V Čechách to jméno dnes nikomu nic neřekne a také na Slovensku je Magda Lokvencová (1916 až 1966), původem Češka, postavou téměř neznámou. Jen ti zainteresovaní vědí, že byla první slovenskou profesionální divadelní režisérkou, jiní si však spíše vybaví, že to byla jedna ze dvou manželek někdejšího československého prezidenta. Žila po jeho boku přes dvacet let (včetně těch devíti, kdy byl ve vězení), Husákova nástupu na prezidentský stolec v roce 1975 se však nedožila. Ale i kdyby, na Pražský hrad by se s ním tehdy nedostala. Byli totiž od konce roku 1960 rozvedení.

Dáma se šarmem

Magda se narodila v Pacově na Pelhřimovsku 13. září 1916. Posléze do rodiny přibyli ještě sourozenci Ludmila (1919) a Vladimír (1921). Otec Antonín Lokvenc byl původní profesí zemědělský inženýr, ale po válce zůstal v armádě.

Počátkem dvacátých let – to už byl plukovníkem – je poslán na Slovensko, kde dostal v Horních Motešicích u Trenčína na starost vojenský hřebčinec. Již za rok však rodinu Lokvencových postihla tragédie. Matka Juliana ve svých pětatřiceti zemřela na tuberkulózu. Otec měl mnoho práce na statku, a tak se osmiletá Magda musela starat o mladší sourozence.

Antonín Lokvenc i v nové, složité životní situaci chtěl, aby se jeho potomkům dostalo všestranného vzdělání a aby každý z nich jednou našel uplatnění v profesi, kterou si zvolí. Sám byl milovník literatury, hudby i výtvarného umění. Tuto lásku vštěpoval i dětem.

Magda Husáková-Lokvencová na nedatovaném snímku.

Magda Husáková-Lokvencová na nedatovaném snímku.

FOTO: archív Miroslava Šišky

Do motešické společnosti často přicházeli různí umělci, a tak Magda vyrůstala v intelektuálním prostředí. I díky tomu se z ní stala mladá dáma, která vynikala nejen zvláštním šarmem a krásou, ale ovládala několik jazyků (jako otec, který jich uměl šest), hrála na klavír, jezdila na koni a uměla to například i s tenisovou raketou.

Místo konzervatoře šla na práva

Po lidové škole ji otec poslal na dívčí gymnázium do Banské Bystrice. Ročníky ale prolézala s nevalným prospěchem, učení ji nebavilo, nudila se. Zato vyhledávala studentské večírky a také příležitost, jak se předvést hrou na klavír anebo zpěvem.

Na internátě, kde bydlela, se poprvé „dostala na prkna“. Zahrála si ve scénkách, které si studenti sami vymýšleli a předváděli je na půdě vzdělávacího kroužku – skeče měly charakter ochotnického divadla.

Nadšená byla, když v květnu 1933 přijelo do Banské Bystrice to skutečné – Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Po jejich programu se doma u ředitele gymnázia (což byl Magdin strýc) pořádal večírek. Při improvizaci vystoupila i Magda a hrála roli Voskovce.

V tom čase se už živě zajímala o politiku a společenské dění. Vyčnívala z řady. To ovšem – a zvláště pro žačku dívčího gymnázia – nebyla věc vítaná. Politická angažovanost byla zakázána a postihovala se i vyloučením ze studia.

Magda však naštěstí v roce 1935 zdárně odmaturovala a toužila po umělecké dráze a divadlu. Chtěla na konzervatoř, ale nakonec se nechala přesvědčit otcem, aby šla studovat něco, co ji v budoucnosti uživí. Na podzim se tudíž přihlásila na právnickou fakultu Univerzity Komenského do Bratislavy.

Gustáv jí imponoval

Možná fešnou Magdu ovlivnila i nová známost. Gustáv Husák, ten chytrý a temperamentní mladík ze Svazu slovenského studentstva, který u nich ve škole mluvil o sociálních podmínkách studia na vysokých školách.

„Seznámili jsme se v Banské Bystrici v roce 1935,“ zavzpomínal na tyto chvíle sám Gustáv Husák v knize svého důvěrníka Viliama Plevzy Vzestupy a pády (1991). „Chodila do tamějšího gymnázia a já, jako funkcionář studentské organizace, jsem přednášel v kroužku, jehož členkou byla i Magda. Po přednášce jsme si sedli v menším kruhu, a tak jsme si nějak padli do oka. Potom jsme si psali a navštěvovali se. Po maturitě Magda přišla do Bratislavy.“

On právě začal na právech třetí ročník, ale byl i vedoucí postavou komunistického Spolku socialistických akademiků, redigoval studentský časopis Šíp a patřil mezi uznávané příslušníky druhé, mladší vlny inteligence, rozvíjející činnost ve spolku DAV.

To vše Magdě imponovalo, protože se s ním vždy měla o čem bavit. Kromě vzájemných sympatií je spojovaly i podobné zájmy a stejné levicové smýšlení. Husák byl od svých dvaceti členem KSČ a rychle ji zapojil do politické činnosti: vstoupila do akademického spolku Právník a pracovala s ním i v dalších studentských organizacích (dva roky byla předsedkyní ženské komise Svazu slovenského studentstva). Jako on i ona přispívala do Šípu.

Denně se vídali na fakultě a mnozí kamarádi Husákovi krásnou a inteligentní přítelkyni záviděli a nejeden z nich byl do ní platonicky zamilovaný. Gustáv a Magda byli silné osobnosti a obdivovali na sobě vlastnosti, jimiž oba disponovali: ctižádost a schopnost získávat ostatní.

Magda a Gustáv v roce 1935, kdy se seznámili.

Magda a Gustáv v roce 1935, kdy se seznámili.

FOTO: archív Miroslava Šišky

Gustáv v únoru 1938 promoval a 1. září byla na radnici bratislavského Starého Města skromná svatba. Za svědky jim šli manželé Clementisovi. Magdin otec údajně nebyl právě nadšen, že si dcera bere komunistu (sám byl sociálnědemokraticky orientovaný masarykovec), ale její rozhodnutí respektoval. Sám ji kdysi učil, aby si do svých osobních věcí nenechala mluvit.

Debaty u Husáků

Ovšem mnichovská dohoda na konci září 1938, vyhlášení autonomie Slovenska, zastavení činnosti komunistické strany, Vídeňská arbitráž, odsun Čechů ze Slovenska – to vše byly okolnosti, které se zapsaly novomanželům do života.

Po svatbě se nastěhovali do garsoniéry v bratislavské Panenské ulici. Magdina česká rodina musela ze Slovenska odejít do protektorátu. I jí vznik Slovenského státu zkomplikoval situaci. Byla vyloučena z fakulty, takže se dala zapsat v Praze, ale když tam v listopadu 1939 Němci vysoké školy zavřeli, se štěstím se znovu uchytila v Bratislavě – díky sňatku se Slovákem totiž v roce 1940 dostala slovenské státní občanství.

Ve stejném roce na právech promovala a získala doktorát. Nastoupila jako úřednice v Moravské bance a současně se v roce 1941 tajně přihlásila na tříleté studium herectví na Státní konzervatoři, které i zdárně absolvovala. Byl to první krok k naplnění touhy věnovat se divadlu.

Husák krátce pracoval u Clementise v advokátní kanceláři, po jejím uzavření střídal úřednická místa, až se stal tajemníkem Ústředního svazu speditérů. V květnu 1940 si najali byt v Tajovského ulici a spolu s nimi se do téhož domu nastěhovalo i několik dalších levicových intelektuálů a přátel. Chtěli tak společně lépe čelit novým poměrům. K Husákovým přicházeli hosté generačně a názorově spříznění a debatovalo se o politice.

Manželé Husákovi počátkem 40. let minulého století, Bratislava.

Manželé Husákovi počátkem 40. let minulého století, Bratislava.

FOTO: archív Miroslava Šišky

Magda byla duší této společnosti a sama přiváděla lidi i z jiného okruhu – spisovatele, umělce i vlivné politiky. Byl mezi nimi například Imrich Karvaš, guvernér Slovenské národní banky, pozdější Husákův spolupracovník při přípravě Slovenského národního povstání, vypuknuvšího v srpnu 1944. Tehdy také vstoupila Magda do komunistické strany.

Vladimíra porodila v Moskvě

V soukromí však bylo tou nejdůležitější událostí její těhotenství. Právě na podzim 1944 čekali Husákovi první přírůstek do rodiny. Situace povstalců se však zkomplikovala, a tak Husák evakuoval manželku do Sovětského svazu. Z letiště Tri duby odletěla 19. října posledním letadlem i s několika dalšími ženami komunistických funkcionářů, dětmi a raněnými. Za čtyři dny v Moskvě porodila syna Vladimíra.

Měla štěstí, že tam právě pobýval jejich rodinný přítel Laco Novomeský. Chtěla chodit do divadel a Novomeský jí pomohl nejen zjednat vstup, ale zařídil také možnost navštěvovat přednášky na Univerzitě dramatických věd. Magda byla nadšená a právě tehdy padlo rozhodnutí: končím s právnickou kariérou, po válce se budu věnovat divadlu!

Když se v květnu 1945 vrátila do osvobozené vlasti, její manžel byl místopředsedou Slovenské národní rady a rychle dál stoupal na mocenském žebříčku. Příští rok už patřil k nejvlivnějším osobnostem na Slovensku, neboť se po parlamentních volbách stal předsedou sboru pověřenců. Politika pro něho byla vším, neustále cestoval, doma se objevoval zřídka.

Magdě naopak politika vůbec nechyběla. V roce 1945 se nastěhovali do luxusně zařízeného domu a mohla se konečně prezentovat na úrovni, jak si to vždy přála. Domácími pracemi se příliš nezabývala, měli dvě pomocnice – jedna se starala o děti, druhá o domácnost a vařila. V roce 1946 se narodil druhý syn, Ján.

Magda se syny Vladimírem a Jánem.

Magda se syny Vladimírem a Jánem.

FOTO: archív Miroslava Šišky

Díky manželovým funkcím patřila k prvním dámám slovenské společnosti. Zajímalo ji však něco jiného – naplnit svou touhu po divadle.

Uspěla v mužské profesi

Přítel z dob společného funkcionaření ve Svazu slovenského studentstva a nyní ministr ve Fierlingerově vládě Jozef Šoltész jí v Praze zařídil několikatýdenní stáž v obnoveném Divadle E. F. Buriana. Chodila na všechny zkoušky.

Zkušenosti využila, když se v roce 1946 otevírala v Bratislavě Nová scéna. Nastoupila tam jako herečka a asistentka režie, zpočátku pracovala zadarmo. Jako asistentka si vedla dobře, takže dostala hned v příští sezóně nabídku, aby režírovala samostatně.

Nejdříve to byla v únoru 1947 veselohra pro děti, podruhé detektivka od Agathy Christie Deset malých černoušků. Do historie slovenského divadla se však zapsala především režií hry Bertolda Brechta Žebrácká opera.

Nejdříve jí mnozí nedůvěřovali a podezřívali ji, že jako manželka politika zneužívá jeho postavení, ale časem své okolí přesvědčila talentem – originálním viděním, smyslem pro výtvarné ztvárnění hry i využitím světla a hereckého pohybu. Vlastním přičiněním uspěla v profesi, která byla dosud chápána jako ryze mužská.

Ale právě v době jejích největších uměleckých úspěchů přišla velká rána. V roce 1950 byl Gustáv Husák odvolán z postu předsedy sboru pověřenců a 6. února 1951 zatčen a uvězněn. Magdu i s oběma syny odvezli do vnitrácké vily v Modre - Harmónii a dva týdny je drželi v naprosté izolaci. Nevěděla, co se děje…

Dala přednost Filčíkovi

Když je pustili, nesměli se vrátit do svého bytu, který StB zabrala. S dětmi a s hospodyní se nastěhovala k bratrovi. Několikrát ji předvolali na StB a nabízeli spolupráci. Když odmítla, přesvědčovali ji, aby se s Husákem rozvedla a veřejně se ho zřekla – a bude moci v divadle dál pracovat.

Neposlechla. Začátkem roku 1952 jí oznámili, že musí z divadla okamžitě odejít. Tvrdili, že rozhodnutí nesouvisí s Husákovým případem, ale důvodem je její „špatný vliv na soubor a také její nemorální život“.

V té době se Magda už nějaký čas stýkala s hercem Ctiborem Filčíkem, svým pozdějším životním partnerem. „Jejich známost začala už před zatčením Husáka,“ píše Pavel Kosatík ve své knize Manželky prezidentů, „a zpočátku byla jen reakcí na Husákovy občasné krátkodobé zálety. Manželství už v těch letech přestávalo fungovat, jejich životy a kariéry se rozcházely a každý z nich si hledal jiného partnera.“

Po vyhazovu z divadla byla několik měsíců bez práce, potom ji „odložili“ do Slovenského národního muzea, kde pracovala jako kustodka. Aby uživila své syny, přivydělávala si po nocích pletením svetrů a rukavic. Vykonstruovaný proces s „buržoazními nacionalisty“ proběhl až v dubnu 1954, ale nejenže ji nepozvali, ale neřekli jí ani, že soud probíhá. O tom, že manžel dostal doživotí, se dozvěděla z novin.

Ani potom se s ním nerozvedla, ačkoli jí to mnozí radili. Naopak, vytrvale žádala o umožnění návštěvy, což jí povolili až v roce 1958 – chodila pak za ním i s dětmi jednou měsíčně. Husák o jejím vztahu s Filčíkem věděl, ale domníval se, že po návratu z vězení – propuštěn byl při květnové amnestii v roce 1960 – se Magda s hercem rozejde. Ale nestalo se, dala přednost Filčíkovi. Koncem roku 1960 se rozvedli.

Zašifrované přízraky Gustáva Husáka

V té době už dávno nebyla ženou závisející na svém muži. Po třech letech práce v archívu mohla znovu do divadla. Nejdříve dostala v roce 1955 roční angažmá v Košicích a příští rok jí ředitel bratislavské Nové scény Ján Kákoš nabídl, aby se vrátila. Až do roku 1966 tu pak režírovala téměř padesát inscenací.

Při práci v tomto druhém období jako režisérka zvážněla. „Prožila velké trauma a musela se s ním vypořádat,“ vysvětluje Naděžda Lindovská, autorka knihy Magda Husáková Lokvencová, první žena slovenské divadelní režie (2008).

„Zdá se, že mnohé mužské postavy, které uvedla na jeviště, byly zašifrovanými parafrázemi nebo přízraky Gustáva Husáka. Často mu nastavovala zrcadlo, ale uměla ho nastavit i sobě. Prostřednictvím divadla jako by pokračovala v pomyslném partnerském dialogu. Studovala příčiny selhání lidských vztahů, příčiny selhání ideálů a ideologií.“

Životní příběh Magdy Lokvencové náhle skončil 17. ledna 1966. Bylo to krátce po premiéře Sartrovy hry Ďábel a Pánbůh, v níž na scéně Slovenského národního divadla exceloval její druhý životní partner Ctibor Filčík. Měla vysoký krevní tlak a aterosklerózu cév. Přes varování lékařů hodně kouřila. Toho rána před zrcadlem upadla a stěžovala si na bolesti hlavy. Omdlela. Převezli ji do nemocnice, kde večer zemřela. Nebylo jí ještě ani padesát let.