„V Indii se spojily dva nebezpečné faktory: vysoká nadmořská výška letiště a vysoká teplota, při níž pístové motory ztrácejí na výkonu,“ popisuje na záznamu hrozivě vyhlížející událost.

„Mně se to při obráceném přemetu, což je prvek, který ve skupině létáme jako jediní na světě, při poryvu větru takzvaně utrhlo a stroj byl na chvíli neovladatelný. Kolizí s druhým letadlem jsem ztratila vrtuli a z mého letadla se stal špatně letící kluzák. Kdyby tam seděl někdo méně zkušený, nemuselo to dopadnout dobře. Jirka Saller s vážně poškozeným křídlem a zablokovaným řízením provedl tak geniální přistání, že se mu všichni piloti chodili klanět,“ připomíná chladnokrevnou reakci 63letého kolegy, který při střetu přišel o kus křídla.

Když jsem po rádiu slyšela kolegu, že letí dál, ulevilo se mi, že jsem ho nesundala z nebe.

„Nadávala jsem,“ odpovídá stručně na otázku, jak reagovala. „Stalo se něco, co se stát nemělo. Když jsem ale po rádiu slyšela kolegu, že letí dál, ulevilo se mi, že jsem ho nesundala z nebe.“

Přesto je přesvědčená, že letecká akrobacie extrémně riskantní sport není: „Je nebezpečná pro ty, kdo to neumějí. My to umíme. Je třeba znát meteorologické podmínky v místě konání, jak to je vysoko, jak vysoko jsou mraky, jak to fouká, jaká je teplota a samozřejmě provozní omezení letadla.“

Radka Máchová

Radka Máchová

FOTO: Milan Malíček, Právo

Daleko víc nervů a krizových situací než při akrobacii prožívají při přeletech tam, kde přehlídka proběhne. Strach však ve vzduchu nemívá: „V nebezpečných situacích není na strach čas, musíte je rychle řešit. Když máte nějaký problém s autem, tak zastavíte. Letadlo se ve vzduchu nezastaví, musíte hned najít řešení.“

Létajícím býkům velí žena

Skupina leteckých akrobatů The Flying Bulls existuje už od 60. let minulého století. Založil ji v Chrudimi v rámci Svazarmu letec Jiří Tlustý. Dostali letadla i příležitost létat na zahraničních show, kde slavili velké úspěchy. V 70. letech se však dveře zavřely a skupina se rozpadla. Po revoluci ji Jiří Tlustý opět vykřesal k životu, sehnal sponzory, nová letadla a začali znovu.

Když po roce 2000 odcházel do leteckého důchodu, hledali nového vedoucího skupiny. Zkoušeli několik adeptů, ale nikdy to nebylo ono. Pak si vzpomněli na bývalou reprezentantku v letecké akrobacii Máchovou a od roku 2002 s nimi létá jako vedoucí pilotka. „Se vstupem do skupiny jsem ztratila zaměstnání,“ líčí konec profesní kariéry provozní ředitelka různých soukromých leteckých společností včetně letky nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. „To, že jsem žena, u zahraničních firem nevadilo. U těch českých ale nějak neumějí strávit, že jim velí ženská.“

U Flying Bulls neboli Létajících býků to problém není: „Sami si mě vybrali,“ směje se pilotka. „Ve vzduchu neexistuje demokracie. Tam prostě velím já a hotovo. Vedoucí musí řešit polohu slunce, výšku oblačnosti, směr větru, výšku a rychlost letu, pořadí a směr figur, choreografii. Ostatní mají jediný a zároveň velmi náročný úkol – držet se mě. Na zemi mi pak klidně můžou dát kapky, že to mělo být jinak.“

Létají společně křídlo na křídle, kabina proti kabině. Své umění předvádějí nízko nad zemí, aby je diváci viděli. To jsou světoznámí letečtí akrobaté pod jejím velením.

Létají společně křídlo na křídle, kabina proti kabině. Své umění předvádějí nízko nad zemí, aby je diváci viděli. To jsou světoznámí letečtí akrobaté pod jejím velením.

FOTO: Red Bull Media House

Čtyři letadla skupiny považuje Radka Máchová pro akrobacii za ideální. „Míň je pro diváky nuda, ve větším počtu už některé prvky nejdou ulítat a stroje se musí rozdělit.“ The Flying Bulls jsou jediná akrobatická skupina, kde je vedoucím pilotem žena. A na rozdíl od jiných formací mezi nimi nejsou vojenští piloti, což se prý pozná i na jejich chování: „Nehrajeme si na žádné tvrďáky.“

Končící zlíny

Na přehlídkách po celém světě všichni sledují, s čím přijdou. „Nejtěžší je být první, zalétnout prvek, který ještě nikdo nevymyslel,“ říká Radka Máchová a přiznává, že také na internetu hlídá, kdo co lítá. „Velmi dobří jsou Chilané, ale to jsou vojáci, ti mají úplně jiné podmínky jak finanční, tak tréninkové. U nás jsou někteří zaměstnaní, takže v žádném případě nemůžeme denně létat.“

Když jsem nad těmi šejchy letěla střemhlav dolů, v duchu jsem říkala: To čumíte, jak létá ženská.

Jenže to není hlavní problém: skupina létá na českých letadlech Zlín 50-LX, kterým letos bude končit životnost. „Je to pro skupinu geniální letadlo. Letadla, která se teď vyrábějí, se hodí pro sólovou akrobacii, jsou to takové formule 1 ve vzduchu. Při skupinové akrobacii nepotřebujete mít extrémní rychlost, potřebujete prvek bezpečně zaletět i při malé rychlosti,“ vysvětluje Radka Máchová.

„U nás se už bohužel akrobatická letadla nevyrábějí a k těm německým, co jsou k mání, mám výhrady. Se zlínem jsme dokázali zalétat celou sestavu na velmi malém prostoru, třeba kilometr krát 300 metrů. Nedovedu si představit, že bychom se s těmi novými letouny vešli v Budapešti nad Dunaj mezi dva mosty, knihovnu a parlament, jako to umíme teď. Budeme muset celou sestavu překopat, vymyslet nové prvky…,“ posteskne si a zároveň vyjadřuje naději, že Zlín Aircraft, který teď sídlí v Otrokovicích, výrobu malých letadel obnoví.

„Byli konkurenti, takže zahraniční výrobci naše firmy po roce 1989 skoupili a tak se zbavili konkurence. Dovezly se sem americké cessny, hornoplošníky, ale podle mě jsou líné a ani nejsou tak bezpečné, jak se říká. Naše letadla jsou daleko lepší. Pevně věřím, že se po dvaceti letech vrátí. Třeba v Jižní Americe by byl o zlíny velký zájem.“

Od modelů k seskokům

Každý rok předvádějí své umění na víc než dvou desítkách leteckých show po celém světě od Japonska po Saúdskou Arábii. V této zemi, kde ženy nesmějí ani řídit auto, křižovala oblohu před tamním panovníkem. „Když jsem nad těmi šejchy na tribuně letěla střemhlav dolů, v duchu jsem říkala: To čumíte, jak létá ženská.“

Se synovcem Petrem Svobodou s uraženou vrtulí repliky Fokkeru E3 z roku 1915.

Se synovcem Petrem Svobodou s uraženou vrtulí repliky Fokkeru E3 z roku 1915.

FOTO: archív Radky Máchové

„Mimo letiště jsem musela chodit v abáji (černý oděv zakrývající ženě celou postavu – pozn. red.), ale na hlavě jsem měla jen kšiltovku, ten černý hadr bych si na hlavu nedala ani za nic,“ říká rezolutně. „Když jsme v Džiddě přijeli z letiště na místo vystoupení, udělali kolem mě kruh, protože se báli, aby mě někdo nenapadl. Měla jsem na sobě kombinézu a ty ženy tam, celé zahalené v černém, na mě koukaly jako na naprosté zjevení. Bylo mi jich líto,“ vzpomíná pilotka.

„Je to země mimořádně nepřátelská vůči ženám. Auto nesmějí řídit nikoli proto, že by byly blbé a nenaučily se to – prý by bylo příliš havárií, protože by rozptylovaly muže za volantem. V kom je tedy problém? V Emirátech to bylo jiné. Chodily za mnou holčičky a chtěly se se mnou fotit,“ směje se Radka Máchová.

Ani ona, pocházející z evropského prostředí, však neměla cestu do kokpitu úplně snadnou. Má tři sestry a bratra, když jí byly čtyři, otec zemřel a maminka zůstala na pět dětí sama. „Dodneška před ní smekám. Už jako malá holka jsem se vrhla na modelařinu a v bytě, kde jsme bydleli i s babičkou, jsem smrděla s acetonem, brousila jsem balzu (modelářské dřevo – pozn. red.) a prach z ní byl všude.“ Z tyček na praporky dělala trup, z ohnuté čtvrtky křídla, dopředu napíchla kus plastelíny a letadýlko už svištělo po pokoji.

Letadlo je v říši strojů něco jako kůň v říši zvířat. Krásné a ušlechtilé.

Starší bratr pracoval jako letecký mechanik v Ruzyni a malá Radka ho tam často navštěvovala. „Ta vůně hangáru, šmíru, koženky mně naprosto učarovala. Jindy jsem hodiny stála na letištní terase a pozorovala letadla,“ vzpomíná a pochvalně připomíná i letecko-modelářský kroužek Svazarmu, kam chodila jako jediná holka. „Byl skvěle vedený. Každý víkend jsem trávila na letišti, běhala jsem s letadýlky na špagátu a honila body, protože bez nich jsem neměla nárok na balzu, která nebyla normálně k dostání, a nemohla bych stavět modely.“

Jenže nezůstalo jen u modelů: na základní škole byl parašutistický kroužek, kam chodily všechny její sestry. Tehdy se poprvé vznesla do vzduchu.

Od výplaty k výplatě

Když se pak Radka rozhodovala, co po maturitě, měla jasno: Vysoká škola dopravní v Žilině, protože součástí výuky byl i pilotní průkaz.

Jenže po škole, když nastoupila na správu letišť, mohla létat jen u Svazarmu. „Tehdy tam holka mohla akorát na plachtařku, na motorová letadla neměla šanci. Naštěstí mě vzal Aeroklub v Letňanech, každý čtvrtek jsem jezdila z práce autobusem na Prosek a odtamtud zabahněným polem do Letňan na tzv. přípravu. Jen proto, abych jim řekla, že přijdu v sobotu nebo v neděli, a mohla si zalétat. A zase jsem jela domů na Letnou. Nechtěla jsem žádné úlevy kvůli dětem, aby mi to někdo nevyčítal. Kluky jsem pak tahala na letiště s sebou.“

Reprezentantka v akrobatickém létání a maminka ročního syna na soustředění v Moravské Třebové v roce 1979.

Reprezentantka v akrobatickém létání a maminka ročního syna na soustředění v Moravské Třebové v roce 1979.

FOTO: archív Radky Máchové

Vdala se hned po škole, její manžel studoval v Žilině železniční dopravu. Krátce po narození prvního syna se dostala do reprezentace v letecké akrobacii. „Když se měl narodit druhý syn, požádala jsem o dočasné uvolnění z reprezentace. Po půl roce mi odepsali, ať vrátím reprezentační tepláky,“ směje se dnes.

„Tím skončila moje reprezentační i akrobatická kariéra. Horko těžko jsem pak sháněla peníze, abych si vůbec udržela pilotní průkaz. Zůstal mi, ale v akrobacii jsem měla skoro dvacet let pauzu. Žila jsem od výplaty k výplatě, když jsem měla v aeroklubu zaplatit 3000 za létání, musela jsem si půjčit. Jenže pak už jsem se rozhodovala, zda si půjčit na létání, nebo synkovi na boty. Oblečení jsem dokázala ušít, boty jsem udělat neuměla.“

Podle Radky Máchové je však podstatné, že synové prožili dětství a mládí plné zajímavých zážitků. „Jezdili jsme v zimě na hory, v létě na vodu,“ vzpomíná. „Nemyslím, že by domácnost nějak trpěla. Manžel je výborný kuchař, je to jeho hobby. To, že zrovna nebylo vyžehlené prádlo, nikoho nevzrušovalo.“

Oba synové mají své rodiny, paní Radka je dvojnásobnou babičkou. „Mám výborné, sportovně založené snachy,“ zdůrazňuje. Jeden syn je specialista na produkty pro outdoorové sporty, druhý vystudoval ekonomii a nyní pracuje jako řídící letového provozu na ruzyňském letišti. „Oba jsou skvělí lyžaři, potápěči, piloťák je zatím neláká,“ doplňuje jejich maminka.

Nejkrásnější pohled na svět

„Určitě nebudu vedoucím pilotem naší skupiny do sta let,“ směje se na otázku, jak dlouho chce ještě létat. „Každý půlrok chodím na ústav leteckého zdravotnictví na lékařské prohlídky, zatím je všechno v pořádku, a dokud mě nevyřadí, cítím se na to.“

Druhá věc je, kam se posunuje letecká akrobacie: „Čím jsou akrobatická letadla výkonnější, tím jsou akrobatické prvky agresívnější. Ztrácejí ale na kráse. Elegantní akrobacie je taková, kdy přecházíte z prvku do prvku, letadlo v tom vzduchu jakoby tančí. Teď vyletí v obrovské rychlosti někam vysoko a pilot to rozkope do všech směrů. To je atraktivní spíš pro rozhodčí než pro diváky.“ Flying Bulls mají naopak závěrečné nízké průlety, schválně letí na malé rychlosti a v náklonu, aby byli dobře vidět: „Co má divák z toho, když přeletíme jako blesk?“

Nákres sestavy pro akrobatickou leteckou show. Vedoucí pilotka podle ní kolegům sděluje, jaké figury budou následovat.

Nákres sestavy pro akrobatickou leteckou show. Vedoucí pilotka podle ní kolegům sděluje, jaké figury budou následovat.

FOTO: archív Radky Máchové

Všichni členové jejího týmu jsou šedesátníci a najít následovníky není snadné: „Dřív byla akrobacie součástí základního výcviku. Bez zvládnutí jejích základů nikdo licenci nedostal. Dnes si odlítáte základní osnovu a dost. Myslím, že to je chyba, vybrat vývrtku musí umět každý pilot.“ Přesto má skupina už dva piloty, kteří jsou připraveni převzít štafetu.

Pro život po létání má Radka Máchová pestré plány: „Pořídím si obytné auto a projedu si spoustu krásných míst, která jsem viděla jen z výšky. Nejvíc mě teď láká Baltské moře, Pobaltí, severní Německo, Dánsko, čisté klidné země. I když vím, že tam jsou komáři a zima.“

Víc času si najde pro další koníčky – plavání, lyžování, cyklistiku, potápění. „Mám kapitánské zkoušky, potápění z jachty je paráda. Uvědomila jsem si, jak je s létáním podobné: člověk si musí poradit s prostředím, kde není doma.“

S koncem létání to ale u ní tak horké nebude. Zalíbily se jí repliky bombardérů a stíhaček z první světové války, které dělá její synovec: „Jsou malinko zmenšené, takže lehounké. Už jsem s tím letěla. Paráda!“

Zatímco milovníci jízdy na koni přísahají na to, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu jejich čtyřnohého miláčka, Radka Máchová nezná krásnější pohled než z kokpitu letadla: „Letadlo je v říši strojů něco jako kůň v říši zvířat. Krásné a ušlechtilé. Kůň se přírodě opravdu povedl, letadlo se zase povedlo člověku. Ošklivé nelétá dobře, dobře létá krásné letadlo.“