Vychovávají spolu tři děti, hrají divadlo a do loňska oba denně točili seriál Cesty domů. Ponorka jim prý ale nehrozí. „Igor je hodně vytížený, takže bylo fajn, že jsme se víc viděli. Při hraní jsem profík a nevnímám ho na place jako manžela. Navíc seriál vzniká velkým tempem a není čas moc přemýšlet o soukromí. Ovšem vzhledem k tomu, že v příběhové linii prožil brzy coming out jako homosexuál, už jsme pak neměli moc společných scén.

V divadle jeho přítomnost řeším víc, zvlášť když se mě snaží režírovat, k čemuž má sklony a je to nepříjemné. Ale když třeba jedeme na dvoudenní pracovní zájezd na Moravu, čili bez dětí, je to nádhera a užíváme si to,“ upřesňuje.

Od vidění se s Igorem znali dlouho. „Ale nikdy mě nenapadlo, že s ním budu žít. Až jsme zkoušeli na Zábradlí Nože a růže - a něco se stalo. Co, vám neřeknu, protože nevím. Odehrálo se to ze dne na den. Byl první člověk, u něhož jsem byla stoprocentně přesvědčená, že s ním chci mít děti. A hodně! Je to už deset let - a musím zaklepat, pořád dobrý.“

V usměrňování temperamentu Janě pomáhá jóga nebo procházka. Její mantra zní: klid!

V usměrňování temperamentu Janě pomáhá jóga nebo procházka. Její mantra zní: klid!

FOTO: Milan Malíček, Právo

Překonali poměrně komplikovaný začátek, kdy museli ukončit předchozí vztahy. Dnes Jana oceňuje hlavně manželův specifický černý humor, známý z televizní Partičky, a toleranci. „Protože se mnou je to těžké. Jsem hodně náročná na okolí i na sebe, moje urputnost a rychlost spoustu lidí, zvlášť mužů, irituje. Dojdou třeba ke stejným závěrům, ale trvá jim to déle… Igor se taky báječně stará o naše krásné děti a o mě. A zvládá to. Není běžné, aby chlap zastával ženské práce, uměl vařit - třeba na Vánoce vaří vždycky!“

Jako příklad Igorova mystifikačního humoru Jana uvádí konkrétní scénku ze života. „Jednou přišel s požadavkem, že shání do televize speciální tenisky „tempístky“. Tak jsem se poptávala v obchodech a prodavačky mě posílaly vedle nebo s kamennou tváří odpovídaly, že zrovna nejsou. Až mi za měsíc kamarádka prozradila, že taková značka vůbec neexistuje.“

Nedávno zaplnily bulvár informace, že Janin muž je násilník a zlomil jí nos. „Pravda je trochu jinde. Igor rozhodně není agresor. V jedné chvíli během zkoušení nové hry neplánovaně spadl z gauče - a odnesl to právě můj nos. Bylo to nepříjemné, museli mi ho rovnat ručně…“

Rodinná křížovka

Občas samozřejmě dojde na výměnu názorů, ovšem jen slovní. „Bez toho by byla nuda. Talířů máme dost, ale nejsem až tak divoká, spíš chci všechno vyřešit okamžitě a jsem obvykle iniciátor. Z tutlání a hromadění problémů bývají nemoci, rakovinu nevyjímaje…”

„Igor mě nejvíc dráždí svým zpomalením, jenže jsem si uvědomila, že je to vlastně dobrý protiklad. Musím se s tím naučit žít, stejně jako on s mými špatnými vlastnostmi. Nechovám se jako typická subreta, přestože se u mě dávka hysterie najde. Jako divadelní dítě jsem to znala a bylo mi to nesympatické. Beru divadlo až na druhém místě - po rodině.“

Původně jsem byla pro volnou výchovu, dnes jsem pro tvrdší, jenže už je asi pozdě.

Nedorozumění vznikají často kolem výchovy. „Jinak si vedete u prvního dítěte a jinak když jsou tři. Mnohdy nepomůže jen dialog a vysvětlování a je třeba nastavit ostře hranice. Původně jsem byla pro volnou výchovu, dnes jsem pro tvrdší, jenže už je asi pozdě. Taky na každého platí něco jiného, nelze reagovat plošně,“ připouští herečka.

Anička chodí do druhé třídy a pětiletá dvojčata Antonín a Ela do školky. „Odděleně jsou to nejhodnější děti na světě, dohromady občas děs a běs. V neděli jsme vyrazili na výlet po Praze: hodinu řval synáček, pak spustila sestra-dvojče a nakonec se rozplakala nejstarší. To už nedám!“

Velkou rodinu chtěla vždycky, sama nasbírala čtyři sourozence. „Vyrostla jsem se sestrami, dvojčaty od mé maminky. Byly o šest let mladší a já se o ně musela starat. Prožívat v jednom pokojíčku pubertu bylo náročné - což byl hlavní důvod, proč jsem odešla v osmnácti z domu. S mámou a otcem jsem měla skvělé vztahy, ale tohle prostě nešlo.“

Moje babička zná moudra, která jsem pokládala za čínská, jen se jim na Valašsku říká jinak.

A nastaly kruté časy. „Rodiče mi dali tisícovku kapesného a zbytek jsem musela pořešit, jak jsem uměla. Bydlela jsem v podnájmu, za který jsem platila dva tisíce. Takže jsem vedle školy brigádničila po barech a v továrnách. Montovala jsem například součástky, což bylo sice dobře placené, ale hrozná magořina, zdálo se mi jen o šroubcích. Celý život bych to dělat nemohla.“

Rodinné selfie v koupelně. Foťák drží Igor, zoubky si čistí Tonda, Anička a Ela.

Rodinné selfie v koupelně. Foťák drží Igor, zoubky si čistí Tonda, Anička a Ela.

FOTO: archív herečky

To servírka - od rockového klubu po mexickou restauraci - byla mnohem zajímavější. „Dnes jsem za tuhle školu života vděčná. Po půlnoci a určité dávce alkoholu si začnou být lidi podobní, rádi se svěřují a vylévají srdce. Vyslechla jsem spoustu životních příběhů, a když hledám inspiraci pro nějakou roli, stačí zalovit v mé sbírce štamgastů.“

Zadek jako táta

Od pití alkoholu ji to neodradilo, coby vínem trénovaná Moravanka necítila riziko závislosti. Zato si utvrdila svoji největší neřest - kouření. Je kvartální kuřačka. „Jsem cílevědomá, típnu poslední a basta. Smrdí mi to, souhlasím s dětmi, že je to hnusné, dám na jejich varování, že umřu. Jenže pak přijde stres a jedu v tom zase,“ přiznává pokorně. A při dalším líčení rodinné ságy zapaluje jednu za druhou…

Zajímalo mě, zda si Janu nepletou s maminkou stejného jména. „Pletou, ale měnit ho nebudu. Když jsem se Igora ptala, zda chce, abych se jmenovala Chmelová, řekl, že na tom nezáleží. Byla to už moje druhá svatba, v prvním vztahu jsem si manželovo jméno vzala, ale stejně mě všichni brali jako Janěkovou.“ (První muž Petr Kofroň je současný šéf Opery ND - pozn. aut.)

Správné rodné jméno by znělo Svojtková. „Svého biologického tátu Petra jsem nikdy nepoznala a až do dvanácti jsem nic netušila. Teprve pak jsem přijela do Prahy a chtěla ho najít v Národním divadle, ale dozvěděla jsem se, že tragicky zemřel. Pro mě to byla spíš detektivka než nějaké velké trauma. Navíc jsem zjistila, že mám dva bratry, o čemž jsem vždycky snila. Setkali jsme se v šestnácti. Každý má jinou mámu, ale vytvořili jsme si skvělý vztah a vídáme se…“

Když se později do zlaté kapličky vrátila jako herečka, starší kolegové tvrdili, že je tátovi hodně podobná. „Milan Stehlík na mě jednou úplně fascinovaně koukal a na můj dotaz, co dělám špatně, odpověděl: Ty máš úplně stejný zadek jako tvůj táta!

Úchylný sen

Ve školce chtěla být kosmonautka, ale kdosi ji vyděsil, že jí vypadají všechny plomby. A tak vymyslela, že by ji mohla jednou aspoň hrát. Na JAMU se přihlásila automaticky, avšak teprve ve třeťáku začala o herectví přemýšlet vážněji. „Obcházela jsem spolužáky a ptala se, kde se v nich vzala touha hrát. Odpovídali, že chodili do dramaťáku nebo recitačního kroužku, chtěli točit filmy, být slavní. A já zjistila, že nic z toho nemám. Že jsem se do toho prostředí prostě narodila. Asi nejvíc mě bavila ta hra, že můžu být někým jiným. Dodnes mám úplně úchylný sen zahrát si v americkém akčním filmu. Hollywood mě vůbec strašně přitahuje…“

Igor je introvert, Jana extrovert, dohromady jim to prý výborně ladí.

Igor je introvert, Jana extrovert, dohromady jim to prý výborně ladí.

FOTO: archív herečky

Jinak má dojem, že existuje mnohem víc zajímavých postav pro muže než pro ženy. „Hrozně by mě bavily ty chlapské - Hamlet, Cyrano… Ale jsem schopná se ponořit do jakékoliv dobré role, v podstatě beru jako nejlepší tu, kterou právě hraju.“

V angažmá v Národním divadle je od školy a snaží se mě přesvědčit, že nejde o zkamenělinu. „Občas se tam podaří krásné a moderní divadlo. Pravda, je to velký kolos, což do jisté míry svazuje. Budoucnost záleží na novém šéfovi, s jakou přijde koncepcí,“ krčí rameny.

Už pár měsíců budí pozornost moderní verze Tartuffa. Mimo jiné díky odvážným odhaleným scénám Jany s mladičkým Radúzem Máchou. „Je to kontroverzní, vtipný odvaz, ale i bezvadná práce. Jako soubor nás velmi semkla nemoc původního režiséra, kvůli níž jsme museli během tří týdnů dát celou hru dohromady s Honzou Nebeským. Je fakt, že konzervativní diváci bývají v šoku, ale druhé půlce se naopak hodně líbí. Což je lepší než univerzální nuda.“

Do dalších intimit by Jana už nešla. „Jsem na to stará. I když záleží na režisérovi, pokud by mi nahotu vysvětlil jako podstatnou pro roli a věřila bych mu, možná bych se nechala přemluvit.“

Zahrála si taky v několika filmech (Pravidla lži, Největší z Čechů, El Passo), smířila se však s tím, že z ní už zřejmě velká filmová hvězda nebude. „Každý to máme asi dané, neumím chodit na castingy, všechny role jsem dostala tak, že si mě někdo našel. A pokud netočíte úplně odmlada, může to být těžké. Zpočátku jsem tak vnímala i seriál Cesty domů, ovšem celkově mi dal velkou školu řemesla. Když jedete denně několik obrazů, jste si jistější.“

Nejsem můra

Se svou seriálovou postavou nemá Jana moc společného. „Od lidí z vesnice, kde máme chalupu, jsem se setkala s reakcemi, že působím staře a vážně, jsem strhaná a ani se neusměju. Jenže ta role tak byla napsaná, což stěží ovlivním. Jednou jsem zkusila lehký úsměv - a režisér Jiří Adamec zařval: Stop! Čemu se sakra směješ? Podruhé jsem si netroufla. Ale aspoň jsou v reálu mile překvapení, že nejsem taková můra, že dovedu být veselá a pozitivní. Horší to měla Linda Rybová, která hrála zcela negativní potvoru - a lidi se k ní chovali podle toho.“

Jedna z nevinnějších scén dramatu Tartuffe v Národním Divadle. Jana a Radúz Mácha jako Mariana a Valér, v pozadí Lucie Žáčková.

Jedna z nevinnějších scén dramatu Tartuffe v Národním Divadle. Jana a Radúz Mácha jako Mariana a Valér, v pozadí Lucie Žáčková.

FOTO: archív ND Praha

Jana představuje rehabilitační lékařku. V životě se spíš zajímá o alternativní medicínu, případně o jejich kombinaci. „Čínská medicína existuje tři tisíce let, léčí příčinu, ne až důsledek, a klade důraz na prevenci. Hodně vím od přítelkyně, která se zabývá masážemi a akupunkturou. Ledacos mě naučila i moje valašská babička, zjistila jsem, že zná leckterá moudra, která jsem pokládala za čínská, třeba dělení potravin na povahy chladné a horké. Akorát se tomu říká jinak. Dokonce čínský a babiččin recept na poporodní polévku jsou téměř identické.“

Důležité je vycházet z toho, že žijeme v Evropě, v našich klimatických podmínkách. „Ale proč se neinspirovat věcmi, které jsou ověřené. Děti se snažím léčit bylinkami, zjara a na podzim nasadím preventivně na posílení imunity sirup z echinacey a rakytníku, ten jsem dokonce zasadila na zahradě. A skoro nechodíme k doktorům, jen se zlomeninami. V té rovině ovšem oceňuju, že je naše medicína na špičkové úrovni,“ uzavírá Jana.

Zpřetrhané vazby

Momentálně má v Cestách domů pauzu, ale zjara by se do seriálu měla zase vrátit. „Aspoň se můžu věnovat víc divadlu,“ pochvaluje si herečka. S Igorem, Davidem Prachařem, Lindou Rybovou, režisérem Thomasem Zielinským a produkční Mirkou Adamovou založili Divadlo Verze. „Tak trochu rodinný podnik, časově náročný a tvůrčí, každý děláme něco navíc, já dramaturgii, Linda kostýmy a scénu, Igor fotí nebo s Davidem udržují dobrou náladu…“

Kočují po vlastech českých a hrají v Divadle Palace. Vedle hry Tři verze života mají za sebou úspěšnou premiéru Úča musí pryč a v březnu chystají francouzský příběh Jméno.

„Tři verze je komedie, ovšem ne prvoplánová. Takzvaný intelektuální bulvár, na hranici absurdního dramatu. Vedle rodičovství a výchovy jde o úvahu, jak by se mohla stejná situace odehrát jinak. Já sama jsem v jisté etapě života dost řešila, co by bylo, kdyby… Ale už to nedělám, věřím, že věci jsou tak, jak mají být. Spíš mi je něco líto…“

V mojí rodině byly taky trochu čarodějnice.

V poslední době taky hltá současnou beletrii. „Teď mě uchvátila knížka Petry Hůlové Paměť mojí babičce, odehrávající se v Mongolsku. Já sama mám s cestováním problém, po dětech se bojím lítat. Dřív jsem sedala do letadla s nadšením, toužila jsem skákat bungee jumping, jezdila jsem na motorce - až jsem se vybourala. Dnes nejraději cestuju v okolí chalupy. Ale to Mongolsko mě zaujalo a vyrazila jsem tam aspoň na Google Earth.“

Další kniha, která ji zaujala, byly Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové. „Možná i proto, že jsem jako dítě několik žen se zvláštními léčitelskými schopnostmi poznala. V mojí rodině byly taky trochu čarodějnice. Škoda že kontinuita byla násilně přerušená.”

„Přemýšlím o tom hlavně kvůli dětem, kladu si otázku, co jim mám předávat. Nejsem z katolické rodiny, vnitřní víru v Boha mám, ale i tam se vazby přetrhaly. A děti se třeba ptají, proč je v kostele ten pán na kříži? Co mu kdo udělal? Koupila jsem aspoň dětskou bibli a snažím se jim ji převyprávět. Jenže ony se zeptají, zda se pak narodil jako housenka, když existuje posmrtný život…”

„Jak jsou zahlcené informacemi, pletou všechno dohromady. Už od tří let ovládají iPad líp než já. Ale vychází mi taktika, že jsem jim ty přístroje dala volně k dispozici - a za dva dny je odložily. Pochopily, že hrát si venku je lepší… Tedy zatím.“