„Jaká neprůstřelná vesta vojáky nejlépe ochrání a zároveň se jim bude dobře nosit? A má armáda na její pořízení vůbec peníze?“ I takové otázky se běžně honí hlavou bezpečnostní analytičky Kristiny Soukupové (35). „Ale jinak jsem pořád normální marnivá ženská, která se ráda parádí,“ ujišťuje mě s úsměvem blonďatá dáma v bílé košili a černém kostýmku šitém na míru, kterému říká montérky.

Jinak než konzervativně se ve své branži při jednání s nejvyššími vojenskými šaržemi různých států světa, jimž pomáhá jako šéfka vlastní firmy sjednávat mnohamiliardové obchody s potřebami pro armádu, oblékat ani nemůže. Kolikrát musí zapomenout i na boty na podpatku, natož aby si vzala hlubší výstřih.

„Použít ženské zbraně? V ten moment bych se, zvlášť v západních zemích, profesně odepsala,“ říká rezolutně s tím, že na módní výstřelky má dostatek prostoru v soukromí. Ale o tom až později.

S admirálem v klubu

Je pravda, že jako malá měla jenom jednu panenku, ale s autíčky nebo na vojáky si také nikdy nehrála. Nehledě na to, že příslušníka armády v uniformě viděla poprvé naživo až ve svých dvaceti letech. Původně se chtěla stát lékařkou, vždyť její otec pracuje jako chirurg a matka je bývalá zdravotní sestra. Její rozhodnutí ale zlomil roční pobyt na střední škole v USA, kde si dokonale osvojila angličtinu.

„Když jsem se vrátila, nikdo nepoznal, že nejsem Američanka. Rozhodla jsem se znalost jazyka neztratit a využít ho třeba v oblasti mezinárodních vztahů,“ vysvětluje, proč po maturitě na gymnáziu nastoupila na Anglo-American University v Praze. Během studia se spřátelila mimo jiné se spolužáky z Balkánu, kteří jí vyprávěli o svých zkušenostech s válkou.

Kristinu začalo zajímat všechno, co se týká ozbrojených konfliktů, takže za magisterským a následně doktorandským titulem zamířila na katedru válečných studií na King’s College London, kterou absolvovala jako jediná česká občanka. Měla štěstí, že hned po škole se katapultovala do nejvyšších pater mezi generály a admirály. Díky těmto pracovním kontaktům získala ve Velké Británii přístup do tradičních vojenských klubů, kam ještě donedávna žena vůbec nesměla.

„Pánský doprovod musel všude se mnou, dokonce i na toaletu. U dveří čekal a odvedl mě zpátky do restaurace nebo baru. V jednom klubu, než jsem vstoupila do místnosti, se dokonce můj průvodce musel nejdřív zeptat na svolení přítomných pánů,“ popisuje jeden z mnoha zážitků spojených s prací armádní konzultantky. Pomáhá resortům obrany různých zemí a zároveň zbrojařským firmám s analýzou trhu.

Jak unikla atentátu

V Londýně, kde si založila firmu, žila dohromady deset let. Možná jen díky tomu, že se v dopravní špičce nechtěla mačkat v podzemní dráze, a do kanceláře chodila raději pěšky, je dosud naživu.

„Jednou mi začalo v půlce cesty pršet, tak jsem přece jenom zalezla do metra. Zůstali jsme stát v tunelu a Britové, jak jsou zvyklí, že provoz nefunguje třikrát denně kvůli poruše signalizace, koukali na hodinky a byli nervózní, že přijdou pozdě do práce,“ líčí události z července 2005, kdy ve vagónech explodovaly celkem tři bomby.

Kostýmky šité na míru si bezpečnostní analytička Kristina Soukupová do určité míry sama navrhuje. Potrpí si při tom na propracovanost detailů, jako jsou klopy nebo manžetové knoflíčky.

Kostýmky šité na míru si bezpečnostní analytička Kristina Soukupová do určité míry sama navrhuje. Potrpí si při tom na propracovanost detailů, jako jsou klopy nebo manžetové knoflíčky.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Nikoho ani nenapadlo, že může jít o teroristický útok. Venku jsem zjistila, že vybuchly dvě stanice. Přes jednu jsem jezdila z domova a přes tu druhou od svého bývalého přítele. Kdybych ten den byla líná, tak mám smůlu. Hned jsem po telefonu uklidňovala rodiče, že jsem v pořádku, že hromadnou dopravou vlastně moc nejezdím, že už se to stalo a bezpečnostní opatření jsou teď tak obrovská, že se to zřejmě nikomu nepodaří v dohledné době zopakovat.“

Přestože pracuje v odvětví, které se zabývá zbrojními technologiemi, zbraň si zatím nepořídila. „Střílet už jsem sice zkoušela, ale připadá mi nebezpečné mít u sebe pistoli, když ji neumím dobře použít. Jinak se ale snažím se všemi produkty seznámit. Několikrát jsem jela v tanku a pobyla na různých místech plných monitorů a map, odkud se během boje řídí vojsko. Kdybych na jednání s muži, z nichž většina má vojenskou zkušenost, analyzovala něco, o čem nic nevím, bylo by to hodně neprofesionální.“

Tvrdí, že se na zboží v armádním byznyse přitom nedívá jenom jako na něco, co má ochránit životy, ale jako na předměty vědeckotechnického pokroku.

„Výsledky výzkumu slouží i k běžnému používání, například internet nebo navigace, o kterých ani nevíme, že je původně vyvinula vojenská laboratoř.“ Marně byste však u ní doma hledali vystavené modely tanků nebo stíhaček. Poličku Kristiny Soukupové zdobí nanejvýš náboje z brokovnice od tatínka myslivce, který svým nejbližším pokaždé na Nový rok vystřelí jednu ránu pro štěstí.

Dejte mi publikum

Ačkoli se svým vzděláním by se mohla věnovat i vědě, zalézt do knihovny, studovat válečné teorie a na jejich základě vytvářet vlastní analýzy, dává přednost realitě. „Nedokázala bych jenom bádat a přitom ani nevědět, že skončila studená válka. Na akademické půdě jsem ale jako ryba ve vodě, když mi dáte publikum, které mě musí poslouchat,“ usmívá se mladá žena, jež v současné době vojákům a policistům ze zemí NATO přednáší o tom, jak se mají chovat na sociálních sítích, aby neublížili sobě ani státu.

„Sociální sítě fungují podobně jako zbraňový systém, protože dokážou napáchat spoustu zla, ať se to týká falešných profilů, nebo chyb, o kterých ani nevíte, že jste se jich dopustili. Dám vám příklad z druhé strany. Nedávno jsme objevili, že jeden džihádista tweetoval, co právě dělá, a přitom měl na telefonu zapnutou funkci, která hlásila, kde se v ten moment nachází. Odhaloval svou pozici, čímž poskytoval nepříteli, tedy nám, výhodu. Bohužel se to stává i na naší straně, proto je tak strašně důležitá osvěta.“

Prezentaci armády na internetu zároveň považuje za prospěšnou, aby občané věděli, že je tu pro ně. „Jenže voják, který přijde večer domů a sundá uniformu, je taky jenom člověk, takže musí umět vybalancovat, co je soukromí a co práce. Ve chvíli, kdy má na profilu fotku v uniformě nebo píše, že je zaměstnancem armády, musí se podle toho chovat. Nemůže třeba kritizovat hlavu státu, protože je to jeho nejvyšší velitel, neměl by vystavovat obrázky nahých slečen nebo psát, že za tři dny odjíždí do Afghánistánu zabíjet lidi.“

Od přírody cynik, ale…

Tvrdí o sobě, že je od přírody cynik a že i díky svému studiu válku bere v první řadě jako obor skládající se z mnoha disciplín typu politologie, sociologie, práva či antropologie.

Někdy se však emocím neubrání. Když například poprvé ve škole četla svědectví lidí, kteří prožili genocidu ve Rwandě, odstup byl tentam. „Několik měsíců jsem kvůli tomu nespala, protože mě pronásledovaly strašlivé sny, a dodnes, když si na to vzpomenu, mám husí kůži.“

Na promoci v Londýně po boku profesora Jamese Gowa, který si Kristinu na katedru válečných studií vybral.

Na promoci v Londýně po boku profesora Jamese Gowa, který si Kristinu na katedru válečných studií vybral.

FOTO: archív K. Soukupové

Co se týká aktuálních konfliktů, například toho na Ukrajině, nemyslí si, že by přerostl v ještě něco většího. „Země budou podporovat bojující strany, ale otevřený konflikt by prakticky znamenal třetí světovou válku, což si evropské státy, které jsou plynem a naftou pořád ještě závislé na Rusku, nemůžou dovolit.“

Kristině vadí, že evropská společnost, která už dlouhou dobu žije v míru, vnímá válku velmi sterilně. „Média kolikrát retušují obrázky, aby nebyla vidět krev a skutečná hrůza, protože na to čtenář nebo divák prostě není zvědavý. Společnost si pak myslí, že vojáci na misi jenom sedí a popíjejí pivo, a když přijdou nějaké ztráty, tak si za to můžou sami, protože byli špatně trénovaní.

To má zpětně vliv na politiky, kteří do armády nechtějí vkládat peníze a vojáky posílají s ohromně drahou technikou na povodně nebo hlídání lesa u muničního skladu.

Místo toho aby cvičili obranu státu, tak sedí v kasárnách, leští si zbraně a koukají, jak jim všechno hnije. Politici váhají s tím, jestli nechat vojáky bojovat a riskovat ztráty, ale armáda musí lidem říkat, na co tady skutečně je: ano, ráda pomůže, ale primárně ji máme kvůli něčemu jinému,“ má Kristina poprvé blízko k tomu, aby se rozčílila. Není divu, vzhledem k tomu, že nákup drahého vybavení pro vojáky často sama pomáhá zprostředkovat.

Z Londýna do Strakonic

Tím, že hodně cestuje, pracovně jedná s muži ve vysokém postavení a zároveň musí dodržovat pravidla mlčenlivosti, nepodařilo se jí zatím udržet žádný ze svých vztahů, které většinou ztroskotaly na žárlivosti partnera.

Kvůli tomu poslednímu, vojákovi, u kterého čekala větší pochopení, se před čtyřmi lety přestěhovala z Londýna do Strakonic. „Pyšním se tím, že dokážu přežít všude – vyrostla jsem v Praze, rok jsem strávila ve dvanáctitisícovém městě v Americe a deset let v Londýně. Přesto Strakonice znamenaly obrovskou změnu.

Ani nevím, jestli to byl větší šok pro mě, nebo pro tamní občany. Oblékala jsem se do věcí z Londýna, ve kterých jsem na jihu Čech byla za exota. V dlouhém kašmírovém kabátě se stříbrnou liškou jsem šla do Billy na nákup a přišlo mi to normální, zatímco si na mě lidi ukazovali, jestli jsem se nezbláznila. Stejně tak vzbuzovaly pozornost čelenky, které jsem si dotvářela aplikacemi s obrovskými kytkami, nebo šaty na ramínka ušité z šátků, ve kterých jsem si šla sednout do putyky k řece. Ve svém šatníku jsem zkrátka neměla nic, v čem bych splynula s davem.“

Když se s přítelem rozešla, zamířila do rodné Prahy za rodiči, mladším bratrem a hromadou kamarádů, hlavně bývalých spolužáků z gymnázia. Svou londýnskou firmu a komunikaci s klienty vede převážně přes internet a telefon, ale když je potřeba, okamžitě se rozjede na druhý konec světa.

Abych zůstala ženou

To, že je svobodná a bezdětná, zatím vnímá jako výhodu, a když má čas od času nával mateřské touhy, věnuje ji své devítiměsíční neteři. Pro děti přátel zase každoročně pořádá halloween. „Dohromady je nás přes čtyřicet, takže se scházíme u toho, kdo má velký dům se zahradou. Všechno vyzdobím kostlivci, pavouky a náhrobními kameny, nechám dovézt suchý led, abychom měli mlhu, a od rána se téměř nehnu od plotny. Málokteré dítě sní černou olivu, ale když ji naaranžujete jako pavouka, tak to chtějí všichni. Vyžívám se v tom, když můžu někoho hostit, takže menu o čtyřech chodech u mě není nic výjimečného,“ prozrazuje Kristina s nadšením, až se člověk diví, že žije sama.

„Na cestách si zpravidla nekupuji oblečení, ale jídlo, třeba z Londýna si vozím tašku plnou exotického koření, které u nás neseženu. Miluji thajskou, libanonskou nebo mexickou kuchyni, a když někoho zvu domů na večeři, ptám se: Co dáme za kontinent – Afriku, Asii nebo Blízký východ? Jakmile moji vášeň odhalili kamarádi, téměř nonstop se ke mně objednávají na jídlo. Nejdřív si přečtu recepty a pak zkombinuji ingredience podle toho, co mám doma, takže každý můj pokrm je originál.“

Přiznává, že vaření a setkávání s lidmi mimo obor je pro ni způsob, jak si vyčistit hlavu a nezešílet. „To, čím se živím, je vlastně smutná práce, primárně o smrti a o zachraňování životů, takže jako protipól vyhledávám aktivity, které jsou možná i trochu ulítlé,“ naráží na svou další zálibu, tanec u tyče či břišní tance. „Je radost na chvíli vypadnout z prostředí, kterému dominují muži, abych si zachovala kus ženství.

Potřebuji ty dva světy vyvážit, i když moc dlouho mezi ženami nevydržím, protože vzhledem ke své profesní deformaci na rozdíl od nich mluvím k věci. Kamarádky se musejí smířit s tím, že mě už asi nikdy nebude zajímat, co nemožného jim včera řekl jejich přítel a jestli jsou v těch šatech tlusté. Nechápu lidi, kteří řeší prkotiny, pořád nadávají, že se mají špatně, a přitom doma u kafíčka sledují ve zprávách, jak někde lidem řežou hlavy. Nemám za ně výčitky, ale snažím se svou prací přispět k tomu, aby svět byl lepší.“