Profesor v říjnu 1897 spoluzakládal Spolek českých zubních lékařů. Jesenský měl těžký osud – byl otcem Mileny Jesenské, novinářky a ženy s velmi nevyváženým osobním životem, která zemřela v květnu 1944 v Ravensbrücku, zřejmě na urémii.

Ani jako dědeček Jany Černé, o niž se po zatčení Mileny v roce 1939 za odbojovou činnost staral, to neměl lehké. Tehdy bylo Janě jedenáct let. Dosavadní literatura líčila vesměs Jesenského jako „zloducha, dandyho hrajícího hazardní hry, s řadou milenek a pletek“ (např. Milenina přítelkyně Slávka Vondráčková). Od Jesenského by prý pes kůrku nevzal, ten údajný cholerik a antisemita si neuměl získat lásku manželky a dceru Milenu terorizoval. Nebyla to pravda.

Náchylný k obezitě

„Byl střední, spíše menší postavy, náchylný k obezitě. Jeden čas nosil anglické licousy, pak byl hladce oholený a nosil monokl,“ popsal impozantní zjev Jana Jesenského známý psychiatr Vladimír Vondráček. Jesenský patřil přes svou mírnou tloušťku k elegánům – před velkou válkou jej bez módního kajzrroku, nízkého cylindříku a monoklu potkal málokdo. MUDr. Jan Jesenský byl také mimořádně nadaný muž.

V čase jeho mládí byla stomatologie „kolejí medicíny, na níž se vlaky nepřepojují“, vedlejším, často přezíraným oborem. Jan Jesenský v devadesátých letech 19. století cestoval po Evropě, studoval v Paříži a Berlíně a zabýval se bakteriologií dutiny ústní. V létech 1902–1904 působil v Anatomickém ústavu na oddělení histologie a embryologie. V květnu 1903 habilitoval ze zubního lékařství a v roce 1911 se stal mimořádným profesorem.

Později se proslavil svými operacemi jako přednosta oddělení čelistní chirurgie při Vojenské nemocnici v Praze na Žižkově v letech 1914–1919. V Ovocné ulici 13 měl navíc vlastní soukromou ordinaci (dnešní ulice 28. října) a patřil k oblíbeným rodinným zubařům. Měl i své domácí zázemí.

Třináctiletá Milena byla pohledná, ale radost otci nedělala.

Třináctiletá Milena byla pohledná, ale radost otci nedělala.

Strčil ji do velké truhly

Jesenský se oženil se štíhlou, krásnou Milenou Hejzlarovou, dcerou školního inspektora dr. Františka Hejzlara. S ní, věčně stonavou a unavenou, měl v šestadvaceti dceru Milenu, později synka Jana, který zemřel jako kojenec už po půl roce. Matka neměla dost sil dítě kojit a podle Mileny to Jesenský komentoval: „Jestliže moje žena nemůže dítě kojit, nemá je mít.“

Nikdo neověří, zda to byla pravda, Milena měla bujnou fantazii. Psala ostatně o otci strašlivé věci – prý ji v dětství bil za vzpurnost a: „Jednou mě strčil do velké truhly plné špinavého prádla a zavřel mne tam a nechal mne křičet, takže jsem myslela, že se udusím.“ Ve skutečnosti to nebylo tak hrozné.

Prý ji mlátil zouvákem

„Zkusil jsem se s ní spřátelit, ale to prostě nešlo. Byla nemožná. Pro studium nedělala nic, v jedenáct hodin dopoledne už byla na Národní, koupila u Diettricha na účet svého otce pro sebe a svou přítelkyni květiny a s nimi pak obě promenovaly sem a tam,“ tak nelichotivě zobrazil Milenu Jesenskou pediatr profesor Josef Švejcar.

Jeho otec byl známým lékařem na Letné a přítelem Jana Jesenského. Mladý Švejcar vzpomínal, jak byt Jesenského vždy voněl dřevem novorenesančního nábytku a výrobky Mileniny matky – milovala práci se dřevem a udělala svému muži vypalovaný zouvák, stojan na deštníky, římsičku na fajfky…

Ernst Pollak se s Milenou usadil ve Vídni na výslovné přání profesora Jesenského.

Ernst Pollak se s Milenou usadil ve Vídni na výslovné přání profesora Jesenského.

Proti tvrzení současnic Mileny Jesenské, že „Jesenský manželku málem tím zouvákem a stojanem mlátil“, uváděl Josef Švejcar něco jiného. Upřímně stomatologa obdivoval „jako jediného zubaře, ohromně elegantního“. Vyprávěl o idylických obědech u Jesenských, o hezkém vztahu obou manželů a i o tom, že Jesenský ovlivnil volbu jeho povolání. Švejcar chtěl totiž studovat dějiny umění. Řekl o tom nad nedělní kachničkou Jesenskému. Ten se zamračil a na půl úst řekl: „Tam na tebe akorát čekají. Tak teď jdi a nech se zapsat na medicínu.“ Stalo se. Jesenský byl systematický člověk.

Běhal na Petříně

Jan Jesenský každé ráno běhal na Petříně – a při tom nekouřil. Odpoledne ale zapaloval jednu cigaretu od druhé. Miloval večery ve veselé společnosti a hrál rád karty. Ať přišel v noci kdykoli, po páté už byl na nohou. V Praze se klepalo o jeho milostných dobrodružstvích – dokonce se prý kvůli jedné dámě pustil do souboje se spisovatelem Milošem Martenem. Zbožňoval dlouhé procházky a organizoval výlety.

Často s sebou brával i Milenu. Někdy ušli až čtyřicet kilometrů. Také dceru zapsal do Sokola, učil ji tenis, jízdě na kole a lyžovat, což tehdy bylo něco výjimečného. Mileně se přesto nezavděčil. Ještě horší pořízení s ní bylo po smrti matky v roce 1913. Milena, studentka Minervy, žila neustále v revoltě proti otci, i když ho milovala. Otec usiloval, aby Milena po Minervě studovala medicínu – Milena se sice nechala na fakultu zapsat, ale zajímalo ji všechno jiné než studium. Nakonec z medicíny odešla. I jinak z ní měl Jesenský „radost“.

Uzené kýty i sádlo

Hmotně zabezpečená Milena odnášela přátelům, zejména za války, co se dalo. Překvapený Jesenský nacházel po svém návratu z oblíbené vinárny U Nosticů Na Příkopech prázdnou spíž, odkud Milena vynesla svým přátelům a milencům slaninu, uzené kýty, sádlo, mouku. A také se mu záhadným způsobem ztrácely hedvábné ponožky, módní kravaty a nátělníky. Už v šestnácti měla Milena potrat a Jesenský si zoufal. Potrat jej stál nejen velké peníze, ale i silné nervy.

Milena s malou Honzou v roce 1929.

Milena s malou Honzou v roce 1929.

Svědčí o tom i historka, která se odehrála právě za velké války. Jesenský tehdy poznal na jednom ze svých asistentů své ponožky podle výstředního dandyovského vzoru – zcela neběžného. Řekl nešťastnému mladíkovi: „Pane kolego, co máte s mou dcerou, mi není známo, protože nikdo neuznal za vhodné mě o tom informovat. Ale teď, ať už je tomu jakkoli, byl bych vám povděčen, kdybyste s mými ponožkami zacházel tak, aby mi váš vztah k nim zůstal stejně utajen, jako je mi utajen váš vztah k mé dceři!“ A to nebylo to nejhorší.

Chorobný nedostatek zábran

V červnu 1917 nechal unavený Jesenský odvézt svou dceru do Veleslavína – tedy do blázince. Kradla mu totiž v ordinaci morfium. A nebylo to jen to – Milena brala drobnosti v pražských obchodech i u svých přátel a Jesenský měl už ostudy dost.

I ve Veleslavíně se začaly pacientům ztrácet věci a lékaři u Mileny zjistili „chorobný nedostatek morálních pojmů a zábran“. Jesenský dokonce uvažoval o tom, že dceru zbaví svéprávnosti. Nakonec jí ale poskytl opět finanční „injektáž“.

Po propuštění z Veleslavína v březnu 1918 ji vybavil věnem, aby si mohla vzít židovského prokuristu Ernsta Pollaka, se kterým chodila. Manželé Pollakovi se na Jesenského přání usadili ve Vídni a tam je bohémský život a vídeňská drahota zcela finančně „vycucly“.

Milena se kleptomanie nezbavila ani tam. Kradla u své bohaté přítelkyně Reginy Kranzlové, ta ale krádeže nenahlásila, zato jedna známá herecká rodina ano. Milena se dokonce dostala k vídeňskému zemskému soudu, kde udala, že kradla, protože si „chtěla koupit pěkné šaty v erotické krizi“. Jeden z nejlepších vídeňských advokátů ji ale z případu „vysekal“.

Za nějaký rok na počátku dvacátých let ji zase žaloval vídeňský módní dům Zwiebackových – objednala si šaty a nezaplatila je. Ani tehdy ji neodsoudili. V roce 1924 se Milena s Pollakem rozešla. A začala chodit s hrabětem Franzem Xaverem Schaffgotschem. V témže roce se vrátila do Prahy. A otec jí opět pomohl.

Na vaření měla lidi

Z Vídně posílala Milena do Čech do Tribuny eseje a překládala. I proto jí Jesenský s Mileninou tetou novinářkou a spisovatelkou Růženou Jesenskou hledal místo v novinách. Před válkou se politicky klonil k mladočechům, po roce 1918 k národní demokracii a byl ctitelem Národních listů. Růžena Jesenská měla dokonce na starosti jejich ženskou hlídku. Oba umožnili Mileně pro Národní listy psát – recepty, rady o módě, o zařízení bytu.

Sama Milena se o eleganci vzhledem k sobě málo starala – v útlém mládí byla štíhlounká, ale ztloustla a chodila v jediných modrých šatech s bílým límečkem a na vaření „měla lidi“. Rozešla se i s Schaffgotschem a vzala si architekta Jaromíra Krejcara.

Jana Černá byla k dědečkovi velice přísná.

Jana Černá byla k dědečkovi velice přísná.

S ním měla v roce 1928 dceru Janu, zvanou Honza.

Jesenský se o Milenu nadále staral, i když měl práce dost.

Morfium i milenci

„Jesenský vychoval generaci výborných zubních lékařů, zejména profesora Kostečku a profesora Františka Neuwirta, pozdější přednosty obou pražských klinik. Dělal krásné výbrusy zubů,“ vzpomínal na stomatologa profesor Vondráček. Jesenský odmítal v zubařství cement a propagoval jen zlato a zlaté protézy.

Obklopoval se vychytrale ženami kolegů – o novou životní partnerku nestál. Milenu a malou Honzu nepřestával navštěvovat v jejich bytě na Francouzské ulici a později ve Spálené 33. Chůva Jája vzpomínala, jak příchod otce Milenu děsil: „Jájo, honem, kristapána, uklízet, a musíš mi půjčit na kafe, honem, skoč pro něj. To mne zas někdo u něj sepsul. Kdo to zas o mně donáší?“

Na druhé straně za starým pánem „posílala Jáju pro peníze, když už neměly co jíst“. A Jesenský platil dál. Navíc měl problémy s Mileniným zdravotním stavem. Už jako těhotná si zlomila na lyžích nohu, dostala zánět kloubů, musela nosit hůlku a kvůli stálým bolestem začala užívat drogy – morfium a kodein.

V polovině třicátých let se cesty otce a dcery načas rozešly – Jesenský se na ni zlobil kvůli četným milencům, patřil k nim např. Julius Fučík, komunista Evžen Klinger, mladičký Lumír Čivrný. Přesto Mileně znovu pomohl. Musel. V listopadu roku 1939 byla zatčena za spolupráci při vydávání jedné z prvních ilegálních tiskovin V boj. Jesenský si vzal tehdy jedenáctiletou Honzu k sobě. Po smrti Mileny se o ni poctivě staral – i když o tom ona sama později nikdy nemluvila. Zemřel v květnu 1947 a nikdy se o spletitém životě Jany Černé nedozvěděl.