Hlavní obsah

Monika Žídková aneb Život s cejchem: „Ta miss”

Právo, Lenka Hloušková

Jako sedmnáctiletá vyhrála v roce 1995 Miss ČR, pár měsíců nato Miss Europe. Měla našlápnuto na kariéru modelky, která se uzavře sňatkem s bohatým mužem, s nímž bude mít hezké děti, nadaci pro chudé a stálé místo ve společenských rubrikách. Dopadlo to trochu jinak.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Kancelář má starostka Kravař v bývalé neogotické kapli. Návštěvy se smíchem vybízí, aby hlavně nemluvily sprostě.

Článek

Vzala si chlapce, do něhož se zamilovala v patnácti. Dosud jsou manželé, mají dvě děti, firmu a žijí v místě, kde se seznámili, v Kravařích na Opavsku. Monika Žídková, respektive Brzesková, je tam už půl roku starostkou.

Je stále krásná, pomyslím si, když otevírá dveře do místnosti, kde nyní úřaduje. Kancelář má v bývalé neogotické kapli. Na její práci tak dohlížejí vymalovaní evangelisté, v policích stojí andělé, její talismany. Dostala je od známých v listopadu, když se stala první ženou města. „Nikdo přitom netušil, že budu sedět právě tady, v kapli. Všem návštěvám ještě říkám, aby nemluvili sprostě, že stojí na svatém místě,“ doplňuje kráska, jež nedávno oslavila osmatřicátiny.

Trochu jsem se ztratila ve vašich jménech. Jste Brzesková, nebo Žídková?

Brzesková (vyslovuje se Březková – pozn. red.), jméno jsem vyvdala před lety. Příjmení Žídková jsem si roky nechávala jako uměleckou značku. Po zvolení starostkou jsem ho ale přestala používat, aby se to lidem nepletlo.

Prý jste v prvních dnech po nástupu do funkce nespala.

Je opravdu málo dnů, kdy se i teď vyspím klidným spánkem, kdy vím, že mám vše uděláno. Občas se v noci budím a chodím si zapisovat, co musím doladit. Mám strach, že prošvihnu nějaké dotace, že zapomenu něco podepsat. Nejhorší je, když odcházím od stolu, na němž leží spousta nedodělaných věcí. Myslím si, že je to povaha nás žen, chceme mít vše pintlich. S tím asi nic nenadělám. Muži spíše dokážou problémy uzavírat s klidem, s tím, že to počká.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Změnilo starostování sedmitisícovému městu nějak váš život?

Je to velká změna, ale já si všechna možná rizika promyslela předem. Jsem realistický pesimista, myslím na vše dopředu, a když je něco lepší, než se zdálo, jsem jen mile potěšena. Do funkce jsem nastoupila 13. listopadu, od té doby jsem se musela naučit hodně věcí z jiných oborů a dodnes se je učím. Čekala mě třeba problematika prodeje pozemků, věci z odboru sociálního. Jediný plusový bod v tu chvíli byl, že pode mě spadl odbor kultury. Tam jsem jako ryba ve vodě, snažím se využít kontakty a zkušenosti, které za tu dobu mám.

Pamatujete si ještě na smlouvu, kterou jste za Kravaře podepsala jako první?

Ležela v deskách na stole. Šlo o smlouvu se stavební firmou na začátek realizace bytové zóny. Nástup do reality byl tedy rychlý. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mi poradí, pomohou. Nějaké zkušenosti jsem měla i z osmiletého působení v zastupitelstvu.

Takže třináctka ve dni vašeho nástupu do funkce je šťastná?

To se uvidí za tři roky. Od patnácti let, kdy jsem začala s modelingem, jsem toho zažila tolik, že jsem se prostě nebála. Doufám, že odejdu s hlavou vztyčenou. Už na začátku jsem si řekla, že když to nepůjde, nebudu to zvládat, mít sílu na věci, co dělat chci, půjdu od toho.

Jste vzdělaná, chytrá žena. Neuráželo vás někdy, že všichni mají Moniku Žídkovou jen za „missku“?

Lidé opravdu berou, většinou, missky jako ozdoby. Zpočátku to neřešíte. Je vám dvacet pětadvacet. Jenže pak roky ubíhají a vy s tou pověstí bojujete. Musíte ostatní přesvědčit, že zvládnete i složitější úkoly než zmíněné předvádění, focení šatů.

Jakou máte tedy strategii dostat se ze škatulky „ta krásná“?

Žádnou. Jsem taková, jaká jsem. Nechávám na okolí, zda mě tak přijme.

Foto: Petr Horník, Právo

Z rukou bývalého lyžaře Alberta Tomby přebírá v roce 2011 cenu za nejpopulárnější československou, respektive českou miss všech dob.

Ještě tedy jako starostka moderujete nebo fotíte?

Ano, když mám v Kravařích na úřadě vše splněno. Moderování, focení dělám roky a asi by nebylo správné s nimi skončit, uzavřít si pomyslná vrátka. Pokud si vzpomenou klienti, s nimiž jsem spolupracovala, vycházím jim vstříc.

Před třemi roky jste říkala, že byste politikům naordinovala více pokory. Máte ji?

Bez pokory bych starostkou nebyla. Komunální politik, i když já se za političku vlastně nepovažuji (kandidovala jako nestraník za sdružení Za Kravaře prosperující – pozn. red.), by měl být lidem co nejblíž. Já jsem samozřejmě i v pozici, že o městě rozhoduje sedmičlenná rada, posléze zastupitelstvo. Kravaře jako starostka koordinuji, reprezentuji, vysvětluji lidem a úřadům, proč a co jsme udělali. Myslím si, tedy doufám, že to zvládám.

Češi obecně politiky, jemně řečeno, nemilují. Už jste se s tím setkala?

Spíše jsem zpočátku narážela na nedůvěru spousty lidí. Nechtěla bych nikoho přesvědčovat, snad za mnou budou vidět změny k lepšímu a kus práce. Doufám, že funkci zvládnu a že městu, kde jsem vyrostla, vychovávám děti, mám tu rodinu, žiji v něm, něco přinesu. Důvěra se vám získává jako ženě, blondýně mnohem hůř. Nesu si na čele napsaný cejch: „Ta miss“. Těžko se sundává. Lidem musím dokazovat stále, že umím něco více než jen chodit po mole a fotit hezké šaty.

Kdyby za vámi přišli: Moniko, pojďte kandidovat do parlamentu. Kývla byste?

Ne! V tuto chvíli rozhodně ne. Mám se ještě jako starostka co učit, jsem potřebná tady, v Kravařích.

Řádné volby jsou až za dva roky. Času máte dost.

(smích) Je to opravdu hodně daleko. Já mám teď heslo: „Přežít!“

Říkáte o sobě, že jste učitelka bez praxe. Hodí se vám nějak vaše vzdělání?

Samozřejmě, u mých dětí. Jsem na sebe pyšná, že jsem dokončila i po vítězství v Miss vysokou školu. Kdybych to tehdy nechala, už se ke studiu nevrátím. Snadné to nebylo. Začala jsem studovat v září, záhy jsem vyhrála Miss Europe v Turecku. Proto jsem přestoupila z denního studia na dálkové. Zvládla jsem vše dokončit v řádném termínu.

Foto: soukromý archív Moniky Žídkové

V roce 1995 ovládla svou krásou Miss Europe.

Obě Miss jste vyhrála před dvaceti roky. Co byste tehdejší Monice s odstupem poradila?

Asi nic. Miss ČR jsem se stala v sedmnácti, měla jsem starosti odpovídající tomuto věku. Byla jsem zamilovaná, toužila jsem vyrazit si s kamarády do kina… Po vítězství jsem chtěla zodpovědně zvládnout vše, co se od missky očekávalo. Tehdejší Monice bych neporadila nic. Každý krok, i když byl špatný, měl nějaké opodstatnění. Každá chyba měla své místo, kdyby nepřišla tehdy, přišla by třeba za pět let.

Žijete ve městě, kde jste vyrostla, vlastně ve výspě republiky. Nikdy vás nenapadlo přestěhovat se?

Lákalo mě to. Ale v době, kdy jsem chtěla odejít do Prahy, jsem neměla finance na koupi bytu, ani rodiče mi nemohli platit pronájem. A v Kravařích mi zůstali kamarádi, přítel, nedaleko jsem měla školu… To vše rozhodlo. Naučila jsem se hodně cestovat, jezdívala jsem i dvakrát týdně do Prahy. Dodnes jedu trasu Kravaře–Praha–Kravaře tak třikrát do měsíce.

Vyrážíte autem?

Vlakem, 2. třídou. Stává se mi, že mě oslovují spolucestující. Většinou si ráda popovídám, o dětech, rodině, starostování… Lidé jsou na mě hodní. Samozřejmě záleží i na mé náladě. Jinak reagujete na cizí, když jste zničená, unavená. To se ve vlaku zakryju kabátem a dělám, že nejsem. Jindy neznámé chápu. Vidí prostě obličej, který je zajímá. Reagovala bych stejně.

Vážně byste vy – známá miss – okukovala slavné?

No, okukovala. Spíš bych se pokradmu dívala, zda jsou to oni, nebo ne.

A teď konkrétní jméno. Kdo by vám stál za kradmý pohled?

Třeba nějaký prezident.

Václav Klaus?

Určitě. Ne že bych na něj zírala, ale kdybych šla s někým, určitě bych dotyčného třeba očima upozornila, že pan prezident je poblíž. (smích)

Podobně věrná jako Kravařím jste věrná i manželovi, s nímž chodíte od patnácti. Bylo těžké odolávat zástupu movitých podnikatelů, hokejistů, fotbalistů, kteří o vás usilovali?

Říkávám, že náš svazek je zásluha manžela. Jeho ochoty, schopnosti ten tlak ustát, nevzdat to a chtít se mnou být. Pro chlapa je vše složité. Ocitne se vedle miss, najednou dělá ve společnosti doprovod. Musí vystihnout, kdy se má stáhnout, kdy vás má podpořit. Petr je lev, což ho vystihuje. Nevzdal to, i když bouřky byly, nebylo vše zalité sluncem, to bych lhala.

Foto: soukromý archív Moniky Žídkové

Rodina je pro Moniku Žídkovou nejvyšší hodnota. Hodně cestují, sportují. Na snímku s manželem Petrem, synem Davidem a dcerou Nikolou si užívají lyžování.

Dceři Nikol je teď čtrnáct, synovi Davidovi devět. Dovolila byste jim modeling?

U Nikol to podle mě nehrozí. Nepatří mezi milovníky módních trendů. Ráda čte, hodně encyklopedie, je to takový náš vědátor. Baví ji jazyky, věnovala se mažoretkám. A syn? Ten se vidí ve fotbalistech, sám fotbal hraje za Kravaře. Jinak fandí Barceloně. Dokonce jsme se byli podívat na její stadión. Manžel Petr byl nadšený, ale vy si jako žena dokážete představit, co to dalo mně. (smích) Jen nějaká chodba, šatna… a nic.

Jste lepší moderátorka, politička, podnikatelka nebo modelka?

Kdybych se měla ohodnotit, jsem nejlepší maminka. Další vyjmenované nepovažuji za zásadní. Každý člověk má mít pevný základ, to je rodina. Od ní se vše odvíjí. Jsem šťastná, že ji mám, že mi věří, podporují mě. Hodně si toho vážím. Podpořili mě i jako starostku. Zatímco já jsem na radnici, manžel převzal naši kosmetickou firmu.

Opakovaně vyhráváte soutěže o nejoblíbenější miss. Čím si to vysvětlujete?

Přičítám to době, kdy jsem vyhrála. Být miss znamenalo tehdy prestižní záležitost, spojenou s charitou. Dnes je soutěží hodně, prolínají se. Jména vítězek zanikají.

Jakou miss byste označila za nejúspěšnější?

Napadá mě Taťána Kuchařová. Ale četla jsem i hezký rozhovor s Helenou Houdovou, která žije ve Spojených státech. Rozuměla jsem si i s Terezií Dobrovolnou (partnerka miliardáře Davida Berana – pozn. red.), která vyhrála dva roky po mně. Velmi obdivuji Ivanu Christovou, jako první z nás to měla velmi těžké, nevěděla, co ji čeká, musela se prosadit ve světě, který neznala. A vždy mě proto naštve, když o ní vyjde nějaký nelichotivý článek, jak ji lidé teď nespravedlivě soudí jen kvůli zevnějšku.

Naštve? Působíte jako absolutně nekonfliktní typ. Máte vůbec nějakou neřest?

Jsem nehádavý typ. Ale vím o sobě, že jsem velmi tvrdohlavá, že když se s někým rozkmotřím, těžko věci či vztahy vracím zpátky.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Při nástupu do funkce dostala od blízkých a známých několik andělů. Vzala si je s sebou do kanceláře, už půl roku dohlížejí na její práci.

Co říkají vaše děti na to, že jste ta nejkrásnější? Řekly vám třeba někdy, že maminka spolužačky nebo spolužáka je hezčí?

Podle mě nad tím vůbec nepřemýšlejí, dívají se na věc dětskýma očima. Mám pocit, že jsem jim ani nikdy nepustila záznam večera, v němž jsem vyhrála. To, že jsem známá, vnímají jen tehdy, když si mě přijedou nafotit nebo sedím někde v porotě… Naopak si myslím, že jim jako máma můžu i ublížit. Když říkají paní kuchařky dceři v jídelně: „Jez, ať je z tebe malá misska,“ asi se necítí zrovna příjemně. Ale podobné to mají děti i teď, když jsem starostka. Provede-li něco syn ve škole, už to dělá s nálepkou: ten od starostky.

Kde máte vlastně slavné korunky?

V krabicích ve skříni. Po dvaceti letech už nemají tu krásnou třpytivou barvu. Já je také půjčovala občas do školky a školy. Pamatuji si i dobu, kdy si s nimi Nikolka hrála.

Teď k plánům na léto. Stále platí, že celá vaše širší rodina vyráží do Chorvatska?

(smích) Platí to. Letos zase vyrážíme v naší plné sestavě do penziónu v Brele, kde jsme byli poprvé v Davídkových dvou letech. Jede naše rodina, moje a manželova sestra, tchyně s tchánem. Je to takový rituál. Postupně jsme se rozrůstali, je nás už přes dvacet. Rezervaci na ubytování si proto děláme i dva roky dopředu. Oblast je krásná, hodně lidí se tam vrací.

Vím, že ráda vaříte. Stojíte u plotny i na dovolené?

Tam vaření moc neřeším, volím rychlovky typu špagety. Dětem na ně stejně stačí kečup, nějaká rajská omáčka jim přijde zbytečná. Myslím si, že i klasické české májky chutnají u moře tak nějak jinak. (smích).

Doma samozřejmě vařím pravidelně. Máme rádi českou kuchyni. Roky je oblíbená rajská omáčka. Zrovna v neděli byla k obědu. A já mám zbytek v kastrůlku s sebou, sním si ji, až odjedete. Žádné diety prostě nedržím. Až by má postava přešla do nějakého nepřípustného stavu, zamyslela bych se. Já se vážně ráda najím.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám