Vždycky mě při pohledu na vás, ale třeba i na Aňu Geislerovou, Táňu Vilhelmovou či Lenku Vlasákovou napadne, odkud se v tak křehkých ženách bere síla dělat bezvadně svou práci a mít tři, někdy i čtyři děti. Vysvětlíte mi to?

Nevím, jestli to vysvětlím, ale prostě dělám to, co chci. Děti jsem chtěla tři a možná i víc. Ale svou práci mám taky ráda. Navíc něčím se živit musím. (směje se) Na druhou stranu krizové chvíle jsou, ne že ne. Bylo období, kdy toho bylo tolik, že jsem toužila být jen doma s dětmi, a bylo by mi dobře.

Jak jste to řešila?

Nijak, práce se dodělat musí. Dopředu nevidíme, nabereme si toho dost v dobré víře, že vše půjde, což se dlouho daří. Rupne to tehdy, když nastane prostor. Člověk vydrží největší tlak a onemocní, až když může. A to jsem zažila a nejsou to dobré chvíle.

Nikdy jsem ale neměla pocit, že bych kvůli dětem nemohla pracovat. Moje profese mě těší, i když přiznávám, že bylo období, kdy jsem místo potěšení cítila stres. Přestávalo mě bavit úplně všechno. A o to hůř, pokud člověk na sebe klade vysoké nároky ve všech sférách, k čemuž já mám sklony.

David je schopen si číst za chodu, úplně se od všeho odpojí. Přitom dělá vše, co je potřeba, ale umí si uhájit i svůj svět.

Třeba, že každému ze svých tří dětí jste vařila k večeři jeho oblíbené jídlo?

Tak to je drobnost, ale ano. A spoustu takových věcí jsem už opustila. Nešlo to unést ani fyzicky, ani psychicky. Takže teď mám občas doma uklízečku a občas neudělám tříchodovou večeři.

A jdete sama do kina.

Dlouho jsem se sobě vůbec nevěnovala, což byla chyba. Ale já sama jsem si to nedovolila, nikdo mě k tomu nenutil. Každopádně teď už to nějakou dobu dělám.

Občas si i něco přečtu nebo jdu s kamarádkou ven a nemám z toho špatné svědomí či zástavu srdce, že bych se měla učit text. A myslím, že v létě někam vyrazím úplně sama, možná jen s báglem. To jsem v životě neudělala!

FOTO: Lenka Hatašová

Mám pocit, že tohle umí lépe muži, myslet i na sebe.

Ano a je to dobře. David umí číst za chodu, úplně se od všeho odpojí. Přitom on dělá vše, co je potřeba, pomáhá mi doma a stará se o děti, ale umí si uhájit i svůj svět. To já nedokázala, teď se to učím a je mi mnohem líp.

Přesto mám pořád pocit, že dříve byla volba mezi kariérou a rodinou větší téma než dnes. Nebo ne?

Moje maminka dělala sice něco jiného než já, ale takovou volbu jsem u ní nezaznamenala. Na mateřské se dvěma dětmi strávila asi tak půl roku a pak šla do práce. Sice proběhly jesle a občas pomáhaly babičky, ale stíhala všechno.

Muži ale pomáhali méně.

Asi jo, pokud bych to měla brát podle mého táty, tak určitě. Je fakt, že mnoho věcí se mění velmi rychle. Ve dvacátých letech minulého století jsme neměly ani volební právo.

Rozhodně nejsem feministka, protože si nemyslím, že vše, co dělají muži, by měly dělat i ženy. Muži se však mnohem více oproti dřívějšku zapojují do výchovy dětí a je to dobře.

Nebýt feministek, možná to volební právo nemáme.

Jasně. Všechno je vývoj. Viděla jsem teď film Kód Enigmy. Takový klasicky americký, ale docela mě bavil. Hlavní hrdina, ten, co rozluští nacistický kód, je homosexuál, což v této době už vůbec není kontroverzní téma. Avšak film ukazuje, že před několika desítkami let byla homosexualita trestná a ještě v 60. letech se za ni chodilo do vězení.

Musí být lidi, co prorazí staré praktiky. Jejich život samo sebou není jednoduchý, postavit se konvencím je těžké. A to se týká i feministek. Posledních sto let s sebou přineslo ohromné množství změn.

„Učím se mít svůj svět,“ říká devětatřicetiletá herečka a matka tří dětí.

„Učím se mít svůj svět,“ říká devětatřicetiletá herečka a matka tří dětí.

FOTO: Lenka Hatašová

Třeba i ve výchově. Jste v ní liberálka, nebo stanovujete pevné hranice?

O ty se samozřejmě snažím. Nechci, aby moje děti byly nebezpečné sobě i světu. Ale už od jejich narození jsem přemýšlela, proč by měly udělat zrovna to, co jim říkám? Jaký k tomu mají důvod? Vždyť jsou svobodné bytosti! A děti to podvědomě vycítí, a tudíž to neudělají.

Pak přijde někdo jako naše chůva, která nemá naprosto žádné pochybnosti o tom, proč by si děti měly mýt ruce. Ony pak o tom nepochybují a ruce si v klidu umyjí. Což samozřejmě říkám s nadsázkou.

Nejste tedy přísná maminka?

Nejde o přísnost, spíš já sama jsem někdy nerozhodná, protože vše chápu z různých pohledů, nejen z toho svého. Což je možná hezké, na druhou stranu je to k nežití. Někdy se nemůžu za nic pořádně postavit, protože mě napadá dalších tisíc stránek, ze kterých je daná věc taky pochopitelná.

Pro mě je složité říkat dětem něco jednoznačně. Nicméně ony potřebují jistoty a dokonce potřebují na chvíli vidět i černobíle, aby pak mohly jít dál. Myslím, že tohle nejsem vždy schopná jim předat.

Tak pak nastupuje tatínek, ne?

Obávám se, že to má dost podobně. Zřejmě úplně ideálně nevychováváme, každopádně naše děti budou asi dost tolerantní.

Myslím si, že přelomový věk existuje, ale nejsou to narozeniny. Ta zlomová období netrvají jen měsíc nebo rok.

Tak mi připadáte i vy. Maminka vás zřejmě také vychovala svobodomyslně.

Fakt je, že přísnou či striktní výchovu jsem neměla. Ano, platila určitá pravidla, ale diskuse byla možná. Když jsem někdy navštívila rodiny, kde děti přišly ze školy, převlékly se do tepláků a umyly si ruce, koukala jsem na to jako blázen a říkala si: co to je? Vyrůstat takhle, asi bych se musela bouřit, ale já naštěstí neměla moc proti čemu.

V inscenaci Jméno, kterou nově uvádí Divadlo Palace, se sešla nejen se svým mužem Davidem Prachařem (vpravo), ale i s Romanem Zachem.

V inscenaci Jméno, kterou nově uvádí Divadlo Palace, se sešla nejen se svým mužem Davidem Prachařem (vpravo), ale i s Romanem Zachem.

FOTO: archív Divadla Palace

Vaše děti se bouří?

Ještě ne. Nedávno jsem se s holkami dívala na klip australské zpěvačky Sii, kde tančí asi jedenáctiletá holčička, a ten tanec obsahoval všechny formy ženství i dospívání. Mimochodem kdybych věděla, že jde tančit takhle, nikdy bych z tance neodešla. Ale dcery na to koukaly a ještě tomu vůbec nerozuměly. Vysvětlovala jsem jim, že z dítěte se postupně stává něco jiného, dospívá a chce žít víc svůj život.

Rodiče už nemají takovou váhu, musí se trochu odpojit, což je dobře. To ale neznamená, že se přestanou milovat. Obě dvě se na mě pověsily a začaly brečet, že mě v životě neopustí. Budilo to v nich nejistotu a hrůzu. Zatím chtějí být celý život s maminkou. A já si v duchu říkala: fajn, řekneme si to za tři roky.

Obě holčičky chodí do školy se svobodnějším pedagogickým vedením. Jak se ale díváte třeba na očkování, které někteří rodiče odmítají?

Nemám jednoznačný názor. Intuitivně si myslím, že plošné očkování není úplně v pořádku. Nevím o tom ale tolik, abych měla jasnou představu, co je správné. Moje děti očkované jsou, ačkoli jsem se snažila odsunout to na pozdější věk. Nicméně výchova občanů strachem i v těchto sférách funguje.

Strachem? Žijeme přece ve svobodě, ne?

Tím si nejsem úplně jistá. Může to znít jako podpora levice, ale tak to absolutně nemyslím. Myslím, že svoboda v jistém smyslu skončila v 90. letech. Jde o složitější záležitosti, nicméně strašení lidí funguje a udržuje je v poslušnosti.

Služka Anna (Martina Hudečková) kočíruje nepřehlednou domácnost, jejíž součástí je i Linda Rybová coby blondýna Brigitte, v divadelní hře Miláček Anna. Hraje se také v Divadle Palace.

Služka Anna (Martina Hudečková) kočíruje nepřehlednou domácnost, jejíž součástí je i Linda Rybová coby blondýna Brigitte, v divadelní hře Miláček Anna. Hraje se také v Divadle Palace.

FOTO: archív Divadla Palace

Strašení čím?

Třeba ztrátou práce. Vidím to kolem sebe. Lidi se chovají tak, aby je nevyhodili, a udělají proto vše. Strach je velký bubák. Lidi přestali mít důvěru ve změnu. Boj proti zlu připomíná boj s větrnými mlýny. Přitom si pořád myslím, že je možné, aby mravenec porazil obra.

Druhá světová válka byla strašné zlo, ale i tehdy se našli tací, kteří riskovali životy své a svých rodin. Věřím, že jedinec proti systému má šanci, a to se snažím vštípit i dětem. Nezapomeňte na to, říkám jim, vždyť dobro vítězí nad zlem ve všech pohádkách!

Jsou si děti podobné?

Každé je své. Nejstarší Rozárka se zaměřuje hodně humanitně, má svůj svět a píše si o něm.

A nejí maso, protože jste i v těhotenství byla vegetariánka.

Ano, děti se rodí s určitými vzorci. Já deset let nejedla maso a jí to nikdy nikdo neřekl, a přesto ho od tří let odmítá. Teď Rozárku do masa nutím, protože nemá ráda věci, které ho mohou nahradit. Žije ve svých představách, věci jí před očima tančí a má v sobě velmi málo agrese. Bojovat proti něčemu neumí. Pepina je víc od rány, ale nesnese žádný smutný příběh. Ráda se hýbe, baví ji výkony, a tak dělá gymnastiku. No a Franta… (následuje delší pauza)

Povídejte, jaký je sedmiletý Franta?

No, hodně svérázný. Myslím, že se můžeme snažit, jak chceme, on se stejně vychová sám. U něj došlo ke zkřížení těch ostřejších genů. Má neobyčejný smysl pro dospělý humor. V roce mluvil v souvětích a s vtipem. Po Davidovi zdědil zvláštní dar říkat věci bez obalu, tak jak jsou, což je v jeho dětském podání někdy velké cvičení v sebeovládání.

Těžko by se hledal nesourodější pár, než jsou oni dva. Ostřílený lodník Hynek Čermák a spořádaná dcera ze slušné farářské rodiny jsou hlavními postavami v divadelní hře Africká královna.

Těžko by se hledal nesourodější pár, než jsou oni dva. Ostřílený lodník Hynek Čermák a spořádaná dcera ze slušné farářské rodiny jsou hlavními postavami v divadelní hře Africká královna.

FOTO: archív Divadla Palace

Takže s tatínkem je parťák?

Občas. Ale vzhledem k tomu, že podle Franty jsem jeho žena, takže chce, abychom se s Davidem rozvedli, občas s tátou bojuje. Kdyby byl Franta první, nejsem si jistá, zda máme tři děti. (směje se) Je oblíbený u lidí s velkým smyslem pro humor.

Letos oslavíte čtyřicítku. V jakém rozpoložení vás zastihne?

Zažívám teď období, po kterém jsem dlouho toužila, protože děti už jsou větší a tolik dobrých pracovních příležitostí se mi dlouho nenahromadilo. Kromě divadla, které dělám s lidmi mně blízkými i lidsky, chystáme další, už třetí řadu televizního Herbáře, což mně také přináší tvůrčí práci plnou zapálení.

Divadlo hrajete nejen s manželem, ale i s vašimi přáteli, herci Igorem Chmelou a Janou Janěkovou.

Protože se nám spolu dělá dobře, založili jsme ještě s režisérem Thomasem Zielinským divadlo. V tomto roce proběhla premiéra představení Úča musí pryč, kde s námi hrají i Kateřina Winterová a Petra Špalková. V březnu máme v pražském Divadle Palace premiéru hry Jméno. Tam jsme ke spolupráci přizvali Honzu Dolanského, Romana Zacha a Petra Lněničku. Jde o další ze série her, kde jsme se rozhodli vsadit na to, co nás baví a co zároveň je srozumitelné a zábavné i pro diváky.

Některá, zvláště zájezdová divadla totiž podle mě jdou zbytečně cestou podbízení a sázejí hlavně na lechtivá témata. Nevěřím ale tomu, že lidi, kteří chodí do divadla, touží po něčem připomínajícím pokleslou televizní estrádu. Vybíráme si hry, o kterých jsme přesvědčeni, že v sobě mají vtip, ale zároveň přinášejí zajímavá, zneklidňující témata. Setkáváme se s dobrými reakcemi nejen v Praze, ale i v menších městech.

S hercem Davidem Prachařem jsou svoji už dvanáct let a mají spolu tři děti: Rozárku, Pepinu a Frantu.

S hercem Davidem Prachařem jsou svoji už dvanáct let a mají spolu tři děti: Rozárku, Pepinu a Frantu.

FOTO: Michaela Feuereislová

Vraťme se ještě k té čtyřicítce, která přijde za půl roku.

Myslím si, že přelomový věk existuje, ale nejsou to narozeniny. Ta období netrvají jen měsíc nebo rok. Když se člověk někam prokřupává, trvá to ještě déle. Mezníky ve svém životě nemám spojené s určitým věkem. Dobrá byla pětadvacítka, fajn holčičí věk, kdy člověk už trochu vyroste z toho, že neví vůbec nic. Kolem třiceti jsem zase měla spoustu energie dělat to, co chci já. Tehdy vzniklo představení Osm žen a myslím si dodnes, že bylo dobré.

A potom šlo vše rychle, měla jsem dvě malé holčičky rok a čtvrt po sobě a za tři roky Frantu. Bylo mi kolem třiatřiceti a pomalu přicházela únava. Neměla jsem kapacitu na nic moc jiného než se starat o děti a pracovat. Nebylo ve mně místo na něco ze sebe.

A to se teď mění. Nadechuju se k novým věcem, k sobě samé a svým názorům. Jen je mi divné, že to pak už jde k té padesátce. Tam se tedy ještě moc necítím, což je myslím v pořádku. Deset let je dlouhá doba.