Stanislav Motl zdůrazňuje, že ho zajímají jen lidé, kteří mají na svých rukách krev. „Tito vrazi měli být zavřeni už před lety. Když je nechali být a nestíhali je dvacet třicet let a všechno začalo, až když už skoro umírali, tak si říkám proč zavírat devadesátiletého starce do vězení? Víte, co je na tom trochu pokrytecké? Že o drtivé většině lidí se vědělo, ale na jejich stíhání a potrestání nebyl zájem,“ vysvětluje s tím, že vlastně supluje českou justici.

Zároveň ale dodává, že jednotlivé případy nepotrestaných vražd je třeba vyřešit, a především morálně odsoudit. Hlavně ve jménu těch, kteří německý nacionální socialismus nepřežili. „Vždyť někdejší Československo přišlo v letech 1939 až 1945 o více než 300 000 lidí. To je přece strašlivé číslo,“ zdůrazňuje.

Pozastavuje se také nad tím, co se stalo s archívem, který se v Československu budoval od roku 1945, a s vládní komisí pro stíhání nacistických válečných zločinců, která zde pracovala před rokem 1989. V rámci budování archívu se pracovalo například tak, že příslušní zaměstnanci vytvořili pamětní spis o určité události, vyslechli lidi a poslali to do Německa, do centrály vyšetřování zločinů nacionálního socialismu. S tím, ať začnou vyšetřovat, případně stíhat. Většinou to ale šlo do ztracena.

„Přišel listopad 1989, padla železná opona a já si říkal, že nyní vyšetřování nacistických válečných zločinů nebude už nic bránit. Jenže naše tehdejší vláda počátkem roku 1990 tuto komisi zrušila. Aniž by o tom veřejnost věděla. Zrušila komisi s tím, že v její práci bude pokračovat generální prokuratura. Ta však nad tímto tématem udělala pomyslný kříž. Nacistické zločiny přestaly naše odpovědné úřady zajímat. Archív se z velké části ocitl na chodbě, kde se částečně rozkradl. Ale ti, co ho rozkradli, naštěstí netušili, že existují kopie,“ říká.

V archívech už od dětství

Čas, který Stanislav Motl strávil v historických archívech tady či ve světě, by se asi spočítat nedal. Poprvé se do jejich tajů podíval už jako žák základní školy.

Jako žák si na brigádě v cihelně vydělal na kotoučový magnetofon, na který si příběhy lidí začal nahrávat. Tak vlastně začala jeho celoživotní vášeň.

Jako dítě totiž se zaujetím poslouchal vyprávění pamětníků. Narodil se v roce 1952 na Podorlicku, vyrůstal mezi lidmi, kteří prošli druhou světovou válkou, a jejich příběhy ho vždy zajímaly. S jejich svolením si je začal zapisovat. To mu bylo asi deset let. Díky svému učiteli se coby žák šesté třídy poprvé podíval do archívu. To ho oslovilo natolik, že v něm začal ve volném čase pomáhat. A ještě jako žák základní školy si na brigádě v cihelně vydělal na kotoučový magnetofon, na který si příběhy lidí začal nahrávat. Tak vlastně začala jeho celoživotní vášeň.

Na některých kauzách pracoval dokonce třicet let. A to, co sbíral už od dětství, se mu v mnoha případech hodilo. „Při pátrání po vrazích jsem zužitkovával ten background, který jsem měl,“ vysvětluje.

Pracuje nejen v archívech, ale i s kamerou v terénu.

Pracuje nejen v archívech, ale i s kamerou v terénu.

FOTO: archív Stanislava Motla

Z mnoha příběhů, které popsal ve svých knihách či televizních a rozhlasových reportážích, při našem setkání připomněl jeden. V knize Svědek z cely smrti popisuje příběh osmnáctiletého Bořivoje Bartoníčka, který za druhé světové války čekal na smrt. Byl to chlapec, kterého už v šestnácti letech jeho otec, majitel úspěšné firmy z České Třebové, přivedl coby svého jediného syna k odboji.

„Chlapce zatklo gestapo a v osmnácti letech byl odsouzen za velezradu a sabotáže k trestu smrti. Čtyři měsíce čekal na popravu. Každé pondělí přicházel do věznice kat a Bořivoj nevěděl, jestli si jde právě pro něj,“ říká Stanislav Motl. „Bořivoj Bartoníček pro mě zůstává symbolem neokázalého vlastenectví a mimořádné odvahy,“ dodává.

Příběh kata

O lidech odsouzených nacistickou justicí na smrt mnoho informací není. Jen málo z nich mělo štěstí a dožilo se svobody. Existují vzpomínky jejich blízkých, spoluvězňů, motáky, které tajně posílali ven. Důležité svědectví vydávají také německé dokonalé statistiky. Podle nich bylo v Říši 21 popravčích míst a Stanislav Motl díky nim našel ještě 11 katů. Tedy přesněji, jejich rodiny a osudy.

Za velmi zajímavý považuje příběh kata Aloise Weisse, který od roku 1943 do roku 1945 popravil v Praze na Pankráci 1075 mužů a žen. „V roce 1957 napsal dopis na Vrchní soud v Karlsruhe, že nemá žádnou penzi, a je tedy bez peněz. Psal, že umí popravovat a svou práci kata dělal dobře, a kdyby válka trvala ještě dva roky, měl by důchod, takhle však nemá nic.”

„ Není ale pravda, jak u nás píší někteří badatelé, že Weiss o příslušné dokumenty potvrzující jeho činnost v letech 1943 - 1945 žádal na československých úřadech... Z Karlsruhe mu slušně, bez ironie odpověděli, že trest smrti je zrušený, nemohou mu tedy vyhovět. Ať zkusí NDR. Protože tam v té době tresty smrti soudy ještě vyhlašovaly. Načež on jim napsal, že je antikomunista a do východního Německa v žádném případě nepůjde. Nakonec ty peníze přece jen dostal,“ vypráví.

Široký záběr

Stanislav Motl ale nemá rád, když je spojován jen s obdobím a zločiny druhé světové války. Jeho záběr je totiž podstatně širší. Napsal řadu knih, mj. i historických či věnujících se záhadám, natočil televizní reportáže, má pravidelný rozhlasový pořad a přednáší po celé republice a v zahraničí.

Má za sebou i velmi dobrodružné etapy života, kdy cestoval po mořích, lezl po skalách, po sopkách. „Mám v sobě adrenalin, baví mě riskovat,“ vysvětluje. Byl dokonce válečným zpravodajem. „Mým novinářským učitelem byl Jiří Mucha. Syn slavného Alfonse Muchy. Jediný Čechoslovák, který za druhé světové války působil jako válečný reportér na západní frontě. Aby se mohl aktivně zúčastnit spojenecké invaze v Normandii, nechal se převelet do norských jednotek a útočil ve druhé invazní vlně. Byl neuvěřitelně odvážný. Jeho válečné reportáže bych dnes dával jako povinnou četbu,“ říká.

Z válečného zpravodajství ho definitivně vyléčilo bombardování Bělehradu v roce 1999, které coby reportér prožil na vlastní kůži... „Uvědomil jsem si zrůdnost anonymní války, kdy ti, co rozsévají smrt, už ani nevědí, koho vlastně zabíjejí. A možná je to ani nezajímá.“

Naposledy před třemi měsíci v Americe natočil příběh bývalého starosty Chicaga s českými kořeny, Antonína Čermáka, který byl zabit při atentátu na prezidenta Roosevelta, jehož, jak dodnes někteří američtí historici tvrdí, chránil. Nyní by Stanislav Motl rád vytvořil dokument o Antonínu Kalinovi, jehož příběh objevil před lety v Izraeli a napsal o něm knihu. Vězeň koncentračního tábora Buchenwald Antonín Kalina zachránil před jistou smrtí tisícovku převážně židovských dětí.

Stanislav Motl má, jak říká, stále mnoho námětů, nejenom dramatických, ale i pozitivních. Přesto podle svých slov stále sbírá odvahu této práce nechat a věnovat se opět jen expedičnímu cestování. Například po Polynésii, kterou si už v minulosti oblíbil. „Chtěl bych na to najít čas. Aby mi neutekl.“

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: