V mezičase půvabná dvaatřicetiletá herečka občas dabuje nebo namlouvá reklamy. „Což je fajn, aspoň na chvíli můžu změnit myšlení. Nedávno mi třeba režisér Klos svěřil moc hezkou práci - dabovala jsem milenku Napoleona ve snímku Desirée. Ocitla jsem se na chvíli v úplně jiném vesmíru. Ve studiu tma a ticho, doma naopak neustále ruch, děti, barvy. Tyhle odskoky jsou úžasná změna,“ zasní se.

Film Osmy jste točila hned po porodu?

Ano, dva měsíce. Nejdřív jsem váhala, jestli to není brzo, jenže taková spolupráce se neodmítá. Bylo to organizačně náročné, kojila jsem a musela jsem s sebou mít hlídání, točilo se navíc v Brně. Ale všichni byli vstřícní, a i když se kvůli mému kojení dělaly pauzy, myslím, že jsem hladký průběh natáčení nijak zásadně nenarušovala…

Těhotenstvím jsem naštěstí moc nepřibrala a fyzicky jsem se cítila dobře, i když ideální to ještě nebylo. Mohla jsem ale zůstat klidná, protože ve scénáři u mé role stálo: Hanička, lehce odkvetlá pětatřicítka…

Co o komedii a své postavě prozradíte?

Je to černá komedie z doby normalizace. Napsal ji Marek Epstein, což je záruka kvality. Děj je poutavý a zároveň mu nechybí humor. Hlavní hrdina Ivan Trojan se opije a omylem podepíše Chartu 77 - a od toho se odvíjí další zápletka. Já hraju jeho slepičkoidní sekretářku, která je do něj zamilovaná. Trochu na něj útočí, má pocit, že spolu budou, a on couvá, protože má ženu a dítě. Taková humorná zkratka.

V komedii Osmy se Zuzka představí jako „lehce odkvetlá pětatřicítka,“ která balí svého šéfa.

V komedii Osmy se Zuzka představí jako „lehce odkvetlá pětatřicítka“, která balí svého šéfa.

FOTO: Jef Kratochvil

Jaké bylo natáčení s naší největší mužskou hvězdou?

Známe se s Ivanem už z dřívějška, od pohádky Anděl Páně, ale měla jsem samozřejmě velký respekt. Je velmi vtipný, s Jirkou Strachem mají specifický, ironický a sarkastický humor, vzduchem létají bonmoty, takže atmosféra byla příjemná a uvolněná.

Různé strachy nás provázejí pořád, život jako takový je vlastně o nepodléhání strachu.

Přitom na něm ležela obrovská zodpovědnost, ve filmu nechybí v žádném obrazu. Měl chvíle, kdy se potřeboval soustředit, přesto byl moc milý. Patří k osobnostem, které vám nedají najevo převahu, že nejste tak zkušená jako on, naopak jsme vždycky společně hledali to nejlepší, co šlo ze situace vytěžit.

Kdo se vám staral o děti?

Ty jsme s manželem rozdělili. Rozárku měla na starosti babička v Praze, o Františka se v Brně starala moje maminka. Nebylo to lehké, točilo se v říjnu, v karavánku na placu bývalo ráno kolem čtyř stupňů a s přímotopem se teplota vyšplhala na osm. Po krmení jsem nacpala malého do fusaku, a aby spal, muselo se s ním jezdit. Takže máma v obrovském areálu Zetoru, kde se točilo, hodiny a hodiny prodrncala. Byla často zmrzlá na kost a rozehřívala se až v cateringu u kafe. Měla by být uvedená v titulcích! Naštěstí večer jsme se vrátili do příjemného hotelu, kde jsme si mohli odpočinout.

Film má být o překonání strachu. Kdy jste se vy sama naposledy bála?

Před týdnem jsem jela autem do Ostravy a zpět, vzala jsem s sebou děti i maminku a můžu vám říct, že jsem cestou měla strach. Jela jsem tak už mockrát sama, ale teď jsem vezla skoro všechny své nejbližší a cítila obrovskou zodpovědnost. Aby děti mohly spát, vyrazily jsme na noc - a tma taky na dobrém pocitu nepřidá. První stovku kilometrů jsem zatínala prsty do volantu.

Ale různé strachy nás provázejí pořád, život jako takový je vlastně o nepodléhání strachu.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Máte sklon mu občas propadat?

Smířit se s tím, že tu je, žít s ním a zvládat ho je jeden z životních úkolů, které máme. Je fascinující, že děti se nebojí ničeho. S dospělostí a stárnutím se obavy a nejistota zvětšují. O blízké lidi, o práci, zdraví, svět… V dnešní době dokonce některé reklamy a produkty útočí na naše strachy, schválně nám je podsouvají. Abychom se báli různých baktérií, které mohou ohrozit děti, nebo jak nezdravé potraviny konzumujeme.

Je třeba zachovat rozumnou míru korekce a nezbláznit se z toho. Když se doslechnete, že někde unesli dítě, zfetovali ho…, máte strach nechat kočárek i na pár vteřin před obchodem. Přestože pravděpodobnost, že se to stane právě mně, je mizivá.

Váš František je moc roztomilý, celý maminka…

Zatím to všichni říkají, je podobný mému tátovi. Taky je usměvavý, má rád společnost a bude pěkný požitkář, třeba se hrozně rád válí v peřinách a nechá se lechtat. Ale začíná se i pěkně vztekat, když není podle jeho přání, například když ho odnáším od záchodu, ve kterém by se rád cachtal. Víc řeknu, až povyroste.

Nechci mít rozcapené potomky, ale hlavní je děti milovat a vše dělat tak, jak umíte nejlíp. S rozumem a láskou.

A Rozárka?

O Rozárce povím už teď, že je nejhezčí, nejšikovnější a po mém muži velmi muzikální. Vybaví si lehce hudební motiv z pohádky, který já zapomněla, a hned ho zazpívá. S tím souvisí, že začala brzy hezky mluvit a dožaduje se čtení před spaním, naposled jsme přečetly celé Děti z Bullerbynu! Mrská přitom nohama, zdá se, že neposlouchá - a najednou se zeptá: Co je hejkal?

Zuzana je aktivní žena a láká ji spousta věcí -v poslední době keramika. Rozárku a Fandu vychovává intuitivně a s láskou.

Zuzana je aktivní žena a láká ji spousta věcí - v poslední době keramika. Rozárku a Fandu vychovává intuitivně a s láskou.

FOTO: archív Zuzany Kajnarové

Ale abych ji jen nechválila, je strašná treperenda, neposedná a divoká, to má po nás obou. V restauraci se bude válet po stole a pod stolem, přestože se ji snažíme vést ke způsobnosti.

Jaká metoda se vám osvědčila?

Nedokážu to přesně pojmenovat. Nekopíruju výchovu svých rodičů, ani nejdu proti ní, nefandím přísnému nebo volnému přístupu. Vedu děti instinktivně, podle toho, jak cítím, že je to správné. O jistých věcech se diskutovat nedá, přes ulici se chodí za ruku, nebo dostanou na zadek. Ovšem jindy nejsem důsledná a klidně ustoupím, i za cenu drobného rozmazlování, třeba dám Rozárce kus čokolády, když si já sama vezmu ke kafi.

Určitě nechci mít rozcapené potomky, ale hlavní je děti milovat a vše ostatní dělat tak, jak umíte nejlíp. Nenechám Rozárku vysedávat celý den před televizí, ale když potřebuju, zapnu ji, protože za půl hodiny stihnu spoustu práce a pak můžeme jít ven.

Vám televize přinesla popularitu. Kterou roli pokládáte za zlomovou?

Nejraději vzpomínám na Anděla Páně, což byla první velká věc, ještě na škole. Krásná práce, Jirka Strach přesně ví, co chce, umí pracovat s herci, na place vládne klid. Pro mě to byla obrovská škola, točilo se v úžasném prostředí hradů Český Šternberk a Kašperk, přitom i v extrémních podmínkách minus patnáct stupňů. A výsledek je skvělý.

Fanda bude asi taky herec. Během rozhovoru ukázkově spal, ale pak předvedl úsměvnou klauniádu.

Fanda bude asi taky herec. Během rozhovoru ukázkově spal, ale pak předvedl úsměvnou klauniádu.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Druhá zásadní věc bylo setkání s Petrem Nikolaevem na seriálu Proč bychom se netopili a na filmu Klub osamělých srdcí, kde jsme hráli s Romanem zamilovaný pár - v době, kdy jsme byli i my hrozně zamilovaní.

Diváci si herce ztotožňují s postavami. Je vám některá opravdu podobná?

Všechny byly trochu přeexponované, já jsem asi normálnější, průměrnější, ale v každé je kousek ze mne. Tím, že hrajete určitou roli, vtisknete do ní něco svého. A naopak. Ale nestalo se, že bych řekla: To jsem celá já.

Seznámil nás společný kamarád. Schválně nás zrazoval, abychom si spolu nezačínali, až jsme se dali dohromady.

Když jsem hrála romantické princezny, přirozeně se mnou rezonovaly. Gábina z vodáků byla zase praštěná, trochu povrchní, ovšem jistý druh koketerie, temperamentu a životní energie z ní mám taky. Stejně najdu podobnost s bioženou Barborou ze seriálu Ententýky, jen nejsem tak extrémní v otázkách zdravé výživy.

Jak jste vlastně s Romanem dlouho, šest let?

Přesně. Potkali jsme se v útrobách divadla ABC. Seznámil nás společný kamarád, kterého se Roman zeptal, co je to za blondýnu. Chvíli nás pak schválně zrazoval, abychom si spolu nic nezačínali, až jsme se dali dohromady. Asi věděl, co nejlíp funguje.

A mám pocit, že jsem se nespletla. To, co jsme hledali a co nás upoutalo, trvá pořád. Roman byl takový týpek, rocker a pařič, líbilo se mi, že není usedlý. Jeho úplné mládí bylo ještě bouřlivější, tak je dobře, že si to odbyl. A teď je skvělý táta. Kdyby zůstal pařící rocker a já seděla doma s dětmi, asi bych nebyla šťastná. Ale vyvinulo se to přirozeně a prožíváme si spolu období rodiny.

Pomáhá?

Jasně. Je mi velkou oporou. Mimo jiné skvěle vaří, vysokou kulinařinu! Skoupil všechny kuchařky, dokonce si je nechává posílat i z ciziny, omáčku demiglace máme doma běžně. Dřív jsme občas zašli do luxusní restaurace, dnes mi udělá Roman tak špičkové steaky s opečenými brambůrkami, že nemusíme nikam chodit. Často uvaří velkou večeři, aby zbylo na druhý den a já se mohla věnovat dětem. Fungujeme spolu hezky.

Zopakovala byste si i společné hraní?

Pokud jsou manželé neustále pohromadě, v práci i doma, může to být dost vyčerpávající. A je otázkou času, kdy si polezou na nervy, protože nežijí své vlastní životy. Zatímco když získají různé zážitky, můžou si je pak sdělovat a těšit se na sebe.

My spolu ale hráli jen párkrát a byl to vždycky výborný zážitek. Měli jsme pak i stejné známé, mohli jsme se o té práci bavit, šlo o téma blízké oběma… Ale myslím, že kdybychom v tom pokračovali a dělali pořád jen spolu, nebylo by to dobré.

V seriálu Proč bychom se netopili se objevila v roli Gábiny po boku Lukáše Vaculíka (Křižák).

V seriálu Proč bychom se netopili se objevila v roli Gábiny po boku Lukáše Vaculíka (Křižák).

FOTO: archív ČT

Zásnuby proběhly v Himálaji a svatební cesta na Bali. Co vás táhlo právě tam?

Nebyla to úplně náhoda, východ nás táhne určitě víc než třeba Amerika. I když tam bych se taky chtěla podívat, je veliká a jistě nádherná… Každopádně cestujeme rádi. Indii jsme zvolili proto, že tam manžel hodně jezdil a chtěl mi ji ukázat. Nebo si mě možná trochu i vyzkoušet. (smích)

Himálaj mě ohromil, oba milujeme hory, nelekají nás. Jsem vychovaná v turistickém oddíle.

A svatební cestu jsme chtěli romanticko-poznávací, i trochu leháro. Takže krásná pláž, potápění, vlny na surfování, výlety včetně náročného nočního výstupu na sopku. Plus hinduisti, kteří jsou na rozdíl od muslimů v klidu a nevnucují vám svoji víru, milí, vstřícní a vůbec ne urputní.

Převzala jste něco z východní filozofie do života?

Člověk se nechává stále ovlivňovat prostředím, kde se pohybuje, minimálně podvědomě na něj působí. Ne že bych od té doby systematicky pracovala na své proměně, ale třeba jejich klid a harmonie se mi líbí.

A v čem jste se vzájemně ovlivnili s Romanem?

Denně nacházíte nová témata, mě například Roman přivedl ke golfu. Není ani pro snoby, ani pro starší, což jsem si dřív myslela. Je to boj sama se sebou, proti sobě s druhými. Můžete hrát se starými, mladými, zkušenými, začátečníky, jen tak rekreačně nebo soutěžit na body. Já jsem v začátcích několikrát i plakala.

Je to dlouhá procházka v krásném prostředí, potřebujete fyzičku a trénink, protože správný švih je těžké se naučit a udržet… Hrát golf je i o velkém soustředění, přesné koordinaci mnoha svalů, proto jde tanečníkům. Velkou roli hrají nervy, pokud víc přitlačíte, už je rána špatně. Musíte se udržovat v klidu a lehkosti. Je to zkrátka druh aktivní meditace.

Ale jen výbava stojí fůru peněz…

Na začátku musíte samozřejmě trochu zainvestovat, ale tak je to se vším, s čím začínáte, ne? Jinak jsme asi jedni z nejotrhanějších hráčů, Roman má hrozný golfový bag, já seprané triko s límečkem z Teska, ale je nám to jedno. Samozřejmě se tam pohybují i lidi, kteří ujíždějí na značkových věcech, jezdí drahými auty, navštěvují luxusní kluby a je to jejich prezentace. To se nás netýká, my jedeme druhý den na vandr nebo do hospody s pankáči. Všechno s rozumem.

V dalším seriálu Ententýky si s chutí zahrála Bioženu Barboru, vedle Jitka Schneiderová jako Ute.

V dalším seriálu Ententýky si s chutí zahrála bioženu Barboru, vedle Jitka Schneiderová jako Ute.

FOTO: ČTK

K čemu jste přivedla vy manžela?

K zahrádkaření, ale možná by k tomu přišel sám. Jezdíme na chalupu, kde máme políčka a pilně sázíme a pěstujeme. Dřív se Roman zabýval jinou prací a já se starala hlavně o záhonky, pak ho to začalo taky zajímat a nadchl se pro permakulturu. Řečeno laicky vysypete na políčko různá semínka, z nichž jedno má ochraňovat druhé, a už se o nic nestaráte.

Takže manžel vše pěkně na můj záhon zasadil - a já pak vytahovala dvoucentimetrové mrkve, které mi bylo líto vyhodit, a při škrabání jsem nadávala. Jsou zkrátka věci, na kterých se v páru neshodnete. Ale většinu zájmů i přátel máme společných, své světy, Ostravu i Prahu, jsme spojili.

Jste ostravská patriotka?

Když si uvědomím, že jsem odtamtud zdrhla, asi bych to o sobě neřekla. Odešla jsem kvůli škole, pak práci, dnes mám v Praze rodinu a nemyslím, že bych se někdy natrvalo vrátila. Mám Ostravu ráda, ale život tam je těžký, proto se cítím i trochu vinna, mám vůči ní dluh.

V Praze se žije líp, je tu kulturnější prostředí, víc možností, všechno nadosah. Chcete dobré maso, vyberete si z deseti řezníků, tam jsou na sídlišti dva nic moc obchoďáky. I na lidech v ulicích vidíte rozdíly. Ostrava je chudá, místo, kde jsem žila, doslova skomírá, kdežto tady vyjdete na Jiřák a vítají vás obchůdky, trhy…

S básníkem Kainarem jsem příbuzná jen vzdáleně, byl to tuším bratranec dědečka.

Jistě byste našla i v Ostravě hezká místa?

Co jsem řekla, neznamená, že by tam nebylo možné plnohodnotně žít, ale je to obtížnější. V Ostravě se dělá perfektní divadlo, mnohdy kvalitnější než v Praze, ale tady je divadel šedesát, tam tři. Taky se tam začal hrát na hradě Shakespeare a vznikl nový koncertní prostor ve Vítkovicích, kde jsou skvělé koncerty. Festival Colours of Ostrava patří v republice ke špičce, probíhá tam řada sportovních akcí jako Zlatá tretra, dokonce to je město sportu roku 2014. Ostrava má ten potenciál a snaží se, je to o lidech… Jenže spousta jich odešla.

V Shakespearově Bouři s Prosperem v podání Emila Horvátha během Letních shakespearovských slavností v roce 2007.

V Shakespearově Bouři s Prosperem v podání Emila Horvátha během Letních shakespearovských slavností v roce 2007.

FOTO: ČTK

Neprotestovali rodiče, že taky odcházíte, navíc kvůli herectví?

Jsou oba technického zaměření, ale nebránili mi. Myslím, že měli radost, že mám svůj cíl a daří se mi za ním jít. Snad jsem je nezklamala. Vedli mě odmala k samostatnosti a pubertu, kdy máte pocit, že svoboda je být někde bez rodičů do čtyř do rána, jsem si odžila ještě s nimi. V Praze na vysoké jsme taky pařili, ale nijak šíleně, rozhodně jsem nebyla jako utržená z řetězu.

Váš otec je primátor Ostravy, což mu přináší i konflikty, teď například s ČSSD…

Jsem na něj hrdá a držím mu palce, vždycky si přál měnit svět k obrazu svému a dělat něco pro druhé, ne jen pro sebe. Na Ostravě mu záleží a ze své pozice může opravdu něco ovlivnit. Neřekla bych, že je to lehké, jistě taky asi dělá chyby, nejsem politolog, ale věřím, že se snaží dělat vše nejlíp, jak to jde.

Sledujete díky němu víc politické dění u nás?

Snažím se nezůstávat úplně mimo obraz, ale moc to nestíhám. Když se mě zeptáte na nové ministry, řeknu vám sotva pár jmen. Jsem ráda, že vím, kdo je v koalici. Volit ale chodím, zajímá mě, kdo bude rozhodovat o naší budoucnosti.

Po kom jste vůbec zdědila umělecké geny? Jste příbuzná s Josefem Kainarem, i když své jméno píšete s „j“…

V každé rodině se najde někdo s uměleckými geny, i v mých rodičích jistě nějaké dřímají. S básníkem Kainarem jsem příbuzná vzdáleně, pocházel od Hranic na Moravě, byl to tuším bratranec dědečka. Sama jsem psala básničky jen v pubertě, šlo spíš o takový zoufalý pokus vylít si emoce, rozhodně nic zlomového. Ani deník jsem si nevedla dlouho…