Jednapadesátiletá energická dáma počítá čas na minuty. Bydlí i hodně pracuje v centru Prahy. Pro rychlejší přesuny si proto pořídila kolo, skládačku. Využívá ji při cestách mezi operou, divadly a natáčením filmů. „Ušetřím spoustu času a večer mě nebolí nohy,“ shrnuje výtvarnice.

Za svou práci získala mnohá ocenění ve světě, doma se jí – až na výjimky – vyhýbají. Zlomit by se to mohlo koncem února. Za Fair Play a Tři bratry je v Českých lvech nominovaná v kategorii Nejlepší kostýmy. „Uvidíme, jak se rozhodne akademie,“ říká s nadhledem. Měla by zatím vymyslet, jaké šaty si vezme na sebe. Zatím tápe. I bez ceny však ví, že má diář plný téměř do konce roku. Její jméno si tak přečtete třeba u filmu Vybíjená, který jde do kin v březnu. (Rozhovor proběhl před vyhlášením cen. Simona Rybáková získala Českého lva v kategorii Nejlepší kostýmy za film Tři bratři - pozn. red.)

Vaše dráha výtvarnice začala hluboko v dětství, u babiččina kufru s látkami.

Chodila jsem do lidové školy umění, kde jsem se setkala s noblesní paní profesorkou, která nás učila mnoho výtvarných technik, seznamovala nás s uměním a jeho historií. Taky jsem si ráda hrála s panenkami, oblékala je… Na návštěvě u babičky jsem se mohla vždycky hrabat v kufru, který byl plný krásných, starých rozpáraných oděvů a doplňků. Ty jsme pak používaly při šití šatiček pro panenky. První jednoduchý střih, kalhoty s jedním švem, mne naučila maminka. Používám ho ostatně dodnes.

Proč byly ty šaty rozpárané?

Babička pocházela z Kadaně, kde její rodina měla obchod a malírnu porcelánu. Po válce je postihl osud sudetských Němců a časté stěhování. Šaty se páraly, aby zabraly méně místa, materiál se mohl znovu použít.

Babička byla Němka?

Ano a dědeček Čech, voják, ruský legionář.

Co se s vašimi předky stalo po roce 1945? Skončili v odsunu?

Jak kdo. Babička mohla zůstat v tehdejším Československu díky českému manželovi. Už spolu měli dvě dcery: moji maminku a tetu. Ovšem babiččina sestra Němka vdaná za Němce a její otec, můj pradědeček, museli z Čech odejít. Mám stále schovanou fotku, jak pan bývalý majitel prosperujícího podniku a jeho dcera stojí na ulici s malým ranečkem a míří do neznáma, do odsunu. Když jsem pak dělala kostýmy pro Habermannův mlýn, čerpala jsem inspiraci také v rodinném archívu. Pozorně jsem si tu fotku prohlížela. Nejen kvůli dobovému oblečení. Přemýšlela jsem, jak se cítili, v co doufali…

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Kam jeli?

Měli štěstí a souhrou náhod se dostali na západ do Norimberku, kde tehdy pracoval manžel babiččiny sestry pro Siemens. Sestry se pak znovu shledaly až po dvaceti letech. Jejich tatínek v tu dobu už nežil.

Zájem o látky a šaty přišel z matčiny strany, po kom jste zdědila zručnost?

Asi po otci, kterému bude za rok devadesát a stále je manuálně dost šikovný. Hodně mi pomáhal vyrábět atypické věci do divadla, různé konstrukce na výstavy a další věci. Předaný zájem o látky a zděděná manuální zručnost rozhodly i o volbě mých dalších škol.

Na vysněnou UMPRUM jste se dostávala pět let. Kde se ve vás bralo odhodlání stále se hlásit?

Věděla jsem, že jinou školu dělat nechci. Každý rok ale brali jen tři uchazeče. Hned po prvním neúspěchu u přijímaček jsem proto šla pracovat jako kostymérka na Barrandov. Byla jsem připravená, že tam zůstanu, dokud se na školu nedostanu. Během roku jsem kreslila a chodila na konzultace a připravovala se na další přijímačky. Věřila jsem, že talent mám a že mne nakonec musejí vzít.

Na vysoké škole jste vedle studia trávila veškerý čas v Branickém divadle s Baletní jednotkou Křeč, součástí známé Pražské pětky.

To bylo skvělé období plné tvůrčího nadšení, vyčerpávající, ale zároveň nabíjející práce. Byli jsme ve všech oborech, kterých jsme se dotýkali vlastně jako amatéři, aspoň si to myslím, na profesionální úrovni. Letos v listopadu to bude třicet let od premiéry našeho nejzásadnějšího představení BJK na laguně Varadero. Možná se nám při té příležitosti podaří vytvořit nové představení a pro radost obnovit i nějaké archivní taneční kousky. Třeba s mužem (scénograf Šimon Caban – pozn. red.) dáme jeden dva.

Tančíte stále?

Ano a rádi, když nám to časově vyjde, chodíme s mužem do takových neformálních tanečních pro dospělé. Tanec je skvělý přirozený pohyb.

Mluvíte o muži. Jak dlouho tvoříte s uznávaným scénografem Šimonem Cabanem pár?

My ani nevíme, jak to počítat. Nejsme manželé. Poprvé jsme se viděli prvního září 1977, bylo nám čtrnáct, nastoupili jsme do stejné třídy střední školy. Začali jsme spolu chodit po maturitě, v osmnácti. A vydrželo to přes vysokou až dodnes.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Na jaře pojedete učit do Helsinek na univerzitu, kde jste před 25 lety, těsně po revoluci mohla sama studovat. Znáte ještě nějaká finská slovíčka?

Mléko – maito, chleba – leipä. Ve Finsku je jinak všechno dvojjazyčné: švédsko-finské. Takže jsem pochytila nejdřív švédský název, pak finský. Každodenní jízda autobusem mi v hlavě zanechala slovo zastávka – stannar švédsky a pysähti finsky. Byla jsem tam krátce na to, abych do finštiny pronikla. Byl to můj první pobyt v zahraničí, tak jsem se spíš snažila zdokonalit v angličtině. Chodila jsem na lekce a s mojí kamarádkou, studentkou architektury z Itálie, jsme se snažily spolu hodně mluvit.

Co vás zaujalo na finské univerzitě?

Dostalo mě její neuvěřitelné vybavení. Všechna odvětví oboru je měla kreativní, a především podpořená realizačním zázemím. To bylo na takové úrovni, že pokud ho nepoužívali studenti, tak na něm ve volných hodinách na strojích vyráběly továrny malosérie svého zboží. Přirozeně tam fungovalo to, co jsem u nás nikdy předtím nezažila.

Studovala jsem design textilu a rychle si na vše zvykla. Do Čech jsem si pak přivezla nějaký materiál, barvy, že budu v činnostech, které jsem započala ve Finsku, pokračovat. Brzy mi došlo, že u nás se psal v tomto směru rok nula. Po diplomce, kdy se mi podařilo v ještě fungujících českých textilkách realizovat velikou kolekci tištěných látek a koberců, jsem ještě udělala v tomto odvětví pár realizačních pokusů a nakonec jsem se začala naplno věnovat kostýmům.

Ve filmu jste debutovala ve 23 letech královskými šaty pro Chantal Poullain. Zahrály si ve filmu Věry Chytilové Šašek a královna. Jak jste se k tomu dostala?

To už jsem rok studovala na vysoké textil a realizovala se v BJ Křeč. Před prázdninami za mnou přišla s nabídkou spolupráce Tereza Kučerová (dcera režisérky Chytilové – pozn. red.). Ona měla za sebou film Faunovo velmi pozdní odpoledne, já čtyři roky praxe na Barrandově. Přes léto jsme v tandemu kostýmy vymyslely a zrealizovaly. Film uspěl a otevřel nám dveře k dalším projektům.

Podobná náhoda vás přivedla také k tvorbě pro operu.

Život je náhoda a přeje připraveným. To je mé oblíbené rčení. Nabídka přišla od režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Daniela Dvořáka v roce 1992. Znali jsme se z amatérského divadla. Přišli za mnou s tím, jestli nechci udělat několik kostýmů pro Kouzelnou flétnu ve Stavovském divadle. Já jsem nezkušeně myslela, že se na produkci běžně podílí více výtvarníků.

Měli jsme tehdy dvouměsíční dceru, která dobře spala, a já si našla čas přes víkend udělat spoustu návrhů. Bavilo mě to. Na základě toho mi nabídli udělat všechny kostýmy. Přiznali se pak, že mne jen nechtěli tím množstvím vylekat. Tak začala má kariéra v opeře, rovnou v tom krásném, barokním, ikonickém divadle!

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jak vaše práce vůbec vypadá. Sednete si do archívu, nastudujete fotografie, obrazy z dané doby? Přečtete si scénář, poslechnete hudbu? Pak si sednete a kreslíte?

Vše, co jste vyjmenovala. Každý žánr má specifika. Určitě si nejdříve přečtu scénář nebo text, poslechnu hudbu. Pak přijde fáze sbírání informací a inspiračních zdrojů. To jsou někdy historické podklady, referenční fotky, obrazy, barevné nálady v přírodě, inspirace může přijít z jiného uměleckého zážitku či z obyčejné chůze po ulici plné lidí.

S tímto materiálem, nápady a pocity – jakousi vizuální databankou – začnu dialog s režisérem a dalšími tvůrci. Někdy výsledný návrh kreslím, jindy použiji referenční fotky nebo pracuji rovnou s reálnými kostýmy. To byl mimo jiné případ jednoho z mých posledních filmů, Fair Play, kde jsme hodně dohledávali autentické kostýmy z osmdesátých let.

Podobné přípravy vás čekaly i při práci na snímku Vybíjená, který půjde v březnu do kin?

Ano, část se odehrává v současnosti, část je retrospektiva do osmdesátých a devadesátých let. Tady jsem mohla opět sama zavzpomínat na to, do čeho jsme se oblékali. Dost autentických kousků jsme pak našli ve svých skříních, při shánění dalších se inspirovali z vlastních fotografií.

Nejde ale jen o to, mít dobově správné oděvy. Vybíráte je pro dané postavy tak, aby kostým dotvářel jejich charakter, dával informaci o jejich rozpoložení, sociálním zařazení, věku. Musíte myslet na roční období, kdy se děj odehrává, a na spoustu dalších věcí. Správně zvolený, i když na první ohled jednoduchý kostým může divákovi rychle zprostředkovat informace o postavě.

Pro historické divadelní, operní, filmové, muzikálové kusy se více kostýmů šije. Je to složitější?

Záleží, jak v čem. Je to rozhodně organizačně náročnější, řešíte více věcí. S vizuální databankou v hlavě pro daný projekt si podle charakteru postav nakreslím návrhy, obrázky kostýmu. Tvary, konkrétní střihy konzultuji se střihačem, volím vhodnou látku. Ze vzorků materiálů poté sestavím možnou podobu, barevnost, strukturu oděvu. Dobový kostým se může skládat z pěti, deseti, patnácti součástí, materiálu a doplňků. No a v tomhle zdlouhavém procesu se občas stane, že po doladění celku uděláte konkrétní objednávku, aby se mohlo začít šít, a zboží není. Začínáte nanovo.

Máte k ruce stálý tým švadlen, krejčových?

U filmů a malých divadel oslovuji konkrétní lidi, s kterými mám již zkušenosti, a zadávám práci podle jejich možností a schopností. Náročnější věci umí pár jedinců a jejich práce má i vyšší cenu. Obecně kvalitních krejčích a švadlen ubývá a v mladé generaci nepřichází zatím posila.

Snímek z úspěšné pohádky Tři bratři, pro niž výtvarnice vytvořila kostýmy. Krále si zahrál David Matásek, královnu Zuzana Norisová.

Snímek z úspěšné pohádky Tři bratři, pro niž výtvarnice vytvořila kostýmy. Krále si zahrál David Matásek, královnu Zuzana Norisová.

FOTO: Bioscop

Na kolik mohou vyjít jedny pohádkové šaty?

Záleží na látce, zdobení, dalších detailech. Vezmeme-li to jako účetní: metr vyšívaného hedvábí stojí zhruba od dvou do pěti tisíc. Na jedny potřebujete asi pět metrů. Tedy asi deset tisíc dáte jen za látku. Pod šaty spodnice a další pomocné materiály. Pak se přidají perličky, výšivky, lemy… Následuje manuální práce švadlen, tak dvě tři zkoušky na herečce, aby jí kostým perfektně seděl.

Jedny pohádkové šaty pak vyjdou klidně na desítky tisíc. Podobné je to s koženými botami pro krále. V obchodě obyčejné kotníkové koupíte od dvou do pěti tisíc korun. Na míru a se zdobením vás stojí i přes deset tisíc.

Co se vůbec děje s kostýmy po natočení filmu?

Civilní si nechá produkce a naloží s nimi dle vlastního uvážení. Dobové se většinou dostávají do Fundusu Barrandov nebo skladů České televize. Kostýmy pro Tři bratry se šily většinou na Barrandově, tak tam i zůstaly a jsou součástí dlouhodobé výstavy k filmu.

Kostýmní výtvarnice přichází k uměleckému kusu jako jeden z prvních tvůrců. Chodíte pak i na natáčení snímků, divadelní, operní, muzikálové zkoušky?

Pokud je čas na přípravu dostatečný a dobře zorganizovaný, mám filmové kostýmy připravené předem a k velkým změnám by již nemělo docházet. Snažím se být vždy u takzvaně nerozehraného kostýmu a u větších komparzních scén.

V divadle jsem naopak ve chvíli, kdy přijde při generálkách vše ve světlech na scénu. Tam nastává čas pro mnohé úpravy a případné změny. Průběžné návštěvy divadelních zkoušek jsou ostatně pro mne důležité pro sledování vývoje inscenace, spousta věcí a požadavků vzniká právě až na jevišti.

Dostáváte předem přesné míry lidí, na něž kostým šijete?

Hodně herců znám, ty, co jsem nikdy neoblékala, si vygoogluji, požádám produkci o jejich aktuální míry, případně se s nimi sejdu. Každý ale umíme skrývat své fyzické nedostatky. Takže – dokud se dotyčný nesvlékne do spodního prádla, nevím, na čem jsem. Co musím zdůraznit, či zakrýt. Někdy si připadám jako lékař. Vítám herce slovy: Tak se svlékněte.

Rybáková navrhla kostýmy i k opernímu představení Výlety páně Broučkovy, které mělo premiéru loni v říjnu v ostravském Národním divadle moravskoslezském.

Rybáková navrhla kostýmy i k opernímu představení Výlety páně Broučkovy, které mělo premiéru loni v říjnu v ostravském Národním divadle moravskoslezském.

FOTO: Archív Národního divadla moravskoslezského

Zažila jste nějaká překvapení poté, co jste pokyn vydala?

(smích) Nebudu jmenovat, ale někteří herci se dost bránili. Neměli totiž spodní prádlo.

Byli to ženy i muži?

Muži, konkrétní nebudu. (smích)

Nabídla jste hambářům slipy?

Dostali erární spodní prádlo a začalo se zkoušet. Jsme připraveni na ledacos.

Máte ráda nějaké herečky, které se dobře oblékají?

Nebojím se žádné výzvy, ale pár výjimečných je. Na Aňu Geislerovou navléknete pytel a vypadá skvěle, navíc umí být v jakémkoliv kostýmu autentická. Ráda oblékám i vysokou Ivanu Chýlkovou. Nemá sice konfekční velikost, ale má moc pěknou postavu. Je výtvarníkovi inspirativním partnerem.

Výzva pro mne často přichází v opeře, kde se stává, že roli alternují dvě velmi rozdílné zpěvačky: například vysoká blondýna a korpulentní bruneta. Musím stejné šaty, jež zapadají do celkové obrazové koncepce díla, upravit tak, aby ani jedné zbytečně neubližovaly. Měním proto střihy, látky…

Za vaši práci jste si přivezla ze zahraničí prestižní ceny. Proč se vám v Česku spíše vyhýbají?

Upřímně řečeno nevím a nechci se tím ani trápit. Pro mne je důležité, že mám za sebou spoustu kvalitní a vypovídající práce, patřím ke špičce oboru. Hodnocení v různých cenách je vždy subjektivní. Záleží na tom, kdo sedí v porotě a co se mu líbí.

S rodinou při nedávné dovolené v Maroku.

S rodinou při nedávné dovolené v Maroku.

FOTO: Archív Simony Rybákové

Co myslíte, získáte sošku 21. února na Českých lvech?

Mám dvě nominace. Za výpravnou pohádku Tři bratři a dobový film Fair Play. Už to je pocta. Jít do soutěže jako favorit je ale ošidné, výhodnější je pozice loosera, který překvapí. Ostatní nominované snímky jsou z přítomnosti. Sama vím, že dobře obléknout film ze současnosti není tak snadné, jak to vypadá. Čistě z výtvarného hlediska bych si proto netroufla hodnotit, co je větší výtvarný počin. Jen vlastní zkušenost mi říká, že pohádka, dobový film stojí mnohem více úsilí, zkušeností, energie a času.

Vaše jméno je v oboru uznávanou značkou. Jenže v titulkách, upoutávkách na dané představení, film se někdy kostýmní výtvarník ani neobjeví. Hledáte ho?

Hledám. Titulky v kině dočítám až do konce. Zajímá mě v nich obecně, kdo co udělal dobře i špatně. A to nejen u kostýmů, ale i masek, v režii, kameře. A že kostýmní výtvarník sem tam chybí? Nevím, z čeho vychází takové podceňování naší profese. Obecně vnímám, že pokud vedle sebe stojí kostýmy a scénografie, kostýmní výtvarnice a architekt, vždy je více ceněna práce scénografa – architekta. Jak při uvádění v titulcích, tak při udílení různých cen. Je to komplexnější problém, kde se o svá práva pořád musíme hlásit, a mne to často přijde velmi nedůstojné.

Máte hodně práce. Jste známá tím, že v Praze jezdíte na kole. Přijela jste na něm i dnes?

Dneska ne. Musela jsem nejdřív do Holešovic, na Žižkov, pak na Kavčí Hory. To je v zimě moc. V létě jezdím více. Bydlím totiž v centru a pohybuji se po něm za prací. Ze Štěpánské do Revoluční to mám na kole za pět minut, pěšky by to bylo patnáct. Když podobných cest udělám za den několik, ušetřím spoustu času a večer mě nebolí nohy.

Jaké kolo vlastníte?

Skládací. Má obrovskou výhodu. Když jedu dolů z kopce a nahoru se mi zpět nechce, složím ho a svezu se tramvají.

Jezdíte i po chodníku?

Někde to jinak nejde. Třeba po mostě z Újezdu k Národnímu divadlu jsou na silnici jen koleje a pruh pro auta. Cyklistovi nezbývá ani centimetr. Jedu-li po chodníku, jsem opatrná, ohleduplná vůči chodcům. Když jich je hodně, slezu z kola a vedu ho vedle sebe.

Máte dceru Nikolu a syna Alberta. Jdou ve stopách rodičů?

Nikole je dvaadvacet, synovi patnáct. Oba studují. Dcera je kreativní bytost, ráda tančí, zpívá, výtvarně tvoří. Ale nic z toho nechtěla studovat. Dneska je na univerzitě ve Skotsku, kde má široký rozptyl, věnuje se několika oborům: od sociologie a veřejné zprávy po dějiny umění a divadla. Zpívá ve školním muzikálu. Teď je na stáži v internátní škole pro postižené a autistické děti. Co bude jednou dělat, uvidíme.

Pradědeček Leonard Grimm byl kadaňský Němec. Na snímku stojí před svým obchodem.

Pradědeček Leonard Grimm byl kadaňský Němec. Na snímku stojí před svým obchodem.

FOTO: Archív Simony Rybákové

A Albert?

Tomu jsme asi předali cestovatelské geny, má rád zeměpis a se Šimonem ho spojuje vášeň pro dopravní prostředky a techniku. Miluje britský Top Gear (motoristický pořad – pozn. red.). Zjistil, že v Německu jsou výborné technické školy, tak se začal učit německy, aby tam mohl za rok vyrazit na roční pobyt v rodině a po maturitě měl možnost pokračovat.

Zmínila jste cestování. Jaká byla vaše poslední rodinná dovolená?

Na Vánoce jsme jeli s dětmi a přáteli do Maroka. Jezdíme vlastním autem, do Afriky nás přepraví trajekt. Cesta z Prahy trvá tři dny. Tvoří příjemný přechod z práce do dovolené, kdy posloucháme v autě mluvené slovo, postupně ztrácíme signál na mobilech, bavíme se spolu…

Dáváte přednost poznávání památek, nebo přírodě?

Ve městech prakticky nepobýváme. Vezeme si v autech s sebou vodu, jídlo, které průběžně doplňujeme. Vaříme si. Jen na zpáteční cestě jsme pár zastávek v civilizaci udělali.

Kde tam spíte?

Máme terénní auta se střešním stanem. Já se Šimonem spím uvnitř vozu, kde rozkládáme přes sklopené sedačky spací desku s matrací. Děti spí na střeše, kde si každý den vyklopí speciální střešní stan. Je to krása. Na nocleh zastavíme, kde chceme. Budí nás východ slunce. Projíždíme nádhernou krajinou: hory, jezera, poušť. Dáme si malý oběd na krásném místě s výhledem, projdeme se a kolem páté hledáme hezké místo na přespání. Zastavíme na něm, ještě za světla vyrazíme sbírat dřevo.

Po západu slunce se jde vařit, pak jíme, povídáme si u ohně a v půl deváté v devět už ležíme v posteli. Někdo si čte, jiný spí. V Maroku je v tomto období brzy tma a v horách zima. Každý den ta samá nádhera, krásný koloběh. Po takové dovolené jsem vyspaná do zásoby.

Jak se myjete?

Říkáme tomu ubrousková sprcha. Každý má balíček vlhkých ubrousků, kterými se v pohodě umyje. Na takové cestě je „čistá“ špína. Pak samozřejmě vezeme tu zmíněnou vodu, dá se opláchnout i lehká sprcha z kanystru je možná.

Na snímku s významným brazilským návrhářem Samuelem Abrantesem v samba škole v Rio de Janeiro. Umělec tančí na karnevalu střídavě jako muž a žena. Je-li za ženu, oslovují ho Samile Cunha.

Na snímku s významným brazilským návrhářem Samuelem Abrantesem v samba škole v Rio de Janeiro. Umělec tančí na karnevalu střídavě jako muž a žena. Je-li za ženu, oslovují ho Samile Cunha.

FOTO: Archív Simony Rybákové