„Ještě teď mě bolí tělo po závodech. Byly to tři dny plné fyzické námahy, skočil jsem patnáct skoků z 27 metrů. Při oblíbeném Supermanovi, posledním skoku sezóny, jsem dopadl lehce na zadek,“ vypráví Michal s tím, že žádný skok z takové výšky není bez bolesti.

Jak dlouho to chcete vydržet?

Všechno záleží na fyzičce. Mně je dvacet devět, Kolumbijci Orlandu Duqueovi čtyřicet a skončit se určitě nechystá. Po posledním skoku jsem měl zimnici, nemohl jsem ani vstát z postele. Jediné, co jsem si z Mexika přivezl, je diplom s mojí fotkou za čtvrté místo. Celkově jsem letos skončil sedmý. Přes zimu se budu připravovat na kvalifikaci v Kolumbii, abych mohl být součástí RedBull světové série. Navíc se tam bude hrát také o kvalifikaci na mistrovství světa do ruské Kazaně, kde bude podruhé High Diving jako disciplína v plaveckých sportech, jsou to skoky z 27 metrů.

To vše budu muset podstoupit kvůli poslednímu skoku, kde mi chyběl půl bodu, abych se dostal na bednu vítězů. Při dopadu jsem nebyl přesně ve vertikální pozici a rozhodčí mi strhli body.

Šest měsíců v roce si Michal Navrátil vydělává ve vodní show.

Šest měsíců v roce si Michal Navrátil vydělává ve vodní show.

FOTO: archív Michala Navrátila

FOTO: archív firmy Red Bull

Až taková drobnost rozhoduje?

Laik to možná vnímá jako drobnost, ale rozhodčí to vidí. Rozhoduje pět rozhodčích, nejhorší a nejlepší známka se vymazává. Místo osmi bodů jsem dostal sedm a půl. To jeden kluk nedopadl do vody ve vertikální poloze, ale na hrudník a hlavu, a z vody ho vytahovali potápěči. Fyzicky jste zničený na měsíc nebo dva, ale psychicky se to s vámi táhne mnohem déle. Nemůžete skákat a najednou začnete nad vším přemýšlet.

Kdy jste musel takhle přemýšlet vy?

Pracoval jsem ve vodním světě v Číně, už druhý měsíc. Už jsem byl opravdu unavený, navíc byla zima. Měli jsme neoprenové boty a v těch se skákalo fakt dobře, jenže když nemáte sílu prokopnout při dopadu vodu, dá vám to o to větší ránu. Pod vodou se mi ohnul kotník. V nemocnici mi chtěli dát na měsíc sádru, jenže já jsem musel zase co nejdřív skákat, abych si vůbec něco vydělal, a ostatní mě neměli za flákače. Z 26 metrů jsme mohli skákat jenom čtyři, skákalo se třikrát denně. Když jsem se zranil, makali ostatní každý den.

Chodil jsem dokonce k čínskému šamanovi, kde jsem nechal asi šest set dolarů. Jen se na to podíval a hned něco předepisoval. Musel jsem si vyvářet hadí kůže a kořínky, denně do dvou litrů. V našem pokoji to tehdy hrozně smrdělo, raději jsem u toho pití ani nedýchal. Ale za deset dní už jsem zase skákal aspoň po hlavě z menších výšek, jako jsou tři metry a deset metrů.

Jak se člověk dostane z pražského Podolí do čínského zábavního parku?

To bylo před šesti lety. Na mezinárodních závodech jsem se dozvěděl, že se polovina závodníků živí ve vodní show. Potkal jsem jednoho Rusa, ani on tehdy neuměl anglicky stejně jako já. S jeho šéfem z Ukrajiny jsem se domluvil, že bych s nimi mohl jet do zábavního parku v Číně. Jelo se už za 14 dní. Víza jsem dostal den před odletem, zpáteční letenku jsem si musel navíc zaplatit. Čekal jsem něco jako Cirque du Soleil, perfektní zázemí. Místo toho jsme tam měli gumový koberec pět krát dva metry a jeden posilovací stroj. To bylo všechno.

FOTO: archív Michala Navrátila

Kolem vás žádný Čech?

Ne, jen já, a pak Rusové a Ukrajinci. Prošel jsem si takovým menším peklem, výplatu jsem dostával, jen když jsem si o ni sám řekl. Osm set dolarů za měsíc, kurz koruny byl tehdy patnáct padesát. Číňani nás nesnášeli, asi proto, že jsme jim přebírali holky. Dokonce jsem se popral v baru a probudil jsem se na operačním sále, kde mi doktor zašíval roztržené obočí.

Měl jsem zlomený zub, a jak jsem byl oteklý, měnil jsem každý den barvu. Tehdy jsem si řekl dost.

Už žádné rvačky?

Ne. Makal jsem na sobě. Zkoušel jsem nový skok z patnácti metrů - stojka, tři a půl salta, jenže jsem dopadl na hrudník. Vyrazil jsem si dech a ještě týden jsem plival krev. Tři dny nato jsem šel rovnou na dvacet metrů a za další dva na šestadvacet. Byla to otázka teď, nebo nikdy. Když pak přijedu domů a nemám kde trénovat, prostorová orientace hodně spadne.

V Česku se na závody v cizině nedá připravit?

Nedá. Šest měsíců pracuju ve vodní show na největší zaoceánské lodi světa. Tam jsem se taky dostal náhodou - měli vyhlédnutého jednoho Američana, jenže ten chtěl dostat na loď i svoji přítelkyni jako servírku, což mu nezaručili.

Poslal jsem jim svoje videa a výsledky ze závodů a to bylo, co rozhodovalo při jejich výběru. Místo jsem dostal, teď mě jejich společnost Royal Caribbean International dokonce sponzoruje.

FOTO: archív firmy Red Bull

Co děláte ve zbývajících šesti měsících, když zrovna neskáčete?

U nás se snažím živit jako kaskadér. První roli jsem získal ve filmu Jedna ruka netleská, kde jsem místo Macháčka padal z mostu z dvanácti metrů. Bylo mi sedmnáct, voda byla studená a skákalo se ve dvě ráno, takže jsem neviděl, kde je hladina. To byla vstupní prohlídka do světa kaskadérství.

Povedlo se spadnout napoprvé?

Vzali až druhý pokus, poprvé jsem prý byl moc ztuhlý. Říkali mi: Musíš to udělat jako trouba Macháček, snaž se víc vlnit. Přitom jsem měl svázané ruce a nohy, takže to na vlnění úplně nebylo. Ve filmu Wanted jsme zase padali ve vagónu na hydraulice a herec James McAvoy pobíhal mezi námi.

Vy asi nebudete mít problémy při seznamování, že?

Právě že to taková sláva není. Většina holek chce vážný vztah a to při takovém povolání úplně nejde. Šest měsíců jsem na lodi, přítelkyně, která je Španělka, mě za tu dobu vidí jednou nebo dvakrát na čtrnáct dní. Na lodi jsme se i seznámili, přijela tam navštívit kamarádku letušku. Viděli jsme se na pláži a kamarád jí o mně začal vyprávět, teď jsem mu za to vděčný. Našla si mě na Facebooku a přijela do Prahy. Tedy za čtyři měsíce od chvíle, kdy jsme se viděli.

Co vás vlastně přivedlo k extrémním skokům?

Můj táta byl trenér plavání, takže jsem závodně plaval. V jedenácti letech jsem byl v motýlkovi na 50 metrů druhý na mistrovství republiky. Jenže pak jsem si po pádu na bruslích poranil zápěstí, nepohodl se s trenérkou a přemýšlel, co by se dalo ve vodě dělat jiného. Plavčíci v Podolí mě nechávali skákat z můstku, dával jsem salto nazad z desítky.

Neexistuje skok, který by nebolel.

Neexistuje skok, který by nebolel.

FOTO: archív firmy Red Bull

Protože jsem měl gymnastickou průpravu, tak mě v těch jedenácti vzali, i když jinak už bývá v takovém věku pozdě. Můj cíl byl, abych se jednou dostal na skokánek ve výšce 27 metrů a závodil s nejlepšími na světě.

Skáčete i jako Superman. Jak vás tenhle skok napadl?

Poradil mi ho kamarád. Supermana jsem začal trénovat u nás v lomu v Hřiměždicích na letní akci High Jump. Nejprve jsem to zkoušel ze 16 metrů, pak jsem ho dělal i ve světě, kde je už výška 27 metrů. V roce 2009 v Turecku mi dokonce sehnali plášť, který jsem zase v roce 2013 v Brazílii ztratil, takže jsem si musel vyrobit nový. Skáču do dálky s rozběhem, odrážím se z jedné nohy - to nikdo jiný nedělá.

Odpočítávám od deseti s diváky, vtahuju je do hry a sebe tím nabíjím adrenalinem. Spousta lidí mi vytýkala, že jsem až moc velký srandista. Pro mě je to další skok a bolest navíc. Show pro diváky, kteří sledují závod, je to další adrenalinový skok, který je zvedne ze židlí.

Michal Navrátil skáče z výšky až 27 metrů.

Michal Navrátil skáče z výšky až 27 metrů.

FOTO: archív firmy Red Bull

A plány do budoucna?

S kamarádem a mým manažerem Ondřejem Kulatkou bychom chtěli vybudovat indoorové víceúčelové zařízení jak pro veřejnost, tak pro profesionály. Trénovaly by se tam skoky do vody, adrenalinové sporty, jako je surfing na umělé vlně (tzv. FlowRider), byl by tam i trampolínový park. Aktuálně jsme v projekční fázi a brzy začneme oslovovat investory. Chtěli bychom, aby to bylo místo zábavy a aby se tu potkávali lidé všech úrovní výkonnosti a bez ohledu na věk.