Dvojnásobná radost, ale i starost aneb Když se narodí dvojčata

Na rozdíl od našich maminek a babiček, které se o svých dvojčatech často dozvídaly až při porodu, jsou dnešní ženy ve výhodě. Díky ultrazvuku je nejpozději do třetího měsíce těhotenství jasno. Budou to děti přes kopírák a je čas se na to připravit.

Máme se těšit na kluky, holky, nebo mix? A bude mezi nimi panovat silné pouto, anebo se budou prát? Nebudou si je učitelé plést? A nespletu si je já? A budeme na to vůbec mít? Jeden tatínek dvojčat pronesl lakonicky, že „kromě železných nervů a moře lásky by to chtělo přes kopírák vydělávat i peníze“.

Narazil na to hned při pořizování výbavičky. Dvojčata po sobě nic nedědí, všechno se kupuje dvakrát a najednou, včetně obědů ve školkách a školách, kurzů angličtiny či hodin tenisu, školních výletů, zájezdů, lyžařské výstroje, šatů do tanečních.

O tom, jak se žije dnešním maminkám a jejich dvojčatům, jsem si povídala se třemi ženami, které mají sice odlišné zkušenosti i některé názory, jedno je však spojuje - dvojčata jsou dárek k nezaplacení.

„Proboha ať jsou to holky, proběhlo mi ze všeho nejdřív hlavou,“ vzpomíná Lenka na počáteční šok, když ji a jejího manžela lékař při prohlídce na ultrazvuku překvapil, že čekají dvojčata.

„Kluky bych fakt nezvládla. Prý daleko víc zlobí, holky jsou klidnější, i moje zákaznice v salónu mi to potvrzovaly,“ argumentuje přesvědčivě. Příroda či osud naštěstí zasáhly v její prospěch.

Sedíme v malé zahradní restauraci, popíjíme malinovku a k našemu rozhovoru nám poklidně broukají Agness a Ellie. Agness je prý celý tatínek, Ellie jako by mamince z oka vypadla. Holčičky chvíli usazené v dvojčatovém kočárku, chvílemi na střídačku v náručí mámy, jsou dobře naložené, radostné.

Jako by se mezi sebou dohodly, že se tuhle hodinku, kdy si budeme povídat o jejich dramatické cestě na svět, předvedou v nejlepším světle.

Lenka je mladá, rázná žena, která nikdy nepatřila k dívkám, co obdivně nahlížejí do cizích kočárků a sní o tom, jak budou vychovávat kupu dětí. Ani žádný „dárce“, tedy vhodný partner, nebyl dlouho na obzoru. Toho pravého našla až v pětatřiceti.

„S manželem jsme se rok snažili o miminko, ale bez kýženého výsledku. Říkala jsem si tehdy, buď to přijde, anebo ne. Nehroutila bych se z toho, ať se stane, co se má stát. Nakonec to šlo překvapivě rychle. Gynekolog mi předepsal čtyři tablety, naplánoval dny, kdy má být sex, a za čtrnáct dní jsem si udělala těhotenský test. Představte si, že to vyšlo. A napoprvé,“ usmívá se dnes spokojeně Lenka, jak krátkodobá hormonální léčba rychle zabrala.

Jenže to byl teprve začátek. Lenčino těhotenství bylo rizikové po všech stránkách, nejen z hlediska věku a vícečetné gravidity, ale především kvůli závažné Crohnově nemoci, s níž se musela už před lety naučit žít.

„V minulosti jsem si prošla svým peklem, kvůli onemocnění je třeba dodržovat přísný stravovací režim, jsem po resekci střev a musím dbát na bezezbytkovou dietu, hlídat se, na druhou stranu mám za sebou tolik stresů, operací, hospitalizací a vyšetření, že jsem se naučila nehroutit se z každé maličkosti. Ani další pobyty v nemocnici ke konci těhotenství mě nemohly rozházet. Dalo se to očekávat,“ povzdechne si.

Nakonec se Lenka dostala do obávaného stavu preeklampsie, kdy nastávající matku ohrožuje vysoký krevní tlak, výrazné otoky těla i obličeje, hrozí záchvat křečí, kdykoli může jít o život dětí i matky.

„Bylo zapotřebí provést okamžitě císařský řez. Ale už je to všechno za mnou,“ vypráví Lenka bez sebelítosti. „Ty krásné a zdravé holky mi za to určitě stojí,“ dodává.

„V mé rodině ani v rodině manžela se žádná dvojčata nevyskytují, neměli jsme zkušenosti, ale hned zkraje jsme se spolu dohodli, že o ně budeme pečovat sami, bez pomoci babiček i hlídacích paní. Jak jsme si to udělali, tak si to sníme,“ směje se Lenka, zatímco tatínek Savo počítal a počítal, jak tuhle dvojitou nadílku v budoucnu uživit.

„Učili jsme se všechno za pochodu. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsme si holky přivezli domů a dumali, co s postýlkami.“

Novopečení rodiče si vypracovali hlídací rituál: maminka se stará přes noc, a když je táta v práci, tatínek má službu po příchodu domů až do půlnoci, v tu dobu máma spí. „A také jsme dali na doporučení chytrých knížek, jak zbytečně děti nerozmazlovat, abychom se z toho nezbláznili. Tedy nechovat holky při každém zabrečení, pokud mají samozřejmě všechno, co potřebují. Přiznávám, že tohle bylo asi nejtěžší, zvlášť když se rozkřičely obě najednou.“

Na první pohled je zřejmé, že tahle maminka dvojčat je akční typ. Na nic si nestěžuje, bere věci takové, jaké jsou. „Byla jsem vždy zvyklá žít v poklusu,“ dodává. Hlídací rituál se osvědčil, později odpadly noční služby. Holky spí od tří měsíců celou noc, jsou hodné, díky tomu stíhá jejich máma spoustu dalších věcí.

„Když manžel přijde z práce, snažím se nám všem navařit, část si vždycky zamrazím,“ popisuje chod domácnosti Lenka. Stará se se svým mužem ještě o dva psí miláčky, „prasopsa“ bulteriéra a buldočka.

Pokud dvojčátka přes den spí, vrací se občas ke své práci a prodlužuje zákaznicím vlasy, baví ji také šití kabelek pro kamarádky. A aby toho nebylo málo, ke všemu miluje motorky. „Ve třiceti jsem se do nich zbláznila a drží mě to dodnes. Na svatbu nás doprovázela kolona padesáti motorkářů,“ vzpomíná mladá paní.

Na závěr se ptám Lenky, co si myslí o maminkách, které pro samou péči o dvojčata či trojčata samy sebe odloží na vedlejší kolej. „Zastávám názor, že manžel má nárok na stejně pohlednou ženu, jakou si vzal. I po dětech. Nebo si holt najde jinou. Chci se líbit, mít upravené vlasy, vkusné oblečení, odmítám být ztrhaná matka. Denně cvičím, protože mě bolí záda, občas zajdu večer do fitka, vyrážím s kočárkem i se psy na dlouhé procházky. Máme šestikilometrovou trasu a je nám báječně.

Po letech, co jsem pracovala v salónu i dvanáct hodin denně, si to mateřství začínám užívat. Ani lidi mi najednou příliš nechybějí. A skutečně jsem vděčná, že se nám povedly ty holčičky. Až já si je budu fintit! Budou to moje parťačky, nemůžu se dočkat, jak jim budu česat první culíky…“

„Holky mě už přerostly, s hrůzou jsem přišla na to, že mi občas něco chybí v šatníku, obě si tajně půjčují některé kousky mého oblečení,“ svěřuje se se smíchem na rtech elegantní maminka Sabrina. Její patnáctiletá dvojčata jsou takřka k nerozeznání a nějaký ten kousek z máminy skříně se občas hodí. Právě dospěla do věku, kdy se malá, roztomilá děvčátka proměňují v rozchechtané a rozdováděné slečny. Ovšem, co se jejich oblékání týče, šla Sabrina od začátku takříkajíc proti proudu.

„Nelíbí se mi, když se dvojčata oblékají stejně, vždyť jsou to dvě odlišné osobnosti. Od jejich narození jsem s tím bojovala. Už když jsem jim začala kupovat první dupačky, vnucovali mi v obchodech stejné. V okolí se podivovali, proč je neoblékám jako jiné matky. Mohou mít třeba stejné šaty, ale odlišné barvy. Nechci mít uniformované děti.“

Stejně jako v příběhu Lenky se i v rodině Sabriny v žádné příbuzenské linii dvojčata široko daleko nevyskytují. O těch svých se dozvěděla ne zrovna šťastně. Když ji odvážela záchranka s hrozícím potratem do nemocnice, čekalo na ni překvapení.

Nejhorší bylo naštěstí zažehnáno, jen pan doktor se pro jistotu pozeptal: „A víte, maminko, že tam máte dvě děti?“ Sabrina byla na rozdíl od prvorodiček dvojčat ve výhodě: díky dvouapůlletému Filipovi, který ji čekal doma, věděla zhruba, oč při výchově kojenců a batolat kráčí.

„Filip byl hyperaktivní dítě, takže mě později ani při dvou dalších přírůstcích nedokázalo nic překvapit. Nejhorší období nastalo, když holkám bylo osm měsíců. To měly své svlékací období. Oblékla jsem si je a pak jsem se snažila rychle připravit Filipa, jenže mezitím se stihly obě holky svléct. Nějak si to začaly vzájemně strhávat - pro mě dosud nepochopitelným způsobem, a tak trvalo půlden, než se mi podařilo se všemi třemi dětmi vyrazit na vycházku.“

Pro trojnásobnou maminku se staly mateřství a výchova dětí na dlouhou dobu posláním i náplní většiny času.

„Co jiného mi také zbývalo, ale musím říct, že mě to naplňovalo. Dokonce jsem v době, kdy se holky chystaly do první třídy, uvažovala, že bych je učila doma. Ale pak jsem si uvědomila, že by se ocitly v izolaci, takže jsem od toho upustila. Nejvíc času mi zabraly všechny jejich kroužky, na které jsem je rozvážela,“ vzpomíná s evidentním uspokojením Sabrina.

A nebylo toho málo, na co si holčičky sáhly: balet, krasobruslení, klavír, angličtina, jízda na koni, jazyky, později akvabely, dnes díky výšce volejbal.

„Od deseti dvanácti let se už dopraví samy, většinou jezdí všude spolu, a já mohu chodit klidně do práce,“ podotýká s úlevou.

Když se ptám, zda si toho nenabraly přece jen trochu moc, koneckonců dnes je módní spíš termín líný rodič, aktivní matka namítá, že to není nic pro ně.

„Holky se vrhaly do všeho s nadšením, navíc ty děti mají tolik volného času, braly jsme to všechno spíš jako zábavu, ne jako povinnost. Teď je řada na mně, chtěla bych se konečně naučit hrát tenis a také se přihlásit na angličtinu,“ svěřuje se.

I když jsou mladé slečny zvyklé vyrážet z domu v odlišném oblečení, dokonce si prý potrpí i na jiný účes (Patricie culík, Valentýnka rozpuštěné vlasy, následující den naopak), lidé si je přesto pletou. Ani učitelky ve škole nemají vždy jasno. A když si dívky prohlížejí staré fotky, kdy byly ještě v kočárku, ani ony samotné se nepoznají. „Mami, která jsem já?“

Říká se, že mezi tak podobnými dvojčaty panuje zvláštní pouto. Je to jen mýtus, anebo skutečně děti z jednoho „vrhu“ mají pak po celý život tendenci být si nablízku, a dokonce vycítit na dálku, co se tomu druhému zrovna děje?

„Občas se mě na to někdo ptá, ale nemám srovnání, ještě nikdy nebyly od sebe příliš dlouho. Jednou si to chtěly vyzkoušet, a tak Valentýnka odjela na lyžařský výcvik bez Patricie. Jenže tam onemocněla, takže jsme je po třech dnech jeli vyměnit. Ale stejně si pořád mezitím psaly esemesky i volaly. Jsou hodně spolu, někdy si i postěžují, že mají třeba problém najít si kamarádku. Samozřejmě se také hašteří a hádají,“ snaží se Sabrina vystihnout vzájemný vztah svých dvojčat.

I když se brzy po porodu naučila své holky rozeznávat, v některých věcech přesto nemá jistotu. „Užuž jsem si myslela, že v jejich věku vím, která má větší vlohy pro určité předměty. Podle známek ve škole se to začalo zcela jasně rýsovat, abychom věděli, na jakou školu se třeba hlásit. Jenže zhruba za půl roku si to holky prohodily. Tím mě fakt dostaly. Takže stále nemám jasno,“ uzavírá tajemno kolem dvojčat Sabrina.

„Jé, s tebou už jsem dnes tančila,“ líčí Ondřej zážitky, jak si ho s jeho dvojčetem občas pletly dívky v tanečních. „Jednou jsem se nechal místo Ondry vyzkoušet z občanky,“ popisuje pro změnu Michal. „Dobře to dopadlo,“ usmívá se potutelně.

Na první pohled oba pohodoví, komunikativní kluci, oba studenti ČVUT, oba žijící s rodiči na sídlišti v sedmém patře pražského panelákového bytu. Nadále se snažím dopátrat, jak moc blízké jsou vazby mezi dvojčaty, někdy mytizované a nadnesené, jindy obdivuhodné. Ale ani Ondra s Michalem mi nedokážou dát jednoznačnou odpověď, i oni spolu tráví dost času, většinu života mají i společné koníčky.

Navíc ani oni zatím nebyli nikdy dlouho jeden bez druhého. Na otázku, zda si lezou občas na nervy, reagují po svém: „Výjimečně, není to náš problém.“ Jedinou odlišnost, kterou se mi daří odhalit, je rozdílný vkus na holky.

„Ale vždyť jsou každý jiný, každé z mých dvojčat má jinou povahu,“ vkládá se do debaty paní Renata. Na rozdíl od jiných matek má zcela unikátní zkušenost, je dvojnásobnou maminkou dvojčat.

„Poprvé mi bylo něco přes dvacet a ještě den před porodem jsem nevěděla, že budu mít dvojčata - kluka a holku. Dnes je jim osmatřicet a už jsou dávno z domu. Výhodou bylo, že když přišli po šestnácti letech na svět malí kluci, věděla jsem, do čeho jdu. Byla jsem daleko klidnější,“ říká paní Renata, která mohla také srovnávat.

„Tenkrát neexistovalo, abyste šla při nákupech s kočárkem do obchodu. To bylo zakázáno. Jenže jak jste měla nakoupit? Byla to moje noční můra. Měla jsem takový ten velký sporťák, v němž bylo každé dítě v kšírech. Pokud obě ležely nebo jedno stálo, nic se nedělo. V momentě, kdy se obě postavily, kočár se převrhl a já jako šílená pokaždé vylítla z obchodu zachraňovat, co se dá. Také koupit modré a červené botičky byl problém. Přišla jsem do Dětského domu a tam vyrovnaná řada jen modrých,“ říká dnes trochu s úsměvem paní Renata.

„Když jsem po letech vybírala kočárek pro kluky, věděla jsem přesně, co chci, takový, kde jsou děti uložené za sebou, ne vedle sebe,“ předává dál své zkušenosti.

Zatímco s velkými dvojčaty strávila doma dva roky, pak šla do práce a děti do jeslí, s malými kluky si vychutnala mateřskou až do jejich čtyř let. Ale například výhodu jednorázových plen si moc neužila.

„Peněz se nám nedostávalo, takže jsme je kupovali jen na cesty, jinak jsem vše prala a žehlila. Ale už jsem měla automatickou pračku, při velkých dvojčatech jsem vyvářela ještě v hrnci. Zato jsem ušetřila na jídle, kluci byli plně kojení až do sedmi měsíců.“

Za kritické období považuje maminka dvojích dvojčat nástup do první třídy. „U těch starších nám to rozhodně nijak neulehčili, holka chodila domů s pláčem. U druhých dvojčat vzpomínáme dodnes na naprosto úžasnou učitelku, která si dokázala poradit i s Ondrovou dyslexií, kterou zdědil po mně. Představte si, že dnes se stala jeho koníčkem dokonce japonština,“ pochlubí se paní Renata.

Při výchově dvojčat považuje za nejdůležitější důslednost a dodržování pevného režimu. „To se mi opravdu vyplatilo,“ zdůrazňuje.

Když společně procházíme stránky rodinného alba, je na první pohled zřejmé, že jsou u nich muži v převaze. Také tomu odpovídají zájmy kluků, především fotbal, to když byli mladší, poslední roky jsou pro změnu oba zbláznění do breakdance.

„U nás nebyla nikdy nouze o nějaká zranění a zlomeniny,“ ukazuje paní na fotografie: klukům je čtrnáct a vracejí se z fotbalu, oba zdobí sádra, kluci na maturitním plese - Michalovo rameno v sádře, naposledy zlomený nos po soustředění breakdance.

I když si dnes pyšná, čtyřnásobná maminka myslela při druhém těhotenství spíš na holčičku, je ráda, že má kluky. Je přesvědčená, že jejich puberta probíhá klidněji než u dívek.

„Nikdy nezapomenu, když klukům bylo zhruba dvanáct a vydali jsme se na výlet s kamarádkou a stejně starými děvčaty. Holky byly znuděné, pořád otrávené, nic je nebavilo, hádaly se. Najednou se kluci ke mně obrátili a řekli: Mami, to jsi ráda, že máš kluky, viď?“