V nové hře Ypsilonky Sežeňte Mozarta hrajete zajímavou postavu, která dokonce přivedla Mozarta k zednářství. Co je to za chlapíka?

Karl Ludwig Giesecke, reálná historická osoba. Dělal ve Vídni jevištního mistra a s Mozartem se znal. Navrhl mu námět na Kouzelnou flétnu, a protože sám byl svobodný zednář, přemluvil k tomu i Mozarta, který pak taky vstoupil do zednářské lóže. Opera Kouzelná flétna je překrásná hudba, ale obsahu není moc rozumět. Zednářská pravidla jsou složitá, aspoň pro mě, ale co jsem se ptal, tak nejsem sám, kdo jim moc nerozumí.

Kouzelnou flétnu spáchali spolu, ale Giesecke se pak vydal jiným směrem. Zajímaly ho kameny a stal se zakladatelem mineralogie. Dlouhá léta byl profesorem v Dublinu, kde mnoho let po Mozartovi taky zemřel. No a hra Sežeňte Mozarta pojednává právě o okolnostech vzniku opery Kouzelná flétna.

Máte vztah k mineralogii či tajným spolkům?

Tajné spolky mě neberou, moc jim nerozumím. Mám raději spolky s jasnějšími pravidly, třeba mariášový spolek. Kameny mám rád. Ne, že bych je chodil sbírat, ale líbí se mi.

Když jsme vloni byli s ženou v Portugalsku, tak jsme s sebou táhli domů tolik šutrů, že jsme část museli na letišti vysypat, protože nás nechtěli kvůli nadváze zavazadel pustit do letadla.

V Ypsilonce jste ve stálém angažmá. To je novinka? Koncem 70. let jste odešel na volnou nohu a vydržel jste to víc než třicet roků. Co to, že jste zakotvil?

To se změnilo teprve nedávno, protože ředitel Ypsilonky Honza Schmid je člověk laskavý a řekl bych dokonce, že až moc tolerantní. Poznal jsem zdejší lidi a není tu ani jeden blb. Naopak vládne velmi příjemná atmosféra. Tak jsem si řekl na starý kolena: tak jo, jdu do toho.

Odejít v roce 1978 na volnou nohu ale nebylo moc obvyklé, nebo ano?

Řekl bych, že to bylo dost odvážné.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Napadne mě, že buď máte ohromně rád svobodu, nebo se s každým nesnesete.

Já se snesu. Ale co opravdu nesnesu, a jsem pak schopen být i nepříjemný, je, když se křičí a převažuje nedobrá atmosféra. A já byl v takovém divadle! Taky jsem z něho odešel, aniž bych věděl, do čeho jdu. Sebral jsem se a odjel z Brna rovnou do Prahy.

Tady jsem měl jediného kamaráda Jirku Krampola. Chtěl mi pomoci, říkal, že tu má nějaké známé…Povídám mu: Ale Jirko, já nebudu jezdit někam přes Prahu, třeba do Libně do S. K. Neumanna nebo tak! To ne!

Bydleli jsme na Praze 2, v Dittrichově ulici, tak jsem si poručil, že to divadlo má být jedině někde poblíž. ABC nebo Národní, říkal jsem. Tomu se Jirka velmi srdečně zasmál, jak si matně vzpomínám. Prý, že zkusíme ABC. Tamní ředitel si mě pozval na pohovor, hodinu mi kladl různé otázky, a že dají vědět. Ozvali se po čtrnácti dnech, mají plný stav a nemohou mých služeb využít. Tak jsem se hluboce urazil, že nechtějí takového „kvalitního herce“, jako je Oldřich Navrátil. (srdečně se rozesměje) Trhněte si, řekl jsem si a zůstal na volné noze. Byl jsem mladý a neznalý světa.

Zdá se, že jste velmi hrdý. Někdo by se spíš vyděsil.

No, procházet se po mně nikdo nebude, i kdyby to byl prezident republiky, ale nejsem nesmířlivý.

Byl jste vždycky takový, že jste si nenechal nic líbit?

Asi jo.

Jako kluk jste se pral?

Ne.

Hádám tedy, že jste se otočil na podpatku a už se s těmi, co vás naštvali, nebavil.

Ano, někdy to tak bylo.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Byl jste samotář?

Vůbec, mám velmi rád společnost, ale svých přátel, musí to být prověření lidi, které znám. Nesnáším, když se sejde parta neznámých lidí a já bych je měl bavit.

Jsme ale pořád v roce 1978. Jaká to byla doba? Nechodili za vámi s žádostmi o podpis, a nemyslím tím autogram?

To se mi nějak vyhnulo. Nikdo mě nikam nelanařil. Ani do strany, ani do státní bezpečnosti, jestli máte na mysli tyhle spolky. Nikam. Já tím proplul, aniž by se mě ta doba výrazně dotkla. Žil jsem a stýkal se s „nóbl“ společností.

Povídejte!

V Brně jsme bydleli ve čtvrtém patře domu v přízemí s akademickou kavárnou. Tam chodili vyhození docenti a profesoři nejen z filozofické fakulty, která je hned naproti. Na škole je ale tolerovali dál, jako pomocnou vědeckou sílu. Profesor Válka, Nový, Gabriel, pan docent Novotný z lékařské fakulty, obávaný u zkoušek z anatomie, protože nikomu nic neodpustil. Občas se ukázal i Jan Skácel a zřídka se dobelhal i Oldřich Mikulášek. A v takové společnosti jsem seděl u stolu! Můžu vám říct, že jsem nedutal, neměl jsem na to ani intelektuální kapacitu! Nasával jsem.

A taky tam chodíval můj úhlavní kamarád Honza Steklík, výborný výtvarník a zakladatel Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu. V ní byl on, Karel Nepraš, Milan Knížák, Magor Jirous, taková esa! S Karlem Neprašem, který dnes už není mezi námi, jsme se stali přátelé.

Honza Steklík naštěstí žije a za těch třicet čtyřicet let, co ho znám, se vůbec nezměnil. Vypadá pořád stejně sešle. Dnes je mu 77. Normalizací jsem proplul ve společnosti těchto lidí, takže mi to ani nepřipadlo. Naopak, vzpomínám rád.

O čem se diskutovalo? Dávám bolševikovi maximálně dva roky?

Ne, to ne. Tam politika vůbec nepadala. Žilo se hodně uměním, vědou a intelektuálními diskusemi.

Chodily tam i ženy?

Ne, šlo vyloženě o pánskou společnost. Na to byly zase jiné společnosti.

Malíře Rohanského, jehož obdivuje spolubydlící z penzionu a zároveň novomanželka na líbánkách v podání Veroniky Kubařové, ztvárnil v povídce Idyla na konci léta z cyklu Škoda lásky II.

Malíře Rohanského, jehož obdivuje spolubydlící z penzionu a zároveň novomanželka na líbánkách v podání Veroniky Kubařové, ztvárnil v povídce Idyla na konci léta z cyklu Škoda lásky II.

FOTO: archív ČT – Zuzana Pachová

Napadlo vás někdy emigrovat?

Ne. Natolik jsem byl svázaný s Třebíčí a s rodinou, ze které už žije jen moje sestra a 90letý strejček Josef, že jsem si nedokázal představit, že bych zvedl kotvy a oni umřeli beze mě a já jim jen po revoluci nosil kytky na hrob. Pro mě to nepřicházelo v úvahu.

Poskočme v čase. Před dvěma lety jste se účastnil StarDance a zabodoval v ní u diváků. Měl jste pak víc nabídek na role sympatických chlápků?

Ne, v herecké práci bych neřekl, že by to byl nějaký předěl. Přelom v mém životě to byl, to je bez debat. Tanec je velmi tvrdá disciplína a drsná otročina. Měl jsem naštěstí trpělivou a krásnou partnerku, Kamilu Tománkovou. Musel jsem se dost hýbat. Já, který jsem nepřítel sportu.

Za tři čtyři měsíce jsem zhubl o šest až sedm kilo a to mě bavilo nejvíc. Jenže postupně jsem to pak nabral. A tak jsem si 1. ledna 2014 řekl, že kila půjdou opět dolů. Kamila mi ušila taneční kalhoty a já si poručil, že dokud se do nich nevejdu, tak budu tvrdě držet dietu. Teď už do nich vlezu a snažím se udržet na váze ze soutěže. Ty kalhoty jsou míra.

Nepůsobíte jako člověk, kterému by nebyla disciplína vlastní.

Teď už jo, ale nebylo to tak vždy.

Prý máte rád vyrovnané tužky a uklizeno.

Jo, to jo. Proto mám rád seriál Můj přítel Monk, protože jsem přesně jako on. Všechno musí sedět.

Soukromý detektiv Monk ale trpí obsedantně-kompulzivní poruchou!

Tak takhle to se mnou zas není! (směje se) Nejsem do té míry systematický, že bych měl třeba roztříděné fotky, ale chtěl bych. Je ale fakt, že mám rád pořádek. Když přijdu domů a neudělám si ho sám, něco mi chybí. Uklidím si, přestože už uklizeno je. Manželka doma samozřejmě uklízí.

Není jí to líto?

Vždycky ženě říkám, ať to nebere osobně. Když si prostory uklidím já, cítím se pak dobře. Jde o takový rituál.

V nové hře Studia Ypsilon Sežeňte Mozarta! hraje K. L. Gieseckeho. Na snímku je s Janem Jiráněm (vlevo) a Romanem Janálem.

V nové hře Studia Ypsilon Sežeňte Mozarta! hraje K. L. Gieseckeho. Na snímku je s Janem Jiráněm (vlevo) a Romanem Janálem.

FOTO: archív Studia Ypsilon – Pavel Vácha

Kromě StarDance vám asi nikdo neodpáře tátu Bajzu v Bylo nás pět podle Karla Poláčka. Toho vy milujete. Jak jste se k němu dostal?

Zase přes známé, tentokrát na JAMU. Tam byl třeba Arnošt Goldflam nebo Karel Fuksa, oba spolužáci. Přes ně jsem přišel na chuť Poláčkovi a začal ho hltat. Byl jsem unešený z Okresního města, Z hrdinové táhnou do boje a samozřejmě z Bylo nás pět. My to tak studovali, že jsme se i navzájem zkoušeli: jakou barvu měla fasáda domu Vendelína Bajzy?

Jakou?

Žlutou, to je tam napsané! Dost už jsem toho zapomněl. Ale tehdy jsme znali i detaily.

Když jste si v Bylo nás pět zahrál, byl to splněný sen?

Ne, já nemám sny. Že bych si chtěl zahrát Jaga nebo podobně… Beru to tak, jak to leží a běží.

Ale radost jste měl!

Samozřejmě ano. Ale zároveň, pokud dostanu takovou věc na ztvárnění, je to velká odpovědnost a hodně velká tréma. Řekl bych, až stažená prdel. Protože kdybych roli zkazil, už mi to nikdo neodpáře.

První dva tři natáčecí dny jsem našlapoval hodně zlehounka. Byla to půda, která měchuje, jak se říká u nás. Ale pak si vše sedlo a šlo to samo. Krásná práce.

Vy jste v podobném prostředí vyrůstal, takže není divu.

Ano, o tom jsem už mluvil mockrát. Můj děda byl cukrář. V 50. letech už mu sice cukrárnu vzali, takže ji nevlastnil, ale zůstal tam, provozoval ji až do šedesáti. Za domem na dvorku jsme my děti vyváděly. Když dělal inventuru, byl hrozně nerudný.

A vzteklý! Jednou vyletěl, ohnul mě přes koleno a začal lískat. Měl totiž zrovna inventuru a nesnesl, když ho do jeho podniku někdo chodil kontrolovat! Jeho, který má všechno na desetník v pořádku! Tak v takovém prostředí jsem vyrostl.

Jeho nezapomenutelný otec Bajza v seriálu podle románu Karla Poláčka Bylo nás pět. Na snímku s rodinkou: Adamem Novákem, Jiřím Strachem a Dagmar Havlovou.

Jeho nezapomenutelný otec Bajza v seriálu podle románu Karla Poláčka Bylo nás pět. Na snímku s rodinkou: Adamem Novákem, Jiřím Strachem a Dagmar Havlovou.

FOTO: archív ČT

Kde žily laskavé a něžné maminky a tatínkové mohli být pruďasové. Ale svět se od té doby trochu změnil. Stýská se vám po té době, po tom uspořádání mezi mužem a ženou?

Samozřejmě stýská, byli jsme malí a já měl nádherné dětství. Ten model se mi líbí, ale posoudit, zda je lepší, když si ženská umí dupnout, neumím. Tamto je mi bližší, protože už je to pryč a už se to nevrátí.

Měl jste svérázné dědečky. Jeden z nich byl i legionář, že?

Dědeček Josef, fanfarón a bavič. Když zemřel, říkal pan farář, že odešla další z třebíčských figurek. On byl úžasný, francouzský hrdý legionář. Nicméně měřil 160 centimetrů, jen o něco větší než Edith Piaf. Hrál na heligonku, byl oblíbený a veselý.

Babička s ním měla čtyři děti, vzorně vedla domácnost a děda, sítař, seděl ve svém krámku a vyráběl a prodával síta. Občas vyrazil s harmonikou na „turné“ do hospody, tam bavil všechny kolem sebe. Žili chudobně, ale milovali se. Babička Máňa, svatá žena, říkala, že byl hodný, akorát se moc nezdržoval doma.

Byli si dědečkové podobní?

Ne, každý byl úplně jiný a já mám asi z obou něco. I akurátnost i to bavičství a fanfarónství. To se plynule střídá a je to v rovnováze, aspoň podle mě.

To je fakt, máte v sobě humoru dost, ale sám jste říkal, že se vás někdy děti bojí…

No bojí… Říkají mi, že se tvářím přísně, a hodně dělá ten můj knír. Ale pod knírem se směju a to ony poznají.

Nemáte rád, když se křičí, a co ještě?

Nesnáším nedochvilnost. Ale býval jsem taky takový a bylo mi to jedno. Teď si zakládám na tom, že když se řekne v pět, udeří pátá a já vstupuju do dveří. Nedochvilnost jednou prominu a pak už ne.

Máte dospělou dceru. Budete i vy dědeček?

Je to tajné, ale budu. Nicméně já už jsem dědeček, protože jsem vyženil syna, našeho úžasného Otíka, a ten má roční Emičku. A teď mě obdaruje vnoučetem i moje dcera. Jestli to bude kluk, nebo holka, se ještě neví.

Co dělá vaše dcera?

Dělá mi hlavně radost. Vystudovala ekonomku, naučila se i perfektně italsky, protože má hodného taťku a mohla studovat rok v Sienně.

Podle poroty exceloval jako jeden z nejlepších tanečníků své generace v soutěži StarDance, které se zúčastnil v roce 2012. Se svojí taneční partnerkou Kamilou Tománkovou na soutěž poctivě trénoval.

Podle poroty exceloval jako jeden z nejlepších tanečníků své generace v soutěži StarDance, které se zúčastnil v roce 2012. Se svojí taneční partnerkou Kamilou Tománkovou na soutěž poctivě trénoval.

FOTO: archív ČT

Jste vidět v seriálu Znamení koně. Umíte na něm jezdit?

Kdepak, to jen tak vypadá! Mám z toho strach. I sebelepší jezdec může být na zemi se zlomenou páteří. A já se zbytečně neznámým rizikům nevystavuju. Do neznámé vody neskáču. Na koni nejezdím a řeknu vám, že třeba vlastním motorovou pilu a ještě jsem ji neměl v ruce! Já se toho jednoduše bojím.

Musel jste někdy kvůli herectví překonat tyhle obavy?

No jistě, před třemi lety jsem hrál krále v pohádce a ten měl nejvyššího koně, aby byl nejvíc vidět. Kůň byl hodný, ale velmi vysoký. Abych z něj nemusel slézat, strávil jsem na tom koni celý natáčecí den. Pořád jsme chodili sem a tam a já se tvářil patřičně důstojně.

Víte, znám se s Pepou Váňou, žokejskou legendou. Když mi vyprávěl, jaké úrazy se mu staly, že byl i v klinické smrti a nemá v těle jedinou kost, kterou by neměl zlomenou, a přitom je zkušený jezdec, tak si říkám, že tohle já tedy nemusím.

Jsou dvě herecká klišé: netočil bych reklamu a bez divadla nemůžu žít. Souhlasíte?

Ohledně reklamy si myslím, že to už padlo. Znám takové, co říkali nikdy, pak přišla nabídka a ono to najednou šlo. Reklamu dělá Meryl Streepová, Julia Robertsová, George Clooney… A co by ne? Je to součást profese.

A jak je to s tím divadlem?

To tedy u mě taky neplatí. Člověk ho musí mít rád, jinak by se mu nemohl věnovat. Jde o neuvěřitelnou dřinu a odpovědnost. Rád si zahraju, ale pokud by to přesáhlo míru a já byl každý večer pryč, tak v tu ránu se na to vykašlu.

Co byste dělal?

Dovedu si představit, že něco úplně jiného. Klidně bych štípal dřevo! Nadšeně také vařím a manželka říká, že si otevřeme „polívkárnu“ v Karibiku. (směje se)