Kritika i diváci chválí její autorské představení Milena má problém. Sama ho napsala, zrežírovala, zprodukovala, hraje v něm a zpívá. Je do něj tak ponořená, že nedokáže odlišit práci od zábavy. „Kromě toho vlastně jen odpočívám, abych zase mohla pracovat. Asi bych si měla najít nějakého koníčka,“ reaguje na otázku, o co se právě zajímá.

Představovala jste si tak svoji profesi, nebo vás to zaskočilo?

Já si vždycky představovala, že budu herečka, byl to můj sen – a ten se mi plní. Hrozně ráda jsem tancovala, zpívala a hrála si. Mamka mě v deseti přihlásila na dramaťák a já už po první hodině věděla, že to chci dělat celý život. Oba rodiče jsou inženýři, ovšem motali se kolem divadla Sklep. Mamka zpívala a táta pro ně skládal písničky, takže jsem sklepácké dítě, blbla jsem s nimi na jevišti při besídkách. Umělecké prostředí pro mě bylo samozřejmé.

Navíc váš strýček je populární herec, ovlivnil vás nějak?

Ne. Já o svém přání dlouho nikomu neřekla. Bála jsem se, že mě budou všichni odrazovat. Moje babička se s ničím nepáře a já měla strach, že mi to rozcupuje, že to nemá cenu, že nemám talent. Jediná mamka věděla, že jdu k přijímačkám na konzervatoř. Jsem částečně introvert a než jsem si něčím stoprocentně jistá, než to uzraje, nikomu to neříkám.

Ani později vám neradil, nevysvětloval?

Strýček, když se potkáme, mluví spíš o své práci, co viděl za dobré filmy a divadla. Takže znám jeho názory, ale že by se mi svěřoval nebo radil, na co si mám dát pozor, co dělám špatně, to ne.

Když jsem byla malá a lidi po něm pokukovali a usmívali se, myslela jsem naivně, že se dívají na mě. Odmalička jsem toužila po pozornosti, proto asi dělám herectví. Líbilo by se mi být idolem jako on. (směje se) Já osobně nebyla idolový typ, nevěšela jsem si herce na zeď, jen jsem toužila být v televizních pohádkách princeznou.

FOTO: Michaela Feuereislová

Co ještě vás na herectví baví?

Člověk tak může prožít spoustu životů, odreagovat se. Mně to pomáhá k uvolnění vztahů. Ani v dramaťáku jsem nepekla s dětmi, byla jsem tichá, neschopná se zařadit. Ale když jsme začali hrát, dovolila jsem si víc, měla jsem pocit, že jsme kamarádi, spadly bariéry. Získala jsem prostor, kde se můžu projevit, přestože se normálně stydím.

A taky si vyzkouším, co nejsem, třeba v seriálu Ulice rozmazlenou Adrianu. Když jsem ji před třemi lety začala hrát, koupila jsem si bez přemýšlení výstřední květované kalhoty, jaké by nosila ona. Baví mě zkrátka měnit polohy, které by mě normálně nenapadly.

Startovala jste symbolicky v seriálu První krok, co jste si odnesla?

Konkurz byl krutý, natáčení úžasné. Moje Eliška byla tanečně nadaná, ale bázlivá dívka, která se postupně uvolňovala a rozkvétala. Trošku jako já. Rozhodně mi byla bližší než Adriana, s tou bych se určitě nekamarádila. Vedla zpočátku divoký život, pila, brala drogy, byla strašně drzá. Já vůbec nejsem hádavý typ, trvá dlouho, než něco vyhrotím do konfliktu, bohužel to držím v sobě. Ale už se učím uvolňovat, Adriana mi pomáhá trénovat.

Takže už nežijete jako jeptiška, jak jste tvrdila?

Nee. Já totiž zaspala pubertu. V době, kdy ostatní hýří a užívají si, že se odpojují od rodičů, jsem tu potřebu necítila a byla hrozně rozumná. Nepila jsem, nosila si vlastní svačiny… Ale po konzervatoři jsem zjistila, že mi něco chybí, že jsem nevybitá. Takže na DAMU jsem si to vynahradila a začala pubertálně bláznit.

Moje úlety nebyly nijak výstřední, třeba jsem si dala během hodiny čtyři panáky a udělalo se mi tak zle, že jsem celý večer zvracela na záchodě. Časem jsem pochopila, že mi stačí jedna dvojka, kolem desáté začnu být stejně unavená a chci spát. Dnes jsem v takovém středu, občas se ráda napiju a užiju si večírek, ale nejsem úplně párty typ. Spíš zodpovědná, klidná…

Dřív měli lidi všechno naráz: svatbu, sex i společné bydlení. To musel být hrozný masakr!

Není to i tím, že jste přičichla na waldorfské základce k jiným hodnotám?

Asi jo. Je pravda, že jsem vždycky tíhla k duchovnu, což ta škola podporovala. Na druhou stranu, když vidím své spolužáky, jsem jedna z mála, kteří pubertu takhle zazdili. Takže to bylo spíš ve mně. Ezoterické prostředí, hledání a ujasňování si cesty mě zajímá pořád. Dlouho jsem měla pocit, že si musím vybrat jen jednu – ať už křesťanství, nebo buddhismus… Teď si říkám, že hlavní je poslouchat sám sebe, nedusit své pocity.

Proč jste vlastně šla po konzervatoři ještě na DAMU?

Cítila jsem, že se v sobě zatím nevyznám ani herecky. Že vůbec nevím, co dělám, že nemám na ty věci žádný názor. Pokud mi někdo řekne připomínky, splním je, ale sama nepoznám, kdy jsem dobrá a kdy špatná. Takže jsem potřebovala, aby mě ještě někdo vedl, abych byla schopná fungovat. Našla jsem katedru autorské tvorby – což byla nejlepší volba. Ukotvilo mě to.

V seriálu Ulice s filmovým partnerem Jiřím Panznerem.

V seriálu Ulice s filmovým partnerem Jiřím Panznerem.

FOTO: TV Nova

Výsledkem je vaše „Milena“. Co je zač?

Zvolila jsem téma dívky váhající před svatbou. Dozrála jsem totiž v ženu v domácnosti a zjišťovala, jaká úskalí může mít bydlení s partnerem. Uvědomila jsem si, že se ze mě, aniž bych to chtěla, stává nepříjemná, hádavá příšera, nesnášející svého kluka – za úplné blbosti! Místo pusy při příchodu zasyčím: Lásko, prosím tě… tohle musíš dávat sem, ponožky uklízet tam… Prostě děsné stvoření.

Došlo mi, že mu začínám vyčítat stejné věci, jako kdysi máma mně. Tehdy to nefungovalo a nebude ani dnes. Musím najít systém, jak nebýt nepříjemná a zároveň se nezbláznit. A tak jsem o tom napsala hru.

Jak?

Zjistila jsem, že tohle téma řeší v jisté fázi života všechny ženy. Zajímalo mě, jak se s tím popraly ty moje, proto jsem se ptala babiček, maminky a macešky. Překvapilo mě, že některé to vůbec neřešily, jak to přišlo, přijaly to jako úděl.

Nakolik tohle téma souvisí se svatbou? Volný vztah přináší stejné trable.

Svatbou se něco změní, je to hranice, kde se zvýrazní třecí plochy. Nedovedu si představit, že dřív měli lidi všechno naráz: svatbu, sex i společné bydlení. To musel být hrozný masakr! Svatba mi přijde pro ženu psychicky náročná – hrozí nebezpečí, že si začne být chlapem jistá a přestane se snažit. Jenže jistá si nemůže být nikdy.

To přece nemůže ani muž…

Ti to berou jinak. Po svatbě jako po určité, byť pofidérní jistotě touží spíš ženy, protože chtějí založit hnízdo a věří, že si tak chlapa pojistí. Muži se do svatby obvykle nehrnou…

Milena má problém, Divadlo v Celetné.

Milena má problém, Divadlo v Celetné.

FOTO: archív Šárky Vaculíkové

O vlastní svatbě jste už uvažovala?

Nebyla jsem holčička, která bájí o svatebním dnu, bílé vlečce a družičkách. Ale poslední dobou si uvědomuji, že je pro mě důležitá a určitě ji chci. Aby vztah vydržel a prošel správným obloukem, měli by ti dva zažít euforii, kdy jsou blázniví a chtějí se vzít. A nemyslí, co bude za pět let, prostě chtějí být svoji. Bez toho vztah přijde o krásnou fázi.

Měla jsem výčitky, když partner luxoval a já si četla roli. Na to už kašlu, jednou on, podruhé já.

Co na to říká váš partner?

Zatím jsme v situaci, kdy je na svatbu brzo, jsme spolu necelé čtyři roky. Je taky herec, o chlup mladší než já, ovšem není to vůbec znát. Dřív jsem byla na starší kluky, minulý přítel byl ode mne dvanáct let – asi jsem hledala určitou jistotu, až otcovskou, protože naši se rozvedli.

Ale už jsem velká holka, táta mě miluje a dává mi najevo dostatek pozornosti. Jsem vděčná, že mi přivedl do života – jako další vzor ženství – macešku. S mojí mamkou se skvěle doplňují. Ta je čistá duše, hodná, citlivá, taková víla. Maceška je zase opravdu fyzicky žena, každým coulem.

Minulý přítel byl taky herec?

Kameraman. Spřízněnost profesí beru jako hodně důležitou. Jen herec chápe, že hrajete, a nevyčítá, jak se můžete před kamerou tak přetvařovat, proč jste teď jiná, a jaká vlastně jste… S tím jsem mívala problém. Navíc jsem tehdy – už ve dvaceti – byla vtažena do společné domácnosti. Partner čekal, že budu vařit, uklízet, kupovat toaleťák, zařídím celý byt… Právě tehdy jsem se vzbouřila.

Dnes je vše, jak má být. Pokud je doma bordel, ani jeden z nás se nezblázní.

Takže Mileninu otázku jste vyřešila, co je teď váš problém?

Učím se nemít o sobě představu superženy a říkat si o pomoc. Zvykám si, že jsme na všechno dva, přiznám, že na něco nemám, nezvládám – a není špatně, když mi druhý pomůže. Dřív jsem mívala výčitky, když partner luxoval a já si četla roli. Na to už kašlu, vždyť je to správně, jednou on, podruhé já.

A kdy plánujete děti?

To se posouvá. Původně jsem myslela v pětadvaceti, ale dnes se mi zdá, že ještě nejsem připravená. Určitě hraje roli i obava, aby mi neutekla nějaká dobrá práce. Nechci mít dítě a pak litovat nebo se prát sama se sebou, že nechci být doma, ale točit a hrát. Ráda bych už byla trochu vyžitá a těšila se, jak si ty dva roky mateřství užiju. Snad kolem třicítky? I když mě trochu vyděsila paní doktorka, že budu další se starými vajíčky a začínám být pomalu za zenitem…

A opět Divadlo v Celetné, komedie Bluff a Matouš Ruml.

A opět Divadlo v Celetné, komedie Bluff a Matouš Ruml.

FOTO: archív Šárky Vaculíkové

Vše se dá skloubit, možná to zbytečně řešíte. Co znamená být připravená?

Máte pravdu. Já vlastně nechci mít dítě přesně podle plánu, raději ať se to stane, aniž bych o tom věděla. Prostě to jednou přijde a já se s tím nějak srovnám, hotovo.

Co s přítelem podnikáte, pokud vám vyjde společné volno?

Rádi spolu odpočíváme a občas ho vytáhnu na výlet nebo aspoň procházku.

Nedávno jsem četla knížku popisující jazyk lásky, jímž dáváme druhému najevo, že ho máme rádi. Každý má jiný: dary, uklízení, fyzický kontakt, pozornost… Pro někoho je projevem lásky vygruntovaný byt. Pro mě je to pozornost, ve chvíli, kdy mi ji druhý dává, nemusí už dělat víc, nic kupovat – a jsem šťastná. Líbí se mi, když jdeme do restaurace a dotkneme se pod stolem rukou, že o sobě víme…

Rádi spolu i cestujeme, ale než letět do Barcelony, koupila jsem si tyrkysovou skříň v indickém stylu. Tu budu mít na věky. A taky šetřím peníze na propagaci mých projektů.

Na Bali jste byli spolu?

Ne, s tátovou rodinou. Shání mezinárodním produkcím po světě lokace pro natáčení filmů a jezdí si odpočinout do Thajska. Tak jsme si to rozšířili a protáhli na tři týdny. Líbí se mi tamní životní styl a tempo, nejsou cílevědomí, neznají stresy, žijí jednoduše a úplně jim to stačí. Na chvíli se do toho zapojit bylo léčivé. Takový exotický polibek.

Ptala jsem se sama sebe, zda bych to zvládla napořád. Bydlet na malém ostrůvku bez aut, jezdit na kole a na koni, mít baráček, políčko a přes den rybařit… S evropskou náturou je to složité. A pro mě je to moc daleko, je mi dobře tam, kde vím, že dojdu v případě potřeby pěšky domů.

Každé druhé manželství se rozvádí, máte osobní hranici, co už byste netolerovala?

Teoreticky to neumím říct. O něčem si třeba myslím, že bych neustála, pak se to stane – a budu reagovat jinak. Za to, co se děje, můžou vždycky oba. A jde o to, zda existuje vůle být spolu, jestli šlo jen o klopýtnutí, nebo dlouhodobou lhostejnost. Ale překousnout lze asi úplně všechno.

Jak se vidí Šárka za deset let? „Určitě s dětmi, vdaná. A dobře zajetá herečka. Jinak se nemusí nic měnit.“

Jak se vidí Šárka za deset let? „Určitě s dětmi, vdaná. A dobře zajetá herečka. Jinak se nemusí nic měnit.“

FOTO: Michaela Feuereislová

A kde je vaše hranice v profesi, co jste ochotná udělat pro roli?

U nás se točí tak rychle, že herci nemají čas se na svoji postavu hlouběji připravit. Já bych s nadšením trénovala dva měsíce balet, přibrala dvacet kilo nebo si obarvila vlasy na zeleno.

V seriálu Cirkus Bukowski jsem šla donaha a známí se ptali, jaké to bylo. Nechci působit jako herečka, která se ráda svléká. Mám to tak, že když se točí milostná scéna, snažím se to udělat rychle. Pojďme se vykašlat na to, zda mám spodní prádlo nebo přelepené bradavky, buďme nazí jako v životě a natočme to na první dobrou. Jakmile začneme řešit, co nesmí být vidět, jen se to komplikuje a točí desetkrát. A stejně je poznat, kde se vás ten druhý snažil vykrýt.

S partnerem jste někdy hráli spolu?

Ne, to se zatím nepovedlo. Asi nás to občas napadne, ale zároveň se trochu bojíme, protože kolegové, kteří to už podnikli, nás od toho odrazují. Třeba i malé problémky, které máte ve vztahu, se při zkoušení mohou ozářit a vyhrotit. Ale chtěla bych to zkusit, ne ovšem ve vlastním projektu, musel by nás obsadit někdo třetí.

Zkusila jste si i polohu modelky…

To byla náhoda. Jen jsem pro kamaráda kadeřníka nafotila novou kolekci. Holky jsou rády, když je někdo nalíčí a učeše. Bylo to hezké, ale modelka bych být nechtěla, chodit navážno přehlídky. To bych u toho nemohla dělat opičky a legrácky. Myslím, že zraju na komindu. Dřív jsem vyhledávala tragédie a hluboké prožitky, ale jednou při zkoušení mi bylo řečeno, že jsem hrozný komik. Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Dnes tomu začínám trochu věřit.

Taky prý kreslíte.

Není to žádný zázrak, spíš taková terapie. Kreslím hlavně temperami, naplácám si třeba barvy na ruce a vznikne abstrakce. Ale bavilo by mě naučit se kreslit postavy, obličeje. V létě nosím notýsek a zkouším tužkou například babiččin portrét. Při kreslení si připadám jako americká hvězda – ve filmech obvykle žije v nádherném domě u moře, s krásným ateliérem, kolem stojanu má poházené hadříky, sklenice se štětci, vždycky něco řeší a pak si stoupne k plátnu a maluje. Já si pořídila aspoň stojan, vyskládám pěkně fidlátka…

Nelákalo by vás hrát v zahraniční produkci?

Dřív jsem měla docela chuť, hrála jsem v angličtině už divadlo a bylo to skvělé. Ale abych se dostala za hranice k filmu, musela bych se o to hodně snažit. Teď jsem naplno zaměstnaná tady. Zkouším v Brně husitskou komedii Tvrz a jsem ponořená do další vlastní věci, tentokrát spojené s hudbou, tíhnu k muzikálům a šansonům...