až nás zavolají na plac.

Poobědvala jste i s Danielem Craigem alias Jamesem Bondem?

Ano, taky. Potkávali jsme se a hovořili o běžných věcech. Nedělala jsem si s ním ale žádné fotky a neprosila o podpis. Bavili jsme se normálně jako kolegové. Od té doby jsem toho už natočila v zahraničních produkcích docela dost, naposledy mi ve filmu Dítě č. 44 podával ruku Tom Hardy.

Je jedno, jestli je můj herecký partner hollywoodská hvězda nebo neznámý herec, všichni jsme na natáčení kvůli tomu samému. Vzhlížení k celebritám je mi cizí.

Stydlivostí asi netrpíte.

Trémou občas trpím. Jsem introvertní extrovert. Když se cítím v bezpečí, začnu klidně lítat třeba po střechách. Mám ráda svoji intimitu a respektuji intimitu druhých. Záleží na prostředí, vnějším i vnitřním. Někdy jsem zalezlá celé dny v koutku a tam si čtu. Někdy se směju nahlas, až mi tečou slzy.

Nejsem typ, co by se s každým na place skamarádil a večer s ním šel na pivo, ale když si k sobě někoho pustím, tak nám to vydrží a je to opravdové, a ne povrchní.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Říkala jste, že jste se při svém prvním natáčení ještě nepovažovala za herečku. Kdy jste se za ni považovat začala?

To by mě taky zajímalo. Myslím, že nikdy, a nikdy asi ani nebudu. Ale už se nestydím, když odpovídám na otázku, čím se živím, že jsem herečka. Hraju si a ještě za to dostávám honorář. Na to, že jsem herectví nevystudovala, neobětovala kariéře rodinu či neabsolvovala tisíc hodin hereckých kurzů v Americe, mám velké štěstí. A jsem si toho moc dobře vědoma…

Když jsem jedno nedělní ráno nebyla schopná vstát z postele, znovu se pohádala s mámou, podrážděná a vyčerpaná, řekla jsem si dost.

To jste dítě štěstěny!

Řekla bych, že ano. Kdybych se už teď otočila za svým životem, byl intenzivní. Byl hodně barevný a bylo v něm mnoho zajímavých situací. Na náhody nevěřím.

Umíte nacházet čtyřlístky v trávě?

Čtyřlístky nehledám, nekupuju ani výherní losy. Nehledám štěstí v trávě. Spíš chodím a děkuju za to, co mám.

Jste sice introvertní, ale prostitutku Goldu v seriálu První republika jste hrála i s nahými scénami. Jak jste si s nimi poradila?

Byla to role. Výzva. Jít za hranici toho, co mně, Vlastině, vadí a je nepříjemné. A otevřít se tomu, co po mně chce postava a charakter Goldy. Pomohlo mi i to období první republiky, mám ho ráda. Strávila jsem hodinu v maskérně, pak se oblékla do krásného kostýmu a najednou jsem se celá narovnala, vyprsila a nasadila ženský, elegantní výraz.

Vydala jste dvě knížky, váš blog na internetu má taky velkou sledovanost. V něm otevřeně píšete o věcech, které prožíváte. Je tam i zmínka o bulimii. Trpěla jste jí?

To je možná silné slovo. Jen jsem napsala, že jsem měla bouřlivé dospívání. V patnácti jsem byla holka krev a mlíko, ale měla jsem kluka, který mi řekl, že jsem sice hezká, jenže mám velký zadek. To je pro dospívající nejistou dívku zdrcující. Hned začne dělat všechno pro to, aby se líbila.

A já začala extrémně sportovat, odmítat některá jídla. Bylo to v období maturit, takže jsem se učila, nic moc nejedla a hrozně jsem zhubla. Všichni mě začali obdivovat, jak jsem štíhlá. Měla jsem pocit, že se mi něco povedlo. Byla jsem zároveň hrozně unavená. Studovala jsem vysokou školu, do toho jsem pracovala jako číšnice. Neměla jsem vůbec žádnou energii, žádnou radost ze života, potěšení.

A když jsem jedno nedělní ráno nebyla schopná vstát z postele, znovu se pohádala s mámou, podrážděná a vyčerpaná, řekla jsem si dost. Takhle přeci nechceš žít…

FOTO: Milan Malíček, Právo

Kdy jste začala soustavněji psát?

V těhotenství. Přestala jsem natáčet, pracovat a s hrůzou se ptala, co já budu doma dělat? Vždyť mi do porodu zbývají ještě čtyři měsíce! Tak mě napadlo, že napíšu to, co prožívám jako budoucí matka, a ono to mělo ohlas. Pokračovala jsem a zjistila, že je to úžasná psychoterapie. Samozřejmě trochu risk, protože je to veřejné. Ale já si tím spoustu třináctých komnat naopak pro sebe zavřela. A vyřešila je a smířila se s nimi.

Nemám potřebu se v tom rýpat dál. Díky mým fejetonům, které jsem se snažila psát s nadhledem a humorem, jsem se přiblížila ke svým rodičům. Otevřela jsem i téma svého mateřství, neboť mě dost transformovalo. Začala jsem dělat opak toho, co moji rodiče. Říkám pořád dětem, že je mám ráda, a ony to říkají mně. Ale teď už píšu jenom soukromě. Čím jsem starší, tím víc mi mediální pozornost nedělá dobře.

Není to škoda?

Možná ano, protože mně se pořád něco stává. Napíšu o tom dlouhý e-mail kamarádce, ona ho dá přečíst dál, protože se jí to zdá vtipné. A všichni mi pak říkají, ať píšu, že to, co se mi děje, se jiným nestane za celý život.

Co se vám stalo naposled?

Teď mi kamarádka přeposlala e-mail, co jsem jí psala z Číny. Já sice tehdy z té Číny odletěla dřív, protože tam se udál zásadní partnerský konflikt, ale to, co jsem tam popisovala, mě zpětně dost rozesmálo. Tam jsem to ale prožívala hodně dramaticky.

Vaším manželem byl režisér Dan Svátek, manželství trvalo sedm let. Rozvod už máte za sebou?

Rozešli jsme se už před třemi lety. Musím respektovat, že nechce, abych o tom mluvila. Ale bylo to bolestivé a náročné, máme dvě malé děti. Přála bych si, abychom zůstali přátelé a pomáhali si, protože děti nás budou spojovat pořád.

Luxusní prostitutku Goldu si zahrála v seriálu První republika.

Luxusní prostitutku Goldu si zahrála v seriálu První republika.

FOTO: archív ČT

Režiséři své ženy obsazují do svých filmů, vy jste spolu točili film Touha motýla. Kde je mu konec?

Já už v něj moc nedoufám, ale on pořád věří. Byla by ale škoda jej nedokončit, je to skutečně silný příběh a hrály v něm i naše děti. Je to velmi autentické.

Po rozvodu jsem si dokonce říkala, že začnu být i sobecká. Protože nemám čas dělat kompromisy.

Dokonce se scénou vašeho porodu.

To ano, ale není to tak, že by se někdo s kamerou postavil mezi moje nohy. Je to udělané vkusně. Vždy mě fascinuje, když ve filmu žena porodí a přinesou jí měsíční miminko. Nebo se vzbudí krásná, namalovaná, s dokonalým účesem. My jsme chtěli tento film udělat polodokumentárním stylem. Nic jiného se k danému tématu ani nehodilo.

Brali jste se po dvou měsících. Jak to dnes vidíte?

Zpětně ničeho nelituji. Ale když mě náhodou dnes napadne, že bych si chtěla někoho brát po měsíci, tak si dám facku a řeknu si, prober se.

Už asi budete obezřetnější.

A budu vůbec ráda, pokud se ještě někdy vdám.

Ještě asi nejste připravena na dalšího partnera.

Tak to není, vztah už jsem po rozvodu měla. Ale spíš vnímám, že ve vztazích si často myslíme, že je to ono, a pak třeba zjistíme, že nám partner celou dobu lhal. A jsem stále dost zraněná, takže mou obranou je sarkasmus, kterého jsem si vědoma. Mám velkou potřebu svobody a vlastního prostoru, ale zároveň lásky. V mém případě je to zkrátka komplikované.

Co je pro vás ve vztahu důležité?

Na prvním místě jsou moje dvě děti. Může přijít partner, který se mi líbí a imponuje mi, ale mé děti třeba nepřijímá nebo si k nim neumí vytvořit vztah. Děti se nedají oklamat. A moje děti jsou absolutně čistí přijímači lásky, takže pokud se vrhnou někomu kolem krku, vím, že by to mohlo fungovat.

Nechci, aby můj partner fungoval jako jejich táta, toho už mají a milují ho, ale aby to byl kámoš. A pak je další věc, koho potřebuju já.

Ve filmu Ženy v pokušení představovala mladou podobu hlavní hrdinky Vilmy.

Ve filmu Ženy v pokušení představovala mladou podobu hlavní hrdinky Vilmy.

FOTO: archív Vlastiny Svátkové

Koho potřebujete vy?

Řídím si svůj život sama. Nikdy jsem na nikom nebyla závislá. A potřebuju ještě o něco silnějšího muže, než jsem já, aby mi dal prostor být slabá. Aby mi dal prostor být ženou.

To není nízká laťka!

Proto v tom tápu. Ano, jsem těžký oříšek.

Krásná, chytrá, inteligentní žena se spoustou zájmů zaplní mnoho prostoru. Kde zbývá ten pro muže?

No právě.

Poličku byste ho ale nechala přivrtat, ne?

To ano. Nemám ambice dělat mužské práce. A nepotřebuju vydělávat víc než muž nebo šroubovat lustr. Když vidím muže, který je toho schopen a neprezentuje to tak, že za to potřebuje tisíc pochval, je to pro mě silný muž.

Řemeslník by tedy mohl u vás zabodovat.

Noo, ale taky ještě potřebuju muže chytrého a vtipného. Který nevidí všude jen samé problémy, ale příležitosti k posouvání se vpřed. Nejlepší je pro mě člověk, který proplouvá lehce životem a je v něm spokojený. Ne, nejsem náročná. (směje se) 

Šikovný, inteligentní, vtipný a s nadhledem. Bohatý být nemusí?

Ne, to ne, to zvládneme společně.

No ale stejně, podmínek máte dost.

Proto mám hodně mužských kamarádů.

Neříkejte, že jde pořád se jen kamarádit.

Jde. Máme dost otevřené vztahy, řeším s nimi jejich přítelkyně. Mužskému světu rozumím, dokonce víc než ženskému. Ale žít se mnou je těžké. Nenechám se ovládat.

Takže jste tvrdohlavá.

Asi jo. A po rozvodu jsem si dokonce říkala, že začnu být i sobecká. Protože nemám čas dělat kompromisy. Nechci se zaseknout v něčem, v čem zase nebudu šťastná.

Byla jsem na kolenou, sama se dvěma dětmi. Kryštůfkovi byl rok. Dnes jsem za to vděčná. A hrdá, že jsem to zvládla.

Myslela jste až příliš na ostatní?

Ano. Snažila jsem se najít cestu, aby naše partnerství fungovalo. Vyzkoušela jsem všechny role. Od domácí paničky, která nikam nechodí, přes sexy ženu až po matku, co vychovává děti a u toho stíhá vařit a uklízet. Byla jsem submisivní i dominantní. A zařekla jsem se, že odteď už budu jenom sama sebou. Autentická. Upřímná. A budu na sobě pořád pracovat, abych byla lepší.

Muži mají často u silných žen pocit, že jsou moc dominantní. Mají z nich strach. A protože nevědí, co s tím, začnou je krotit, ponižovat a nadávat jim.

A není to třeba jen otázka taktiky?

Pochválit, odsouhlasit, myslet si své? Já se zařekla, že budu ve vztahu autentická, že už nebudu hrát tyhle hry. A nepřemýšlet nad tím, že by se protějšek mohl urazit. Můj partner musí pochopit, že není nic divného na tom, že chci trávit třeba tři dny úplně o samotě, jen s knížkou nebo v lese.

A pokud si on chce povídat a já chci mít klid, tak si nebudu povídat jen proto, aby se nenafoukl. Je to otázka priorit, zda budu mít konflikty sama se sebou, nebo s partnerem, který není ten pravý.

Se svými syny Adamem a Kryštofem.

Se svými syny Adamem a Kryštofem

FOTO: Maxmilián Denkr

Prošla jste si krizí. Změnila vás?

Rozhodně. Byla to krásná transformace. Byla jsem na kolenou, sama se dvěma dětmi. Kryštůfkovi byl rok. Dnes jsem za to vděčná. A hrdá, že jsem to zvládla. Dřív jsem nebyla, myslela jsem si, že jsem hrozná. Že za nic nestojím a nic jsem v životě nedokázala. Že se mi nic ještě nepovedlo. Že se musím víc snažit.

Jsem ráda, že jsem se naučila vnímat, že štěstí je v maličkostech, a že jsem to naučila i moje děti. Uvědomila jsem si, jak je život krásný. Co má smysl. Snažím se podle toho jednat, ale občas se mi stane, že se vrátím ke strachu. Že začnu nadávat a žárlit a vztekat se. Vím, že je to jen to mé vnitřní zraněné dítě.

Jak vzniklo jméno Vlastina? Mně to evokuje prvorepublikovou Adinu.

Tak by se jmenovala moje dcera, kdybych ji měla. Maminka jednoho mého bývalého přítele mi tak začala říkat. Mně se moje původní jméno Vlasta nikdy moc nelíbilo. Zejména po filmu Dědictví aneb Kurvahošigutentag. Vlasta, pokud je ve filmu, je většinou žena v zástěře, co nosí půllitry.

A to vy nejste.

A to já nejsem. A tak jsem se přejmenovala a dost si tím zkomplikovala život, protože pokaždé, když se někomu představím, ptá se, co je to za jméno. Tak říkám, že je slovenské.

V novém filmu Gangster Ka hrajete manželku zločince. Natáčení asi nebylo úplně snadné. Vyhazují vás třeba z auta. Jak jste se na roli připravovala?

Začala jsem se připravovat, už když jsem se dozvěděla, že mě pozvou na casting. Mám kamaráda novináře, který se o Krejčíře, předobraz hlavní postavy, zajímá, takže jsem se s ním setkávala a poslouchala, jaká byla jeho manželka, jak se chovala a co si zažila. Dokonce mi vytočil na mobilu pana O´Sullivena, vyšetřovatele v Jižní Africe.

Na kamerových zkouškách jsem předvedla to, jak Sandru vnímám já, dala jsem do ní kus sebe. A vyhrála jsem. A pak jsem se začala připravovat naplno. Režisér Honza Pachl do scénáře napsal, že Sandra hraje na violoncello. Zkusila jsem ho přesvědčit, že by bylo lepší využít něčeho, co umím, zpívat nebo hrát na klavír. Ale neustoupil.

Violoncello je sexy.

No právě, takže jsem začala chodit na hodiny hry na cello a měla z toho ulámané nehty a rozlámané tělo.

Ale umíte aspoň stupnici.

Ne, umím to držet. Film je dvoudílný, ale točilo se na přeskáčku. Přála jsem si, abych mohla ukázat, jak se Sandra z krásné a naivní ženy na začátku stala ženou totálně na dně. Myslela jsem, že když půjdeme postupně, tak se mi to podaří. Ale my jsme skákali z jednoho dílu do druhého. Takže to muselo být jen ve výrazu, což se snad nakonec povedlo.

Zprvu hezká holka je na konci tak nateklá, ubrečená a totálně nešťastná. Ta role je mi blízká. Moc se mi líbí, jak Alenka Mihulová teď zazářila ve filmu Domácí péče, která jí byla taky blízká, a moc jí fandím. To je přesně ono, když cítíte, že postavě rozumíte a že ji nemůže hrát nikdo jiný, protože vy to moc dobře znáte na vlastní kůži.

V čem je vám Sandra blízká?

Taky jsem byla naivní holka, která se nechá ukecat chlapem, utáhnout na to, že ji někam vezme nebo něco koupí, a ona si myslí, jé, to je láska, ten mě musí strašně milovat! Je vám ale devatenáct dvacet a o lásce nevíte vůbec nic. Takhle naivně jsem se taky nechala lapit. Ale naštěstí jsem mohla utéct, odejít, ukončit to. To Sandra nemohla…

Takže vaše slzy byly opravdové?

Jistě, já se pak kolikrát třásla ještě dva dny po natáčení. Pamatuju si, že jsme se jednou vrátili z placu v sedm ráno, tak jsem rovnou vezla děti do školy a školky. Nespala jsem čtyřiadvacet hodin a vůbec jsem nemohla mluvit. Potřebovala jsem ticho. Moje děti byly nešťastné. Kluci trpěli, že na maminku někdo křičí a je jedno, zda se jedná o realitu nebo film.

Ta postava ale ve mně byla pořád a dlouho. Na chudáka Hynka (Čermáka, představitele zločince Káčka - pozn. red.) jsem byla pořád naštvaná. I doma! Sebrala mě zejména scéna, která se točila na Kanárských ostrovech, kam já dorazím s malým miminkem, a manžel, místo aby pro nás přijel, se válí s milenkou. S miminkem v náručí je přistihnu.

Já se do toho tak položila, že mi tekly slzy samy od sebe. Vracela jsem se na hotel se svým přítelem a vřískala na něj, proč pro mě nepřijel. Byla jsem mimo a nevěděla jsem, co je realita a co film. Naučit se vystupovat z role, to bude moje příští role.

Přemýšlela jste i o psychice zločince?

Psychika zločince je specifická. Copak já vím, co se mu honí hlavou? Asi že on dělá vše dobře a ostatní jsou špatní. Ale já nechci přemýšlet o psychice zločince, pokud nedostanu roli zločince. Chci přemýšlet o tom, co je tady a teď. Vybírat si to lepší, pozitivnější. Tak jako dosud.