Oba členové skupiny Anthropoid se pohybovali v protektorátu necelých pět měsíců a každý den jim šlo o krk. Vojáci s patřičnými povinnostmi, ale také mladí muži, kteří toužili mít to, co přináší život.

Už ve Velké Británii si Gabčík s Kubišem našli děvčata a důvěrné známosti s ženami navázali i po svém výsadku v Plzni a v Praze. Když jim a pětici dalších parašutistů našel po atentátu domácí odboj na konci května 1942 úkryt v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, oba tam přešli právě od svých milenek, u nichž se v těch dnech schovávali.

Edna a Lorna: láska z autobusu

Třicetiletý Josef Gabčík (1912) a o rok mladší Jan Kubiš (1913) byli velcí kamarádi. Poznali se v polských Malých Bronowicích, kde se v létě 1939 shromažďovali českoslovenští dobrovolníci. Oba potom válčili v řadách čs. pěšího pluku v ústupových bojích ve Francii, odkud byli po kapitulaci země se stovkami dalších čs. vojáků v červenci 1940 evakuováni na lodi Rod el Farag do Velké Británie.

Na britské půdě byli zařazeni do pěšího praporu. V prosinci 1940 byli oba vyznamenáni čs. válečným křížem 1939. Spolu si krátce nato podali žádost o převelení k letectvu. Chtěli se stát palubními střelci. Pro velký počet zájemců nebyli přijati.

Jan Kubiš (vpravo) s rodinou Ellisonových v roce 1940. Po jeho pravici Edna, s níž měl vztah on, a uprostřed Lorna, s níž chodil Josef Gabčík.

Jan Kubiš (vpravo) s rodinou Ellisonových v roce 1940. Po jeho pravici Edna, s níž měl vztah on, a uprostřed Lorna, s níž chodil Josef Gabčík.

FOTO: Repro z fotoalba Jana Kubiše

Ve chvílích volna chodili do kina a v létě 1940 strávili několik dní dovolené v Londýně a v malém městě Whitchurch. Zde se seznámili s rodinou Ellisonových, resp. s jejich mladičkými dcerami Ednou a Lornou. Více o tom vyšlo najevo až o 66 let později, když se Lorna překvapivě objevila v Praze u příležitosti 64. výročí atentátu na Heydricha.

„Vracely jsme se tehdy s Ednou autobusem z kina. Mně bylo šestnáct a Edně čtrnáct,“ vyprávěla v Praze v červnu 2006. „Jan Kubiš, který tam seděl u zastávky, zaklepal na okénko a hodil nám malý lísteček. Edna si ho přečetla a říká: ,Lorno, ten mladík nás zítra odpoledne chce vidět. Je neděle - půjdeme?‘“

Fotoalbum a poslední vůle 

Matka obě dcery pustila, podruhé je však i sama doprovázela. „Chtěla si Jana trochu oťuknout,“ vysvětlovala Lorna. „A když jsme se setkali potřetí, maminka ho pozvala na šálek čaje.“ Sestry při povídání požádaly, aby příště dovedl i kamaráda. Kubiš měl u sebe nějaké fotografie, a tak si vybraly.

„Že to byl právě Josef Gabčík? To byla náhoda,“ vzpomínala 80letá Lorna Ellisonová Combesová. „Chodila jsem s Josefem rok. Maminka oba parašutisty ,adoptovala‘. Stali se součástí rodiny a měli u nás i pokoj. Jednoho dne řekli, že se vracejí do okupované vlasti, víc neprozradili.“

To samozřejmě nemohli. Měli za sebou výcvik dobrovolníků pro zvláštní úkoly v týlu nepřítele a od října 1941 čekal jejich Anthropoid na vysazení. Termín se několikrát měnil, až byli konečně 28. prosince 1941 oba muži povoláni (společně se členy skupin Silver A a Silver B) na letiště Tangmere ke startu kapacitního letounu Halifax.

Marie Knaislová-Žilanová, která měla na jaře 1942 důvěrný vztah s Janem Kubišem.

Marie Knaislová-Žilanová, která měla na jaře 1942 důvěrný vztah s Janem Kubišem.

FOTO: Repro z knihy Někomu život, někomu smrt

V den odletu napsali poslední vůli. V té Kubišově bylo uvedeno, že v případě jeho úmrtí se má uvědomit rodina Ellisonových, u níž uložil své věci. Bylo mezi nimi i fotoalbum a několikastránkový dopis bratrovi a švagrové. Ellisonovi všechno předali v roce 1945 čs. ministerstvu národní obrany, které pozůstalost odevzdalo nejbližším příbuzným.

Gabčík měl rád vdolky i holky

Skupina Anthropoid seskočila krátce po půlnoci 29. prosince 1941 u Nehvizd východně od Prahy. Bylo to jinde, než zněl původní záměr, protože záchytné adresy měli do Plzně. Jinak je však provázelo štěstí a po různých peripetiích navázali kontakty se členy domácího odboje. V protektorátu se pohybovali pod jmény Zdeněk Vyskočil (Gabčík) a Otto Strnad (Kubiš).

Než se někdy v první polovině ledna 1942 odstěhovali do Prahy, bydleli krátce u policejního inspektora Václava Krále v Plzni. Ten jim obstaral policejní přihlášky i pracovní knížky a poslal je do plzeňské rodiny Vojtěcha Kučery. V jeho obchodě tehdy pracovala a současně u Kučerů i bydlela čtyřiadvacetiletá Marie Žilanová (1918-1993).

Po ženské společnosti toužil také Jan Kubiš, a jak už to mezi kamarády bývá, dostal Josef Gabčík „za úkol“ opatřit i jemu nějaké děvče.

Mnohem později na stránkách knihy Miroslava Ivanova Atentát na Reinharda Heydricha zavzpomínala: „Jací byli? Zdeněk, tedy Gabčík, miloval legraci, tvrdil, že má rád ,vdolky i holky‘. Lépe jsem poznala Ottu, tím jménem se mně představil Kubiš. Byl se mnou i se Zdeňkem dvakrát u nás doma v Chomli u rodičů. Rozuměli jsme si a záhy to nebylo žádné tajemství… Když se oba parašutisté u Kučerů objevili, rozhodl pán, že mě z rodiny policejně odhlásí. To mně později zachránilo život.“

Slíbili jsme si, že se vezmeme

V dubnu 1942 pomáhala Marie v přípravách a zabezpečení leteckého útoku britských bombardérů na plzeňskou Škodovku. Nálet však nebyl úspěšný a na továrnu žádná bomba nespadla. „Pamatuji si, že když po nezdařeném náletu odjížděl Otta zpět do Prahy,“ uzavřela vzpomínku na svou životní epizodu, „řekl mi, že jednou - až bude po válce - s ním pojedu na Moravu, aby mne představil jako svou nevěstu. Slíbili jsme si, že se vezmeme.“

Jak vážný byl jejich vztah? To již asi navždy zůstane tajemstvím. Marie Žilanová se po válce provdala, ale do konce života si schovávala Kubišův dopis, který nesl datum 12. května 1942: „Myslel jsem na Vás každý den, ale nemohl jsem Vám psát, neboť ten rodokaps, do kterého jste mi napsala Vaší adresu, si vypůjčil bez dovolení jeden z mých kamarádů a odjel s ním na Moravu. Musel jsem čekat, až se vrátí. Máničko, nevím, jak to bude s odepisováním. Rád bych Vám dal místo, kam byste mně poslala nějaký ten řádeček, ale je to nemožné.“

Vážnou známost udržoval Jan Kubiš také s Marií Kovárníkovou, u níž prožil poslední noc před odchodem do kostelní krypty 29. května 1942.

Vážnou známost udržoval Jan Kubiš také s Marií Kovárníkovou, u níž prožil poslední noc před odchodem do kostelní krypty 29. května 1942.

FOTO: Repro z knihy Někomu život, někomu smrt

Asi za týden přišel Marii Žilanové ještě jeden stručný Kubišův lístek se slovy: „Myslím na Tebe stále, Máničko…“ Oba dopisy psal Kubiš v Praze v situaci, kdy už přípravy k atentátu dostaly konkrétní podobu a někdy na konci dubna se s Gabčíkem rozhodli pro kobyliskou zatáčku.

Seznámení v tramvaji

Oba v tom čase však měli už několik měsíců i jiné milenecké vztahy. Podle tzv. Pannwitzovy závěrečné zprávy (tj. hlášení šéfa vyšetřovací komise Heinze Pannwitze o atentátu na Heydricha ze září 1942, vypracované pro Adolfa Hitlera) „navázal Josef Gabčík již počátkem ledna 1942 v tramvaji známost s mladou vdovou Annou Malinovou a mezi oběma vznikl velmi rychle intimní vztah, který vedl k tomu, že Gabčík u ní delší čas bydlel a alespoň některé dny a noci v týdnu se u ní zdržoval.“

Po ženské společnosti nepochybně toužil také Jan Kubiš, a jak už to mezi kamarády bývá, dostal Josef „za úkol“ opatřit i jemu nějaké děvče. „Malinová to učinila přes kolegyni z práce Ludmilu Soukupovou (roz. Kovárníkovou), která měla mladou svobodnou sestru Marii a žila s ní ve společné domácnosti,“ čteme v Pannwitzově zprávě. „Tak došlo mezi Kubišem a Marií Kovárníkovou rovněž k intimnímu vztahu.“

Anna Malinová byla o dva roky mladší než Gabčík, bydlela v malém pavlačovém bytečku na Pankráci a měla tříletou dcerku. Pracovala v kartonážním závodě na Smíchově, kde byla zaměstnána také Ludmila Kovárníková. Ta měla shodou okolností rovněž malé dítě (3,5letou dceru) a žila také sama, neboť její manžel byl od roku 1940 za sabotáž ve vězení.

I proto se k ní přistěhovala mladší, osmadvacetiletá sestra Marie a bydlely společně v Magdeburské ulici (dnešní Letenské) pod Hradem. Právě jejich byt v přízemí sešlého nárožního domu měl brzy sehrát zajímavou roli při přípravě atentátu.

Stačilo zaklepat na okno

Muži z Anthropoidu drželi svůj úkol v tajnosti. Jediným, kdo o něm od počátku věděl, byl příslušník sokolské odbojové organizace Jindra, učitel Jan Zelenka-Hajský, který se stal hlavním ubytovatelem parašutistů.

Zelenka se snažil najít někoho, kdo by mohl opatřit informace o pohybu Heydricha. Někdy v lednu či únoru 1942 náhodně potkal svého bývalého žáka Františka Šafaříka, jehož kdysi učil v obecné škole a který byl nyní zaměstnán jako truhlář u Hospodářské správy Pražského hradu.

Pětiměsíční známost spojovala Josefa Gabčíka s Annou Malinovou. U ní se schovával od 28. května do 1. června, kdy odešel jako poslední do podzemí kostela v pražské Resslově ulici.

Pětiměsíční známost spojovala Josefa Gabčíka s Annou Malinovou. U ní se schovával od 28. května do 1. června, kdy odešel jako poslední do podzemí kostela v pražské Resslově ulici.

FOTO: Repro z knihy Někomu život, někomu smrt

Když ho Zelenka získal ke spolupráci, sjednal schůzku s oběma parašutisty. Ti chtěli znát, kdy a kudy jezdí říšský protektor na Hrad, kde vystupuje a jestli má doprovod. Zprávy o časových údajích měl Šafařík nosit Zelenkovi do poštovní schránky v jeho bydlišti na Žižkově.

Na stránkách knihy Miroslava Ivanova Šafařík vzpomínal, že „kluci chodili s nějakými děvčaty“. Varoval je: „Ty holky vás shodí. A oni odpovídali, abych se nebál, že když jsou s nimi, není to tak nápadné, jako kdyby na Hradě okouněli sami.“

Po čase však Šafařík odmítal jezdit přes celé město a požádal Zelenku, aby našel vhodnější místo. A právě tehdy padla volba na ideálně dislokovaný byt sester v Letenské ulici. Šafařík vždy jen zaklepal na okno, a když se díky Ludmile nebo Marii otevřelo, vložil tam beze slova obálku s údaji a hned zmizel. Od Velikonoc 1942 bydlel Heydrich na zámku v Panenských Břežanech a Šafařík začal dodávat cenné informace o jeho příjezdech na Hrad.

Obálku zřejmě přebíral Jan Kubiš, který do Letenské ulice často chodíval za svou Marií. „Nakonec s ním Kovárníková otěhotněla,“ píše se v Pannwitzově zprávě, „a jednoho dne se u ní objevil údajný Kubišův strýc Hajský a vysvětlil jí, že dítě nemůže donosit, protože s ní její přítel nemůže během války uzavřít sňatek. Nemá si prý dělat starosti, neboť jí ve vhodný čas zajistí nezbytnou pomoc. K tomu však již nedošlo, protože se Kovárníková musela podrobit lékařskému zákroku v nemocnici v Praze.“

Zásnuby pět dní před atentátem?

Kubiš s Gabčíkem bydleli postupně v několika rodinách. Od 25. března 1942 přebývali u silně nábožensky založených manželů Fafkových v Kolínské ulici. Měli dvě dcery a mladší, dvacetiletá a vitálnější Liběna se po několika dnech s temperamentním Gabčíkem do sebe zamilovali.

Často byli viděni spolu, a to nejen při konspirativních záležitostech. On, katolík, doprovázel rodinu i na bohoslužby v českobratrském kostele. Někdy se v pamětnické literatuře uvádí, že se s Liběnou Fafkovou 24. května 1942 zasnoubili, a Ivanov ve své knize publikoval svědectví evangelického faráře Kristiána P. Lanštjáka: „Vyprosili si tehdy na mně slib, že je oddám 14 dní po válce.“

Ani tehdy však Gabčík nezapomínal na Aničku. Z bytu Fafkových bylo kousek cesty do sešlého domu na Pankráci, kde ho ve svém bytě s maličkou kuchyní a skromným pokojíkem mladá vdova ráda vítala. Tak se u ní parašutista objevil i den před atentátem (jak sama vypověděla 4. září 1942 před soudem s některými pomocníky atentátníků) a slíbil přijít opět za dva tři dny.

Také Kubiš udržoval do posledních dnů kontakt s Marií. I ta u stejného soudu řekla, že u ní Kubiš těsně před atentátem byl a další schůzku přislíbil za dva dny. Jaroslav Andrejs na stránkách své knihy Smrt boha smrti to nepovažoval za náhodu, ale „pravděpodobně už počítali s přesným datem atentátu a pojišťovali si tak - s důvěrou, že ho přežijí - dočasný úkryt v bytech méně exponovaných než jejich současné“.

Z ženské náruče do krypty

Šílenou noc z 27. na 28. května prožili nerozluční kamarádi každý jinde. Gabčíkovi přálo po střeleckém souboji s Heydrichovým řidičem štěstí a krátce po poledni se dostal k Fafkovým. V noci se stal malý zázrak, když při šťáře byl právě vchod jejich domu vynechán. Ráno si Gabčík uvědomil, že tuto rodinu již více ohrožovat nemůže, a odešel k Aničce.

Liběna Fafková, s níž se údajně několik dní před atentátem Josef Gabčík zasnoubil.

Liběna Fafková, s níž se údajně několik dní před atentátem Josef Gabčík zasnoubil.

FOTO: Repro z knihy Někomu život, někomu smrt

Kubiš přečkal středeční noc prohlídek u Piskáčků. Ve čtvrtek se vydal ke Khodlům, kde trávili s Gabčíkem první týdny života v protektorátu. Když u nich nikoho nezastihl, pokračoval k Fafkům. Tam se dověděl, že Gabčík zde strávil noc a odešel neznámo kam.

On to však uhodl a rozhodl se ho napodobit. Ostatně to své Marii slíbil. Nemohl si však troufnout to, co Gabčík v zastrčeném bytečku mladé vdovy. Nemohl ve vybičované atmosféře strachu přečkávat dny v tísni ještě horšího bytu obou sester s malým dítětem navíc. V pátek večer se proto rozloučil a s napuchlým okem se přesunul do Resslovy ulice, kde doplnil posádku kostelní krypty na pět mužů.

Tím posledním, sedmým, se stal až v pondělí 1. června právě Josef Gabčík, který loučení s Aničkou stále odkládal a chtěl ještě prožít poslední dny ve světě živých. Při odchodu neřekl, kam jde, ale slíbil, že přijde později.

Poslední setkání…

Nepřišel. On i šest dalších parašutistů se ukrývali v pravoslavném kostele až do 18. června 1942, kdy byli na základě selhání jiného parašutisty (Karla Čurdy) i dalších okolností odhaleni a po několikahodinovém nerovném boji skončili svůj život vlastní rukou.

Po identifikaci sedmičky mrtvých jim byly odťaty hlavy a Kubišovu a Gabčíkovu uložili do lihu. Před nimi pak museli vypovídat všichni, kteří je znali a pomáhali jim.

Tak se s oběma parašutisty naposledy setkaly i Marie Kovárníková, Anna Malinová a Liběna Fafková. Všechny tři byly 24. října 1942 v koncentračním táboře v Mauthausenu zastřeleny.