Vlajku, která není velká jako plachta, ale zároveň nepřipomíná mrňavý praporek, narychlo ušila Hana Dvořáková v roce 1998 ze zbytků látky, kterou našla doma. Tehdy se s mužem chystali na první cestu na mistrovství světa. Od té doby dělají své obci na Benešovsku každý rok reklamu v televizních přenosech.

„Když nás zabere kamera, hned nám známí píšou esemesky a osmdesátileté sousedky, které kvůli hokeji vynechají oblíbený seriál, nám po návratu nadšeně hlásí, že nás viděly,“ líčí pan Drahoslav a bere do ruky lihovou fixu.

Fanoušci u obrazovek si na tribunách kromě Olbramovic určitě všímají i dalších názvů měst a obcí, jejichž obyvatelé neváhají investovat desítky tisíc korun do pravidelných výjezdů na šampionát. Když se pak objeví v televizi, je to událost pro všechny jejich spoluobčany.

Českou vlajku ušila paní Hana z kousků látek, co našla doma, před prvním výjezdem v roce 1989.

Českou vlajku ušila paní Hana z kousků látek, co našla doma, před prvním výjezdem v roce 1998.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Přestože letos by se těmto fanouškům mohlo finančně ulevit, protože nemusejí cestovat za hranice, z tuzemského pořadatelství jsou spíš v rozpacích a nostalgicky vzpomínají na ceny lístků v Německu, Švédsku či Bělorusku.

Jako velká rodina

„Tohle není pro obyčejné smrtelníky,“ durdí se nad tisícovými částkami za vstupenky pětapadesátiletý učitel matematiky a přírodopisu Petr Marinov, mezi jehož výbavu v hledišti neodmyslitelně patří vlajka s nápisem Odry.

„Nehledě na to, že pro lidi byl vůbec problém se ke vstupenkám dostat. Podařilo se nám s manželkou získat lístek aspoň na utkání s Rakouskem a dál uvidíme,“ říká muž, pro kterého má fandění pomalu stejnou hodnotu jako to, že se znovu uvidí s ostatními příznivci hokeje.

A nejen s těmi českými. Za ty roky už se vytvořily vazby s fanoušky ze všech možných zemí. Rivalita? Ta u diváků na reprezentační úrovni snad ani neexistuje. „Jsme taková velká rodina,“ tvrdí Petr Marinov. Letos se dokonce u Dvořáků, kteří mají prostorný dům se zahradou, plánuje setkání doslova na mezinárodní úrovni. „Kdo bude chtít, může u nás přespat. Na půdě máme asi patnáct postelí,“ říká paní Hana, kterou touha podporovat český tým neopouští ani v důchodu.

Sbírka puků napovídá, kam všude už se Marinovovi za českým hokejovým týmem vypravili.

Sbírka puků napovídá, kam všude už se Marinovovi za českým hokejovým týmem vypravili.

FOTO: Pavel Karban , Právo

„Chceme být zkrátka u toho. Když naši získají medaili, tak se vracíme domů se vší parádou, hodinu objíždíme vesnici, troubíme a na balkóně pak vyvěsíme vlajku. Pokud ale vypadnou, dorazíme nenápadně v noci,“ popisuje různé taktiky při návratu z každoroční štace. „Letos nemáme tolik lístků, takže budeme spíš nabírat síly, a hlavně šetřit na příští šampionát v Rusku.“

Chtějí se podívat do Petrohradu. Moskva, kde se jim policisté lepili na paty, je už neláká. Nejlépe však nehodnotí ani naše hlavní město, kde je v roce 2004 překvapila přítomnost těžkooděnců u arény, průtahy při vstupu i omezené množství toalet. „Upřímně řečeno, Prahu máme z hlediska organizace na jednom z posledních míst. Snad se jim to letos podaří lépe,“ věří Dvořákovi, kteří si v roce 1999 v Norsku padli do noty s manžely z Oder, a od té doby jezdí společně.

Řádí jako ve dvaceti

„Bereme to napůl jako výlet a napůl už jako povinnost. Děti máme odrostlé, tak proč bychom necestovali? Když jsme v Kanadě vypadli ve čtvrtfinále, to víte, že to trošku zabolelo, ale jinak je to vždycky v pohodě,“ říká Petr Marinov.

Drahoslav Dvořák, pokud se našim nedaří, však nejde k peprnějšímu výrazu daleko. „Kurva, zaberte, když už sem jedu takovou dálku!“ hřímá z tribuny a někdy se po utkání nezdráhá - v dobrém - radit trenérovi. „Ať naši pořád nestojí za brankou,“ doporučoval například Aloisi Hadamczikovi.

Marinovovi na cestách. Štace, kam neletí letadlem, odřídí paní Yveta.

Marinovovi na cestách. Štace, kam neletí letadlem, odřídí paní Yveta.

FOTO: archív manželů Marinovových

„Když jsme získali před pěti lety poslední titul v Německu, chodil po hale prodavač, který měl na zádech bedýnku s pivem, podobnou, jaká se nosí při postřikování stromků. Po finále jsme chlapíka popadli za límec, přitáhli si ho a on se pak nestačil divit, jak rychle se mu nádoba vyprázdnila. Někdy si říkáme: Vždyť už nám je tolik, a přitom řádíme jako ve dvaceti,“ přemítají Dvořákovi, kteří si čtyřikrát sáhli na zlaté medaile českých hokejistů a potěžkali pohár mistrů světa. S pocitem, že k vítězství také trochu přispěli.

Výpravy, které s sebou pokaždé přinášejí slušnou dávku emocí, však vyžadují i jisté odříkání. Aby cesta byla finančně únosná, je nutné se uskromnit v požadavcích na stravu i na bydlení. Oba páry vzpomínají, jak při svých prvních výjezdech do Skandinávie bydlely dva týdny v autě a později v chatce o rozměrech čtyřikrát čtyři metry. „Pokud nejdete do práce, tak spánek nemusí být kdovíjaký a hygiena se dá zvládnout u benzínky. Jednou jsem si dokonce myla vlasy vodou ohřátou na plynovém vařiči,“ směje se paní Hana.

Každý výlet začínají plánovat brzy po skončení předchozího šampionátu. Jako správní turisté si zjistí, co je kde zajímavého k vidění, takže si zároveň udělají parádní dovolenou. „Znám fanoušky, kteří dobu, kdy se nehraje, prospí. Jenže my přijdeme ve tři ráno ze zápasu a v devět už jsme připraveni na cestu za pamětihodnostmi.“ Tak pozdní návrat z utkání má na svědomí posezení s ostatními fanoušky. „Nikdy nezapomeneme na tah s Finy po vídeňských barech,“ shodují se manželé Dvořákovi.

Mámo, pakuj!

Bílé dresy s barvami české hokejové reprezentace, které paní Hana musí přepírat i několikrát během šampionátu, ze sebe takřka nesundají a s oblibou je nosí i na výpravách do okolí. Většina českých hráčů, ke kterým se Dvořákovi hlásí po každém zápase, je už důvěrně zná. „Třeba Jakub Voráček na nás při rozbruslení vždycky zamává a chvíli se s námi zastaví. Pokecáme, povzbudíme.

Pořád je mi líto Honzy Marka (jeden ze tří českých hokejistů, kteří zahynuli v září 2011 při letecké nehodě - pozn. red.). Mladším spoluhráčům, kteří nás ještě neznali, vždycky říkal: To jsou ti Dvořáci, co to mají napsáno na vlajce,“ objeví se panu Drahoslavovi slzy v očích.

Fanoušci z Velkého Meziříčí byli vidět a slyšet i na mistrovství světa ve Stockholmu.

Fanoušci z Velkého Meziříčí byli vidět a slyšet i na mistrovství světa ve Stockholmu.

FOTO: ČTK

Hned ale zamíří do veselejších vod. To když si vzpomene, jak se další z letos nominovaných hráčů Jan Hejda přišel jeho ženy, která tehdy pracovala jako pokladní v supermarketu, zeptat na průběh zpáteční cesty z Rigy. „Zajímalo ho, jestli jsme dojeli v pořádku.“

Jak vlastně došlo k tomu, že se z Dvořákových stali téměř maskoti českého hokejového týmu? Naštvali je televizní komentátoři, kteří během mistrovství světa ve Švýcarsku před osmnácti lety dělali jednu chybu za druhou. „Když od nich zaznělo, že náš hráč bude ještě hodinu na trestné lavici, vyletěl jsem, že to poslouchat nebudu, že tam radši pojedu. Sedl jsem na vlak do Prahy, ve Sportturistu jsem zajistil lístky na všechna česká utkání až do konce a doma jsem ohlásil: Mámo, pakuj!

Nikdy jsme takhle dlouho za hranicemi nebyli a nikdy jsme si to ani nemohli dovolit. Teď nás kromě hokeje hnalo i to, že chceme poznat Švýcarsko. Hned při příjezdu jsme se díky nedorozumění dostali s autem až k hale a na VIP parkovišti jsme strávili i první noc. Po probuzení jsme přes zamlžená skla matně rozeznávali postavy pořadatelů, kteří čekali, až se vyspíme a budeme moct odjet,“ směje se pan Drahoslav při vzpomínce na svou premiéru na zahraničním šampionátu, kde Češi získali bronz.

Po čtvrtfinále se uvidí

Vratislav Čamek, lídr fanoušků z Velkého Meziříčí, bere se svou partou, ve které je většina podnikatelů, ale také například starosta města, účast na šampionátech jako dobrodružství. „Jezdíme naslepo a lístky sháníme až na místě. V tom je pro nás to kouzlo, při kterém si vyčistíme hlavu.“ Sám kdysi hrával okresní přebor v hokeji, a dobře tím pádem ví, že jednou jste ve sportu dole a jednou nahoře, takže hráčům neúspěch nezazlívá.

Pro manžele Dvořákovy bude letošní šampionát už osmnáctou příležitostí, jak podpořit české hokejisty.

Pro manžele Dvořákovy bude letošní šampionát už osmnáctou příležitostí, jak podpořit české hokejisty.

FOTO: archív manželů Dvořákových

Nedá dopustit na Jaromíra Jágra, jehož jméno nosí na dresu. „Všechny ostatní legendy strčí do kapsy. Jeho přítomnost dá týmu úplně jiný náboj.“ Zda se Vratislav Čamek podívá i na letošní šampionát, je zatím ve hvězdách. Odradily ho totiž ceny vstupenek i to, jak komplikované bylo se k nim dostat.

Drahoslav Dvořák si náladu zkazit nenechá. Po nocích se mu podařilo na internetu rezervovat lístky, které někdo včas nezaplatil, takže se s manželkou dostanou aspoň na několik zápasů v základní skupině a na jedno čtvrtfinále. „To je vždycky zlomový okamžik. Pokud naši postoupí, sháníme dál,“ vysvětluje s tím, že vstupenky se dají často získat od fanoušků, jejichž tým v turnaji skončil.

Jestli takový osud letos postihne český mančaft, Dvořákovi zatím neřeší. Koneckonců smutek z neúspěchu jim pokaždé vynahradí posezení s přáteli. „Jdeme spolu popít, a jestli naši vypadnou, tak ať jedou domů, ale my si ještě uděláme program jako turisti. V Praze se chci podívat na nově otevřené stanice metra,“ má jasno pan Drahoslav, jinak též mistr sloganů.

Českým hráčům letos vzkazuje: „Buďte dobří parťáci, vybojujte zlato. To vám přejí Dvořáci, budem koukat na to.“