To, že tanec bude jeho osudem, bylo jasné, sotva začal chodit: „Už jako úplně malý jsem si doma v obýváku tancoval, když to rodiče viděli, pouštěli mi k tomu desky. Hrozně mě to bavilo,“ vzpomíná Honza. „Ve druhé třídě jsem někde objevil letáček na taneční lekce pro děti a přinesl jsem ho domů. Rodiče mě tam vzali a od té doby tančím.“

Z rodiny se daleko široko nikdo tancem nezabýval, nejblíž k „showbyznysu“ měl snad pradědeček, který jezdil jako muzikant s cirkusem.

Na krásné ženy jsem zvyklý

Není divu, že si na tanečním parketu našel i životní partnerku. Se stejně starou Lucií Hunčárovou vedou taneční kurzy, vystupují v jeho televizním pořadu, soutěží a tančí na plesech i na soukromých akcích. Poznali se na juniorských tanečních soutěžích - Jan tehdy závodil za taneční klub v Sokolově, ona za mostecký.

„Vždycky mě se svým partnerem porážela,“ vzpomíná. Ve dvaadvaceti se oba s tanečními partnery rozešli a Lucie mu nabídla, aby tancovali spolu. „Já s ní tehdy moc soutěžit nechtěl, nelíbilo se mi, jak s jejím partnerem tancovali. Byla však vytrvalá a teď vidím, že to bylo dobře, protože se nám spolu dost daří,“ směje se.

A daří se jim v tanci i v životě: „Tančíme spolu devátý rok, žijeme pátý. Jsme spolu prakticky 24 hodin denně, ale pořád to funguje,“ klepe na dřevo Honza. Na založení rodiny zatím nepomýšlejí: „Děti máme rádi, chceme je, a kdybychom nebyli tak pracovně vytížení, určitě bychom je už měli. Máme teď oba hodně práce, takže ještě chvíli počkáme.“

Myslíte na spoustu věcí, ale erotické vzrušení mezi nimi není. Jde o sportovní výkon.

Na otázku, zda je pravidlem, že taneční partneři jsou skoro vždycky i partneři životní, má Honza jednoznačnou odpověď. „Co tak pozoruji na soutěžích, bývá to půl na půl. Je to přirozené: jste hodně spolu, prožíváte vyhrocené situace, někdy se třeba nedaří, někdy zase euforii, kdy je všechno úžasné. To sblíží,“ uvažuje. Intenzívní tělesná blízkost v tom prý rozhodující roli nehraje: „Léta jsem tancoval s partnerkou, s níž nám to výborně šlo, ale nikdy mezi námi nic nebylo a ani nás to nenapadlo.“

Jan Onder

Jan Onder

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Že by erotika při vrcholných tanečních soutěžích ve vzduchu nevisela? „Tak to opravdu ne. Na to nemáte při soutěžním tanci pomyšlení. Myslíte na spoustu věcí, ale erotické vzrušení mezi nimi není. Jde o sportovní výkon. To je, jako byste se ptala atleta, zda myslí při patnáctistovce na to, jak půjde na rande.“

Bulvární články o tom, jak snad na něho Ondřej Brzobohatý při poslední StarDance žárlil, když v těsném držení kroužil po parketu s Taťánou Kuchařovou, mu byly k smíchu: „Tancovat s tak krásnou ženou, jako je Taťána, je samozřejmě hezké, ale já tancuji s hezkými ženami celý život, takže jsem na to zvyklý…”

Štěstí přeje připraveným

To, že s Taťánou ve finále skončili jako druzí, jako nespravedlnost necítil. „Tahle soutěž není o úrovni tance, ale o sympatiích diváků. Anička Polívková byla prostě širší veřejnosti sympatičtější. Považuju za úspěch, že jsme se dostali do finále,“ tvrdí. „Ze soutěží jsem zvyklý odcházet s pocitem, že nám porota ukřivdila, to je normální. Nemám s tím problém, nemusím pokaždé vyhrát.“

Honzovi je jasné, že bez populární soutěže StarDance by nebyl tam, kde dnes je: „Říká se ovšem, že štěstí přeje připraveným a já na sobě od svých sedmi let pracoval, trénoval, jezdil na soutěže. Stálo mě to hodně úsilí i peněz. Leccos jsem si musel odepřít - večírky, noční tahy…“

Do televizní soutěže se mu přitom zprvu nechtělo. „První dvě řady jsem sledoval, ale říkal jsem si, že to není pro mě, protože to znamená na půl roku vypadnout ze soutěžního koloběhu - tančíme s Luckou nejvyšší mezinárodní třídu. Když mě pak ale na třetí řadu oslovili, zvítězila zvědavost,“ přiznává.

První start mu hned přinesl vítězství. Věkově poněkud nesymetrické partnerství s herečkou Danou Batulkovou diváky okouzlilo a dodnes jsou zváni na společná vystoupení. „Je to úžasná dáma se skvělým smyslem pro humor. Navíc jako herečka uměla dobře pracovat s prostorem, jako dítě chodila na gymnastiku, to všechno bylo vidět a zúročili jsme to.”

První start ve StarDance a první vítězství: s Danou Batulkovou si získali srdce televizních diváků na sklonku roku 2008.

První start ve StarDance a první vítězství: s Danou Batulkovou si získali srdce televizních diváků na sklonku roku 2008.

FOTO: ČTK

K otázce na srovnání jeho partnerek v soutěži StarDance se staví diplomaticky: „S Danou Batulkovou jsem se snažil do choreografií zakomponovat nějakou legraci, příběh, zařazovali jsme herecké prvky. To jsem s atletkou Katkou Baďurovou dělat nemohl, ta však zase uměla dokonale pracovat se svým tělem, u ní byla kvalita samotného tance nejvyšší. S Taťánou Kuchařovou jsem si mohl dovolit velké rozsahy figur, má dlouhé nohy i ruce, umí se postavit, zatvářit, mohlo to být postavené na tom, že tančí krásná žena. Dostal jsem prostě pokaždé naprosto úžasné dámy!“ uzavírá.

Jednoznačný latinář

Když se poprvé objevil ve StarDance, bylo mu teprve třiadvacet, ale ani tehdy neměl problém „koučovat“ celebrity: „Zkušenosti jsem měl, trénuju taneční páry od sedmnácti,“ říká a dodává, že je nezbytné, aby se dvojice shodla na tom, že hlavní roli hraje profesionální tanečník. „Je důležité si vymezit role: já jsem učitel a ty žák. Pár mých kolegů si do toho nechalo moc mluvit a většinou to nedopadlo dobře.“

Tréma ho při živých vystoupeních nesvazovala - přestože kráčel na parket s někým, kdo vlastně tancovat neumí. „Tréma nastupuje, když to nemáte důkladně natrénované, nebo když je choreografie zvolená tak, že je pro soutěžícího-netanečníka těžko zvládnutelná,“ podotýká a dodává, že je výhoda, že soutěžící z řad známých osobností jsou na publikum zvyklí - ať z jeviště, nebo ze stadiónu.

Na to, že tanec je nesmírně fyzicky náročný, si už dávno zvykl. „Nejtěžší je teď pro mě překonávat taneční stereotyp: každý den chodit na trénink, stejná partnerka, stejná hudba, stejná choreografie, stejné kroky, pořád to dokolečka pilujete, a když to děláte 23 let, tak je to někdy ubíjející. Nazout si taneční boty a postavit se zase na parket chce pak hodně sebezapření.“

O čtyři roky později si tento triumf zopakoval s atletkou Kateřinou Baďurovou.

O čtyři roky později si triumf ve StarDance zopakoval s atletkou Kateřinou Baďurovou.

FOTO: Dorian Hanuš

Latina, nebo standard? U Jana Ondera je odpověď jednoznačná. Ostatně v kategorii latinskoamerických tanců dosahují s partnerkou na soutěžích nejlepších výsledků. „Standardní tance jsou krásné, ale baví mě víc ty temperamentnější,“ upřesňuje. „Ve StarDance jde soutěžícím líp standard, protože je máte přitisknuté k sobě a lépe je navedete. Přestože jsem latinář, mívali jsme lepší vystoupení ve standardních tancích. Asi i proto, že jsem se na ně pečlivěji připravoval,“ dodává.

Kila letí dolů

Je lepší, má-li soutěžící nějakou taneční zkušenost, nebo když je tancem takříkajíc nepolíbený? „Traduje se, že když má někdo zažité nějaké nešvary, je složitější je odnaučovat, než začít někoho učit od nuly. Moje zkušenost ale říká, že to je jedno, hlavní je, aby byl ten člověk ochotný se něco naučit a přistoupil na to, co mu předkládáte. Celkově je dobré, když se někdy s tancem setkal a pamatuje si z tanečních základní kroky.“

Honza už učil tancovat děti, puberťáky i dospělé. „S dětmi to je nejtěžší, hůř se na učení soustředí a déle jim to trvá. Na druhou stranu v nich vypěstujete návyky, které pak už dospěláky nenaučíte. Když jdou pak do tanečních, vypadají přirozeně. Dospěláci jsou soustředěnější, učí se rychleji. Za kurz osmi večerů po půldruhé hodině se naučí sedm tanců, tedy základní kroky a nějakou tu figuru…“

Partner je řidič a dáma to krásné červené Ferrari. Pán tam je od toho, aby dámu prezentoval a pomáhal jí, protože mívá těžší kroky a víc otáček.

Dnešní dospěláci by asi byli překvapení, jak moc se změnily taneční, kam chodívali jako puberťáci: „Lektoři už nepoučují, nezakazují, není to buzerace, která vás otráví hned na první hodině,“ tvrdí Honza, který už několik let taneční kurzy pro mládež vede. „Musí to být zábavné, nenásilné, musí u toho být legrace, jinak jdete radši do hospody a nenaučíte se ani tancovat, ani základy etikety.“

A světe div se, s maminkami se už do tanečních chodí jen výjimečně. „Na mém posledním kurzu byla jediná maminka. Možná to je dobře. Děti se víc uvolní. Můžeme s nimi pracovat s takovými, jaké opravdu jsou.“

Pokud jde o menší děti, doporučuje Honza Onder přihlásit potomka do nějakého tanečního kurzu kolem šesti sedmi let. A jak vypadají ty jeho? „Hraju si s nimi. Pouštím hudbu, vyťukávám, vytleskávám, blbnu s nimi. Mají pocit, že si hrají, a v podstatě už tančí,“ popisuje a dodává, že se sám považuje za velké dítě. „Přijde mi, že jsem jeden z nich, baví mě s nimi blbnout.“

Někdy má však takového blbnutí až nad hlavu. Mluvili jsme totiž spolu v posledním dnu natáčení nových 35 dílů jeho televizní taneční školy pro děti: „Točíme tři díly denně, každý zabere tak tři hodiny. Musí to být energické, rychlé, přesné, točí se to na čtyři kamery, musím sledovat, co mám do které zrovna říkat,“ líčí.

„Je u toho deset dětí, musí je to bavit, aby měly energii, reagovaly, křičely, tleskaly, přitom musím sledovat, aby to dělaly dobře a zároveň vysvětlovat dětem u televize co a jak. Během dvanácti dnů natáčení jsem zhubl čtyři kila. Dnes točíme poslední dva díly, jsem úplně vyšťavený, včera večer jsem už nemohl mluvit.“

Krásné červené Ferrari

Když člověk čte staré romány, vidí, co všechno důležitého se v lidském životě odehrávalo na různých plesech a tanečních zábavách… Nemá Jan Onder pocit, že to dnes chybí? „Já mám dojem, že se to vrací. A je to i zásluhou StarDance, že lidé zase chodí na plesy i taneční zábavy. Vyhledávají zkrátka společenskou zábavu na určité úrovni. Je to něco jiného než jít do hospody se opít. Ke společenskému tanci patří hezké oblečení, ve kterém se elegantně chovají, mluví… Zažívá to velkou obrodu,“ vyjadřuje své přesvědčení.

Vloni zápolil o přízeň diváků oblíbené televizní soutěže s Miss World Taťánou Kuchařovou.

Vloni zápolil o přízeň diváků oblíbené televizní soutěže s Miss World Taťánou Kuchařovou.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Společenský tanec je kultivovaná zábava pro každý věk. Páry ve věku mých rodičů si asi spolu nepůjdou zaběhat nebo lézt po skalách, ale zatancovat si spolu půjdou. Hrozně mě baví lidi, kteří chodí do kurzů, pak obrážejí plesy, každý týden vyrazí tancovat a až do konce neopustí parket. Hlavně chlapi, když se do toho zažerou, jsou k neutahání.“

Platí i ve věku emancipace a nástupu žen do profesí a pozic, dříve vyhrazeným mužům, že v tanci vede partnerku tanečník? „Jednoznačně!“ má jasno Honza. „Partner je řidič a dáma to krásné červené Ferrari. Pán tam je od toho, aby dámu prezentoval a pomáhal jí, protože mívá těžší kroky a víc otáček. Ve společenském tanci jsou role dané, partner má partnerku vést.“

Jenže co dělat, když někdo nemá partnera, který by ho roztáčel po parketu? „Ať přijde na moje kurzy latiny pro ženy! Blbneme, dělám různé taneční choreografie, tanečně posilujeme, všichni se bavíme,“ ví si hned s odpovědí rady Jan Onder.

O budoucnost společenského tance rozhodně obavy nemá: „Lidé chodí do kurzů, na plesy, poznali, že je tanec obrovsky sbližuje, posiluje jejich vztah, zlepšuje komunikaci. Neobávám se, že by to nepokračovalo i v budoucnosti. Největší odměnou pro mě je, když se mnou jedou účastníci mých kurzů na taneční soustředění. Takových třicet párů se mnou jede o své dovolené na čtyři dny tancovat! To je bomba!“