Bodycasting je poslední módou ve vytváření kopií vlastního těla

Jako lavina se docela nedávno světem přehnala vlna tzv. selfie, což ovšem nejsou portréty v pravém slova smyslu, ale fotografické momentky v nějaké (často rádoby) zajímavé situaci či společnosti. Poslední horkou módou je vytváření věrných kopií vlastního těla.

Body- či lifecasting by bylo možné označit za „dítě“ klasické sochařiny a tvorby filmových masek – nebo poněkud morbidněji, ale přesněji, masek posmrtných. Jako bytový či exteriérový dekorativní prvek se bodycasting rychle šíří po světě. Jeho funkce je především estetická, i když nejnověji se ukazuje jako ideální nástroj i pro charitativní či humanitární účely.

Tvorba odlitku těla se jen s přivřenýma očima dá řadit mezi výtvarné umění, spíš jde o umělecké řemeslo. Tvůrce totiž nemá možnost vytvořit sochu podle vlastních představ, protože se vždy jedná o odlitek zcela konkrétního živého těla. Může ale ovlivnit pozici „kopírovaného“ a výsledné zpracování sochy.

V naprosté většině jde o dílčí, zejména ženské torzo, ale běžně bývají do skulptury „zakomponovány“ i mužské ruce – to v případě „mileneckých“ dvojodlitků či odlitků těhotenského bříška. Vděčným tématem odlévání jsou také ruce nebo nohy malých dětí. Zejména ve Spojených státech si někteří lidé dávají odlévat dokonce i tlapky čtyřnohých domácích mazlíčků. Odlít se ale dá prakticky všechno, i obličej nebo celé tělo, takové zakázky jsou ale podle praxe bodycastingových ateliérů jen vzácnými výjimkami.

Odlévání těla je tak trochu společenskou záležitostí. Bývá pravidlem, že snímání formy se aktivně zúčastní nejen objekt a tvůrce, ale i partner či přátelé „kopírované“ osoby. Jde přece jen o poněkud intimní proceduru, proto je vhodné rozbít přirozené napětí a uvolnit atmosféru přítomností někoho blízkého.

Postup vytváření odlitku není nijak složitý, ovšem jen na první pohled. Zájemce většinou přichází s jasnou představou, kterou část těla si nechá zvěčnit, a společně s tvůrcem si vybere ideální pozici. Pak je třeba příslušnou část těla upravit pro vytvoření formy, to znamená v ideálním případě zbavit veškerých chloupků a natřít krémem. Právě to je ta důvěrná fáze, kdy často přijdou „ke slovu“ ruce partnera odlévané osoby.

Pak autor nanese na vybranou část těla formovací materiál. Protože se jedná, podobně jako v případě sádrového obvazu na zlomené končetiny, o přímý kontakt formovací hmoty s pokožkou, případně i se sliznicemi, používají se vždy jen zdravotně nezávadné, lékařsky testované materiály. Po několika minutách forma na těle ztuhne a je možné ji opatrně sejmout. Tím účast „kopírovaného“ člověka na vzniku díla končí.

Ostatní fáze už jsou na tvůrci samotném: připravit formu k odlití, odlít a oddělit polotovar. To jsou ty klíčové, řemeslně náročné práce. Tvůrčí možnosti se otevírají až při finálním zpracování odlitku do dohodnuté podoby, ať už se jedná o drobnou plastiku na pracovní stůl, trojrozměrný „obraz“ na zeď, nebo o solitérní sochu do exteriéru.

Obavy, že se vaše tělo objeví někde v galerii, či dokonce v obchodě, jsou neopodstatněné. Při separaci polotovaru se forma zničí, proto je výsledné dílo vždy jediným originálem.

Zvěčnění vlastního těla může trochu zavánět narcismem. Jistěže pro někoho se silným sklonem k adoraci vlastní krásy může být pořízení vlastní kopie lákavým naplněním jeho tužeb. Ale představa není realita, odlitek bude vždy takový, jaké je tělo. Nic vám neubere, ale ani nepřidá, takže místo naplnění ideálu může přijít studená sprcha vystřízlivění. Odlitek těla je věrný dokument, v němž nejde nic zfalšovat. V tom je ale přednost bodycastingu.

Marnivost je však jen jedním z mnoha důvodů, proč si lidé nechávají udělat kopii svého těla. Francouz Olivier Duhamel, který svůj ateliér provozuje na ostrově u Nového Zélandu už přes deset let, na svém webu uvádí dlouhý výčet důvodů, proč si odlitek pořídit.

Váš manžel už má všechno. Má ale sochu vlastní manželky? Chcete na svou zahradu nepřehlédnutelné umělecké dílo? Torzo, které tam díky bodycastingu umístíte, bude spolehlivě přitahovat pohledy všech, ale jen vy budete vědět, kdo stál modelem. Máte teď vypracované, sexy tělo a těší vás obdivné pohledy? Nemusíte se hned před každým svlékat, ukazujte věrnou kopii svých svalů nebo poprsí. Čekáte první přírůstek do rodiny a sledujete, jak potomek roste v těle matky? Zachyťte jednotlivé fáze změn, včetně otcových rukou v ochranitelském gestu.

Přemýšlíte o jedinečném dárku pro někoho blízkého? Dárku, který vyrazí dech? Dejte mu jeho vlastní sochu. Poznamenal věk vaši postavu? Přesvědčte se, že ani léta neuberou lidskému tělu na přitažlivosti. Máte šuplík tak plný prstenů, náhrdelníků, náramků a náušnic, že ztrácíte přehled? Rozvěste si je po odlitcích vlastních rukou a hrdla.

Duhamel slibuje, že zvěční houslistovu ruku, rty zpěvačky s mikrofonem či nohu baleríny v piruetě. Pracoval i pro plastické chirurgy, pro něž dělal odlitky těla pacientů před zákrokem a po něm, aby budoucím pacientům či zájemcům o zkrášlovací proceduru dal do rukou hmatatelný argument. Od toho je už jen krůček k doslova vznešenému poslání, jaké odlévání těla může mít.

V britském Bury St. Edmunds v hrabství Suffolk se koncem loňského září konala výstava s poněkud zarážejícím názvem „Prostě prsa“. Že nejde o nic erotického, prozradila informace o pořadateli, jímž byla nadace proti rakovině prsu.

Vystaveno tu bylo třiadvacet odlitků poprsí místních žen, které tato zákeřná nemoc postihla, včetně těch, které prodělaly amputaci prsu. Všechna díla byla dekorována malbami místních umělců a na závěr výstavy byla vydražena. Předtím, než si je noví majitelé mohli odnést, výstava putovala po několika veřejných prostorách města.

Smyslem akce bylo nejen získat finanční prostředky na další osvětovou činnost nadace a posílit vědomí veřejnosti o potřebě a prospěšnosti prevence, ale především morálně podpořit sebedůvěru postižených žen.

„Byla jsem překvapená ohlasem, který akce vzbudila,“ řekla novinářům duchovní matka projektu Keri Birdová. „Byl to opravdu hluboký zážitek jak pro modelky, tak pro výtvarníky, kteří se s problematikou rakoviny prsu mohli takto bezprostředně setkat. Oběma skupinám patří veliký dík a všem odvážným ženám hluboká úcta. Často samy zjistily, že operace s tak velkým dopadem na psychiku nemusí vést k depresi a k pocitům méněcennosti, ale naopak může posílit jejich sebevědomí. Tolik toho udělaly pro ostatní!“