Uvažovala jste někdy o emigraci?

Nikdy! Generačně mě to trochu minulo, v osmašedesátém mi bylo teprve deset. Ale i kdybych byla starší, nevím, jestli bych to dokázala, jsem hodně svázaná s rodinou, kamarády a později i s prací. Asi bych se cítila hrozně ztracená, nejsem na emigraci ten správný dobrodružný typ.

Svým dětem bych dnes přála alespoň na chvíli žít nebo pracovat v cizině, hlavně kvůli jazykům a zkušenostem. Ale je to o něčem jiném, je tu možnost svobodně se vrátit. Už ani nevzhlížím s takovým obdivem k Západu. Když vyjedete ven a máte srovnání, zdá se mi, že na tom nejsme tak strašně.

Třeba teď jsem byla týden ve Francii a mimo velká města se nikdo moc neobtěžuje učením jazyků. Pro mladé lidi je určitě dobré jít, jak se dřív říkalo, „na zkušenou“ do světa. Měli bychom pak jako národ větší sebevědomí. Nevím, proč se pořád tak podceňujeme.

Lze podle vás zobecnit českou mentalitu? Jsme národ Švejků?

To je otázka pro filozofa, aby se zamyslel v širším kontextu. Já tedy doufám, že ne. Přiznávám, že Švejka znám spíš povrchně. Bavil mě film s panem Hrušínským, ale nebavilo mě to číst. Teď se možná urazí švejkologové v celé zemi a prohlásí mě za barbara. Je to určitý typ, který má schopnost přežít v nejrůznějších situacích. Možná jako malý národ máme v tomhle směru vyvinutější mimikry.

Oblíbená herečka prožívá jedno z nejhezčích období v životě, má spoustu zajímavé práce, šikovné děti, stala se ze dne na den babičkou a snaží se pomáhat druhým…

Oblíbená herečka prožívá jedno z nejhezčích období v životě, má spoustu zajímavé práce, šikovné děti, stala se ze dne na den babičkou a snaží se pomáhat druhým…

FOTO: Jiří Janoušek

Myslím, že tu žijí různé typy lidí jako všude. Samozřejmě těch, kteří si jen stěžují a pasívně přihlížejí, je většina. Pak existuje spousta gaunerů, kteří se snaží vše ovládat. Já se napohled štěstí pohybuju v kulturní, intelektuální oblasti, kde lidi tolik neprahnou po penězích…

Hrajete v nové hře Veterán, která má být právě pohledem na naši národní povahu…

Je to velmi silný příběh, jakási novodobá varianta Zločinu a trestu. Napsal ji Marek Epstein, původně pro televizi. Nedá se říct, že by přímo shrnovala českou mentalitu, ale každopádně představuje velmi zdařile určitý vzorek, jde o docela nemilosrdný příběh na naši současnou maloměstskou společnost.

Já v ní představuju matku Kadlecovou, manželku Honzy Vlasáka. Typická zbohatlická rodina konající navenek dobro. Od sametové revoluce se vypracovali a dnes ovládají penězi a mocí život ve městě. Kontrastem k tomu je postava člověka, který se snaží svým životem odčinit vinu a prošel si peklem. Jeho opravdovost a otesanost na dřeň kontrastuje s povrchním přístupem okolí.

Co znamenal listopad 1989 pro vás?

Naprostý životní zlom, velká očekávání, naději. Víru, co všechno bude jinak. Že zavládne slušnost, že si budeme vážit toho, co máme, a nezneužijeme svobodu, kterou jsme získali. Zpočátku to tak i vypadalo. Byla to naprosto výjimečná etapa našich životů. Neopakovatelná, nepřenosná atmosféra. Jsem šťastná, že jsem to mohla prožít.

Věřím v nejmladší generaci, ta si nenechá jen tak něco líbit. I politická morálka se pročišťuje, pár kauz se už odkrylo.

Kde se to zvrtlo?

Dáváte mi otázky jako politologovi. Nevím, někde se to hezké, čisté, čemu jsme věřili, vytratilo. Vzali to tu do rukou lidé pragmatičtí, převlékli kabáty a rychle se zorientovali, měli zkušenosti ve svých oborech, měli přístup k informacím a uměli toho využít.

Nedávno naskočila do seriálu Ordinace v růžové zahradě. Pochvaluje si partnerství se Zlatou Adamovskou i nasměrování své postavy, doktorky Pokorné, na alternativní medicínu, k níž má osobně blízko.

Nedávno naskočila do seriálu Ordinace v růžové zahradě. Pochvaluje si partnerství se Zlatou Adamovskou i nasměrování své postavy, doktorky Pokorné, na alternativní medicínu, k níž má osobně blízko.

FOTO: archív TV Nova

Byla to potom dravá doba. My jsme ještě měli úsměv na rtech, ale dole už tekl temný proud a nad námi se začínala tkát pavučina podivných vztahů. Pamatuju si, že někdo po revoluci řekl, ať nejsme přehnaně optimističtí, že náprava věcí, ale i myšlení lidí bude trvat dvě tři generace. Teď je to čtvrt století a možná něco začíná.

S jakými pocity prožíváte dnešek?

Někdy si dělám tzv. mediální prázdniny. Nepouštím si televizi a nečtu noviny, je to dobré pro duševní zdraví. Můžu doporučit. Ale nejsem negativní ani zapšklá, naopak. Dokonce občas cynicky vítám čím hůř tím líp. Někdy je to zábavné a někdy tak strašné a meze přesahující, že to lidi spojuje a mobilizuje k různým akcím. Myslím mladé lidi.

Možná jsem idealistka, ale mám pocit, že některé špatné věci, které prošly před deseti lety, už neprojdou. Věřím v nejmladší generace našich dětí. Ty si už nenechají jen tak něco líbit.

A taky snad zmizí ta stará garda, která se bohužel neustále v různých podobách znovu a znovu vrací.

Proto jste se rozhodla vstoupit do politiky?

Do politiky jsem určitě vstupovat nechtěla. Já jsem se původně jen rozhodla kandidovat, bez jakýchkoli ambicí. Chtěla jsem u nás na vesnici, kde žiju od narození, podpořit skupinu lidí, které mám ráda a věřím jim. I u nás se dějí nepěkné věci. Mrzí mě to a ráda bych se pokusila některé zamrzlé spory narovnat. Velké ambice v tomto směru ale nemám. Ani čas.

Lidi mě vykroužkovali, takže jsem se stala zastupitelkou. A jejich důvěru nemůžu jen tak zklamat.

Proč hnutí Pro Prahu?

Kandidovala jsem za hnutí Pro Prahu jako nezávislý kandidát. Mohla jsem zrovna tak kandidovat třeba za Závislé nebo za Slavoj, ale náš starosta Zbyněk Passer mě oslovil jako první. Rodina Passerů žije v Kolodějích spoustu let a udělali pro obec nezištně mnoho dobrého. Zbyněk se v komunální politice pohybuje šestnáct let. Za tu dobu jsem nenašla žádný důvod, proč bych mu neměla důvěřovat.

Ve hře Divadla Rokoko Veterán představuje matku přítelkyně hlavního hrdiny Martina (Tomáš Novotný).

Ve hře Divadla Rokoko Veterán představuje matku přítelkyně hlavního hrdiny Martina (Tomáš Novotný).

FOTO: archív MDP

Mám problém s tím, podpořit nějakou stranu, protože v případě úspěchu se tam vždycky navalí spousta lidí, kteří toho pak využívají nebo i zneužívají. Po pečlivém zvážení jsem se nechala napsat na kandidátku dozadu, čistě jen jako osobní podpora. Ale spoluobčané mě vykroužkovali, takže jsem přeskočila lidi, kteří věci podle mého rozumějí líp a mají i víc času.

Důvěru lidí, kteří mě zvolili, však nemůžu jen tak zklamat. Jsem tedy zastupitelkou. Ale jak má „politická kariéra“ začala, tak zase v podstatě skončila, protože strana TOP 09 u nás ve vsi složila mandáty. Musíme tedy znovu obtěžovat spoluobčany a vyhlásit nové volby. To je to, o čem jsem mluvila, zneužívání politické strany k osobním ješitným a mocenským ambicím.

Co konkrétního chcete dělat?

Zatím nevím. Půl roku teď bude takový ochromený, krizový režim. Měli jsme setkání s občany, poměrně bouřlivé. Lidi to nesmyslné složení mandátů rozzlobilo a myslím, i když máme vždycky vysokou volební účast (někdy i 80 procent), někteří možná vůbec nepřijdou.

Jinak co se týká vaší otázky, máme tu spoustu restů: chodníky, rozbité silnice, doprava… Nevím, co půjde, nemám ráda plané sliby. Na to všechno jsou potřeba peníze. Ale za sebe bych se ráda pokusila prolomit ledy ve vztazích, které ochromují normální život vesnice. A kde jinde by se měl člověk cítit dobře a svobodně než doma.

Jak byste srovnala Koloděje vašeho dětství a dnes?

Tehdy šlo o malou obyčejnou vesničku, kde se všichni znali. Díky tomu jsem měla úžasné dětství, mohla jsem se volně pohybovat, dneska tu děti nepotkáte. Hrála jsem s klukama fotbal, na indiány…

Když byla malá moje maminka, bylo všechno zase ještě jinak. Na svatbu nebo pohřeb se sešla celá vesnice. Lidi spolu sdíleli radosti i smutek. Jistě to nebylo ideální, zloba a nesnášenlivost existovaly vždycky, ale uměli žít víc dohromady, víc se potřebovali.

Po revoluci se přistěhovalo hodně městských lidí. Bylo „in“ mít dům na okraji, ale o vesnickém životě neměli tušení. Neumějí se na ulici ani pozdravit.

A společenský život?

Není to špatné. Je tu fungující farní společenství, máme již třetího mladého pana faráře. Pořádá se spousta akcí ve farním sále. Máme velikou jízdárnu, která původně patřila k zámku, kde jsou jarmarky, plesy, restaurace. Je kam jít na víno, máme dobrou pizzerii. Doufám, že znovu začne fungovat fotbalové hřiště. Hodně akcí dělá jezdecký klub a rybáři.

Dcera Marjánka je dnes hereččina nejlepší kamarádka, s níž vyráží na nákupy i za kulturou.

Dcera Marjánka je dnes hereččina nejlepší kamarádka, s níž vyráží na nákupy i za kulturou.

FOTO: Michaela Feuereislová

A vzniklo tu naprosto unikátní území z obecní skládky, říkáme tomu Kolodějské hory. Architektonicky to celé navrhl sochař Jirka Beránek. Na jednom z kopců vytvořil nádherný amfiteátr a na druhém vrcholku zase stojí sousoší malíře Jardy Dvořáka kolodějského rodáka. Letos v létě tam díky několika mladým nadšencům vzniklo letní kino.

To nezní špatně…

Mohlo by to tak vypadat. Vedle toho je tu spousta zloby a nesmyslných sporů, některé tak dlouho, že jim dnes nikdo ani nerozumí. Naše děti určitě ne. Říkám s nadsázkou, že kdo se chce do Koloděj stěhovat, měl by mít psychotesty. Přitom by všichni chtěli, aby starý duch vesnice zůstal a bylo to takové pěkné, romantické…

Koloděje jsou střípek republiky, ale jinde to asi není o moc jiné.

To neumím posoudit. Ovšem nedělám si iluze. Kdyby ten příklad nahoře byl aspoň trochu lepší.…

Dočkají se podle vás naše vnoučata fungující demokracie?

Ale co chceme? Máme se skvěle. Nedá se žít v negaci. To by mě zničilo. Lepší je nehledět daleko do budoucnosti a raději dělat, co je třeba teď. Celkově jsem optimistka a věřím v dobré vztahy mezi lidmi, vidím vše z lepší stránky. Neumím to jinak.

Lze se to naučit?

Myslíte vstřícnému pohledu na svět? Těžko říct. Někdo má pesimismus vrozený. Možná se bojí zklamání. Ale nemusí mít nutně úsměv od ucha k uchu, stačila by vzájemná úcta, slušnost a pokora, to se nějak vytratilo. Zvlášť u mužů.

Zdá se mi, že většina hrubosti a touhy po moci je chlapská záležitost. Myslím proto, že by velmi prospělo, kdyby do společenského života vstoupilo víc žen. Jsem naivní?

Podle vás by to ženský element vylepšil?

Jsem o tom přesvědčená. Máme jiný druh vnímání, jsme sice emotivnější, ale měkčí. Nemáme tolik ješitnosti, která často ovlivňuje rozhodnutí. Muži zase lépe ovládají diplomacii, snažím se to od nich naučit, brzdit své emoce. Ovšem čelit mužské aroganci je někdy hodně náročné…

Přitom působíte velmi pohodově, jak je to možné?

Protože mi je fajn. Vždycky říkám, že kdybych si stěžovala, tak se rouhám. Cítím se dobře psychicky i fyzicky, ale není to zadarmo. Nechci nemožné věci, a to, co mám, se snažím si užít.

Tím nemyslím, že bych zažívala úplně nejhezčí období, to bylo s malými dětmi a nic to nenahradí. Ale vše se mi pročistilo a otevřelo, připadám si jako správně složená kostka. Nebojím se lidí, ráda komunikuju, zatímco dřív jsem byla víc uzavřená do sebe.

I herecky jste na pomyslném vrcholu a působíte také v Herecké asociaci…

Její prezident a můj spolužák z DAMU Jirka Hromada mi zavolal, že potřebuje někoho, kdo by se staral o herecké seniory. Tak jsem to zkusila. Mají jednou měsíčně sraz, dřív se scházeli v Kolowratu, teď v klubu našeho divadla ABC. Jsou tam spokojení, šéfka klubu Eva Kocmanová se o ně mateřsky stará. No a taky musím na schůzky prezidia asociace.

Co děláte vy sama, abyste mezi seniory ještě dlouho nepatřila?

Já si už mezi nimi pomalu hledám místečko… Proč myslíte, že jsem to vzala! Čas je neúprosný. Ale jinak nic. S pokorou stárnu. Co s tím? Pro kondici pracuju na zahradě, vybíhám schody v metru a chodím na procházku s pejsky. Sem tam kolo, plavání nepravidelně, ve vlnách.

Vysmívala jsem se dřív kamarádkám, které se vrhaly na kočárky, ale semlelo mě to taky.

Daří se sladit vlny s vaším partnerem, režisérem Ondřejem Zajícem?

Snažíme se. Když zkouší, je to horší, protože má vedle toho ještě „úřad“. Nejvíc se užijeme o prázdninách, to jezdíme na výlety, vždycky někam k moři. Na starší kolena mě baví i chodit po horách, obzvlášť po Šumavě.

Budete mít koncem roku volněji?

Doufám. Prosinec by měl být více v klidu. Těším se. Miluju Vánoce a celý adventní čas, tu sváteční atmosféru. Je to jediná etapa zimy, kterou mám ráda. Rozsvítím světýlka, zajdu na vínko, budu odpočívat.

Vánoce teď díky Kryšpínkovi (tříletý syn hereččiny snachy Agáty Hanychové pozn. red.) prožívám, zase jako když byly děti malé. Má to s tím chlapečkem úplně jiný rozměr. Kubovým sňatkem jsem získala super snachu a stala jsem se babičkou. Vysmívala jsem se dřív kamarádkám, které se vrhaly na kočárky, ale semlelo mě to taky. A jsem šťastná, že z Kuby je báječný táta.

A co dcera Marjánka?

Té je už dvacet, studuje Karlovu univerzitu, humanitní studia a estetiku. Chtěla původně na DAMU, ale možná je to takhle lepší.

Co byste si přála do příštího roku?

Neupínám se na velká přání, ani nemám přehnaná očekávání. Prezidentovi zbývají ještě dva roky… A z malých věcí? Přeju si jen, abych měla pohromadě rodinu, abychom byli zdraví a měli se rádi. Nemám moc ráda změny. Jen chci, aby pokračovalo to, co je dobré.