„Tak schválně, na čem přijede,“ obracím se k fotografovi, když na nejnovějšího vítěze ankety TýTý v kategorii Objev roku čekáme ve vodáckém areálu v pražské Troji. Místo setkání není náhodné, vždyť Daniel se do svých osmnácti vrcholově věnoval vodnímu slalomu. „Voda tak krásně hučí,“ rozplývá se nostalgicky při fotografování nad umělými peřejemi, zatímco já si pomalu zacpávám uši. Přiznávám, že mě trochu zklamal, když dorazil autem…

Představoval jste si, že se jednou budete živit sportem?

Sen vyhrát olympiádu a mistrovství světa mě opustil asi ve čtrnácti letech. Bavilo mě to dál, ale netoužil jsem mít život složený ze samých tréninků a závodů. Chtěl jsem jít studovat, protože mě zajímají informace.

Dá se taková disciplína zapomenout?

Vodní slalom je hodně náročný na přesnost, abyste dokázala technicky zvládnout průjezd jednotlivých branek, které na trati vytvářejí složité kombinace. Člověk musí vědět, jak je správně trefit a v jaké chvíli zabrat, a mít fyzičku, aby uvezl sám sebe. Čeští vodní slalomáři a kajakáři patří mezi nejlepší na světě, takže konkurence je opravdu velká, a jakmile nejste vytrénovaná, rychle ztrácíte kontakt se špičkou. Kdybych jel dneska závod, bude obrovský rozdíl mezi mnou a vítězem.

Ale nevyklopil byste se?

Že bych nebyl schopný sjet trojský kanál, toho se opravdu nebojím.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Aspoň že u českých úspěchů můžete být coby komentátor.

Mistrovství světa v Troji v roce 2013 bylo naprosto skvělé. Stál jsem na levém břehu na zhruba pětimetrové plošině a proti mně byla obrovská tribuna, na které sedělo pět tisíc lidí. Když jeli Vávra Hradilek a Jířa Prskavec, diváci buráceli tak, že se se mnou věž třásla. Právě emoce, které si nemůžu dovolit ve zpravodajství, jsou na tom to úžasné.

Kromě toho, že v České televizi moderujete pořady Hyde Park Civilizace a Studio 6, pokrýváte jako reportér i část zpravodajství. Zvládal byste tohle všechno bez sportovní minulosti?

Sport mě naučil věci plánovat, takže nic nenechávám na poslední chvíli. Už na vysoké škole jsem třeba seminární práci připravoval v okamžiku, kdy jsem měl zrovna volno, a klidně to mohla být i sobota. Snažím se dál sportovat, což je podle mě taky důležité, aby člověk vydržel a aby se na jeho výkonu neprojevovala únava. Organismus pak rychleji regeneruje a dokáže se lépe koncentrovat v cestě za svým cílem.

Když se na mě někdo škaredě podívá v metru, nenechám se vyvést z míry.

Pocítil jste někdy na vodě strach?

Měl jsem skvělého trenéra, který mě ovlivnil i v běžném životě. Na něm jsem viděl, že je možné věnovat se spoustě věcí pořádně a pečlivě. Kdybych měl něco dělat polovičatě, tak do toho nejdu. Na divoké vodě musí člověk umět odhadnout, na co má. Došlo mi to, když jsem poprvé sjížděl mezi vysokými vlnami a silnými válci při vypouštění Lipna, což je takový vodácký svátek.

Tehdejší trenér se mě ptal, jestli se bojím. Když jsem přitakal, tak povídal: To je dobře, protože těch, kteří se nebáli, jsou plné hřbitovy. Zpětně to vidím tak, že člověk by neměl mít strach, ale respekt, protože strach svazuje organismus a nutí ho reagovat pudově, zatímco respekt funguje na racionální úrovni, kdy člověk vyhodnocuje, na co má. Proto jsem nikdy nejezdil extrémní trati, neskákal velký vodopád ani se nepouštěl do úzkých soutěsek, protože jsem si na to nevěřil.

Mezi jeho oblíbené bruslařské trasy patří stezka podél Vltavy, která začíná u vodáckého kanálu.

Mezi jeho oblíbené bruslařské trasy patří stezka podél Vltavy, která začíná u vodáckého kanálu.

FOTO: Milan Malíček, Právo

V pracovním životě ale působíte velmi ambiciózně. Vystudoval jste dvě vysoké školy, mluvíte třemi cizími jazyky a ve čtyřiadvaceti letech jste se stal jedinou tváří televizního pořadu, který má už za sebou kolem sto dvaceti dílů.

Nemám žádné přehnané ambice, jenom naplno dělám, co mě baví. Na gymnáziu jsem si vybral matematickou třídu z toho důvodu, že tam bylo méně češtiny, protože nejsem úplně silný v gramatice. Pravopisné chyby prostě nevidím. Věřím, že kdybych psal do novin, dělal bych jich méně, ale ve své práci věnuji víc pozornosti obsahu. I proto, že mě matematika bavila, jsem šel na VŠE studovat mezinárodní obchod.

Historka o tom, že do týmu Hyde Parku Civilizace jste se dostal jako jeho fanoušek, který přišel na exkurzi, je asi přitažená za vlasy, ne?

Vůbec ne. Učil jsem se v parku nedaleko Kavčích hor na zkoušku, když mi přišel e-mail od tatínka, že se pořádá exkurze a že se uvolnilo jedno místo. Za hodinu jsem se hlásil na vrátnici. Procházeli jsme budovou a Marcela Augustová, která natáčela reportáž o tom, jak Česká televize zapojuje diváky do vysílání, se obrátila i na mě. Má odpověď je zaujala – bylo z ní asi poznat, že mám s mikrofonem zkušenost, protože už tehdy jsem pracoval v rádiu, a tak mi nabídli spolupráci.

Nejdříve jsem dva roky připravoval úvodní analytické reportáže pro Hyde Park, potom mi přibyly živé vstupy z terénu. V květnu 2012 mě poslali pokrývat začátek fotbalového Eura do Krakova, což pro mě znamenalo zlom. Když pak přišla nabídka moderovat Hyde Park Civilizace, odpověděl jsem, že by se na to hodil někdo starší, ale dramaturgyně Gábi Cihlářová věřila, že to bude dobré.

Vodnímu slalomu se závodně věnoval do osmnácti, teď jezdí jen rekreačně.

Vodnímu slalomu se závodně věnoval do osmnácti, teď jezdí jen rekreačně.

FOTO: archív Daniela Stacha

U vás vůbec všechno vypadá pozitivně. Stále skvěle naladěný a dobře připravený, zkrátka prototyp mladého úspěšného muže. Dokáže vás něco rozhodit?

Svým založením jsem optimista. Spousta lidí mi říká, že ráno vstávají se špatnou náladou. Ale proč? To víte, že mi každý nedělá radost, jenže pro mě je nejdůležitější, abych se mohl na lidi spolehnout. Ne u každého to vychází stoprocentně, takže třeba za tým, který mám v Civilizaci, jsem neskutečně vděčný.

A co v běžném provozu? Lezou vám někdy lidi na nervy?

Když se na mě někdo škaredě podívá v metru, nenechám se vyvést z míry. Mám takový přístup, že věci, které nemůžu změnit, zkrátka neřeším, ale zároveň nezapomínám na to, když mě někdo zklame.

Poznávají vás diváci mimo obrazovku?

Bohužel víc, než jsem čekal, ale to k této práci patří. Nikdy jsem nechtěl být slavný, jenom dělám, co mě baví. Rád pracuju s informacemi, rád se učím a dozvídám nové věci.

Hyde Park Civilizace je interaktivní pořad a vy jste s diváky v kontaktu přes sociální sítě, i když zrovna nevysíláte.

Jedna paní mi vyčetla, že hosta přerušuju, že ji vlastně baví poslouchat jako na přednášce. Takhle ale rozhovor nefunguje… I tak se snažím, abych slov používal co nejméně, protože hodně často stojí za to mlčet. Svůj, v uvozovkách, rekord jsem nastavil s Natálií Gorbaněvskou, jednou z osmi statečných, která protestovala na Rudém náměstí v Moskvě proti okupaci Československa. Dvakrát sedm minut jsem ji nechal mluvit bez přerušení.

S přítelkyní Lucií se znají od středoškolských studií v Českých Budějovicích.

S přítelkyní Lucií se znají od středoškolských studií v Českých Budějovicích.

FOTO: ČTK

Předpokládám, že když jste v jednom kole, musíte mít hodně tolerantní partnerku.

Má se mnou neuvěřitelnou trpělivost (smích). Seznámili jsme se na budějovickém majálesu, který jsem organizoval pro město, a ona zastupovala svoji školu, takže už jsme spolu nějaký ten pátek.

To už je skoro na svatbu, ne?

To nechám bez komentáře (smích).

Jak jste coby člověk, který bydlel do osmnácti let v Českých Budějovicích, spokojený se životem v Praze?

Několik měsíců mi trvalo, než jsem si zvykl na davy lidí a zařídil si to tak, aby se mi tady líbilo. Přišel jsem na to, do kterého vozu metra nastupuje nejméně lidí. Myslím, že směrem z Muzea na Kobylisy, kudy jezdím z televize domů, je to druhý vagón.