Pamatujete si na svůj nočník?

Jistě, svůj dětský nočník ze 70. let mám dnes dokonce ve sbírce! Jsem z dvojčat, a tak jsme se sestrou dostaly stejné, plechové smaltované. Můj otec si je pak schoval a dlouho se jich nechtěl zříct, protože v nich barvil na Velikonoce vajíčka.

Když jsme založili muzeum, dal mi nejdřív jeden a po čase s těžkým srdcem i druhý. Později jsme dostaly nočníky plastové, hodnější sestra růžový a já, protože jsem byla jako kluk, modrý. Ten je také v muzeu.

Dřív jsem měla problém, co koupit muži k narozeninám. Teď mu kupuju nočníky, které ho vyloženě těší.

A jaký byl váš úplně první sběratelský kousek?

Začalo to tak, že jsme s manželem koupili polorozbořenou tvrz Třebotov. A v rámci její rekonstrukce jsme narazili na původní prevét a barokní přístavbu – toaletní věž.

Tyhle dva důmyslně postavené artefakty v nás vzbudily velký zájem a zapátrali jsme v historii. Zjistili jsme, že tvrz patřila ve středověku Valdekům a Hovorčovickým z Kolivé Hory, kteří ji přestavěli do podoby renesančního zámečku. A náš prevét je jeden z prvních na našem území, podle památkářů možná i starší než na Přimdě, který pochází z 12. století.

Jak napadne běžného smrtelníka koupit si tvrz?

Manžel je stavař a jeho snem po stavbě moderních domů a opravě pár roubených chalup bylo rekonstruovat nějakou historickou památku. K tomu jsme se chtěli přestěhovat za Prahu. Tak jsme tři roky sháněli, až jsme náhodou našli inzerát na třebotovskou tvrz.

Manžel se okamžitě zamiloval a s velkým citem ji zrekonstruoval. Žili jsme tam sedm let a ve finále vzniklo v objektu dvacet apartmánů, které pronajímáme. A my bydlíme zase v Praze.

Vraťme se k nočníkům…

To se musím vrátit do Třebotova. Manžel stavěl a mě pověřil starostí o interiéry. Protože jsem tomu nerozuměla, vystudovala jsem postupně dvě starožitnické školy, abych si mohla odborně pohlídat veškeré úpravy a zařízení, orientovat se v materiálech i cenách. Což se mi pak hodilo u nočníků.

První kousky jsme koupili s představou svérázné dekorace před zmíněný prevét, která by dokreslila vývoj toalet. Sehnali jsme jednu dřevěnou truhlu, jeden water closet, pár nočníků…

„Svatební nočníky se používaly jen ve svatební den. Červený čínský na bonbony dětem a francouzský s okem na čokoládový pokrm novomanželů po svatební noci,“ komentuje Renáta.

„Svatební nočníky se používaly jen ve svatební den. Červený čínský na bonbony dětem a francouzský s okem na čokoládový pokrm novomanželů po svatební noci,“ komentuje Renáta.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Bylo složité takové věci získat?

Zpočátku ne. Do té doby jsem mívala problém, co koupit manželovi k narozeninám nebo k Vánocům. Má svůj vkus a v nové darované košili sekal za pár dnů trávu na chalupě. A najednou jsem měla možnost kupovat věci, které ho vyloženě těšily.

Začali jsme se tak navzájem obdarovávat a sbírka rostla. Na cestách po republice jsme vymetali každý antik, starožitnictví, bazar. Postihla nás profesionální nočníková deformace.

Některé kousky byly hezké, ale v podstatě obyčejné. Pak jsme začali jezdit na aukce a veletrhy po Evropě a vybírali už jen „špeky“. Po vzniku internetových portálů se vše zjednodušilo a občas vyhmátnu úžasné nočníky přímo od stolu: po někom slavném, s příběhem…

Dělala jsem přijímacího technika na klempírně a lakovně – a proti mně bylo třicet chlapů zvyklých krást.

Sbírala jste něco už jako holka?

Asi jako všichni, různé krámy. Třeba odznaky, pohledy... a sestře jsem pomáhala shánět ubrousky. Ani manžel nebyl původně žádný velký sběratel.

A dnes máte největší sbírku na světě!

První výstavu jsme udělali na podzim roku 2009 ve Vodárenském muzeu v Praze - Podolí ke Světovému dni toalet. To si pamatuji podle toho, že jsem byla těhotná s Víťou, nejmladším potomkem.

Pro ten účel jsem poprvé začala exponáty třídit a popisovat, do té doby to byla jen hromada předmětů. A když skončila, napadlo nás otevřít na tvrzi malé muzeum. Vyčlenili jsme dvě místnosti, koupila jsem levné regály z prodejny obuvi a dala si termín, že to musím stihnout, než bude Víťa chodit, takže jsem ho měla v ohrádce a odmala koukal na nočníky.

Povedlo se, stala jsem se kurátorkou a dělala komentované prohlídky. Vloni jsme muzeum přemístili do Prahy. A protože chci být i v této sféře profík, vrhla jsem se na studium muzejnictví, které jsem právě dokončila. A přihlásila jsem se na VŠE - marketing a reklamu.

Byla jste vždycky tak hyperaktivní? Co je vaše původní profese?

Nejdřív jsem chtěla tvořit něco rukama, být výtvarnice, kadeřnice nebo fotografka. Také mě lákalo herectví, ale rodiče rozhodli, ať složím nejdřív maturitu a pak jdu třeba na konzervatoř. Mamka je účetní a táta dělal mistra v autoservisu. Tak jsem dokončila ekonomku, a protože jsem byla celkem organizačně schopná, doporučila mě ředitelka na FAMU, kde jsem dělala sekretářku děkana a šilhala po katedře produkce.

Jenže táta zprivatizoval autoservis a já mu šla pomáhat. Fungovala jsem jako přijímací technik na klempírně a lakovně, což jsem často obrečela. Bylo tam třicet chlapů zvyklých od totality krást - a proti nim seděla osmnáctiletá holka v kanceláři. Navíc všichni zákazníci přicházeli naštvaní, protože měli nabourané nebo shnilé auto. A já to slízla.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Já bych tam vydržela týden!

Naštěstí brzy vznikl v rámci firmy autosalon. Začala jsem pracovat v obchodním oddělení a stala se prodejcem. Tak jsem poznala svého muže: přišel si ke mně koupit auto a to se mu stalo osudným. (směje se)

Je o osmnáct let starší, byl rozvedený a měl už dvě děti. Takže jsme prošli určitým vývojem a chtěli co nejdřív společné potomky. Na víkendy jsme mívali i ty manželovy, dcera byla velká, ale tříletý Honzík s námi žil až třetinu roku. Dnes pracuje v našem muzeu.

A vy jste porodila čtyři děti?

Nejdřív se narodily Tereza a Alice (19, 18). A aby nebyl život jen o práci, pořídili jsme si s odstupem let ještě Annu Marii a Víta Ludvíka (7, 5). Starší holky se také zajímají o muzeum a o víkendech tam brigádničí.

Těšilo by vás, kdyby pokračovalo jako rodinný podnik?

Bylo by to hezké. Ale znám hodně sběratelů, kteří ve stáří věnují svoji sbírku jinému muzeu nebo ji rozprodají, protože rodina o ni nestojí. Uvidíme, co život přinese.

Jedna dcera touží studovat dokument nebo produkci na FAMU i v zahraničí a možná se jen tak nevrátí. Druhá krásně zpívá, hraje na kytaru a sama skládá, koncertuje, natočila i videoklip. Má dobře našlápnuto na profesionální dráhu. Vzala si umělecké jméno Alice Bonde, což je švédsky sedlák. Ale zajímá ji i kriminalistika, jde ode zdi ke zdi.

Asi je po vás. Jak vůbec všechno stíháte?

Člověk musí být rychlý a nesmí trávit čas blbostmi. Nekoukám skoro na televizi, jen zdržuje. Když už nestíhám, malé děti občas pohlídají velké nebo rodiče a jednou týdně mi přijde paní pomoct s úklidem. Jinak se snažím pracovat co nejvíc dopoledne, protože odpoledne lítám s dětmi po kroužcích.

Samozřejmě bez velké odborné, finanční i časové podpory manžela, který vystudoval několik vysokých škol, by to nešlo. Pečuje také o zahradu, s domácností ho nezatěžuji.

S muzeem mi dal zcela volnou ruku, ovšem zásadnější rozhodnutí s ním konzultuji. Nedávno jsme si udělali ve dvou výlet ke sběratelce do Brém pro čínské a japonské nočníky. Bylo hezké ocitnout se spolu chvíli sami…

Nebylo vám jako ženě záchodové téma žinantní?

Nejdřív jsem to brala jako recesi, ale časem jsem zjistila, že lze najít i u nočníků a záchodů krásné umělecké kousky. Čím vyšší společenská vrstva, tím víc si dávali uživatelé záležet na celkovém provedení a značce porcelánky od Míšně a Limoge přes karlovarský cibulák po Villeroy & Boch. Takže jsem v tom našla stejnou kvalitu, jako když někdo sbírá vázy nebo porcelánové sošky. Jen s tím máme spojený konkrétní účel, který je ale pro zdravý život podstatný.

Lidi dělím na ty, kteří se u nás zasmějí, a na ty, co se ošklíbnou. Jeden známý prohlásil, že by „takové“ muzeum nikdy nenavštívil. Možná má s toaletou spojený negativní zážitek… Ale kdo někdy zažil opravdu krásné záchody, já například v jednom hotelu v Dubaji obdivovala dlaždičky vykládané zlatem a perletí, dívá se na to jinak.

Celá rodina – dcery Tereza a Alice, za nimi manžel Jan, před Renátou Anička a Víťa.

Celá rodina – dcery Tereza a Alice, za nimi manžel Jan, před Renátou Anička a Víťa.

FOTO: archív Renáty Sedláčkové

Co jste vypátrala z historie?

Třeba že se nočníky používaly už v antice, byly to hliněné amfory s mnoha uchy, naplněné pískem – amidy. Chodilo se na ně jako na kočkolit, čas od času je otroci vysypali a přinesli nový písek. I ve staré Číně a Japonsku znali urinační nádoby…

A záchody? V římských lázních fungovaly dlouhé mramorové lavice s takzvanými klíčovými dírkami. Aby kameny nestudily, nahnali tam nejdřív otroky, kteří je zahřáli pro honoraci. Ta se scházela na latrínách asi jako my na kávě. Neexistovaly přepážky, jako donedávna v Rusku i jinde ve světě. Pod lavicí protékala voda a vše najednou spláchla. Velmi podobné byly už v Indii dva a půl tisíce let před naším letopočtem.

Narazila jste na nějaké kuriozity?

Ve středověku se dělaly malé dřevěné bečky s rukojetí, jako na nabírání vody. Zašouply se snadno pod postel… A kameninové nočníky často vypadaly podobně jako hrnce sádláky, takže je dnes málokdo rozliší. I já se kolikrát spletla a koupila je. Ale s rostoucími znalostmi jsem je zase vyřazovala.

Zajímavé jsou úzké nočníky z doby baroka, tzv. bourdaloue, které vypadaly jako omáčníky a dámy je nosily pod sukněmi, původně na dlouhá kázání mnicha stejného jména. Měly je přivázané na boku, spolu s kapsáři a klíckami na blechy (v těch byla látka namočená v krvi a medu, která jim voněla).

Bourdaloue se vyráběly z porcelánu, keramiky nebo impregnované kůže, s víčkem a často s překrásným zdobením. Dámy je používaly vestoje za pomoci služky, záchody na veřejnosti a v divadlech totiž dlouho neexistovaly, jen místnost s řadou nočníků. Tehdy se to s hygienou nepřehánělo…

Který nočník je váš nej?

Nejcennější je asi Napoleonův, na hodnotě mu přidává i příběh. Dražil se v Londýně, kam jsem vezla hotovost a z opatrnosti pořád jezdila taxíky. Když jsem ho už měla v tašce, nebála jsem se konečně sednout do metra, dojela jsem na letiště, přiletěla do Prahy – a pustila si zprávy. Hlásili, že ve stejné lince metra došlo krátce po mé cestě ke krvavým atentátům.

Mám ráda také skleněnou soupravu nočníku, mýdlenky a mističky na prstýnky. Je vzácná, protože skleněné nočníky se moc nevyrábějí. Sklo je křehké, navíc spojení studené podlahy a teplého zadečku může způsobit praskání. Ten náš, zdobený kytičkami z borského skla, se používal hodně, což dokládá odrbané dno.

Koupila jsem ho v Americe a posléze vypátrala jeho neuvěřitelný osud. Jde skutečně o české sklo z oblasti Nového Boru kolem roku 1860. Jeho česká majitelka se po válce vdala za amerického vojáka a odletěla s ním do Chicaga. Když zemřela, různě cestoval a nakonec ho dal syn její přítelkyně do aukce.

Na třebotovské tvrzi při vypouštění svatebních holubů.

Na třebotovské tvrzi při vypouštění svatebních holubů

FOTO: archív Renáty Sedláčkové

Máte nějaký sběratelský sen?

Bohužel nám unikl na dražbě záchod z kosmické lodě Sojuz. Snad příště. Nebo bych chtěla nějaký válečný exemplář, takový nočník s hákovým křížem by byl rarita!

Vím, že existuje i hrací nočník s Hitlerem. Někteří sběratelé se specializují jen na určité období a typ, já se ale snažím o celkový průřez dějinami.

Zbývá vám čas i na sebe?

Přiznám se, že moc ne. Ale tím, že mě moje práce moc baví, neberu pobyt v muzeu jako něco, co si musím odkroutit a pak si půjdu užívat život. Nic si ničím nekompenzuju, jen zkrátka dělím svůj čas tak, aby netrpěla rodina.

Připravuju ještě společenské akce a svatby na tvrzi, také mám malou agenturu na svatební holuby, které půjčuji.

Co vám říká třeba masáž, knížka…?

(Dlouhé ticho) Asi vážně neumím odpočívat, mám to nastavené jinak. Líbí se mi právě ta různorodost. Málem bych zapomněla, že chovám činčily. A teď jsme se rozrostli o nové štěně stafforda, takže chodím na cvičák.

Vy sama necvičíte?

Nedělám žádný sport, i když plavat, lyžovat a jezdit na kole umím. Ale že bych vyrážela pravidelně na cyklostezku, nehrozí. Ani příroda a šplhání po horách mě neláká.

Také nesnáším babské sedánky a wellness víkendy, to bych asi nepřežila. Mít víc času, chodila bych raději na výstavy, do divadel a muzeí, obcházela zajímavou architekturu…

A potřebuji dělat něco manuálního, jinak mě pálí ruce. Už jsem se ale přenesla přes výrobu dekorací k různým svátkům – když něco dělám, mělo by to mít dlouhodobé trvání.

Občas si troufnu restaurovat záchody nebo rámy obrazů, momentálně zašívám na kalhotách díry po štěněti. A pokud přinese pošťák rozbitý nočník, místo reklamace ho slepím jako puzzle.

Kde berete tolik energie?

Vždycky jsem říkala, že jí mám moc, proto jsem si pořídila tolik dětí. To je nejjistější spalovač energie. Ovšem po měsíci odpočinku v našem letním sídle bývám už trochu šílená. (směje se)

Letos chci naučit nejmladší děti jezdit na kolečkových bruslích.