Četla jsem, že jste první odměnu – sto padesát korun – dostala za nazpívání tónu pro Mládkovu píseň Kaučuková Lou. Opravdu to byl jen jeden zvuk?

Šlo o jeden z prvních honorářů, na nějž si pamatuju. Hrála jsem jinak ještě před maturitou ve Viole, v Semaforu, tam mi také něco dávali. U Mládka to bylo výjimečné tím, že jsem peníze dostala za zpěv. Vzali mě tehdy s sebou na turné, přestože jsem s nikým z kapely ani s Ivanem nic neměla.

Bydlela jsem sama v jednolůžáku. Vážně se ho musím zeptat, co ho vedlo k tomu, že mě tenkrát na zájezd vzal. Já si na žádný konkrétní důvod nevzpomínám. Má chvíle přišla v Brně. Nahrávali písničku, k ní chtěli jeden jediný supervysoký dlouhý tón. Dala jsem ho!

Za co jste peníze utratila?

Tohle je podružný detail mého života. Byla jsem tehdy na DAMU. Všechno si pamatovat nemůžu. Neblázněte. Je mi šestapade.

V posledních letech vás plně zaměstnává Rádio Junior. Jak dlouho tam jste?

Nastoupila jsem symbolicky, aniž bych to plánovala, prvního června 2012, na Den dětí. Původně jsem vedla tvůrčí skupinu pro děti a mládež s úkolem vybudovat do dvou tří let internetovou a digitální stanici.

Nepočítalo se s tím, že se do projektů vkládám s ohromnou vehemencí, jsem takový buldozer – spíš buldozera – a zvládnu vše do roka. Když stanice vznikla, logicky jsem se stala její šéfredaktorkou.

Zora Jandová s mimoněm

Zora Jandová s Ušounem

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Pro koho je určená?

Když to řeknu marketingovým jazykem, máme cílovou skupinu od tří do dvanácti let. My ji dělíme na předškoláky a školáky. Rádi si hrají, hledají si informace, posílají e-maily, volají. Jsme takový unikát, jediné živé rádio v Česku. V Evropě patříme k pěti podobným. Děti se nám s problémy svěřují na Lince důvěry, ve Vzkazovně posílají vzkazy kamarádům.

Jsme jinak digitální a internetové rádio. Ve studiu je webkamera. Na netu děti mohou navštívit web Rádia Junior – ten je pro starší, pro ty menší je pak webík Rádia Junior, kam si spíš chodí hrát. Jezdíme také po republice, hrajeme třeba divadlo. Z posluchačů tedy děláme diváky.

Odkdy dokdy vysíláte?

Každý den od 6.30 do 21.00. Ve všední dny živě. Večer vše uzavírá pohádka, skoro hodinová. Přes noc jde písničkový blok.

Takže navazujete pohádkami na legendárního Hajaju?

Každý den od 19.00 do 20.00 vysíláme pohádku i na Dvojce Českého rozhlasu. Tam jde i odpolední sobotní rozhlasová hra a velká nedělní pohádka. Nejsme ale celoplošní. Ten, kdo nás chce sledovat více než hodinu na Dvojce, musí mít buď televizi, digitální rádio, nebo internet.

Na našich webových stránkách si děti „vyzobávají“ své oblíbené rubriky v čase, kdy jim to vyhovuje. Dobré ohlasy máme ze zahraničí. Pro krajany jsme mnohdy jediným kontaktem s živým jazykem, českým slovem.

Jako šéfka rozhlasové stanice vyjíždí často do terénu. Říká, že dětské publikum ji nabíjí.

Jako šéfka rozhlasové stanice vyjíždí často do terénu. Říká, že dětské publikum ji nabíjí.

FOTO: archiv Rádia Junior

Jak dlouho plánujete v rádiu zůstat?

Dokud budu mít pocit, že je o mě zájem. Že to přináší něco dětem i mně. Beru to spíše jako službu než job.

Nevytlačila nová role všechny vaše umělecké aktivity?

Pan generální ředitel (pozn. red. – Peter Duhan) mi doporučil zachovat si autorské a interpretační činnosti. Abych se jako kreativní člověk z čistého „manažerování“ nezbláznila. Hraju proto stále třeba v muzikálu Jeptišky v Divadle Na Fidlovačce.

Nověji mám monodrama Mitsuko. O Japonce, která se v osmnácti letech provdala za rakousko-uherského diplomata, šlechtice. Po dvou letech přijela s ním do Čech. Je to o střetu kultur. Jak samotná ženská zvládne po smrti manžela, v úplně cizím prostředí, žít a přežít. Hra je hodně aktuální. Její syn byl velikým propagátorem evropské myšlenky. Usiloval o sblížení národů.

Kladní hrdinové vás ale v dětství příliš nebrali. Líbil se vám padouch…

Jasně, byl to Herbert Lom, hrál v Pokladu na Stříbrném jezeře vůdce banditů Cornella. Proč? No byl to docela hezkej chlap, i když nevím, jestli jsem jako osmiletá dokázala vše docenit. Pak mi přišlo trapný, že není klaďas, a přenesla jsem svůj hluboký zájem na Old Shatterhanda. Měl moc pěkný žilnatý ruce a já je jako dítě chtěla. V pozdějším věku se mi to podařilo (ukazuje mi ruce), tvrdá manuální práce vykonala své.

Vraťme se k tomu záporákovi.

Přiznávám, že pod tlakem okolí jsem se na něj zbaběle vyprdla. Když jsem ovšem Herberta později potkala, začala se s ním přátelit, říkávala mu: Já být o čtyřicet let starší, tak tě sbalím. Byl ode mě přesně o těch čtyřicet let, narozený také v Panně.

Seznámili nás společní česko-angličtí kamarádi. Vzniklo z toho moc krásné rodinné přátelství. Dokonce naše starší dcera Viktorka byla pak v rodině Herbertova syna na zkušenou, učit se jazyky.

Zora Jandová

Zora Jandová

FOTO: archiv Rádia Junior

Vzdělání má u vás v rodině tradici. Kolik už máte vysokých škol?

Třetí teď dokončuji.

Jedna z nich vás zavedla až k hokejistům Slavia Praha. Co jste v týmu dělala?

Byla jsem kondiční specialista na relaxační a meditační techniky. Kluci se se mnou učili správně dýchat při zátěži, zrelaxovat svaly, navodit si koncentraci během vteřiny, uvolnit si klouby. Prostě základy bojového umění. Něco podobného jsem učila i klienty v taiči.

Kdo vás do klubu přivedl?

Studovala jsem tehdy Vysokou školu tělesné výchovy a sportu Palestra, obor kondiční a sportovní specialista. Proto mě oslovil Vláďa Růžička (pozn. red. – tehdejší trenér hokejové Slavia Praha). Šla jsem ke klukům dělat praxi. Úžasné. Přišlo mi zajímavé to macho prostředí. Našla jsem si v něm odpovědi na státnicové otázky z psychologie, didaktiky, anatomie, sportovní medicíny, patologie, bylo to bezva období.

Když nebyly ruce, které by kluky namasírovaly, přišla jsem já. Když neměli maminku, řešili nějaké vnitřní problémy, byla jsem tam já. Přes dvacet synů jsem tenkrát měla.

Dáte ještě dohromady sestavu?

Zjistila jsem, že třetina kluků, když jsme udělali titul (pozn. red. – sezóna 2007–2008), v klubu dosud je. Třeba asistent trenéra Pepa Beránek, pak Jarda Bednář, Marek Tomica, Áda Svoboda, Dominik Furch. Hodně je sleduji. Zbytek se mi rozprchl. Teď proto fandím Kometě, Pardubicím, Hradci, Plzni a dalším týmům, i ve světě – prostě svým.

A Slavia? Zůstává srdeční záležitostí. Jinak znám sestavy všech klubů v lize. Běžně zjišťuji, kdo chytal, kdo dal kolik gólů. Sleduji statistiky. Hokej mě nesmírně baví.

I vy jste ve sportu – konkrétně v taiči – patřila ke světové špičce. Cvičíte ještě?

Stále, jen už nevedu kurzy ve fitkách. S rádiem to nejde dohromady. První dva roky jsem to zkoušela, jenže nemůžu vždy odejít, když na mě právě čekají klienti, zaručit jim, že přijdu včas. Hodně mě to stresovalo. Nesehnala jsem za sebe ani adekvátní náhradu. To, co a jak učím já, nikdo u nás nedělá. Učím individuálně, jen osobní žáky. Když čas dovolí.

Snímek z roku 1990 – Zora Jandová s manželem Zdeňkem Mertou, Jarmila Kolářová a Petra Janů v zákulisí jednoho z mnoha uměleckých projektů.

Snímek z roku 1990 – Zora Jandová s manželem Zdeňkem Mertou, Jarmila Kolářová a Petra Janů v zákulisí jednoho z mnoha uměleckých projektů.

FOTO: Dorian Hanuš

Nechybí vám to?

Snažím se si denně zacvičit před cestou do práce. Jenže nestíhám. V práci si sice protáhnu tělo, hodinovou sestavu však nedám. Teď cítím, že je nutné nainvestovat energii znovu do sebe, asi začnu s jógou. Hodiny sezení na kancelářské židli musím vykompenzovat.

Ke sportu a učenosti jste vedla i dcery Viktorku a Esterku. Pomamily se?

Jsou naprosto rozdílné. Starší Viktorka si od tří sama četla a zhruba ve třech a půl letech začala s písmenky. Sice často s obrácenými, primitivními, ale psala. Byla takový intelektuál zapecánek, čtení jí vyplňovalo veškerý čas. Společně jsme proto sdílely třeba encyklopedie zvířat. Teď si vybavuji, jak jsem se s nimi pěkně nadřela.

Při stěhování z Prahy do Mníšku pod Brdy jsem nadávala, co to tahám za těžké krabice. Byly v nich Viktorčiny přečtené knihy. Vyplnily pak knihovnu velkou dvakrát dva metry. To jsem byla až maličko snobsky pyšná.

A co Ester?

Ta mi udělila lekci. Narodila se deset let po Viktorce, do počítačové éry. Přimět ji k intenzivnímu čtení je komplikované. Chodí sice pravidelně do knihovny, ale zároveň hodně sportuje, tančí, má kroužky. Svou pozornost tříští. Teď miluje takové ty upíří ságy. Já skončila u Harryho Pottera, zbytek mě vážně nebaví.

Viktorii bavívalo čtení o vodních ptácích. Jde ve stopách vašeho prastrýce, zakladatele pražské zoo, a studuje přírodovědu?

Po maturitě dělala zkoušku na různé vysoké školy, na pět oborů. Od práv až po přírodovědu. Dostala se na všechny. Zvolila si mezinárodní teritoriální studia a politologii. Momentálně je na amerických studiích na Karlově univerzitě.

K mnoha rolím, které v životě stíhá, patří i ta v muzikále Jeptišky v pražském Divadle Na Fidlovačce.

K mnoha rolím, které v životě stíhá, patří i ta v muzikále Jeptišky v pražském Divadle Na Fidlovačce.

FOTO: archiv Divadlo Na Fidlovačce

Představuje se v cizině celým jménem – Viktorie Mercedes Theodora Hana Jana Zuzana, jak byla pokřtěná?

Ne, normálně Viktorie, vlastně Viki. Hodně jmen má po kmotrech a kmotřičkách. Jak to začalo? Když jsem byla těhotná, chtěla jsem Theodoru podle dcery Boženy Němcové. Milovala jsem její dílo, čtení korespondence. Jenže před skoro čtyřiadvaceti lety to nebylo úplně obvyklé jméno.

Trochu se vzpouzela Zdeňkova maminka. Muž dal v žertu protinávrh Theodory – Mercedes – s tím, že by to mohlo být jméno i pro chlapečka. Navíc to byla naše peruánská kamarádka. Nakonec jsme došli k Viktorii, rodině se líbilo spojení s Viktoriinými vodopády, mně s Viktorčiným splavem.

Ester má také tolik jmen?

Samozřejmě, vždyť by jí to bylo líto. Je Esther, Anna, Johana, Margareta, Barbora a no, tu poslední nevím. Vidíte. Aha – přece Pavlína po jedné kmotře. Tohle chci říci. Viktorka byla dlouho vychovávaná jako opatrovaný jedináček. Šlechtěná. A kvůli krásnému šestidílnému jménu plakávala a chtěla vědět, proč se nejmenuje třeba Kačenka.

Už se s tím smířila?

Jednou byla dokonce pyšná. Vyrazila na seznamovací kurz v rámci prvního ročníku na vysoké a vyhrála tam soutěž o nejzajímavější jméno. Poprvé v životě mi poděkovala. (smích)

Maminka o vás říkávala, že jste v každém hovínku za vařečku? Jak to myslela?

Přesně tak. Měla strach, abych nerozmělňovala aktivity. Po letech mi řekla, že díky tomu, že jsem jich měla tolik, se mi nakonec hezky v životě poskládaly. Činností mám hodně, u jedné odpočívám od druhé. Čas je nafukovací, je to relativní veličina, dá se toho stihnout hodně.

Říkáte si to i tehdy, když jedete z Mníšku do Prahy a stojíte v zácpě?

Někdy mi cesta trvá z domu do redakce hodinu a půl (pozn. red. – zhruba 30 km). Teď se mi vše podařilo srazit tím, že vozím Esterku na gympl do Dobříše na sedmou. Ona se tam ještě něco před vyučováním naučí a já v Praze předjedu dopravní špičku.

Jinak v autě běžně pracuju. Poslouchám naše rádio, telefonuju, vymýšlím nové projekty. Když dorazím do práce, mám přípravy na den za sebou. Navíc já moc ráda řídím. Čas v autě je jen můj. Když si ovšem sečtu někdy ty kilometry, vidím páteř, jak je v napětí, v nepřirozené poloze… Musím vyrazit na tu jógu!

Starší dcera umělkyní asi nebude. Co ta mladší?

Esterka s námi už sem tam divadlo hraje. V představení o Edith Piaf i zpívala. Nebojím se, že by byla okouzlená pozlátkem slávy. Ví, co to znamená živit se uměním, že máma před premiérou dře do noci. Kdyby si to zvolila, přála bych si, aby vydržela tlak srovnávání s rodiči. Talent má. Píše písničky, skládá muziku.

Vlastní ten druh energie, kouzla, co patří na jeviště. Puberta ale může všechno změnit. Přijde třeba nějaký kluk, odvede ji k úplně jinému oboru. Je to na ní. Já kvůli muži (pozn. red. – muzikant Zdeněk Merta) kdysi dávno začala sportovat.

Narodily se vám děti, postavila jste dům, zasadila stromy. Co bude dál?

Ta otázka je hodně definitivní. Člověk má skoro pocit, že za ní už nic není. Že bych ještě porodila syna? No, mohl by jím být Rádio Junior – ten Junior. Jak už jsem řekla, za syny jsem pokládala i hokejisty, o něž jsem pečovala. Byli v tom věku. Snad s výjimkou Jardy Bednáře. I když, teď to počítám, zvládla bych ho porodit. Teď vážně.

Musím se ještě hodně učit. Mám sice dvě vysoké školy dostudované, ale z třetí v Nitře mi zbývá ještě dokončit doktorandský program masmediální komunikace a marketingu. Přerušila jsem ho kvůli rádiu a nedávno znovu začala.

Vy jezdíte za vzděláním až na Slovensko?

Nitra mi vyhovuje. Navíc jsem cestu vždy spojila s výlety za kamarády, pobyla i týden. Teď si musím brát dovolenou. Dřív jsem měla dopoledne pouze pro sebe, odpoledne byla maminkou, večer herečkou.

V Českém rozhlasu pracuju na plný úvazek a na studium mám čas mezi šestou a sedmou ráno. Nelituju. V rádiu jsem se naučila efektivně využívat čas. Má práce, soudě podle ohlasů dětí i dospělých kolem nich, je smysluplná. Nesmírně mě baví.

Na fotografii z roku 2001 drží v náručí právě narozenou dceru Ester, která po rodičích zdědila umělecký talent a sem tam s nimi i vystupuje. Starší Viktorka dnes studuje vysokou školu. Pyšný na obě děti je i jejich táta – hudebník Zdeněk Merta.

Na fotografii z roku 2001 drží v náručí právě narozenou dceru Ester, která po rodičích zdědila umělecký talent a sem tam s nimi i vystupuje. Starší Viktorka dnes studuje vysokou školu. Pyšný na obě děti je i jejich táta – hudebník Zdeněk Merta.

FOTO: Profimedia.cz

Stále věříte ve svůj boží jízdní řád, vysíláte myšlenky k bohu?

Všichni si myslí, že jsem napojená na Čínu a že jsem buddhistka, taoistka. Já ale vyrostla v západním kulturním prostředí. Každý večer si říkám modlitbičku, co mě naučila babička, ta ji měla zase po své prababičce.

Je tam třeba: „… jakož i my odpouštíme…“ „…na věky věkův ámen“, s vé na konci těch věků. Prostě starobylá čeština. Je ale jedno, jaká slova použijete. Pro mne je důležité poděkovat za uplynulý den a poprosit, aby ten příští byl stejně krásný.

Musíme si před spaním uvědomit, že jsme udělali něco hezkého, že se nám něco podařilo. Pak v nás v dlouhodobém horizontu začne převládat pocit, že se daří všechno. Přemostíme tak budoucí momenty nezdaru.

Jde vám to?

Je to jednoduchý pokyn mozku: Hele, dneska to bylo hezké, prosím tě, aby vyšel zítřek. Jestli to zastřešíte bohem? Na tom nezáleží. Do kostela pravidelně nechodím. Nejdůležitější je nic si nevyčítat, být smířená sama se sebou, a když přijdou průšvihy, říct si: Někam mě posunou.