„Nepořídil jsem si ho z rozmaru,“ vysvětluje Ivan Krča, jemuž červeno-stříbrný osobní znak s motivem pařezu a tří nožů visí doma na čestném místě. „Chtěl jsem svým dětem Jiřímu, Janovi a Lence zanechat něco, co má vazbu na náš rod. Odmalička mám rád dobu rytířů. Když jsem jel někam na hrad nebo zámek a viděl tam erby nebo znaky rodů, přál jsem si mít taky ten svůj.“ Od loňska jej má a pořídil si k němu i vlajku.

Krča neboli pařez

Pařez se v červeném poli osobního znaku Ivana Krči nenachází náhodou. Jedná se o takzvané mluvící znamení, vycházející z původního významu příjmení držitele znaku. Krča ve staré češtině byl výraz právě pro pařez.

Na stránkách České genealogické a heraldické společnosti jsou zaneseny všechny české osobní znaky, které prošly schválením její komisí a následnou registrací. V seznamu znaků si nelze nevšimnout, že pan Pivoňka v něm má pivoňku, pan Beran berana a paní Klásková klas. „Význam příjmení by měl být ve znaku znázorněn,“ podotýká Arnošt Drozd, který je profesí stavař, heraldika je však víc než 20 let jeho velkým koníčkem.

FOTO: archív Petra Drozda

„Občanský znak by měl vyjadřovat osobnost svého nositele, jeho povahu, záliby anebo profesi,“ říká heraldik Arnošt Drozd, který jich již vytvořil spousty.

„Občanský znak by měl vyjadřovat osobnost svého nositele, jeho povahu, záliby anebo profesi,“ říká heraldik Arnošt Drozd, který jich již vytvořil spousty.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Říkat erb je nesprávné a zavádějící,“ dodává. Erby se pojily se šlechtou a její zrušení dne 10. prosince 1918 se stalo jednou z prvních právních norem samostatného Československa.

V osobním znaku by nemělo být nic hanlivého ani zesměšňujícího. Měl by vyjadřovat osobnost majitele.heraldik Arnošt Drozd

„Dnes se používá název občanský znak,“ uvádí na pravou míru Arnošt Drozd. První komunální znak vytvořil ještě v čase studií noc před zkouškou ze stavařiny. Bylo to pro městskou část Praha-Újezd. Jeho návrh v soutěži zvítězil a používá se dodnes. Od té doby již navrhl několik desítek obecních i osobních znaků a ví přesně, co v nich být má a co se naopak objevit nemůže.

FOTO: archív Petra Drozda

Ozubené kolo jako klenot

„Nic hanlivého ani zesměšňujícího,“ objasňuje. „Znak by měl vyjadřovat osobnost majitele, jeho charakteristické povahové rysy, povolání nebo záliby. Požaduje se originalita, to znamená, že by se neměl opakovat nebo být totožný s nějakým jiným znakem či erbem. A to ani v případě, že rod, jemuž znak patřil, už vymřel.“

Pravidla heraldiky jsou jednoznačná a návrhy, které je nesplňují, komise České genealogické a heraldické společnosti jednoduše neschválí. Kromě estetické hodnoty má znak i své neměnné složky. Jaké to jsou?

FOTO: archív Petra Drozda

FOTO: archív Petra Drozda

V první řadě je to štít, hlavní součást znaku, pochází z dob rytířských turnajů. Na jeho vršku obvykle trůní přilba zdobená klenotem a přikryvadly, romantickými ornamenty vlajícími kolem štítu. „Jejich původ je praktický,“ podotýká heraldik Arnošt Drozd. „Odvozuje se z rytířského pláště, z něhož po boji zbyly obvykle jen cáry.“

Klenotem, tedy hlavní ozdobou, dnes může být cokoli charakteristického. A tak modrý osobní znak pana Jaroslava Kaplana z Prahy zaujme ozubeným kolem. Důvod? Jednoduchý. Jaroslav Kaplan pochází z rodiny strojařů.

Kaple a hůl svatého Kryštofa

„Syn úplně oněměl, když otevřel zapečetěné desky. Takový dárek k padesátinám nečekal,“ vzpomíná na loňské narozeniny jeho matka, paní Eva Kaplanová. Dlouho přemýšlela, co dát potomkovi k jubileu do jeho zavedené a vybavené domácnosti. „Pak jsem slyšela reportáž o heraldice a sepnulo mi to!“ směje se čiperná důchodkyně. „Nechala jsem mu zhotovit osobní znak.“

Dala dohromady základní fakta o rodinné historii, přidala synovu fotku, aby měl heraldik představu, pro koho znak bude, a za tři měsíce už mohla darovat zapečetěné desky, ve kterých se nacházel znak i blason neboli jeho podrobný slovní popis. Celá záležitost stála kolem 5000 korun.

Paní Eva Kaplanová z Prahy nechala vytvořit osobní znak pro svého syna Václava k jeho padesátým narozeninám.

Paní Eva Kaplanová z Prahy nechala vytvořit osobní znak pro svého syna Jaroslava k jeho padesátým narozeninám.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Kromě ozubeného kola jako klenotu znaku je v hlavním modrém poli naznačen stříbrný oblouk kaple, protože jsme Kaplanovi. Pod ní se tyčí hůl svatého Kryštofa, patrona cestovatelů. To proto, že syn rád cestuje,“ popisuje Eva Kaplanová a dodává, že nechtěla znak nijak okázalý, ale spíš jednoduchý a hlavně splňující heraldická pravidla.

Mravenec je stejně velký jako slon

Která to jsou, vysvětluje Arnošt Drozd: „Například vyobrazení kožešiny se tolik nepoužívá, stejně jako helmovní korunka, ta je výsadou šlechty. Barvy, jako je žlutá a bílá, se kvůli dobré viditelnosti nahrazují zlatou a stříbrnou. Pole v osobním znaku mají být nanejvýš tři, více opět přináleželo šlechtě. Symboly v polích mají být dobře viditelné, bez ohledu na skutečnou velikost. Pak se klidně stane, že mravenec je stejně velký jako slon. A slon může být i červený, pokud ta barva znázorňuje třeba vášeň nebo krev.“

FOTO: archív Petra Drozda

FOTO: archív Petra Drozda

Dodává, že vše v heraldice má svoji symbolickou hodnotu a musí to být slovně popsatelné. „Vzpomínám si, že mi jednou rodina přinesla fotku dědy ajznboňáka i s nádražím s květinovými truhlíky v oknech. A přesně tak to chtěli mít vyvedené na znaku. Jenže znak není fotka, nezachází do detailů,“ vysvětluje Arnošt Drozd. „Znak zobecňuje a je symbolický.“

Při pátrání po historii rodu, odkud budoucí držitel znaku pochází, hledá heraldik jakoukoli zvláštnost či odlišnost. „Může to být bylina či geologická dominanta místa, kam rod náležel. Anebo neobvyklá profese, vlastnost, záliba. Vždy se něco takového najde!“

Tři nože, tři děti

Stejně tak to bylo v případě Ivana Krči z Bernartic. Proč se v jeho znaku skví kožešnické nože a dva zkřížené meče? Pohlédněme do blasonu neboli popisu jeho znaku:

„V červeném štítě vykořeněný pařez se třemi do oblouku zabodnutými kožešnickými noži, vše stříbrné. Na kolčí přilbě s točenicí a přikryvadly červeno-stříbrnými dva stříbrné zkřížené vztyčené meče, podložené postavenou červenou otepí sena,“ stojí v něm.

Osobní znak Ivana Krči z Bernartic symbolicky znázorňuje jeho původní profesi vydělávače kožešin, ale i to, že má tři děti.

Osobní znak Ivana Krči z Bernartic symbolicky znázorňuje jeho původní profesi vydělávače kožešin, ale i to, že má tři děti.

FOTO: archív Ivana Krči

„Kožešnický nůž odkazuje na původní profesi pana Krči, což byl vydělávač kožešin. A proč jsou hned tři? Symbolizují jeho tři děti. Zkřížené meče jako ozdoba znaku odkazují nejen na jeho pozdější profesi celníka, neboť jsou atributy svatého Matouše, patrona celníků, ale i na jeho zálibu v chladných zbraních,“ vysvětluje Arnošt Drozd.

Ivan Krča si do znaku přál promítnout i odkaz na rod, odkud pocházela jeho maminka. „Byl to rod Víšků z Litomyšle, a tak se v červeném poli objevuje i symbol otepi, vycházející z významu příjmení Víšek. Věchet znamená stočená hrstka slámy. A že je znak červeno-stříbrný? Tyhle barvy se mi prostě líbí,“ usmívá se pan Krča. Ke znaku si časem pořídil i vlajku a rád odpovídá turistům, kteří si ji zvědavě fotí, co a proč na ní vlastně je.

Svůj znak drží v tajnosti

Svým okřídleným vlkem s klíčem v tlamě na červeném pozadí se rád pochlubí i letecký mechanik Petr Krejčí z Ostravy. „Znak měl být původně modrý jako nebe, kde létají letadla, co opravuju,“ vysvětluje. „Pak ale zvítězila červená. Vlk, to je zvíře plaché i divoké, trochu odpovídá mojí povaze. Klíč v jeho tlamě je klíčem od nebeské brány svatého Petra, mého jmenovce.“ Nechal si ho zhotovit asi před šesti lety, kdy navštěvoval skupinu historického šermu. „Tam měl svůj znak každý. I mně se to líbilo,“ dodává.

To světová rekordmanka a majitelka nejdelších nohou na světě, čtyřicetiletá plavkyně Yvetta Hlaváčová, kolem znaku dělá tajnosti. Ačkoli jej používá v osobní korespondenci a postupně jím opatřuje své oblečení, utěrky i ubrusy, podrobnosti o něm prozradit nechce.

„Znak vyjadřuje moji životní filozofii. Jsou v něm skryty profese moje i mého muže, naše země původu a mnoho dalšího,“ vysvětluje česká rekordmanka, která žije s manželem i synem ve Španělsku. „Každá čárka a barva našeho znaku má svůj význam. Vše bude znát vždy jen náš následovník. Stane se to součástí rodinného dědictví,“ má jasno.

FOTO: archív Yvetty Hlaváčové

Narození syna Toma bylo pro českou rekordmanku, plavkyni Yvettu Hlaváčovou, podnětem k vytvoření znaku, v němž se symbolicky ukrývá její životní filozofie.

Narození syna Toma bylo pro českou rekordmanku, plavkyni Yvettu Hlaváčovou, podnětem k vytvoření znaku, v němž se symbolicky ukrývá její životní filozofie.

FOTO: archív Yvetty Hlaváčové

Svůj znak toužila mít už dávno, ale až po narození syna Toma v roce 2008 o něm začala vážně uvažovat. „Chtěli jsme mu s mužem předat něco, co bude ochranou a ozdobou rodu Tulip,“ tvrdí. Právě do něj se přivdala.

„Miluji výjimečné věci s hlubším významem a hodnotou. Teď, když znak mám, by to k němu chtělo ještě hrad, ne?“ žertuje.

Logo? To není stylové!

Podnikatel Zdeněk Nováček z Prahy postupoval opačně. Před jedenácti lety koupil východočeský barokní zámeček Potštejn, který zachránil před jistou zkázou. Otevřel jej veřejnosti a pořádá v něm spolu s manželkou koncerty, přednášky a divadelní představení.

„Ocitli jsme se před problémem, čím sjednotit pozvánky? Co dát na upomínkové předměty? Nějakou dobu jsme používali erb Dobřanských z Dobřan, posledních majitelů zámku, ale ten nebyl náš,“ vysvětluje pan Nováček, proč si před třemi lety taky nechal zhotovit osobní znak.

„Manželka mi říkala, ať si nehraju na šlechtu, ale používat znak mi přišlo stylovější než logo,“ tvrdí podnikatel Zdeněk Nováček, který koupil a zrekonstruoval východočeský zámek Potštejn.

„Manželka mi říkala, ať si nehraju na šlechtu, ale používat znak mi přišlo stylovější než logo,“ tvrdí podnikatel Zdeněk Nováček, který koupil a zrekonstruoval východočeský zámek Potštejn.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Manželka se tomu dlouho bránila. Nehraj si na šlechtu, říkala mi. A to bych já taky nerad. Ale mít znak mi přišlo lepší než používat třeba logo ZP, zámek Potštejn,“ směje se šedesátiletý podnikatel, který do svého znaku zakódoval symboly Potštejna, Prahy a nejnověji i Pakoměřic, kde koupil a opravuje menší barokní usedlost.

Nejsme Jamajka, ale jsme v pohodě

Také města a obce touží po své vlastní symbolice. Zájem o ni prudce vzrostl od roku 1990, kdy zákon o obcích umožnil novodobé udílení obecních znaků. Ten dnes má již více než polovina obcí a ročně jich přibydou další čtyři stovky.

„Byli jsme jedna z posledních obcí bez vlastního znaku,“ tvrdí starostka středočeské Líšnice Hana Navrátilová. „Všechny okolní obce ho už měly. Přitom šlo o náš cíl, se kterým jsme šli před čtyřmi lety do voleb, mimo jiné.“

Líšničtí tehdy vybírali z pěti návrhů. „Symbol lískového ořechu, od něhož je název Líšnice odvozen, cisterciácká lilie, protože cisterciáci sídlili v okolí, a golfový míček a hůl,“ objasňuje starostka, jaké nápady byly ve hře. „Máme tu totiž druhé nejstarší provozované golfové hřiště v Čechách. To první leží v Mariánských Lázních.“

Motivy golfu však v obecním hlasování převálcovala lilie a oříšek a ty se taky skví v líšnickém znaku schváleném parlamentním výborem pro heraldiku a vexilologii (zabývá se historií a symbolikou vlajek, praporů a standart - pozn. red.).

Znak i vlajku obec používá při všech oficiálních příležitostech. Znak se stal dokonce tak populární, že si jej místní vylepují na auta či jej hrdě nosí na tričku. Barevná podobnost se znakem Jamajky dala vzniknout i dalšímu obecnímu symbolu, neoficiální hymně Líšnice. „Nejsme Jamajka, ale jsme taky v pohodě,“ zpívá se v ní.