Pro i proti právě sklízí pořad Doktorka, který moderujete. Točil se před rokem, čím žijete dnes?

Bez ohledu na televizi jsou moje dny už osmadvacet let víceméně stejné, to znamená, že ordinuji pro normální pacienty. Posledních devět let jsem rozšířila nabídku o psychoterapii, kam chodí klienti s dlouhodobým nebo akutním problémem, s krizí… Přednáším taky pro Českou lékařskou komoru, VŠE i pro veřejnost a dělám motivační „business talks“ pro malé podnikatele, kterým radím, jak podnikat…

Máte čas na sebe?

No jéje. Kvůli natáčení jsem si zavedla úterky a pátky jako standardně volné dny. Buď doháním věci do práce, nebo se mi vynoří rychlá akce. Anebo vysloveně relaxuju. Jdu na výstavu, na procházku po Praze, zasportovat si – podle počasí. A samozřejmě si chráním víkendy. Konkrétně tohle úterý jsem byla s dcerou na výstavě nádherných smaltů a paličkovaných krajek, které vytváří moje přítelkyně. Pak jsme si udělaly kolečko po obchodech a večer jsme hrály aktivity.

Kolik let je dceři?

Jednadvacet, ale tohle hraní máme od jejího malička. Na člověče, nezlob se jsem děti učila v klidu prohrávat, pak jsme hrávali dostihy a sázky podporující logiku a scrable rozvíjející jazykové dovednosti. A taky hrajeme karty v naší speciální, kombinačně docela složité úpravě. Nejpodobnější je to whistu. To většinou pozve dcera i kamarády. Syn se už odstěhoval…

FOTO: archív ČT - Mikuláš Křepelka

Co vaši potomci dělají?

Dcera i syn se vrátili do stop naší rodiny, která byla technicko-umělecká, s řadou šikovných architektů. Jen já jediná se vymkla – byla jsem úplně tupá na matematiku!

Anička studuje vysokou zemědělskou, pětadvacetiletý Jan má ČVUT, odmala ho baví počítače a dnes pracuje v jedné firmě jako počítačový expert.

Moje děti měly období, kdy mi schválně strkaly pod nos coca-colu, nosily si pizzu a hamburgery

Řídí se vašimi radami o zdraví?

Nikdy jsem nedávala nevyžádané rady. Oni pro žádné ani moc nechodili, spíš se ptali na názory, postoje, přišli si pro uchlácholení, když se něco nepodařilo. Přirozeně sportovali, syn dělal aikidó, lukostřelbu a breakdance, dcera hip-hop, házenou a plavání.

Já jim do ničeho moc nekecala, nejsem typ rodiče, který si drží děti na uzdě celý život. Zhruba od šestnácti jsem jim říkala, že jsou pro mě dospělí, můžou chodit na brigády – a očekávám od nich, že budou mít svoje plány.

Takže žádná vzpoura, ani v pubertě?

Ale to víte, že ano. Měli období, kdy mi schválně strkali pod nos coca-colu, nosili si pizzu a hamburgery… Jejich puberta se totiž kryla s mojí mediální kariérou, na což museli reagovat negativně, jinak by nebyli normální. Ale to je už víceméně přešlo.

Přejímali různé vlivy, žák si vždycky vybírá učitele, vy můžete jako vychovatel jen předvádět, v čem jste spokojená a šťastná, ovšem zda to vaše děti okopírují, je věc jiná. A pokud to nepřijmou, není třeba to brát jako rodičovské selhání. Ať si každý zkusí život po svém, můj otec měl heslo: Poznej vše a dobrého se drž. Co to je, to si musí každý zhodnotit sám.

FOTO: archív ČT

Díky pořadu Jste to, co jíte jste měla pověst přísné dietoložky, která vyhazuje lidem jídlo z lednice. Jak na vás reagovali?

Já si vždycky libovala, že česká společnost není zvyklá zastavovat známé tváře na ulici. Lidi tu nejsou tak odvážní a nevyžadují přímou konfrontaci. Spíš jen pokřikují něco zpovzdálí a píšou e-maily. Ale z rodiny jsem vychovaná, že se nemám ohlížet na to, co kdo říká.

Nemyslela jsem jen negativní reakce…

Občas se mě na něco ptali v tramvaji nebo se dívali, co jím a co nakupuju za jídlo. Ale v tomhle směru nemá nikdo šanci mě nachytat, ne že bych si teď dávala bacha, že jsem sledovaná. Mě bavilo vždycky jíst dobře a zdravě, číst složení potravin, to není image k pořadu.

Vy sama žijete zdravě už od mládí?

V naší rodině byli velcí turisté, chodili jsme často na túry s batohem, což mě bavilo. V televizi nic nedávali, raději jsme běhali venku, lezli po stromech, sportovali. Byli jsme, dnešním slovem, hyperaktivní. Představa, že budeme sedět doma, se nám zdála absurdní.

A mlsání? Záleželo na tom, jak velké jste měla kapesné. Já vyrůstala u prarodičů, kteří žili na hranici chudoby. Pili jsme vodu z kohoutku, jedli zeleninu, jáhly, občas zvěřinu od strejdy nimroda nebo ryby od táty rybáře. Maso maximálně jednou týdně.

Kvůli pořadu Doktorka prošla Kateřina mediálním tréninkem. „Dozvěděla jsem se o sobě, že mluvím moc barokně, košatě… A že to je na nic! Takže jsem se to snažila odnaučit.“

Kvůli pořadu Doktorka prošla Kateřina mediálním tréninkem. „Dozvěděla jsem se o sobě, že mluvím moc barokně, košatě… A že to je nanic! Takže jsem se to snažila odnaučit.“

FOTO: archív ČT

To zní jako pohádka…

S čokoládou jsem se setkala až v deseti letech – ve škole jsme dostali vánoční kolekce, které byly tak hnusné, že je nesnáším dodnes. Ulítávala jsem ale na brambůrcích a měla jsem jeden zlozvyk, který dělal vrásky rodičům: lízala jsem sůl. Samotnou nebo rozpuštěnou ve vodě. Když jsem pak studovala homeopatii, měli jsme si najít svůj konstituční lék a mně vyšla právě sůl.

Je pravda, že na táborech se jedlo všelicos – párky, smažák… Přesto mám dodnes nejraději čočku, luštěniny, ovoce a zelený čaj.

Ale jeden zlozvyk nezapřete: kouření!

To je pravda. Začala jsem po nástupu do špitálu, tam kouřil každý. Kolem porodů dětí jsem vydržela šest let nekouřit – a pak jsem začala zase. V téhle restauraci je zákaz kouření, což mi působí muka, když se mám koherentně vyjadřovat, nedostává se mi dopamin.

Jako judista mám rychlé reakce a útočníky vyděsí, když se na ně hrne někdo mrňavý a beze strachu

S váhou jste problém neměla?

Jen zdánlivě. Když začal pořad Jste to, co jíte, byla jsem po rozvodu, ve stavu své největší vyhublosti – na výšku 165 cm jsem vážila 48 kilo. Neměla jsem prakticky svalovou hmotu. Díky následnému nepravidelnému režimu jsem pak začala rychle přibírat, až jsme si prosadili jinou produkční společnost a začali jsme chodit na obědy. Čímž jsem se dostala do svého normálu, žádný judista přece není hubený, ale je chyba zaměňovat svalnatost za tloušťku.

Změnilo se vnímání vaší osoby během vysílání Doktorky?

Reality show Jste to, co jíte se natáčela sto hodin – a vystříhalo se pouhých 45 minut. Ten formát předepisoval přísnou, protivnou babu a z té záplavy materiálu se žádaný přístup snadno vybral. Současný formát talk-show je zcela odlišný – natáčení trvalo vždy čtyři hodiny, můj prostor byl relativně daný a nebyla možnost moc stříhat. Takže to, co vidíte, to jsem já.

Osobně se mi tento vzdělávací pořad moc líbí, v televizi chyběl. Lidi mi píšou, že si Doktorku pouštějí i ze záznamu, aby jim nic neuteklo. Vážím si toho, protože během let na interně mi vadil pasívní přístup pacientů k vlastnímu zdraví.

Myslela jsem, že to se už zlepšilo.

Na západě přijdou pacienti k lékaři s hypotézou, co jim je, vědí zhruba, jak se to léčí, jaká vyšetření by chtěli udělat. A o výsledcích jsou schopni diskutovat. Samozřejmostí je znalost rodinné historie, archivování kopií lékařských zpráv, zkrátka vlastní angažovanost. U nás se sice uvolnilo centrálně řízené zdravotnictví, ale v lidech zůstává. Může mě vzít čert, když pacient nezná ani název svého léku nebo nečetl příbalový leták – a jen se diví…

FOTO: archív ČT

Lidé často hledají informace na internetu, jak se v nich orientovat?

Internetové poradenství je u nás velmi rozšířené – a nebezpečné. Často tam jsou nesprávné rady, diskuse. Schovává se za nimi spousta prodejců, kteří je vyprovokovávají. A tahle mediální masáž vedoucí k tomu, že lidé na sebe aplikují závěry, které se jich vůbec netýkají, je zavádějící. Každý student medicíny, když studuje příznaky nějaké choroby, zažije pocit, že ji má. Rozlišení od skutečného nebezpečí vyžaduje zkušeného odborníka.

Nejlepší je proto najít si svobodně lékaře, kterému člověk věří a stane se jeho partnerem v péči o zdraví. Bez toho mu neřekne věci, které jsou důležité ke zjištění správné diagnózy. Jen pasívně čekat, že doktor na vše přijde sám, je nerozum. Na internetu pak někdo napíše: Tohle neber, to je hrozné. Pacient se lekne a vyhodí to. A doktor se to ani nedozví.

Vždycky je nějaké módní téma, například překyselení organismu…

Nebo paraziti, detoxikace, čištění střev… Pokaždé se objeví vlna hrozivých názorů, co nás prý zabíjí. To šíření paniky je účelové, s cílem získat zákazníky, kteří za to budou ochotni draze zaplatit.

Prý jste nespokojená hlavně s mladou generací…

Už jsem si to trochu opravila. Generace vyrůstající po roce 1989 to měla totiž strašně těžké: rodiče se vrhli na vydělávání peněz a dohánění toho, co jim předchozí režim znemožnil. Výrazně se rozevřely sociální nůžky a z průměru, kde měli všichni stejné nic, dostali někteří restituce a jiní se úplně propadli.

Ty děti byly hodně opuštěné, připomínají mi válečnou generaci. Když byly v pubertě, měla jsem o ně strach. Dnes jsem fascinovaná, že přestože byly ponechané samy sobě a musely si najít svou cestu, jsou velmi šikovné. A tím, že nezažily rodinné prostředí a vřelost, hledají ji. Nejsou zdaleka tak promiskuitní jako naše generace, váží si přátelství a vztahů.

Takže vše v pořádku?

Trápí mě, že zdraví nepatří mezi jejich prioritní zájmy. Po vzoru rodičů budují kariéru, chtějí byt, auto. Ženy odsouvají mateřství a ani s pohybem to není nejlepší. Snad se tenhle trend zvrátí, do dcery hučím, že nejlepší doba na otěhotnění je do pětadvaceti, vše ostatní může pak dohnat…

A mladí muži se mi zdají zcela nepoužitelní v případě krizové situace, válečného konfliktu. Nemají rychlé reakce, nad vším hloubají a diskutují, jsou to takoví Hamleti bez jednoznačných postojů a cílů. Hodně jich je pyšných, že ničemu nevěří, neuznávají autority, jsou jakoby svobodní. Na druhou stranu podléhají naprosto nekriticky spoustě věcí, což je legrační paradox.

Věnujete se i vztahu mezi nemocemi a psychikou…

Je to neoddělitelně provázané a rozdělování je velkou chybou. Člověk je jeden, vedle psychiky a fyzična má emoce, nějaké hodnoty a přesvědčení. Projevuje se to zejména v interně. Pokud budete mít úzkost, změní se vám výběr potravin, jste schopná zpracovat jen maloobjemové a vysokoenergetické, ostatní byste vyzvrátila. Existují mýty, že lze vše ovlivnit vůlí, ale nelze.

Je třeba přistupovat s pokorou k limitům své choroby a ke své genetice, s tou nic nenaděláte.

Jsem věčný neposeda, zavřete mě a já umřu

Síla myšlenky tedy uzdravit nemůže?

Do jisté míry může, ale i negativně ovlivnit. Platí, že na co se soustředím, to roste. Pokud se zaměřím na drobné pokroky, chválím se za ně a raduju, mám větší motivaci dělat další. Ale pokud se soustředím na věci, které mě děsí, a říkám si nejhorší scénáře, můžu se dostat do stavu hluboké deprese. Krátíme si život tzv. smrtelnými hříchy jako závist, zloba, pýcha, stres – výsledkem bývá vysoký tlak, žaludeční problémy. Víme, že vzteklým lidem hrozí infarkt, těm, co se užírají, se rozhodí imunitní systém, hrozí nádorové onemocnění…

Vy sama působíte pozitivně, co vás vytáčí?

Čím jsem starší, tím mě rozhodí méně věcí. Ale štve mě hulvátství a zjevná nespravedlnost. Jako sportovci mi vadí jakákoliv přesila, tam ani nechci, aby mě něco dostalo do klidu, ale postavím se po bok toho, komu je ubližováno. Zvýší se mi adrenalin, mám černo před očima a jdu hájit spravedlnost.

Kolikrát je to až humorné, třeba se stane na ulici, že někdo druhého napadne – a já úplně zapomenu, že můžu být taky ohrožená. Jako judista mám rychlé reakce a útočníky většinou vyděsí, když se na ně hrne někdo mrňavý a beze strachu.

A pokud se stane nějaké bezpráví mně, dělám si o tom historky.

Prosím?

To mě naučil kolega: „Z nejhorších věcí si dělej hned ve chvíli, kdy probíhají, pártystory. Čili si představ, jak je budeš vyprávět přátelům, aby se zasmáli.“ Fakt to pomáhá. V těžkých chvílích si taky vždycky vzpomenu, co říkal děda, babička, kamarádky. Hledám jako v pohádkách to pírko, co si vytáhnete a pohladíte… Pomáhá mi i fyzická činnost, tanec, veslování. Jsem věčný neposeda, zavřete mě a já umřu.

Partner má stejné tempo?

My máme dost rozdílné zájmy. On miluje golf, který mě hluboce nudí. Děláme to tak, že si dáme opušťák a každý se věnuje svému. Jen na veslařský trenažér a plavání chodíme spolu.

Respektuje vaše zásady životního stylu?

Vzhledem k tomu, že ho mám ráda takového, jaký je – čili trošku při těle –, nekecám mu do toho, co jí. Občas si dá párky nebo si koupí něco u pumpy, pije colu. Ale skvěle vaří a vymýšlí kombinace, které by mě nenapadly – fantastický tatarák, ryby. Dnes mi třeba udělal k snídani báječná míchaná vajíčka…

Máte nějaké heslo?

Co není jedno, je fuk!