Kromě štábu, který připravuje festival průběžně celý rok, na něm ve finále pracuje kolem tisícovky lidí od dramaturgie přes marketing, guest servis, produkci, redakci festivalového deníku až po tlumočníky, ale i brigádníky v různých profesích jako pokladní, hostesky, ochranka, řidiči, promítači… Ti všichni se snaží, aby diváci i hosté (jen vloni se akreditovalo 12 500 návštěvníků a bylo uvedeno téměř 500 představení) odjížděli spokojení. Seznamte se se dvěma z nich…

S bločkem v ruce
Helena Koutná (46), tlumočnice a překladatelka

Uvidíte ji hned na zahajovacím večeru, ale možná ji v záplavě dojmů přehlédnete. Je totiž drobná, nenápadná a vypadá trochu jako kluk. Bude stát na pódiu vedle Marka Ebena a Jiřího Bartošky… a tlumočit. Do angličtiny i ruštiny a zpět. Už víte? Stejně tak je viditelně neviditelná na řadě dalších festivalových akcí – je zvyklá stát skromně s bločkem a tužkou v pozadí delegace herců a režisérů. Taky tlumočit tiskové konference, besedy a rozhovory.

„Když mi bylo pětadvacet, ptali se mě na letišti: Chlapečku, to letíš sám? Ve třiceti se divili, že nejdu do školy, a do nedávna se stávalo, že mi nechtěli nalít alkohol,“ líčí a hned si vás získá svou bezprostředností. Na svůj devatenáctý festivalový ročník se už moc těší. Dovolená to pro ni rozhodně není, zato velká změna proti běžnému roku. „Je to výjimečná událost, náročná i fyzicky. Začíná se brzo, končí po půlnoci. Před lety jsem navíc tlumočila filmy přímo při projekcích, kdy diváci seděli se sluchátky v sále a já se potila v kabině. Dnes je zase víc akcí.“

Město Karlovy Vary si Helena moc neužije, přebíhá z kina do kina a nemá často ani chvilku na oběd. Natož na procházky po kolonádě či koupání… „Naštěstí bydlívám naproti Thermalu a hned zkraje si vytvořím lednici první záchrany: nakoupím jogurty, ovoce a ořechové tyčinky, které pak nosím v tašce. Plavky už si ani neberu. A zajít se podívat na film stihnu opravdu výjimečně.“

Klid si naordinuje až po skončení festivalu…

Klid si naordinuje až po skončení festivalu…

FOTO: archív Heleny Koutné

O každém, který uvádí, se snaží aspoň něco zjistit na internetu, stejně tak o režisérovi a hercích – odhaduje tak, na jaká témata by mohla přijít řeč. Ovšem s konkrétní delegací se potká až pár minut před akcí. „Vždycky se ptám, zda budou zmiňovat nějaká jména, abych je vyslovila správně. Ale obvykle stejně většinu lovím až na pódiu. Zažila jsem dost perných chvilek, takže nervózní nebývám, i když se stane, že prostě něco z textu nechytím. Nebo aspoň zaškobrtnu, mám najednou okno, nevzpomenu si na nějaké slovo, velký sál a televizní přenos na dokonalosti nepřidají.“

Po letech už ovšem ví, jak na to.

Úžasný Banderas

Chtěla být učitelka klavíru, ale rodiče ji přesměrovali na gymnázium a jazyky. Po studiích se poznala s Angličanem, s nímž pak léta žila v Londýně a pracovala v mezinárodní právnické firmě. K filmům měla vztah jako běžný konzument. Řadu let pak ovšem překládala pro různé anglické agentury filmové titulky do češtiny (několik bondovek, z dalších Něco na té Mary je, Shrek 2, Francouzská spojka, Rain Man, Thelma a Louise). „Byla to skvělá škola, protože jsem se naučila co nejúsporněji přeložit přesný obsah. Moc mě to bavilo, jenže téhle práce postupně ubývalo.“

Další roky zůstala na volné noze. Do Varů ji přivedla práce pro společnost Artlingua, která zajišťuje pro festival tlumočníky. Nejprve si do Čech odskakovala z Anglie a poslední čtyři roky už trvale bydlí v Praze. „Tady se žije jednodušeji, Londýn je velké město, kde spousta věcí nefunguje, je tam draho, ale taky plno kultury…“

Ty největší hvězdy bývají úplně normální, obyčejné, přátelské, možná i proto jsou hvězdy.Helena Koutná, tlumočnice

Postupně se z ní stala věrná divačka a příznivkyně herců a režisérů, z nichž mnohé poznala osobně. Často ji mile překvapili. „Například Banderas byl naprosto úžasný! A pozorný. Většina lidí má tendenci po skončení své řeči odstoupit dozadu a nechá tlumočníka trčet u mikrofonu jako trubku. Publikum tleská a on čeká, až bude moct konečně vše dopřeložit. Je to velmi nepříjemný pocit. Banderas to udělal taky, pak si ale uvědomil, že jsem zůstala v hloupé situaci, a vrátil se ke mně.“

Jsou i tací, kteří si tlumočníka dobře zapamatují, přestože společně prožili jen patnáct minut. „Moc příjemný byl třeba Alexander Payne, několikrát mě potkal na ulici, vždy mával a volal na mě, pamatoval si i moje jméno. Milý byl i Elijah Wood z Pána prstenů nebo Judi Denchová, překvapilo mě, jak je drobounká a noblesní. Ty největší hvězdy bývají úplně normální, obyčejné, přátelské, možná i proto jsou hvězdy. Dusno dělají obvykle jejich manažeři,“ směje se Helena.

Snaží se diváky neošidit

Zajímavé bývají chvíle, kdy je na pódiu s Markem Ebenem. Jeho humor a pointy jí občas dají pěkně zabrat. „Tlumočit jeho vtipy je oříšek. Někdy mi předem zhruba řekne, co má v úmyslu, ovšem často ho něco vtipného napadne až před diváky – a to pak bývá náročné. Snažím se je neošidit, zároveň nechci zdržovat, nepřišli přece na řeči, ale na film.“

Osobně vždy obdivuju, kolik informací si Helena dokáže zapamatovat. „Obsáhnu až deset minut hovoru, počítá se s tím, že přetlumočený projev je asi 70 procent původního. Dělám si stručný zápis, mám své značky a zkratky, třeba čtvereček je země, užívám šipky, dvojtečky, podtrhávám. Jsou to jen body, aby mě to při tlumočení trklo.“

Jednou se stalo, že známá herečka, Cybill Shepherdová, vyprávěla historky a nebyla k zastavení. Měla radost, že se diváci smějí. „Ti ale reagovali na to, že pořád nepřestává a já marně čekám, kdy mě pustí ke slovu. Když jí to došlo, začala mě s omluvou objímat, tím pádem jsem musela všechno udržet v hlavě ještě déle. Ale dopadlo to dobře.“

Čekanka v kufru

Žádný průběžný trénink paměti Helena nedělá, nepotřebuje ani seznamy velkých nákupů nebo věcí na dovolenou. „Občas se ale stane, že něco zapomenu, mozek se holt opotřebovává.“ Dnes žije s partnerem, jehož pracovní život se taky točí kolem cizích jazyků, v bytě plném květin v pražských Holešovicích. „Je ideální, že je z branže. Znali jsme se už dávno, z koleje…“ usmívá se. Jsou si vzácní, protože vedle překladů pro různé časopisy a odborné firmy a práci na dalších festivalech jezdí Helena tlumočit v institucích EU do Bruselu.

„To je vlastně můj hlavní zdroj obživy. Pendluju opravdu hodně, proto si obvykle v Bruselu nakoupím některé potraviny a v Praze z nich jen uvařím večeři. Na rentgenu to ovšem může vypadat zvláštně a celníci často chtějí vidět obsah kufru. Když se nedávno jeden divil pytlíku zeleného salátu, kolegyně pohotově odpověděla: Vy si snad cestou z práce neskočíte nakoupit?

Na dobrý film se ráda podívá během roku, mezi její oblíbené patří Fargo, Postřižiny, Ronin, Aféra Thomase Crowna, Kmotr… Kvalita v různých žánrech. Na dotaz, co ji ještě baví, vysype: „Vážná hudba, jazz, cestování, vaření, knížky, design i blešáky. A po festivalu vyrazíme do Rumunska. Žijí tam moc fajn lidi, je tam krásná příroda, hory, hrady…“

Týmová práce
Ivana Novotná (40), dramaturg programu

Po návratu z festivalu v Cannes ji zkrouhla chřipka, takže působí jako víla, kterou odfoukne vítr. Ale na rozmazlování nemá čas. A náturu má zocelenou životními peripetiemi. Do Karlových Varů se chystá členka programového oddělení už podevatenácté – poprvé ještě coby studentka divadelní vědy na FF UK. „Těším se moc, festival je vyvrcholením celoroční práce. Vždycky mě baví znovu se setkávat s tvůrci i to, že můžeme ukázat divákům nejzajímavější filmy, které vznikly.“

Většina Ivaniny mravenčí práce probíhá během roku: jezdí na velké festivaly a výběrové projekce po světě, kde často vidí až padesát filmů během tří dnů. Z nich vybere podle svého uvážení ty nejlepší, které pak v Česku posoudí i kolegové a jen některé z nich skončí před divákem. „Je to týmová práce,“ zdůrazňuje Ivana, která má díky znalosti angličtiny a francouzštiny na starosti Kanadu, Velkou Británii a Belgii. Letos jí přibyla Skandinávie.

Ivana propadla filmu už jako holka a věnuje mu maximum svého času.

Ivana propadla filmu už jako holka a věnuje mu maximum svého času.

FOTO: Michaela Feuereislová

„Žiju opravdu hodně na cestách, jejich počet se zahušťuje vždycky zjara, to neznám víkendy, někdy ani volné večery. Ale podzim už bývá klidnější, na setkáních se zahraničními producenty se seznamuju s právě vznikajícími snímky a spolu s kolegy začínáme pracovat na retrospektivách…“

Horké chvilky

Karlovarský festival pro ni ale rozhodně není zasloužený relax, spíš pocit obrovské satisfakce.

„Čeká nás tam spousta práce, kterou diváci nevidí. Jakmile nejde vše, jak má, musíme zachraňovat situaci. Ale jsme na to připravení. Třeba film dorazí v jiné verzi, než potřebujeme, nebo je přestříhaný, to pak ze dne na den měníme české titulky. Dřív se stávalo, že se hledala ve skladu kopie… To jsou jobovky, které řešíme občas s vytřeštěnýma očima.“

Dnes už filmy nebývají na 35 mm, ale hlavně na DCP, což je nová technologie a dochází k jiným problémům: někdy jde film přehrát jen v jednom kině nebo vůbec. Navíc jsou často potřeba elektronické klíče, které DCP otevřou, ale i ty ne vždy sedí a musí se žádat o nové.

„U každého filmu proto děláme kontrolní projekci (často pozdě v noci), teprve pak mohou jít lístky do prodeje. A v případě zájmu režiséra bývá i další zkušební projekce, aby mohl ověřit technickou a vizuální kvalitu díla na velkém plátně. Jednou se stalo, že DCP filmu ze soutěže dorazilo vadné, takže večer před oficiálním uvedením jel šofér na otočku do Německa do firmy, kde narychlo vyrobili nové,“ líčí se zaujetím Ivana.

Taky uvádí filmy, moderuje besedy, účastní se schůzek s porotami a všech akcí pořádaných jejich oddělením. „Začínáme v devět ráno poradou a nejede vlak, že by se někdo nedostavil,“ směje se. Na dobu festivalu se stálé programové oddělení rozroste o dalších dvanáct spolupracovnic, často zaměstnaných v cestovních kancelářích, které mají na starosti delegace k uváděným filmům. Takže tvůrci mají vždy kontaktní osobu, která se o ně postará.

V Karlových Varech Ivana obvykle už žádný film nevidí. „V podstatě jsme si dali zákaz, jinak to ani nejde, každý den je nabitý. A navíc musí stále být někdo na příjmu v kanceláři. Dřív jsem občas zkusila zajít na půlnoční projekci, ale i to jsem vzdala, protože jsem po pár minutách sebelepšího filmu usnula.“

Hlavní hvězdou festivalu byl v roce 2009 John Malkovich.

Hlavní hvězdou festivalu byl v roce 2009 John Malkovich.

FOTO: archív Ivany Novotné

S nadšením vzpomíná například na charismatického Morgana Freemana nebo (taky) na Antonia Banderase, který dokonce poprosil o setkání s lidmi z programu. „Kromě momentů, kdy někdo z hostů má problém s ubytováním nebo mu nedošel kufr a je logicky podrážděný, bývají všichni hosté skvělí. Roku 2006 jsem měla na starosti Joachima Triera, který přijel s debutem Repríza. Byl to jeho první velký festival, premiéra filmu, který jsme vzali intuitivně na poslední chvíli a on za něj pak získal řadu cen.”

„Je velká radost vidět, jak se tvůrce, kterého náš festival objevil, posunuje dál. Podobně Sergej Loznicov, Baltasar Kormákur, z hereček Scarlett Johanssonová či Keira Knightleyová. Mnozí se rádi vracejí jako John Malkovich nebo Woody Harrelson… Horké chvilky nám připravuje spíš technika než lidi.“

Ivana tradičně bydlí v hotelu Thermal, kde jsou i kanceláře, takže se stává, že celý den vůbec nezjistí, zda svítí slunce nebo prší. „Snažím se, abych aspoň někdy vyběhla a vyčistila si hlavu.“

Rodinné záležitosti

K filmu tíhla Ivana odmalička. Maminka odebírala časopis Kino a vedla ji k zájmu o pohyblivé obrázky. „Zhruba od šestnácti jsme se spolužáky vymetali filmové kluby po celé Praze. A když jsem se rozhodovala, na jakou školu podat přihlášku, zvolila jsem jasně filmovou vědu. Kdyby mě nevzali, vůbec nevím, co bych dělala,“ přiznává.

Na fakultě se dostala i k starým filmovým pokladům, dodnes si pamatuje snímek Orsona Wellese Skvělí Ambersonové, filmy Ejzenštejna, Jeana Renoira, Marcela Carného… „Člověk si uvědomí, že už vše bylo vymyšleno, postupy i styl vyprávění se točí pořád dokola, mění se jen technika. Ale přestože vidím za rok obrovské množství filmů, stále mě dokážou nadchnout, nedávno třeba chilský snímek Gloria, izraelský Vyplnit prázdnotu či Carol Todda Haynese.“

Film, film a zase film. Jak se Ivaně daří propojit ho s osobním životem? „V tuto chvíli nemám partnera, takže nic takového neřeším. Ale kolegyně mají rodinu, děti – a daří se jim to skloubit. Výhodou naší práce je, že část povinností lze dělat z domova.“

Hlavní důvod, proč je sama, vidí Ivana v složitém období, kterým prošla. „Když mi bylo třiadvacet, onemocněla mi vážně maminka. Bratr onkolog mě nabádal, abych rychle dokončila školu, aby se dožila promoce, ale ona naštěstí žila ještě šest let. Ty poslední jsem ji vozila třikrát týdně na dialýzu a nakonec mi zemřela před očima. Bylo to strašně vyčerpávající, což jsem si uvědomila až zpětně… Vrstevníci řešili svatby a děti, ale mně se to otočilo. Pochopila jsem, že jdu opačným směrem, že to mám jinak. Potřebovala jsem být sama a vzpamatovat se. “

Teprve poslední rok cítí, že má onu smutnou a destruktivní zkušenost zpracovanou a nabrala sílu jít dál. „To trauma jako by mě na šest let zpomalilo a vypnulo, takže mně je vlastně třicet čtyři. Zjišťuju, že pro mě je velmi důležité zázemí a kamarádi. A dokážu oddělit práci a zábavu, nemusím mít pořád na stole mobil, nemám ani Facebook. A doháním. Začala jsem cvičit klasickou jógu a hodně chodím. Ze zájmu se věnuju psychologii a moc mě baví cestovat – po karlovarském maratónu zmizím s kamarádkami do Řecka k moři.“