„Ani na chvíli jsem si nepřipustila, že třeba zemřu. Jsem optimistka. Máma říkává: Každý máme tu svou svíčku nějak dlouhou. Já věřila, že ta má bude ještě hořet,“ líčí. Při popisu nemoci používá řadu přezdívek, některé zní až zamilovaně. Leukémii nazývá leukoškou, chemoterapii chemoškou. Léku, jenž ji zbavil jakékoli imunity, říká králík – vyrábí se totiž z králíků. Transfuze, která jí zachránila život, je zase Němec, protože dárce v Německu skutečně žije.

Začalo to vyrážkou

Nemoc se Jitce (39) přihlásila před dvěma roky, pupínky. „Hodně jsem tehdy pracovala. Moc neodpočívala. Sem tam něco přechodila. Nezamyslela se nad tím, že mám k rakovině možná vrozené dispozice. Zemřel mi na ni před čtyřmi lety táta,“ vypráví.

Přiznává se, že vyrážku řešila spíše kvůli klientům. Nechtěla je případně nakazit. Proto vyrazila do nejbližší nemocnice. Na kožní. Tam ji po rychlém okouknutí uklidnili předepsáním masti s kortikoidy.

Snímek byl pořízen před dvěma roky. Záhy poté paní Jitka onemocněla.

Snímek byl pořízen před dvěma roky. Záhy poté paní Jitka onemocněla.

FOTO: Solárium Fitness BBC

„Odešla jsem domů. Mazala se asi tři týdny. Začínalo mi být ale čím dál hůř. Zkolabovala jsem v Hrochově Týnci, kde jsem vyrůstala a vracím se tam za rodinou,“ pokračuje. Sestra Irena ji doslova nahnala k tamnímu obvodnímu lékaři, jenž udělal krevní testy. Výsledky byly zdrcující. Ukázaly poprvé na takzvaně špatnou krev. Následovala důkladná vyšetření na specializovaném oddělení královéhradecké nemocnice. Diagnóza zněla: akutní leukémie. O životě a smrti mladé ženy začínaly rozhodovat hodiny.

Všechno bolí

Lékaři nasadili Jitce ihned chemoterapii. Sama si následně během léčby ostříhala řídnoucí dlouhé vlasy, které bývaly její pýchou. Za týden zhubla ze 74 kilogramů na 61. Neměla sílu se ani zvednout. Ležela na lůžku, sledovala televizi, každý pohyb ji nesnesitelně bolel. Byly dny, kdy nemohla ani mluvit, trápení s jídlem a pitím zase přinášely boláky v puse. Ze zdravého těla zbyla vysílená kostra čekající na vhodného dárce kostní dřeně, která jí zachrání život.

„Bohužel u sestry Ireny to nevyšlo. Zdravou kostní dřeň mi dát nemohla. Ani v českém registru nikdo vhodný nebyl. Pátralo se tak dál po Evropě,“ popisuje týdny nejistoty. Dodnes si pamatuje moment, kdy se dozvěděla, že má štěstí. Vyhovující vzorek nahlásila německá databáze. Byl konec června, týden po jejích narozeninách. Následovaly další dny ověřování, zda dárce stále vyhovuje. Ona zatím v Hradci dostala další chemošku: králíka, lék ničící jakoukoli imunitu. A trpělivě čekala.

„Může se vám stát, že naděje rychle vyprchá. Stačí, aby dotyčný onemocněl určitou chorobou. Nebo začal experimentovat s drogami,“ popisuje. Osud jí byl nakloněn. Německý dárce se ukázal jako „čistý“. Životodárnou konzervu s kostní dření převezli do nemocnice v deset večer 25. července 2013. O půlnoci už kolovala zdravá kostní dřeň v Jitčině těle. Zmíněný den od té doby slaví jako další narozeniny. Po zákroku téměř dva měsíce spala. Nabírala síly.

Výstup na Sněžku

V nemocnici strávila s krátkými přestávkami celkem 96 dnů, šestatřicet z nich v úplné izolaci.

Z Hradce si ji odvezla sestra Irena k sobě do Hrochova Týnce. V domě předtím připravila vyhovující podmínky pro osobu zotavující se z leukémie.

Nejdříve se jí na těle objevila vyrážka. Měsíc na to už ležela na specializovaném oddělení nemocnice v Hradci Králové s diagnózou akutní leukémie. Vypadávající vlasy, svou někdejší pýchu, si raději ostříhala.

Nejdříve se jí na těle objevila vyrážka. Měsíc nato už ležela na specializovaném oddělení nemocnice v Hradci Králové s diagnózou akutní leukémie. Vypadávající vlasy, svou někdejší pýchu, si raději ostříhala.

FOTO: archív Jitky Košínové

Důkladně uklidila, sundala záclony, odstranila i další předměty, které by mohly vyvolávat alergické reakce oslabeného organismu. „Také mi vařila. Nesměla jsem jíst třeba ořechy, plesnivé sýry. Jsem sestře hodně vděčná,“ vypočítává paní Jitka.

Při uzdravování bývalé sportovkyni pomohla i původní profese trenérky. Cvičila a pomalu se dostávala do kondice. K návratu do života přispělo navíc jedno předsevzetí z nemocnice, rozhodla se, že rok po transplantaci dřeně vyjde na Sněžku. Cíl splnila loni 6. září. Pochodovalo s ní tehdy sto třicet dalších nadšenců, od lékařů po vyléčené pacienty. Vrchol dobyli a letos půjdou znovu.

Na přátele si dělala pořadníčky

Jitka říká, že bez dobrých lidí kolem sebe by se tak rychle neuzdravila. Vedle rodiny ji celý čas výrazně podporovali známí i neznámí. „Chodili za mnou do nemocnice. Musela jsem si na ně dokonce dělat pořadníčky, aby došlo na všechny. A pomáhali i penězi. Když onemocníte, nebojujete jen s leukémií, ale valí se na vás výdaje za nemocnici, léky a ještě musíte platit nájem, energie a další běžné náklady. Mně přitom vyměřili nemocenskou pět tisíc korun a bez kamarádů bych vše nebyla schopná utáhnout,“ říká.

S dojetím vzpomíná na to, jak na ni firma, kde třináct let pracovala, vypsala veřejnou finanční sbírku. Posléze zorganizovala akci, po níž do českého registru kostní dřeně přibylo 84 lidí.

Ve štychu nenechali nemocnou ani další lidé. „Z ničeho nic mi začaly chodit na účet větší či menší částky. A já zjistila, že kamarád poprosil známé, aby mi takhle pomohli,“ vypráví.

Pes jako dárek

Dá se říci, že paní Jitka boj s leukémií zatím vyhrává. Uplynul totiž už první, kritický rok po transplantaci. Doléčuje ale další dozvuky choroby. Pacienti prodělávající takto drastickou léčbu následně často musejí řešit selhávání srdce, ledvin, většinu z nich čeká zevrubná rekonstrukce chrupu, u žen se vyskytnou závažné gynekologické problémy.

„Já měla štěstí. Zub mi vyndali jen jeden. Na druhou stranu vím, že nikdy nebudu mít děti. Doktor mi při zahájení léčby řekl, že v mém stavu není čas na odebrání vajíček. Smířila jsem se s tím. Jsem teď sama, a kdyby přišel nějaký partner, existuje adopce,“ konstatuje s tím, že nemoc jí mimo jiné otevřela cestu k sebepoznání. Naučila Jitku Košínovou vážit si zdraví a volného času. Splnila si také další sen z nemocnice: má jorkšírku Anču. Fenku dostala od sestry za svou statečnost.

Stále myslí i na anonymního Němce, co jí daroval život. Ví, že je to muž. Přes registr mu poslala dopis a doufá, že mu jednou poděkuje osobně. A co by řekla všem ostatním? „Zaregistrujte se jako dárci kostní dřeně. A myslete na to, že zdraví je na prvním místě. Nepřecházejte ani chřipku. V práci to poběží i bez vás. Já si také kdysi myslela, že si nemohu vzít dva dny dovolené. Teď jsem doma dva roky. V invalidním důchodu přemýšlím, co budu dělat dál,“ uzavírá.