V okamžiku, kdy Janině objevili lékaři v hrudníku nádor velikosti míče na házenou, zhoupl se s ní celý svět. „Nemoc mě sužovala déle než rok,“ vypraví Berlíňanka. Po léčbě rakovina přinejmenším na rok ustoupila.

Přitom před onemocněním zastávala názor, že na internet patří soukromé informace  jen naprosto výjimečně. Nicméně právě snímek na sociální síti prolomil ledy. Reakce, které obdržela od přátel, a znovuzískaná tvořivost po léčbě ji povzbudily do té míry, že začala na internetu psát vlastní blog. A to pod netradičním názvem: Jdi do pr…, Henry!

Krátce poté, co jí onkologové sdělili diagnózu, nazvala novotvar z náhlého popudu právě uvedeným mužským jménem. „Hned se mi o něm lépe mluvilo,“ vysvětluje Janine. Příspěvky o životě před a po léčbě čtou a komentují lidé, které ani sama nezná. Schmidtová také pravidelně vystupuje na akcích organizovaných nadacemi a dalšími charitativními organizacemi.

Berlíňanka, která po léčbě znovu spolupracuje na volné noze s jednou PR agenturou, však nepřišla s obdobným nápadem jako první. Na sociálních sítích se o rakovině, která postihla je samotné či jejich rodiče a prarodiče, rozepisuje hned celá řada Američanů. Nezřídka k textu připojují fotografie, které sami pořídili na nemocničním lůžku.

Jenom tím, že budete o své nemoci otevřeně hovořit, ze sebe sejmete klatbu, kterou na vás uvalila.Jeffe Jarvis

Zápas s rakovinou prostaty popsal již před šesti lety americký novinář a obhájce internetu Jeffe Jarvis, který tak zahájil řadu blogů upozorňujících na závažná onemocnění. „Jenom tím, že budete o své nemoci otevřeně hovořit, ze sebe sejmete klatbu, kterou na vás uvalila,“ uvedl v odpovědi na kritiku, že na web umístil příliš osobní informace.

Také německý novinář a spisovatel Wolgang Herrndorf, který zemřel přede dvěma lety, líčil na svém blogu, jak na něj dopadá onkologické onemocnění mozku.

Zkušenosti, jak si při napadení rakovinou organizovat život, mohou lidem významně pomoci, a to zejména prostřednictvím světové počítačové sítě, tvrdí psycholožka Elisa Matos Mayová z Berlínské společnosti pro léčbu rakoviny. Když se svěříte ostatním lidem na webu, nemusíte chodit na skupinovou terapii.

„Stejně postižení vám rozumějí a mohou se s vámi podělit o své zkušenosti,“ tvrdí Mayová. „Cítí se hned lépe, připadají si méně odloučení od okolního světa – zvláště pacienti, jejichž onemocnění není tak běžné,“ shrnuje psycholožka.

Američané jsou mnohem otevřenější

Janine sama zažila obdobný pocit. Dlouho nemohla na internetových stránkách najít někoho s obdobným onemocněním. „Všichni byli o dost starší,“ vzpomíná Schmidtová.

„Po čase zjistíte, že ve Spojených státech se o rakovině ve společnosti hovoří mnohem otevřeněji,“ říká. „Na základě vlastní zkušenosti se snažím šířit optimismus,“ svěřuje se.

Aby získala finance pro Berlínskou nadaci proti rakovině, prodává trička s krátkým rukávem a tetovací samolepky s nápisem Jdi do pr…, Henry!